8. KAPITOLA - PŮLNOČNÍ SBOHEM
Potom vystrojili bál.
A bez odkladu se pustili do příprav.
,,Princ Florian se nechá poroučet," řekla elegantní šedovlasá dáma, matka prince Floriana, Její Veličenstvo královna Flora. V patách za ní vpochodovalo k nám do komnaty pět služebných a každá z nich nesla třpytivé šaty. ,,Dovolíte mým služebným, aby vám pomohly s účesem?"
,,Ehm.. ano..." odpověděla jsem a myslela na to, že právě teď bych si ze všeho nejraději dala horkou sprchu. Ale naštěstí se ukázalo, že koupel byla taky v plánu. Vana voněla okvětními lístky růží, které znovu pokrývaly zdi hradu. A potom přišlo na řadu oblékání a líčení, proti kterému bylo focení u pana Sacharina jen ubohý pokus o přípravu na rodinnou sešlost. Byly jsme dokonale naparáděné, napudrované, navoněné a namalované.
Všech pět. Ale stejně jsem měla dojem, že služebné věnují největší pozornost mně. Nebo se mi to jen zdálo?
Oblékly jsme si šaty. Will měla růžové, Hay Lin levandulové, Irma tmavomodré a Taranee ohnivě červené.
Moje byly bílé, na lemu a u krku ozdobené zelenými smaragdy. Nebýt drahokamů, vypadaly by až podezřele jako svatební. Co to mělo znamenat?
,,Ty šaty poslal princ Florian?" zeptala jsem se služebné, která mi s nimi pomáhala.
,,Vlastně to byl nápad Jejího Veličenstva královny Flory. Ale princ s tím určitě souhlasí."
Vážně?
Korunu všemu nasadily střevíčky.
,,Ale ty jsou ze skla!" vyhrkla jsem a z nejasného tušení se pomalu stávala hrozná jistota.
,,Och, ujišťuji vás, lady Cornelie, že jsou pevné.
,,Štíhlá mladá dáma, jako jste vy, v nich může směle protančit celou noc."
Jenže já se vůbec nebála, že střevíčky rozbiju. Zdálo se ale, že pokud nechci hostitele urazit, budu si je muset obout. Byly překvapivě pohodlné.
A padly mi jako ulité.
,,Will," zeptala jsem se. ,,Cítíš tu nějakou magii? Kromě té naší, samozřejmě."
,,Ani ne. Proč?"
,,Já nevím. Ty šaty a teď ještě skleněné střevíčky..."
,,Ohromně ti to sluší," pochválila mě.
,,Já vím," vzdychla jsem nešťastně.
A mé utrpení tím zdaleka neskončilo. Jakmile spustila hudba, přistoupil ke mně princ Florian a velice zdvořile mě požádal, abych s ním zahájila bál.
Nenapadl mě žádný slušný způsob, jak odmítnout. Zatímco mě vytáčel po parketu - byl mimochodem vynikající tanečník - celý dvůr spokojené přihlížel a všichni se mile usmívali. Zjevně si mysleli, že takhle by měla pohádka skončit. A když si hezký princ nakonec odváděl svou tanečnici ve skleněných střevíčkách z přeplněného sálu do rozkvetlé zahrady, nikdo se vůbec ničemu nedivil.
,,Ehm... nepotřebuješ něco?" zeptala jsem se nejistě, jako by najednou ztratil své sebevědomí z tanečního parketu. ,,Není ti zima, nebo tak? Přinesl bych ti šál."
,,Není třeba," odpověděla jem napjatě. Budu mu to muset říct. Přímo do očí. Ať to mám co nejrychleji za sebou...
,,Já jen... víš..." soukal ze sebe. ,,Musím ti něco povědět."
,,Já tobě vlastně taky."
Zatvářil se překvapeně. obvyklý scénář v podobných chvílích od dívky asi nežádal, aby něco říkala, snad s vyjímkou ,,ano".
Chvilku jsme mlčeli.
,,Je mi to nesmírně hloupé," promluvil nakonec princ Florian, ,,ale já ti teď musím říct, že jsem se do tebe nezamiloval."
,,To je dobře," vydechla jsem s úlevou. ,,Tedy, ne že by to nebylo moc milé, jenže..."
Usmál se na mě. ,,Jenže..?"
,,Jenže by to bylo jen proto, že se to od ná čeká.
Ty bílé šaty, skleněné střevíčky..."
,,Já vím. Ale ty nejsi... opravdu nejsi ani trošku zamilovaná?" ujišťoval se starostlivě. ,,Nechci zranit tvé city."
Zasmála jsem se. ,,Ani trošku," odpověděla jsem rozhodně. Ne do tebe, dodala jsem v duchu a myslela na Caleba. Jeden hrdina z pohádky mi úplně stačil.
,,Dobře. To jsem rád. Protože, víš, je tu Anna."
,,Anna?" Vzpomněla jsem si na naparáděné krásky z tanečního parketu a zvědavost mi nedala.
,,Která to je?"
,,Je hradní cukrářkou. Nebo jí aspoň bývala, dokud bylo z čeho péct dorty. Jen kvůli ní jsem zůstal naživu."
No tohle, pomyslela jsem si. Princ Florian mě překvapoval. Pod tou elegantní královskou košilí určitě tlouklo odvážné srdce. Byla jsem v pokušení zůstat na hradě a počkat si, co se stane, až oznámí své zasnoubení. Její Veličenstvo královna Flora asi nebude zrovna nadšená a někteří dvořané budou přímo šokováni. Ale lidem z Hojnosti tím princ udělá radost.
,,Blahopřeju," řekla jsem. ,,A hodně štěstí." Rozzářil se. ,,Díky. Až budeme mít děti, nechtěla bys být aspoň pohádkovou kmotřičkou?"
Usmála jsem se na něho. ,,Budu o tom přemýšlet."
Hodiny na hradě začaly odbíjet celou. Určitě to byla dvanáctá. Vyzula jsem skleněné střevíčky.
,,Dej je Anně," řekla jsem princi. ,,Vím jistě, že jí bezvadně padnou!"
Rozloučit se s Plamínkem bylo daleko těžší. Ale Věštec měl pro mě před cestou do heatherfieldu pár povzbudivých slov.
Rozhodl se, že bude tvým přítelem, Strážkyně.
A skuteční přátelé nezůstávají rozdělení navěky.
Určitě ho zase uvidíš.
,,Může mě... někdy navštívit?"
Dost možná. Duchové jaké Plamínek nejsou spoutáni stejnými zákony času a prostoru jako bytosti s tělesnou schránkou, proto také dokázal se svými druhy proniknout do tvého světa. A navíc je neobyčejně statečný a tvrdohlavý, že?
,,Ano," potvrdila jsem s úsměvem. ,,To jistě je."
Ale první návštěva, která za mnou po návratu domů přišla, nebyl Plamínek. Otevřela jsem dveře a uviděla Aceyho Jonese s kufříkem v ruce.
,,Ahoj, Cornelie," řekl a obdařil mě oslnivým úsměvem. ,,Smím dál?"
,,Asi ano," odpověděla jsem odměřeně. Po druhé jsem se tím jeho úlisným chováním nedala nachytat. Nebo to bylo už po třetí?
,,Tohle jsi asi viděla," pokračoval a vylovil z kufříku časopis, který vypadal jako Red Holt.
,,Ne." Měla jsem totiž plno práce a magazín nejspíš stejně ještě nebyl v prodeji.
Podal mi ho. Na obálce se vyjímala moje tvář orámovaná červenou kapucí, podivně krásná a zvětšená. Ve vlasech jsem měla plno jasných zelených jisker. Určitě byl mezi nimi i Plamínek, napadlo mě.
MAGICKÁ DÍVKA, řval palcový titulek přes celou obálku.
Do haly přiběhla Lillian. ,,Ukaž, ukaž," vykřikovala, ,,já to chci taky vidět!"
Mlčky jsem jí podala magazín s lesklou obálkou.
,,Redakci se tvoje fotky moc líbily," řekl Acey, ,,a pan Sacharino je velmi spokojený. Dokonce tak, že ti nabízí fantastickou příležitost!"
Stál tam, usmíval se na mě a čekal, až se ho zeptám, o jakou fantastickou příležitost se jedná.
Nezeptala jsem se. Úsměv mu mírně ztuhl na rtech.
,,Po podzimní kolekci připravuje úžasný model s názvem Vesmírní andělé. A chce, abys ho předvedla!"
,,Já? Myslela jsem, že jste mi dali padáka."
,,Cornelie... to bylo přátelské nedorozumění. Přemíra uměleckého temperamentu. Vždyť to znáš. Ty ho máš v sobě taky a právě to na tobě obdivuju. Budeš úchvatný anděl!"
Zase roztáhl tvář oslnivého úsměvu, který na okamžik vypadal málem vřele. Ale úsměv nevycházel zevnitř. Ve skutečnosti mě neobdivoval a zašel za mnou jen proto, že ho poslal jeho zaměstnavatel. Nebyl žádná zrůda, jen obyčejný člověk s obyčejnými chybami. Přesto jsem v jeho očích barvy bláta postřehla maličkou stopu vypočítavé červí chamtivosti.
,,Díky, nechci," řekla jsem. ,,Obávám se, že mám jiné plány."
Úplně ho to vyvedlo z míry.
,,Aha. Co se dá dělat. Já... pan Sacharino bude moc zklamaný."
,,To je mí líto."
,,Ano." Acey se pořád neměl k odchodu, a tak jsem mu podala ruku.
,,Sbohem, pane Jonesi."
,,Acey. Pro tebe Acey." Nevěřícně si mě prohlížel. ,,Nerozmyslíš si to ještě..?"
,,Ne."
,,Tak dobře. Na shledanou, Cornelie."
A konečně odešel.
Lillian se na mě podívala.
,,Ty už nechceš být na fotkách?"
,,Nechci, Lill."
,,To je dobře, protože na nich vypadáš hrozně!
Jsi celá zelená!" Hodila po mně očkem, protože si byla jistá, že ji popadnu a zlechtám, nebo že jí začnu aspoň nadávat. Místo toho jsem se zasmála a rozcuchala jí vlasy.
,,Nech toho," řekla. ,,Jaké plány?"
,,O čem to mluvíš?"
,,Vždyť jsi tomu pánovi říkala, že máš jiné plány."
,,To mám."
,,Tak jaké plány?"
,,Nechtěla by sis třeba zahrát nějakou hru? Nebo bychom mohly jít do kina na ten film, co jsi o něm mluvila."
Vykulila na mě svoje modré oči. A pak se obrátila na patě a utekla pryč.
,,Mami, mami," kvílela. ,,Pomóóc! Cornelie je na mě milá!"
Mladší sestry. Život bez nich by byl nuda.
Žádné komentáře:
Okomentovat