2. kapitola - Tóny zvonků

2. KAPITOLA - TÓNY ZVONKŮ

V neděli ráno se u nás stavila sestřenice Lee a přinesla mi malou krabičku. Říkala, že strýček Kao na tom není ani líp, ani hůř. Stále je velmi unavený.

Otevřela jsem krabičku. Uvnitř byla drobná lucernička. Černé lakované hrany, stěny z tenkého zažloutlého rýžového papíru a čtyři střapce z vybledlého červeného hedvábí.

,,To je nádhera," vydechla jsem. ,,Ale kdo je Liu?"

,,To nevím," odvětila sestřenice Lee.

,,Tvá babička ji nazývala Liina lucerna, ale proč, to netuším."

Vzpomněla jsem si na to, co říkal strýček Kao. Že mám lucernu dostat, ,,až přijde ten správný čas." Nerozuměla jsem tomu. Pokud si babička přála, abych ji dostala, proč mi ji nemohla dát jednoduše sama?

Chtěla jsem se na to strýčka Kaa zeptat. Ale když jsme ho ten večer navštívili, byl na tom o moc hůř. Uklidňovali nás, že není v hlubokém bezvědomí, ale když jsme na něj mluvili, neodpovídal. Sestřenice Lee byla celá pobledlá. Seděli jsme kolem postele, pili čaj, který přinesla Lee, ale nikdo moc nemluvil. Byl to smutný a děsivý večer.

Tu noc jsem si prohlížela lucernu skoro naštvaně, jako bych jí chtěla dávat za všechno vinu. Říkala jsem si, že kdyby strýček Kao neonemocněl, nebyla by tu. Ale pak mě její křehká starodávná krása obměkčila. Nakonec jsem sešla dolů po schodech a prosila maminku o svíčku.

,,Teď?" nevěřila svým uším. Právě odklízela poslední várku špinavého nádobí z restaurace.

,,Na co ji potřebuješ v tuhle noční dobu? Zítra jdeš do školy, nezapomeň."

,,Chtěla bych rozsvítit lucernu."

Na chvilku se zarazila a odhrnula si z čela vlasy.

,,Jsi v pořádku, malička?"

,,Já... ano, jsem v pořádku. Jenom... jen bych si přála, aby strýček Kao nebyl nemocný."

,,Já vím. Já si to také přeji."

Jemně mě objala a pak chytla moji hlavu do svých dlaní, aby se mi mohla podívat do obličeje.

,,Víš, co mi říkávala tvoje babička? Říkala: ,Je lepší zapálit malou svíčku, než jen nečinně sedět a nadávat na tmu.' Vždycky jsem si říkala, že to je velice moudré. Takže běž a zapal si svou svíčku. Ale buď opatrná."

,,Budu dávat pozor. Jenom jsem si myslela... bez svíčky vypadá tak nějak divně. Myslím, že i starou lucernu je potřeba občas rozsvítit."

Maminčina ruka ještě chvíli spočinula na mé tváři. Její prsty byly z toho mytí nádobí horké a vlhké. ,,Jsi tak podobná babičce," řekla.

A tak jsem šla nahoru do svého pokoje a zapálila jsem svíčku v lucerně. V jemné záři jsem si všimla, že na okýnkách z rýžového papíru je nějaký vzor. Bylo to velké, radostně rozzářené slunce. A pod ním vybledlé tahy, které připomínaly horu obklopenou vzrostlými modříny. Světlo a vůně hořící svíčky byly moc příjemné a já jsem myslela na strýčka Kaa a doufala jsem, že se brzy uzdraví. A pak jsem myslela na babičku a věřila jsem, že se nějakým způsobem dozvěděla, že jsem dostala lucernu a že se mi líbí. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jestli opravdu nastal ,,ten správný čas", který měla na mysli.

Opatrně jsem sfoukla svíčku a zalezla si do postele. Ještě když jsem usínala, cítila jsem vůni dýmu ze svíčky. A ten obrázek z rýžového papíru mě provázel ve spánku, protože se mi zdálo o té hoře a o modřínech. A byla tam dívka, která volala mé jméno, a slyšela jsem tóny větrných zvonků.

Větrné zvonky. Když jsem druhý den ráno jela na kole do školy a znovu jsem je zaslechla, myslela jsem si, že snad pořád ještě sním. Ale tohle bylo opravdové - několik tenkých stříbrných tyček se mihotalo v ranním slunci před vchodem do malého obchůdku. Lehký vánek je rozhoupal, až do sebe začaly narážet a hrát ty překrásné cinkavé tóny.

Zastavila jsem se. Správně bych neměla, protože už takhle jsem jela do školy pozdě. Ale z nějakého důvodu mě to k těm zvonkům táhlo.

Ten obchod jsem znala dobře - každý den jsem jezdila okolo do školy. Jmenoval se Čínský obchod a prodávali tu modrobílý porcelán, smaltované dózy na čaj, bambusové podložky a všechny možné laciné barevné ,,čínské" suvenýry, o nichž si naše rodina myslela své. Nikdy předtím jsem nebyla vevnitř, ale teď mě nějaký neviditelný provázek táhl přímo do otevřených dveří.

Uvnitř obchodu byla skoro tma, po stěnách se plazily hrozivé stíny. Jedno jasné místo mě ale neuvěřitelně přitahovalo a já jsem se za ním vydala.

Bylo to zrcadlo. Staré zrcadlo v kovovém rámu.

Bylo tak zašlé věkem a zanesené nečistotou, že jsem v něm sotva viděla. Ale přesto jsem z něj nemohla spustit oči.

,,Vítej," ozval se za mými zády měkký hlas.

,,Máš nějaké přání?"

Otočila jsem se. Ze zadní místnosti se vynořila mladá Číňanka. Vypadala docela normálně, ale v jejích očích bylo něco... něco bolestně povědomého.

,,Tohle zrcadlo..." řekla jsem, ale pak jsem se zarazila. Nechtěla jsem si zrcadlo koupit. Nebo chtěla? Najednou jsem měla pocit, že ano. Že ho musím mít. Bylo to naprosto nezbytné. Proč? To jsem nevěděla. ,,Kolik stojí?"

,,Není moc drahé. Ale je staré - máme novější, mnohem hezčí."

,,Ne," skočila jsem ji do řeči. ,,To je v pořádku. Já mám zájem o tohle..." A pak jsem si uvědomila, že s sebou nemám žádné peníze. Ani tolik, abych si mohla koupit jedno staré, ne příliš drahé zrcadlo.

,,Ale... budu muset přijít později. S penězi. Prosim, neprodávejte ho nikomu jinému!"

,,Vezmi si ho hned," řekla paní a usmála se.

,,Zaplatíš mi později."

To jsem nečekala.

,,Jak si můžete být jistá, že vás nepodvedu?" vyhrkla jsem. ,,Co když si vezmu to zrcadlo a už mě nikdy neuvidíte?"

,,Ty taková nejsi," odvětila a byla o tom naprosto přesvědčená. ,,Ty splníš, co slíbíš. Uděláš, co je správné. Nemám pravdu?"

Ano, ale... jak to mohla vědět? A to už sundala zrcadlo z háku, zabalila ho do novinového papíru a převázala provázkem.

,,Většinou své sliby plním," řekla jsem.

,,To je dobře. Je to důležité." Podala mi balíček.

,,A teď už utíkej maličká. Nebo snad nechodíš do školy?"

Škola. Přijdu hrozně pozdě. Zastrčila jsem zrcadlo do tašky a uháněla ke dvěřím. Zvonky se jemně rozcinkaly a já jsem si znovu vzpomněla na svůj sen. Zaváhala jsem.

,,Tyhle zvonky..." začala jsem.

,,Ne," přerušila mě mladá žena. ,,Ty zvonky nepotřebuješ. Jenom zrcadlo. Sbohem, maličká!"

Uvědomila jsem si, že už to řekla podruhé. Jak to, že mě oslovovala stejně jako celá moje rodina? Zůstala jsem na ni zírat. A na chvilku se mi zdálo, že ty oči, které se na mě dívaly z tváře mladé Číňanky, patří babičce.

Hlavu jsem měla plnou otázek. Ale ona jen zvedla ruku a zavolala: ,,Teď běž! Uvidíme se později." A opět vypadala docela normálně, nebabičkovsky, jako obyčejná Číňanka.

Kroutila jsem hlavou a nevěděla jsem, čemu mám věřit. Ale už jsem opravdu musela jít. Věděla jsem znovu, že přijdu pozdě. Hodně pozdě. Nasedla jsem znovu na kolo a vyrazila, jak nejrychleji to šlo.

A pak se mi stala další podivná věc. Nepřišla jsem pozdě. Teda vlastně přišla, ale jen o půl minuty - přesně o tolik, o kolik bych se zpozdila, kdybych se na cestě nezdržela.

Jako by návštěva Čínského obchodu netrvala ani minutu.

,,To zní divně," řekla Irma, když jsem to holkám vyprávěla u oběda. ,,Zní to čarodějně, jestli chápete, co tím chci říct."

,,Myslíš, že v tom jsou kouzla?" Tady ve škole, plné rozvrzaných umělohmotných židlí, knížek s oslíma ušima, drbů o tom, kdo má co nového a jak dopadla písemka ze zeměpisu, se mi ta ranní příhoda zdála docela normální. V poslední době jsem často myslela na babičku, hlavně v souvislosti s lucernou a nemocí strýčka Kaa - možná to všechno byl výplod fantazie, kterou jsem trochu pustila na špacír.

,,Připadá mi to jako dělané pro W.I.T.C.H.," prohlásila Irma a v jejích modrých očích byl tentokrát naprosto vážný výraz. ,,Až půjdeš znovu do toho obchodu, jdu s tebou."

,,Myslím, že já taky," přidala se Will zamyšleně.

W.I.T.C.H. To jsou dohromady naše iniciály - Will, Irma, Taranee, Cornelia a já - a zároveň to anglicky znamená ,,čarodějka". A i když nejsme takové čarodějky, jaké vystupují v knížkách - s bradavicemi a koštětem, říkáme si tak a docela trefně nás to vystihuje. Přesněji řečeno jsme Strážkyně Kondrakaru. Každá z nás má své pole magické působnosti - můj živel je Vzduch, Irmě patří voda, Taranee Ohěň, Cornelia ovládá síly Země a Will všechny živly sjednocuje v čirou Energii. Každá dokážeme spoustu zajímavých a efektních věcí. Cornelia umí například hýbat pevnými předměty, což se občas hodí při otevírání zámků. Nebo se vás třeba učitelka zeptá na něco, o čem nic nevíte, a Cornelia vás zachrání tím, že přiměje zvonek, aby zazvonil konec hodiny. Will si rozumí s elektrickými věcmi - doma si povídá se všemi spotřebiči a přístroji. Je docela zajimavé to sledovat. Takže každá zvlášť umíme různé kousky. Ale když se spojíme, jsme tak silné, že můžeme doslova zachraňovat světy. A taky už jsme několikrát musely.

Možná si myslíte, že s tím, co dokážeme, je pro nás všední život jako hračka. Ale není. A ať bych chtěla sebevíc, nemůžu jen tak mávnout hůlkou nad strýčkem Kaem a uzdravit ho - takhle to nefunguje. Ale alespoň mám někoho, kdo mi rozumí, koho zajímá, co se mi děje, s kým si můžu povídat a s kým se můžu zasmát - někoho, kdo by za mě postavil a položil za mě svůj život, kdyby bylo třeba.

W.I.T.C.H. Je to taky skvělé jméno pro přátelství.

Nakonec jsme se to odpoledne všechny vydaly do Čínského obchodu. Cornelia mi nabídla, že mi na zrcadlo půjčí peníze, a Taranee se k ní přidala.

,,Vypadá to tu docela obyčejné," řekla Irma trochu zklamaně.

,,Stejně jako kdysi jisté knihkupectví," připomenula jí Taranee. ,,A vzpomeň si, jaké věci se tam děly."

Samozřejmě jsem hned věděla, co má na mysli.

Ukázalo se, že ve starém knihkupectví v Heatherfieldu je Portál jo Jiných světů. Ale Čínský obchod vypadal naprosto nemagicky a větrné zvonky, které mě sem ráno tolik přitahovaly, byly pryč. Když jsme otevřely dveře, místo jemného cinkotu se ozvalo protivné elektrické ding-dong. Za pultem stál muž.

,,Dobré odpoledne," řekl zdvořile. ,,Máte přání?"

Vůbec se nepodobal té mladé ženě s babiččinýma očima. Ani to nebyl Číňan.

,,Byla jsem tu ráno," začala jsem vysvětlovat.

,,Koupila jsem si zrcadlo..." vytáhla jsem ho a vybalila z papíru. ,,Jenom jsem neměla..."

,,To jste nekoupila tady," přerušil mě.

,,Ale ano, koupila, ale..."

,,My nevedeme použité zboží," znovu mi skočil do řeči. ,,Pokud to chcete reklamovat, musíte jít do správného obchodu."

Reklamovat?

,,Já to zrcadlo nechci reklamovat," namítla jsem.

,,Ale dnes ráno..."

,,My nemáme ráno otevřeno. Už jsem vám řekl, že jste na špatné adrese."

,,Ale bylo to tady..."

,,Otevírací doba od 12.00 do 19.00. Vidíte tu ceduli? To zrcadlo je rozbité, ale co jste čekala, když jste si kupovala zboží z druhé ruky. Je mi líto, ale opravdu vám nemohu pomoct."

Díval se na nás pohledem, který přímo vybízel k odchodu. Nic jiného nám taky nezbývalo.

Když jsme byly zpátky na ulici, Irma důrazně pokrčila rameny.

,,Čím dál tím podivnější," utrousila. ,,Buď ty začínáš bláznit, což..." zarazila se, ,,...což je samozřejmě nanejvýš nepravděpodobné, nebo se tady dějí velmi podivné věci."

Beze slova jsem tam stála, v ruce zrcadlo. Na prsou mě bodavě píchalo, jako bych něco ztratila a nevěděla, jak to znovu nalézt. Myslím, že jsem doufala, že v obchodě najdu babičku, i když to přece bylo nemožné. Ale city vždycky neposlouchají zákony logiky a já jsem teď byla zklamaná.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se Taranee a zavěsila se do mě. ,,Vypadáš tak smutně."

,,Jsem v pohodě. Jenom... tak moc se bojím o strýčka Kaa a..." ...a taky mi chybí babička. Ale to jsem už nahlas řekla.

,,Můžu se podívat na zrcadlo?" zeptala se Will.

Podala jsem jí ho. Sotva se mi vešlo do tašky a bylo docela těžké. To dělal asi ten kovový rám. Byl celý zašlý, ale přesto na něm byla vidět kresba čtyř dorůstajících měsíců a mezi nimi něco jako abalone - jeden druh stolní hry. Kdybych ho vyčistila, mohlo by vypadat opravdu hezky. Ale pořád jsem za ně nezaplatila a připadala jsem si, jako bych ho ukradla.

,,Nejsem si jistá, jestli bys tohle měla brát domů," řekla Will a odhrnula si z čela pramen rudých vlasů.

,,Co když je s tím spojeno nějaké nebezpečné kouzlo?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,Není to nebezpečné," řekla jsem klidně. ,,Určitě ne víc než Srdce." Ani jsem nevěděla, proč jsem to zrcadlo přirovnala zrovna k Srdci Kondrakaru. Možná proto, že jsem cítila, že i to zrcadlo má v sobě něco magického.

,,Srdce může být docela hodně nebezpečné," namítla Will. ,,Když člověk neví, jak s ním zacházet."

,,Ano, ale... ne moc. A neubližuje vědomě. Pokud to zrcadlo nějak souvisí s mou babičkou, neublíží mi."

,,Jestli je na něm něco kouzelného," řekla Taranee, ,,měly bychom zjistit, co."

,,Možná slouží k věštění," hádala Irma a pak nasadila tón, jaký používají prodavači, když nabízejí nějaký nový, zaručeně kvalitní výrobek. ,,Šikovné okno do budoucna s plochou obrazovkou, proti němuž je křišťálová koule ubohou náhražkou. Jeho pohodlný design si oblíbil devět z deseti věštících čarodějek!"

Taranee se rozchechtala. ,,Kéž bych ho našla já," řekla. ,,Určitě by mi pomohlo zlepšit techniku věštění!"

,,Kousek odsud je Hanabakerský park. Co kdybychom ho tam vyzkoušely?" navrhla Cornelia.

Kola jsme nechaly u vchodu. Teplý jarní den vyhnal do parku spoustu běžců a bruslařů a i lavičky byly plné těch, kdo se chtěli hned s prvním sluníčkem opálit. Přesto se nám podařilo najít tiché místo pod starým obrovských vavřínem. Položila jsem zrcadlo na zem, aby jeho staré zašedlé sklo chytalo co nejvíc jasných slunečních paprsků.

,,kdo začne?" zeptala jsem se.

,,Já," prohlásila Irma.

,,Irma," souhlasně přikývla Will. ,,Umí to líp než kterákoli z nás."

,,Zrcadlo, zrcadlo, u našich nohou..." začala Irma a naklonila se nad začouzené sklo. ,,...zjev nám, kde tajemství skrývat se mohou..."

,,Moc chytrý," poznamenala suše Cornelia.

,,Ty jsi teda básník!"

,,Ticho, prosím!" zdvihla Irma dramaticky ruce do vzduchu. ,,Nemluvte se svou čarodějkou - potřebuje se soustředit."

Ale přes všechna působivá gesta a přesto, že se na Irmině čele dokonce objevila vráska soustředění, v zrcadle se mihl jen záblesk modré oblohy.

,,Nic?" zeptala jsem se.

,,Nic," připustila Irma mrzutě. ,,Asi to přece jen nebude věštící zrcadlo."

Všechny jsme se snažily, ale zrcadlo tam pořád nečinně leželo a odmítalo stát se něčím víc než obyčejným, starožitným zrcadlem.

Taranee přetřela vzor podobný abalone.

,,Jsou tady měsíce," řekla zamyšleně. ,,Možná to funguje jenom v noci. Když svítí měsíc."

,,Můžeme to zkusit." Will vstala a oklepala si z džín uschlé vavřínové listy. ,,Možná bychom to měly zkusit ještě dneska večer."

,,Já mám bruslení," namítla Cornelia.

,,A já jdu s tátou do nemocnice navštívit strýčka Kaa," řekla jsem.

,,Tak tedy zítra večer? Nebo si myslíte, že to musí být při úplňku?"

Vzpomněla jsem si, co strýček Kao říkal o ,,tom správném čase". Ale nebyla jsem si jistá, jestli se to týká zrovna úplňku. ,,Ty měsíce na zrcadle dorůstají," řekla jsem. ,,Nejsou v úplňku."

,,Pravda. Chcete to teda zkusit?"

,,Mohly bychom."