1. KAPITOLA - STRÝČEK KAO
,,Nahoru!" povykoval táta.
,,Jdi nahoru, slyšíš?"
Stál na kopci v parku a mluvil s drakem. drak sebou škubl a začal se líně pohupovat sem a tam, jako by se mu vůbec nechtělo do vzduchu. Táta zavrtěl prsty a zkušeně manévroval provazy. Nechtěl dopustit, aby drak havaroval, ale já jsem viděla, že je ten správný čas mu trochu pomoct.
Potichounku, tak, aby to táta neslyšel, jsem šeptem promluvila pár slov k větru.
A zničehonic velký drak vyletěl do vzduchu a vznášel se jako opravdový živý tvor. Na výrazně modré obloze zářil svou pronikavou karmínovou barvou a jeho červenožluté pentličky tančily ve větru jako veselé plamínky. Vypadal prostě úžasně a při pohledu na něj mi doslova poskočilo srdce.
,,Tak," pravil táta. ,,No vidíš, že to jde!"
Zavěsila jsem se do táty, ale dávala jsem pozor, abych mu nepřekážela při ovládání provázků.
,,Vypadá to skvěle, viď?"
,,Ano," přisvědčil táta a spokojeně se usmál.
A pak mě náhle zasáhl hluboký zármutek. Bez varování. Zatajila jsem dech. Ještě před rokem tu s námi pouštěla draky moje babička. Ještě před rokem.
Táta si všiml, že se něco stalo.
,,Co se děje, malička?"
,,Nic," řekla jsem co nejveseleji. Byla sobota, krásný jarní den a táta konečně na pár hodin utekl z restaurace. Nechtěla jsem mu to zkazit. Ale znal mě příliš dobře.
,,Jde o babičku?"
Přikývla jsem.
,,Tolik mi chybí. A pouštění draků měla tak ráda."
Na babiččině pohřbu mě to tolik bolelo. Měla jsem pocit, že už přesně vím, jaké to je mít zlomené srdce. Bylo to, jako by nás všechny opustila, a já jsem vůbec netušila, jak to bez ní zvládneme. Teď už jsem věděla, že nás tak úplně neopustila. Byla u Věštce v pevnosti Kondrakar. Ale mně stejně chyběla, tady, u mě. Střed nekonečna je tak strašně daleko.
Všimla jsem si, že už táta není tak veselý.
,,Mně také chybí," řekl. ,,Ale musíme jít dál. Musíme na ni vzpomínat a pamatovat si všechny krásné věci, které řekla a vykonala, ale zároveň musíme žít své vlastní životy. Jinak by se na nás zlobila, nemyslíš? Pěkne by nám vyčinila!"
Nemohla jsme se nesmát. Moje babička byla hubováním přímo pověstná. Svým originálním způsobem odmítala veškeré výmluvy, dokud člověk sám nepřiznal, že se zachoval hloupě, zbaběle nebo sobecky. A pak mu dodala síly, moudrosti nebo odvahy, kterou postrádal, aby mohl udělat, co bylo nejsprávnější. Uměla až neuvěřitelně dobře hubovat, ta moje babička. A nakonec se díky ní člověk jako zázrakem cítil líp.
Podívala jsem se do vzduchu na draka a opřela si hlavu o tátovo rameno.
,,Dávej pozor," řekla jsem. ,,Ten drak už se snad nikdy nevrátí."
Usmál se. ,,Já si ho ochočím."
Vtom se od brány do parku ozval hlas. Volal naše jména. Byla to maminka.
,,Co se děje?" zeptal se táta.
Máma byla téměř v půli kopce a už z jejího výrazu se dalo poznat, že něco není v pořádku.
,,Strýček Kao," vydechla. ,,Měl úraz... odvezli ho do nemocnice a prý bychom měli přijet."
Tátovi se začaly třást ruce. Ozvalo se několik prasknutí, jak se postupně přetrhly všechny provazy. Drak vyletěl vysoko do oblak a bylo jasné, že ho už nikdy nespatříme. Ale na tom teď nezáleželo.
,,Co se mu stalo?" zeptala jsem se a cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. ,,Není to vážné, viď že ne?"
Máma neodpověděla. A já jsem věděla, že to je vážné.
,,Uvidíme," řekla konečně máma.
V těch bílých prostředkách vypadal strýček Kao úplně scvrklý a malinký. Samozřejmě, byl starý, skoro stejně starý jako babička. Ale normálně nevypadal takhle unaveně a vyzáble.
,,Ahoj, holčičko," oslovil mě, a i když se usmál, jeho hlas byl slabý, slaboučký jako nit. Jako provázek, který držel draka. A ten provázek se přetrhl. Při té myšlence mě přepadl strach a celá jsem se roztřásla.
,,Ahoj, strýčku Kao," pozdravila jsem ho. Všichni mu tak říkáme, i když ve skutečnosti není náš strýc. Je to starý přítel mé babičky a svým způsobem kmotr nás všech. Kam až moje paměť sahala, vždycky byl nablízku.
Venku, na jasně osvětlené chodbě, jsem slyšela, jak táta mluví s vnučkou strýčka Kaa Lee. Tady v pokoji bylo jen jemné tlumené světlo, jako by se báli, že to ublíží strýčkovým unaveným očím.
,,To je od tebe hezké, že ses přišla podívat na nemotorného starocha," řekl. ,,V mém věku už bych se nemohl naučit chodit tak, abych nepadal."
Nemohla jsem mluvit. Jenom jsem ho vzala za ruku. Byla podivně studená.
,,Nejde ani tak o ten pád," vysvětlovala sestřenice Lee mému otci na druhé straně prosklených dvěří. ,,Ale když jsem přišla, abych mu uvařila snídani, a našla jsem ho na těch studených dlaždičkách, ležel v koupelně už celou noc. Doktoři říkají, že má zápal plic."
,,Ale vždyť existují antibiotika!" rozčiloval se můj otec. ,,Dneska už nikdo neumírá na zápal plic!"
Sestřenice Lee se ho snažila rychle ztišit. ,,Samozřejmě že ne," řekla. ,,Jsem si jistá, že bude brzy v pořádku."
Strýček Kao si funivě odfrkl a já jsem poznala, že ten rozhovor slyšel zrovna jako já.
,,Všechno má svůj čas a své místo," řekl. ,,A já můžu s klidem říct, že jsem měl krásný život."
,,Strýčku Kao!"
,,Ááách, netvař se tak vyděšeně, holčičko."
Jemně mě pohladil po hlavě. ,,Všechno bude v pořádku. Jsem jen trochu unavený, nic jiného."
Vypadal víc než trochu unavený. Vypadal, jako by ho i těch pár slov naprosto vyčerpalo.
,,Možná bychom měli jít," řekla jsem.
,,Potřebuješ si odpočinout."
,,Ne!" Jeho ruka pevně sevřela mou a strýček si mě k sobě přitáhl. ,,Mám něco... něco, co ti musím říct. Něco, co ti musím dát. Tvoje babička mi to před mnoha lety svěřila do opatrování, ale v poslední době jsem si říkal... no, ona mi řekla, že to máš dostat ty. Až přijde ten správný čas. Nejsem si jistý, jestli je tohle ten správný čas, nebo ne, ale pro mě to může být jediná příležitost. Takže, řekni mé vnučce, že máš dostat Liinu lucernu."
Zavřel oči a jeho neklidný dech se ztišil. Pustil moji ruku a já jsem si myslela, že usnul. Ale když jsem se zvedla, abych došla pro tátu, strýček Kao se na mě znovu podíval.
,,Liinu lucernu," řekl. ,,Nezapomeň."
,,Nezapomenu."
,,Dobře." Zahleděl se do stropu a zamumlal si pod vousy: ,,Možná mě pak přestane honit sem a tam." Z nějakého důvodu jsem si byla naprosto jistá, že měl na mysli moji babičku.
Když jsme jeli domů, byl táta zamlklý. A později, když jsem si šla lehnout, jsem slyšela, jak spolu naši mluví dole v kuchyni. Potichu jsem se vyplížila ke schodům a poslouchala jsem.
,,Vypadá, jako by to najednou vzdal," řekl hořce a podrážděně táta. ,, Co se to děje se starými lidmi, že si myslí, že se můžou jen tak vzdát a zemřít si, a nemyslí na ty, kteří tu po nich zůstanou?"
Chtěla jsem ho obejmout a držet ho, dokud ta palčivá bolest nepřejde. Cítila jsem, že nemluví jen o strýčkovi, ale také o babičce. A nevěděla jsem, jak ho potěšit.
,,Šššš," slyšela jsem mámu. ,,Bude dobře. Všechno bude zase v pořádku." A já věděla, že ho objímá a hladí ve vlasech tak, jak to často dělávala. Byla jsem šťastná. Ale zároveň jsem si přála, aby přišla nahoru, pohladila i mě po vlasech a řekla, že ráno se všechno bude zdát mnohem radostnější.
Tak ráda bych tomu věřila.
Žádné komentáře:
Okomentovat