1. KAPITOLA - DANNY
Ten večer, kdy jsem potkala Dannyho Novu, začínal úplně obyčejně.
"Mami?" volala jsem a odhodila sportovní tašku do chodby. "Jsem doma!"
Žádná odpověď. Byt zel prázdnotou. Hm, nebylo to zas tak neobvyklé. Máma pracuje pro počítačovou firmu, jmenuje se Simultech, a tam se starají o to, aby se nenudila. Jsem na ni docela pyšná. Dělá svou práci fakt dobře. I když je tak vytížená, trávíme spolu spoustu času. Musím připustit, že docela často chápe, jaké to je, když vám je čtrnáct. Vlastně jsem měla štěstí, když se rozdělovaly mámy, napadlo mě. Ale někdy je únavné přijít domů, kde nikdo nečeká.
Byla jsem plavat. Měla jsem ještě vlhké vlasy, byl z nich trochu cítit chlor: Taky se začal ozývat žaludek. Rozhodně nestačilo pár doušků vlažné koly, které jsem vypila cestou domů. Rozsvítila jsem světlo v kuchyni, vzala pár krajíčků toustového chleba a vložila je do topinkovače.
Lednička si odkašlala.
"Ehm... slečno Will?"
Nevím, jestli s vámi vaše lednička občas mluví. Naše to dělá pořád. Začalo to tehdy, když jsem zjistila, že jsem čarodějka, jedna ze Strážkyní Kondrakaru. Mým živlem je energie, a tak mám zvláštní vztah ke všemu elektrickému.
"Ano, Jamesi?" Pojmenovala jsem přístroj James. Kdybyste se s ním někdy setkali, hned byste věděli, proč.
"Na druhé přihrádce shora stojí mísa salátu. Zdravého, výživného, plného vitaminů..."
"Ach ne! Díky! Jenže já mám zrovna chuť na topinku s marmeládou!"
Z Jamesovy ventilační mřížky pronikl povzdech. "Jistě, slečno Will. To je jistě chutné. Dovolte však, abych poukázal na to, že v pokrmu, který slečna navrhuje, pouze jedna složka pokrývá potřebnou denní dávku nezbytných prvků, a že dlouholeté vědecké výzkumy dokázaly souvislost mezi..."
"Oukej, oukej. Já si ten salát teda vezmu!"
"Dobrá volba, slečno!"
Do jeho hlasu se vplížilo trochu samolibosti, ale já jsem nemínila nechat Jamesovi poslední slovo. "Potom, co sním ten toust!" dodala jsem.
Toustovač škodolibě zavrněl a začal si potichu broukat. Popěvek velmi zněl jako "měěě-má-rádši, měěě-mááá-radši", ale Frída není zrovna přístroj s nejlepší výslovností, a tak jsem si nebyla úplně jistá.
James vzdychl, a tentokrát v tom jasně zaznělo utrpení. "Výborně, slečno Will. Já jsem se pouze pokoušel dát vám pár rad ohledně zdravé výživy!"
Pokud myslíte, že si můžete být jisti sami sebou, počkejte si na setkání s ledničkou s lokajským komplexem! Prostě neexistuje nikdo, kdo by byl lepší než James v tom svém den-co-den-se-tu-dřu, to-všechno-kvůli-ní, a-tohle-je-vděk. Když máte doma Jamese, je vůbec otázka, zda potřebujete matku.
Frída vystřelila do vzduchu dva tousty s poněkud přehnaným nadšením. Samozřejmě patří k úkolům toustovače vyhazovat opečené topinky, ale metat je do dvojitého salta a zase je chytat v letu, to už je čisté vychloubání. "Měě-mááá-radši, měěě-mááá-radši..." zpívala si přitom, a tentokrát naprosto zřetelně.
James uraženě zahučel a odmítl odpovědět.
Položila jsem toust na talířek a pátrala jsem v jeho útrobách po kousku másla.
"Živočišné mastné kyseliny? V třetí přihrádce, slečno Will," radil James, ale z jeho ledově chladného hlasu čišel nesouhlas.
"Tak už se přestaň rozčilovat," udobřovala jsem si ho a začala si mazat máslo na toust. "Říkala jsem ti, že si ten výtečný salát vezmu, ne?"
"O to tady vůbec nejde..." začal James. Víc říct nestihl. Jeho hlas náhle umlkl a v celém bytě zhaslo světlo.
Někde v domě se rozeřvala dvě poplašná zařízení. V bytě se však rozhostilo tíživé a zlověstné ticho.
"Jamesi!" ozvala jsem se ustrašeně. "Jamesi, je ti něco?"
Než odpověděl, uplynula celá věčnost. Pak se v něm rozsvítilo nepatrné, bledé světýlko, a on promluvil, křehce a ukřivděně.
"To je tento týden potřetí! Jak mám plnit své povinnosti v takových podmínkách?! Až se srazí mléko, nechoďte za mnou a nedávejte vinu mně!"
Ulehčeně jsem si oddechla a poplácala ho volnou rukou, v níž jsem nedržela napůl namazaný toust, po dvěřích. "Mrzí mě to, Jamesi. Umím si představit, jak je to pro tebe nepříjemné. Elektrárny už na tom prý pracují. Jen se ještě nenašla příčina."
To jsem slyšela v rádiu. V tomhle týdnu došlo k několika velkým výpadkům proudu, jeden z nich dokonce ochromil město během ranní špičky.
Samozřejmě nefungoval žádný semafor a centrum město brzy ovládl chaos, všude stála houkající auta, mezi nimi se motali naštvaní cyklisté.
"Organizmy živící se uhlohydráty jako vy prostě nechápou, co znamená být závislý na vyšším zdroji energie. Vy nás prostě zapnete a funguj! Ať se děje, co se děje! Vypnout-zapnout, vypnout-zapnout. Takhle s námi jednáte, jeden by si myslel, že nás považujete za stroje!"
"Já tě chápu, Jamesi," uklidňovala jsem ho. "Cítím s tebou!"
"Já mám taky svůj život. Mám na starosti domácnost!"
"Jasně že máš! Heleď, možná bys neměl tolik mluvit, když nejde proud. To víš, vysiluje tě to..." To, že teď vůbec mohl fungovat, bylo díky mé přítomnosti. Díky mně a Srdci Kondrakaru. Dalo by se říct, že dohromady jsme tvořily nejsilnější zdroj energie ve vesmíru.
"Prosím slečnu za prominutí," řekl James hlasem, z něhož ukapávaly uražené city. "Netušil jsem, že vás tím hovorem tak nudím. Možná by si slečna raději popovídala s toustovačem? Nebo s těmi dvěma ďábelskými kašpary tam dole v domě?"
Myslel ta poplašná zařízení, která stále houkala. Jsou na baterku, samozřejmě, naprogramovaná na to, aby reagovala na jakékoliv narušení svého systému. S poplašnými zařízeními jsem se nikdy moc nebavila, jsou to uječená, paraoidní zařízení, která si myslí, že všichni jsou proti nim. Ale zrovna teď zněl James dost podobně.
"Jamesi, já si nemyslím, že by někdo vypínal proud jen proto, aby tě..."
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Tak jsem se lekla, že jsem upustila toust, který jsem držela v ruce.
"Vypni se!" zašeptala jsem. "Někdo jde!"
"Dobrá, pokud už nestojíte o mou společnost, tak..." začal James uraženě.
"Nebuď hloupý, Jamesi. Víš moc dobře, že jsem s tebou ráda. Ale nemyslíš, že by se náš host trochu divil, že jsi jediná fungující lednička v celém Heatherfieldu? Nemohl bys jenom..." chvilku jsem hledala správná, mírnější slova, "... nemohl bys být trochu diskrétnější? To ti přece jde!"
James se pyšně pousmál. Neptejte se mě, jak se ledničky smějí-on se prostě směje. Jeho ventilační mřížka se maličko prohne.
"Jsem diskrétnost sama," prohlásil spokojeně a vypnul se.
Šla jsem otevřít.
Tak nevím. Neříká se, že čarodějky by měly mít pod kontrolou věci věci budoucí? Něco jako instinkt, který by je varoval před určitými kroky, třeba aby nebyly v určité době na určitém místě? Pokud bych takový instinkt měla, měl v tuhle chvíli řvát hlasitěji než ty hysterické alarmy: Neotvírej dveře! Neotvírej dveře! Jenže instinkt se neozval. Nevydal ani hlásku. Žádné varování. A tak jsem otevřela dveře a vpustila do svého života Dannyho Novu.
Ne že by na první pohled vypadal nebezpečně. V ztemnělé chodbě stejně nebylo moc vidět. Trošku vyšší než já, možná o něco starší. To mě aspoň tenkrát napadlo jako první.
"Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl," řekl zdvořile. "Ale zhaslo světlo. Právě jsem se sem nastěhoval a ještě nemám ani baterku. Nemohla bys mi půjčit nějakou svíčku?"
Měl nádherný hlas. Plný...plný života, napadlo mě. I když jsem mu pořádně neviděla do tváře, věděla jsem, že se usmívá, jako by ho tak trochu pobavila vlastní bezmocnost.
"Pojď dál," slyšela jsem svůj hlas. "Myslím, že nějaké v kuchyni najdu!"
"Skvěle, díky!"
Šel za mnou do kuchyně. Chvíli jsem tápala kolem sebe, než se mi podařilo najít sirky a nějaké svíčky. Jednu jsem zapálila.
"Páni!" vypadlo z něj překvapeně a obdivně. "Máš skvělý vlasy!"
Já a skvělé vlasy? Co má proti mým vlasům? Mám najednou nějaký příšerný účes? Nervózně jsem si namotala pramen vlasů na prst.
"Jak to?" vyhrkla jsem, abych zjistila, co proti nim má.
"Mají barvu blesků," řekl.
Moje vlasy jsou zrzavé. Ani bílé, ani namodralé, či jak vypadají blesky. Rudé blesky? Ne. To je šílené. A pak mi to došlo. Jemu se líbí mé vlasy! Nedělal si legraci. Nechtěl se vysmívat. Jen zavadil pohledem o mé příšerně zrzavé vlasy a líbily se mu.
Cítila jsem, jak mi horkost stoupá vzhůru do tváří, jako když utíká mléko. Obličej mi teď určitě skvěle ladil s "bleskovými" vlasy. Zářivě rudý. Ještě že je tu taková tma!
"Na!" řekla jsem. "Svíčky!" Napřáhla jsem proti němu ruku se svíčkami, jako bych ho s nimi chtěla propíchnout.
"Díky!" Jeho ruka se dotkla mé. Jen na kratičký okamžik, ale bylo to, bylo to jako...jako by mnou projel elektrický proud. Od chodidel po vlasy. Ovládej se trochu, poručila jsem si. Přestaň! Dotkl se tě rukou, no a co? Možná to udělal jen mimoděk. Ale i tak jsem z něj nedokázala spustit oči. Snažila jsem se vypadat přirozeně, nenuceně, nezírat na něj, jako bych se chystala dělat jeho policejní portrét. Nejsem si však jistá, jak se mi to podařilo, s tou nenuceností!
Trochu vyšší než já. Kaštanové vlasy, lehce zvlněné, ne moc. Široká ramena, vypadají silná, hranatá. A ty skvělé oči. Modré. Ne, něco víc. Elektrické. Měl tak modré oči, až zářily. Zářily energií.
"Půjčila bys mi i nějaké sirky?" zeptal se.
"Eeeh... jo, jasně!"
Otočila jsem se a šla pro sirky.
Křup! Nepříjemný, hlasitý zvuk! Šlápla jsem na toust, který jsem tam upustila.
"Co to bylo?" divil se.
"Právě... právě jsem si dělala toust." Nervózně jsem si namotávala pramen vlasů na prst. "Nedáš si?"
Skepticky se podíval na hromádku drobků na zemi.
"Toust? Ne, dík. Já jsem...nemám hlad!"
Sklouzla jsem pohledem na rozšlápnutý chléb. Nemyslela jsem tenhle, chtělo se mi říct. Udělala bych ti nový. Udělala bych ti večeři. Udělala bych ti...
Ale no tak, říkala jsem si v duchu. Snaž se, aby ses totálně neznemožnila. Jen proto, že řekl, že máš skvělé vlasy.
"Tak ty ses sem teprve přistěhoval?" podařilo se mi konečně vypravit ze sebe, aniž bych se moc červenala.
"Minulý týden. Byt 26 B. O poschodí níž. Danny Nova." Podal mi ruku. Chvíli jsem váhala, než jsem ji uchopila. Tentokrát elektrika neprojela. Jen lehké mravenčení. Jako bych strčila prsty do sklenice s bublinkovou minerálkou.
"Já jsem Will," představila jsem se. "Will Vandomová. Kam chodíš do školy?" V Sheffieldu jsem ho ještě neviděla, ale aspoň jsem mohla doufat...
"Do školy? Ještě jsem...ještě jsem si nevybral. Mám teď volno. A co ty?"
"Sheffieldský Institut." Tak vidíš, řekla jsem si. Není to tak těžké. Ty řekneš něco. On řekne něco. Tomu se říká konverzace.
"Je to dobrá škola?"
Pokrčila jsem rameny. "Je oukej. Našla jsem tam prima kamarádky."
"Kamarádi jsou důležití," řekl a usmál se na mě. V ten moment naskočil proud. Rozsvítilo se světlo a protivné pípání záznamníku připomínalo, že je třeba namluvit nový vzkaz.
I v ostrém kuchyňském světle vypadal dobře. Zato já jsem si uvědomila, že mé vlasy se tak nějak podobají hromadě mokrého sena.
Podal mi svíčky. "Na, už je asi nebudu potřebovat."
"Nech si je," vyzvala jsem ho. "Proud v posledním týdnu vypadává často. Nikdy nevíš, kdy se tu budou hodit!"
"Tak to abych vám je neodnesl všechny!" Měkce sfoukl svíčku, kterou jsem svírala v ruce, a svoje svíčky rozdělil napůl.
Vtom se ozvalo šumění z domácího telefonu a ticho rozřízl matčin hlas.
"Will? Jsi doma. zlato? Mám tu nějaké krabice, pomoz mi s nimi nahoru. Přijdeš?"
Ne! To jsem zrovna potřebovala!
"Musím běžet," ozval se Danny a zamával svíčkami. "Ahoj! Ještě se uvidíme!"
Otočil se ve dveřích, než jsem stačila cokoliv říct. Pak ještě nakoukl dovnitř.
"Máš vážně fantastický vlasy!" řekl a byl pryč.
Jasně! Mokré a vymáchané v chloru? Ten má ale zvláštní vkus. Pomalu jsem stiskla tlačítko domácího telefonu.
"Ahoj mami. Už běžím!"
"Díky, miláčku!"
Na kratičký okamžik jsem se ještě zastavila a vzpomínala na ten proud, který mnou projel, když se dotkl mé ruky. Elektřina ve vzduchu. Často jsem o tom slýchávala, ale nikdy by mě nenapadlo, že to působí tak doslovně.
"Slečno Will?"
"Ano, Jamesi?"
Dlouhá, významná pauza. Jako by měl na jazyku něco, co se mu nechtělo vyslovit. Otočila jsem se.
"Nezapomeňte sníst ten salát, slečno," zamumlal nakonec. Měla jsem ale pocit, že chtěl říct něco úplně jiného.
Tak to bylo, když jsem potkala Dannyho Novu. Kluka od vedle, dalo by se říct. Takové obyčejné setkání, na rozdíl od toho, co mě dosud potkávalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat