7. kapitola - Síla Země

7. KAPITOLA - SÍLA ZEMĚ

,,Vápno?" divila se Mara. ,,Na co potřebujete kbelík vápna?"

,,Nebo nějaké barvy. Čím víc barev, tím lepší."

,,Mám tu různé glazury, ale ty se dost těžko vyrábějí. Nechci je všechny vyplýtvat na nějaké hlouposti."

Podívala jsem se jí zpříma do očí. ,,Potřebujeme je, abychom vás zbavily Karoka. Je to snad hloupost?"

Hořce se zasmála, ale pak najednou zmlkla.

,,Myslíte to vážně?"

,,Vážně."

,,Vezměte si, co chcete. Jen..." zaváhala.

,,Ano?" zeptala jsem se.

,,Viděla jsem tě u té broskvoně. Vím, že je ve vás víc, než se zdá. Ale Karok nezná slitování. Buďte opatrné!"

Přikývla jsem. ,,Budeme."

Vyrazily jsme na cestu a po chvilce jsme si všimly, že Mara za námi vyběhla na ulici.

,,Počkejte," vykřikla a uvazovala si kolem ramen šál. ,,Jdu s vámi."

,,Ale Maro -"

,,Někdo musí vědět, že se vrátíte. Jak by mi bylo, kdybyste odešly z mého domu a nikdy se už nevrátily?"

,,Vrátíme se," prohlásila jsem rozhodně.

,,Musím to vědět."

,,A co Taddy?"

,,Nechala jsem ho u sousedů."

,,Ne, já myslela -" Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych řekla, co když vy se nevrátíte, ačkoli právě to mi leželo v hlavě. ,,Potřebuje matku."

,,Bude ji mít," řekla prostě. ,,Nemám v úmyslu nic riskovat. Ale někdo z města Hlad by měl jít s vámi."

Skleslí prodavači na náměstí najednou ožili.

,,Co se děje, Maro?" zavolal ten, který se mi pokoušel prodat krabičku. ,,Jdeš se zase pdívat na červa?"

,,Možná," odpověděla Mara stručně.

,,Tak hodně štěstí."

Několik pradlen se přidalo s přáním hodně štěstí. Jedna nám však věnovala nepřátelský pohled.

,,Nedrážděte ho zase."

,,Jak to myslíš, Ino?" zeptala se Mara ostře.

,,Kdyby lidi nechali toho netvora na pokoji, třeba by dal pokoj i on nám. Máme svých starostí dost."

,,Ino, on nás ničí! Nepomůže nám, když zavřeme oči a budeme předstírat, že tu není."

,,Říkám jen, abyste ho nerozzuřili, to je všechno. Co kfyž nechá hrad a vydá se proti městu?"

Jedna z pradlen se napřímila.

,,Nebuď zbabělá, Ino," zavolala. ,,Jestli se mara a její přítelkyně rozhodly udělat něco s tím červem, jdu s nimi." A začala si odvazovat zástěru.

Zírala jsem na tu ženu. Jako všichni ve městě Hlad byla příšerně vyhublá, ani stará ani mladá, a určitě neměla žádné magické schopnosti. Jak by nám mohla být v boji s červem něco platná?

,,A já jdu taky," rozhodl se prodavač a zavřel stánek. ,,Obchody v tomhle městě stejně moc nejdou."

,,Ale..." vyhrkla jsem.

,,Nech je," pošeptala mi Irma. ,,Můžou se přece dívat, ne? A ti nejstatečnější třeba pomůžuou Will."

Když jsme opustily město Hlad, doprovázelo nás snad padesát jeho obyvatel - skoro jako malá armáda. Červ by je samozřejmě dokázal všechny najednou spolknout, kdyby se něco zvrtlo.

,,Musí to vyjít," zamumlala jsem si tichounce pro sebe. ,,Zkrátka musí..." A moc mě uklidňovalo, že mám u sebe Plamínka, malou teplou jiskřičku odvahy a důvěry v naše schopnosti.

Kvůli tolika lidem jsme musely trochu změnit plán.

,,Nemůžu být na dvou místech najednou," prohlásila Hay Lin. ,,Pokusím se odfouknout všechny výpary naráz, abychom tu mohli všichni chvíli bezpečně dýchat. Držte si klobouky!"

Měšťané se zatvářili zmateně.

,,Je čarodějka Vzduchu," vysvětlovala jsem.

,,A jestli nechcete přijít o klobouky, udělejte radši, co vám říká."

Sotva jsem domluvila, přišel první poryv větru, následovaný vzápětí dalším, mnohem silnějším. Za minutu se rozpoutala vichřice, která porazila dva měšťany na zem. S hlasitým vytím zamířila z kopce směrem ke Karokovi a rozehnala jedovaté výpary.

,,Tak," řekla spokojeně Hay Lin a zmírnila vichřici ve svěží vítr. ,,Teď můžeme dýchat."

Vichřicí jsme na sebe samozřejmě upozornili Karoka. Ale to byla taky svým způsobem součást plánu.

,,Dobře," ozvala se Irma. ,,Na řadě jsem já. Přísel čas na pořádný jarní úklid."

Za několik vteřin se už z kopce řítila prudká bystřina a smývala nám z cesty šedý sliz.

,,Můžeme bezpečně projít," usmála se líbezně Irma.

Lidé z města Hlad jen zírali a Mara se dmula pýchou.

,,Říkala jsem vám, že to nejsou obyčejná děvčata," prohlásila a dávala si přitom pozor, aby sama nevypadala vyjeveně.

,,A teď hlavní část našeho plánu," řekla Will.

,,Kdo si troufá, může jít se mnou."

,,Nezapomeňte, že máte jen upoutat jeho pozornost," upozornila jsem Maru. ,,Za žádnou cenu neriskujte. Nechoďte k němu moc blízko."

Vážně přikývla. Will se vydala po svahu dolů a většina lidí ji následovala. Všimla jsem si, že Mara jde v čele průvodu spolu s Will.

,,Měly bychom taky vyrazit," řekla Taranee.

,,Nezbývá moc času. A čím rychleji to vyřídíme, tím bezpečnější to bude pro ty lidi."

Pustily jsme se jinudy než Will a její nepočetná armáda. Zatímco ona mířila s lidmi ke Karokově hlavě, naším cílem byl ocas.

Vyjde to? Najednou jsem si nebyla jistá...

Karok pomalu otáčel obrovskou hlavu tak, aby viděl na největší skupiu lidí. Doufala jsem, že si aspoň na chvilku přestane všímat Taranee, Irmy, Hay Lin a mě, když jsme se blížily k jeho ocasu.

,,Napřed bílou," řekla jsem a podala Hay Lin džbán s glazurou. ,,Dobrá základní vrstva je vždycky důležitá."

,,Cornelia Haleová, módní návrhářka topmodelek," neodpustila si Irma. ,,A pětikilometrových červů."

Ziing! Will vyslala svůj první bleskový výboj a lidé z města se dali do křiku a zasypali Karoka sprškou kamení.

,,Teď dva velké bílé kruhy..." pokračovala jsem, nervy napnuté k prasknutí.

,,Vždyť vím," zasykla Hay Lin a vznesla se do vzduchu se džbánem v náručí. ,,Dva bílé kruhy, hotovo."

Ocas ležel nehybně a to nám usnadnilo práci.

Napadlo mě, že glazura se pro tu práci hodí mnohem líp než vápno, protože nestékala a dobře držela na drsných šedých šupinách.

Od Karokovy hlavy k nám dolehl rozčílený sykot. Pozor, pomyslela jsem si, je obrovský a rychlejší, než by si člověk pomyslel...

Velký ocas se zvedl a zavlnil, ale Hay Lin stačila včas odletět do bezpečné vzdálenosti. Doufala jsem, že Will a její statečná armáda budou stejně opatrní jako ona.

,,Teď modrou," řekla jsem a podala druhý džbán s glazurou Irmě.

,,Zpátky," slyšela jsem Will. ,,Zpátky!"

Dlouhé červí tělo se zachvělo jako při zemětřesení. Chystalo se zaútočit?

,,Pospěš si, rychle..." zašeptala jsem.

,,Dělám, co můžu!" odpověděla tlumeně Irma a nasměrovala proud modré glazury přesně na cíl. Hay Lin se snesla dolů, vzala si ode mě červenou glazuru a chystala se celé dílo dokončit...

,,Utíkejte! Utíkejte!" To nevolala jen Will, ale mnoho hlasů, některé klidné, jiné vyděšené. Mara a několik dalších měšťanů proběhlo kolem nás a já si oddychla, že neztratili hlavu a utíkali správným směrem, aby upoutali Karokovu pozornost... ale kde zůstala Will?

A pak se mohutná hlava obrátila a rozevřela tlamu s vělkými tesáky. Blížila se k nám. I když přesně tohle jsem chtěla, cítila jsem při pohledu do obrovských očí ohromující strach...

,,Taranee..." Musela jsem do ní strčit loktem.

,,Ano," vyhrkla. ,,Ano..."

Položila jsem dlaň na zem a zatřásla s ní. Ocas vedle mě se vymrštil do vzduchu a Karok náhle uviděl žhnoucí oči, velkou rudou tlamu a plamen, který jako by vycházel z nozder draka. Doufala jsem, že si nevšimne, že drak trochu šilhá...

Karok se na okamžik zarazil. Pak rozevřel tlamu ještě víc a kousl.

,,Co si myslíš, kdy na to přijde?" zeptala se Irma a stoupla si vedle mě.

,,Každou vteřinu."

Červ se dusivě rozkašlal, až se země zatřásla. Šupiny se nadouvaly a natahovaly, jak se pokoušel stáhnout zpátky. Ale zdálo se, že Mara měla pravdu - jakmile se do něčeho pustil, nedokázal přestat. Dokonce ani tehdy, když zjistil, že požírá svůj vlastní ocas.

Zdálo se, že červ se bude zmítat ještě dlouho.

,,kde je Will?" zeptala jsem se Mary. bála jsem se o ni. Měla zůstat s Marou a obrátit Karokovu pozornost k nám.

,,Nevím."

Byla v pořádku? Přece bych poznala, kdyby se Will stalo něco zlého.

,,Will!" křičela jsem. ,,Will, kde jsi?"

Země se ještě jednou otřásla, když se červ naposledy pokusil vyplivnout svůj ocas. Zapotácela jsem se a pak jsem pokračovala v zoufalém pátrání.

Ležela na boku, nepřirozeně zkroucená. Srdce se mi málem zastavilo, ale pak jsem si všimla, že se pohnula.

,,Will!"

,,Jo," zasípala. Snad jí Karok neublížil?

,,Není ti nic?"

,,Ani ne. Mám jen... vyražený... dech."

,,Co se stalo?"

Tvář se jí zkřivila bolestí. ,,Málem mě ušlapala... vlastní... armáda. Měla jsem si dát... větší pozor." Posadila se a dívala se na Karoka. ,,O mě se nestarej," řekla. ,,Jdi to radši dokončit."

,,Já?"

,,Tohle je magie Země. Nikdo jiný to nesvede."

Měla pravdu. I když trpěly i jiné živly, Země odnesla Karokovu chamtivost nejvíc. Jenže vyčistit a uzdravit Zemi byl obrovský úkol. Vzpomněla jsem si, co námahy mě stálo vypěstovat jedinou malou broskev.... Nebyla jsem si jistá, jestli na to stačím.

Odkud načerpám sílu?

Pomoc.

Usmála jsem se. ,,Díky, Plamínku. Já vím, že mi pomůžeš." Jeho vřelé přátelství mě hřálo u srdce, ale on byl jen malá jiskřička...

Hodně pomoci. Daleko a blízko.

Daleko? Asi zelené jiskřičky, které uprchly do Heatherfieldu. Ale blízko? Kromě Plamínka jsem nic zeleného neviděla.

Tma. Strach. Hrůza z pohlcení a uvěznění v červí prázdnotě bez světla, bez vzduchu, bez radosti z růstu...

Zase mě zaplavila ta noční můra, která mě budila ze spaní. A pak jsem pochopila, kde jsou Plamínkovi příbuzní.

V červovi.

V prvním okamžiku jsem se začala shánět po něčem ostrém, abych mu rozpárala břicho. Ale pak mi došlo, že to není třeba. Plamínek neměl žádné tělo - byl světlo, teplo a duše. A ty, které Karok spolkl, jsem neměla hledat v jeho ohromném břiše, ale v černé, chamtivé duši.

Při té myšlence jsem se otřásla.

,,Will," řekla jsem tiše. ,,Asi budu potřebovat trochu pomoct."

Nemusela jsem říkat víc. Všechno pochopila a vytáhla Srdce. Dívala jsem se dlouho do jeho klidné záře a brala si z něj sílu, paměť a světlo. Bála jsem se, že tam, kam se chystám jít, bude těžké vzpomenout si, jak světlo vypadá.

Vydala jsem se přes popraskanou půdu, která se pořád ještě otřásala pod pohyby Karokova těla.

Když jsem se přiblížila k jeho obrovským očím barvy bláta, zastavila jsem se. I on znehybněl.

Zlostně mě sledoval a byla jsem si jistá, že kdyby mohl, vrhl by se na mě.

Snažila jsme se nemyslet na to, že mám starch, a dotkla jsem se jeho šupinaté tváře. Trochu mě překvapilo, že šupiny nejsou hladké, ale drsné jako žraločí kůže.

Strach a tma. Tma a chamtivost. Nechtěla jsem tam jít.

Neměla jsem na vybranou.

Zavřela jsem oči a nechala se spolknout noční můrou.

Jsou různé druhy tmy.

Příjemné šero s prvními hvězdami, pozdním ptačím zpěvem a vůní květů, když v létě nocujete pod stanem.

Útulné přítmí, když na okenní tabulky bubnuje déšť, místnost je osvětlená svíčkami, na stole stojí konvice s čajem a mísa s koláčem a někdo vypráví napínavý příběh.

Uklidňující tma, když jste unavení, postel je měkká a teplá a vy nechcete nic jiného, než zavřít oči a spát.

Pavoučí a pavučinová tma, která nahání husí kůži a je jí plný sklep, když nesvítí žárovka a každý zvuk je tajemný a děsivý.

Jsou různé druhy tmy. Ale žádná není taková jako červí tma.

Dotkne se vás. Naplní vás. S každým nadechnutím jí v sobě máte víc. Je to tma bez naděje na svítání, nekonečná dusivá prázdnota, která z vás vysaje veškerou radost, sílu a život.

A já v ní byla uvězněná.

Hledala jsem... něco jsem hledala, ale už jsem si ani nepamatovala co. Na tomhle místě nebylo možné najít nic. Jak můžete něco hledat, když je kolem vás taková tma, že kolem sebe tápete jako slepí? Cítila jsem, jak mě tma pohlcuje a pije mou sílu.

,,Dlouho nevydržíš."

Mohutný, mrazivý hlas z temnoty. Hlas Karoka.

,,To říká kdo?" odpověděla jsem vzdorně. Ale v duchu jsem si myslela něco jiného. Tušila jsem, že má pravdu.

,,Hezká dívenka. Tolik zvyklá na slunce, chválu a snadná vítězství. Tentokrát to dopadne jinak, dívenko. Tentokrát zvítězím já."

Dopálilo mě to.

,,Jsi jen velký červ. A právě teď polykáš svůj vlastní ocas. Kde je tvoje vítězství?"

Dolehla na mě chladná, chamtivá zloba, která mě chtěla umlčet, rozdrtit a zničit.

,,Mám tebe. Přišla jsi sama. Tady nepotřebuju ústa, abych tě mohl spolknout. Zmocnil jsem se tě a nepustím tě. Dlouho nevydržíš. Nebudeš chtít vydržet."

Byla ve mě malá dušička. Proč bych měla chtít vydržet, uvězněná v téhle studené, černé temnotě?

Bez kousku naděje. Proč jsem vůbec přišla?

Hledám. Něco tu hledám...

A pak se stala neuvěřitelná věc. V té nekonečné tmě se objevila slabá zelená záře.

Plamínek.

Plamínek šel za mnou dokonce i do červí temnoty. Maličké světýlko se chvělo vyčerpáním a strachem a já se bála, že vydrží ještě méně než já. Ale bylo tu. V jeho záři jsem viděla odlesk mnohem většího světla a mohutnější síly. A vzpomněla jsem si na Srdce.

,,Pomoz mi," zašeptala jsem. ,,Pomoz mi, prosím."

Najednou jsem věděla, že nejsem sama. Poznala jsem, že nejsem slabá. Vzpomněla jsem si, že tam někde venku je slunce, přátelství a naděje.

,,Je mi líto, červe," řekla jsem tiše. ,,Právě jsi prohrál bitvu."

Rozpřáhla jsem ruce a zavolala jsem je. Myslela jsem přitom na slunce, zeleň a rostliny. A ony ke mně začaly ze tmy přicházet. Po dvojicích, trojicích, pak po tuctech a nakonec v celých veselých rojích, rejdící zelené jiskřičky, nespočetné jako hvězdy.

Temnota se stáhla se zlostným jekotem. Rychle jí ubývalo, už nebyla obrovitá a nekonečná, ale maličká a bezvýznamná. A já otevřela oči.

Stála jsem uprostřed jiskřícího zeleného víru.

Zelených světýlek bylo tolik, že jsem neviděla nic jiného. Těšila jsem se s nimi z konečného vysvobození z temnoty.

Zelené jiskřičky mi daly svou radost najevo vřelou vlnou vděčnosti beze slov.

,,Jděte," vybídla jsem je jemně, ,,a uzdravte tuhle zemi."

A ony se hned pustily do práce.

Bylo to nádherné divadlo. Holé kopce pokryla nová tráva, jako by někdo rozbalil obrovský koberec. Suché stromy se obsypaly listím. Holé pruty borůvek se před našima očima zazelenaly, rozkvetly a hned nato vydaly plody.

Mara se dívala na tu nádheru a po vyhublé tváři jí stékaly slzy radosti. Chvíli trvalo, než se dokázala vzpamatovat a něco říct.

,,Asi bychom měli změnit jméno našeho města," uznala nakonec. ,,Zase budeme žít v Hojnosti."

Z Karoka nezůstalo skoro nic. Kolem hradu, který obléhal, po něm zbyl jen černý příkop a na dně tenounký červík, který se pořád ještě pokoušel spolknout svůj ocas.

Zrezivělé řetězy zaskřípaly a hrad Hojnosti po dlouhé době spustil padací most. První, kdo po něm přišel, byl samotný princ Florian.

Vypadal jako dokonalý princ z pohádky - světlo-vlasy, modrooký, s tváří hezkou i přesto, že byla trochu pohublá.

,,Nádherný den," řekl. ,,Nádherný, nádherný den. Komu za něj musím poděkovat?"

Najednou se všichni dívali na mě. Všichni, i princ Florian.