2. KAPITOLA - BREAKDANCE
Tuc, tuc. Tuc-tuc-tuc. Dunivý rytmus basových tónů se rozléhal parkovištěm. Studenti, trousící se odpoledne domů, se shlukli kolem jakýchsi tančících postav.
"Kdo to je?" zeptala se Taranee a natáhla krk dopředu, aby zahlédla tanečníky.
"Nevím," odpověděla jsem. "Pojď, měly bychom se pohnout. Máma slíbila, že přijde dnes brzy domů."
Ze skupinky přihlížejících se ozvalo pískání a pokřikování, někdo začal tleskat.
"Absolutní bomba!" zvolal někdo.
"Nepodíváme se taky?" navrhla Taranee.
K hloučku se přidávali další a další studenti, tleskali do rytmu a skandovali. "Pojď, Will, jen na chvíli!"
Pokrčila jsem rameny. "Tak jo." I ve mně se probudila zvědavost.
Tři kluci předváděli breakdance. Dva z nich byli ze Sheffieldu, neznala jsem je jménem, ale už jsem je ve škole viděla. Oba byli dobří tanečníci a uměli pár skvělých čísel. Ale oni ten dav nepřilákali. Oči všech sledovali toho třetího. Točil se, vyskakoval, dělal přemety-plynule přecházel z jednoho akrobatického kousku do druhého, skákal tak vysoko, že se skoro vznášel, dopadl provazu a v mžiku byl znova na nohou, přesně v rytmu, jako by celé jeho kompaktní tělo bylo jedním z dunivých basů. Jako by pulzoval do taktu s hudbou. Diváci měli pravdu-byla to absolutní bomba! Tanečník byl Danny, můj nový soused.
"Wow!" vzdychla Taranee. "Ten je fakt dobrej!"
Němě jsem přikývla a sledovala, jak Danny předvádí opravdu elektrické electric boogie.
Hudba zmlkla. Ti dva kluci ze Sheffieldu lapali po dechu a zezadu na trikách měli obrovské mokré skvrny od potu. Danny nebyl ani zadýchaný.
Pak si mě všiml. Jeho obličej se rozzářil rozpačitým úsměvem.
"Will! Čekám tu na tebe!"
Všichni se otočili, aby viděli, na koho Danny mluví. Za chvíli celá tlupa diváků na mě. Kousla jsem se do rtu a nervózně si natáčela pramen vlasů na prst. "Ahoj Danny!"
Taranee se ke mně naklonila a zašeptala: "Ty ho znáš?"
"Můj nový soused!" odpověděla jsem šeptem.
"Nechtěla... nechtěla by ses projít?" zeptal se Danny. "Do parku? Do centra? Trochu mi ukázat město?"
"Dobře," rychle jsem souhlasila. A pak jsem si vzpomněla, že mi Taranee slíbila na dnes odpoledne doučování z matiky. "Teda...jestli...Taranee...pokud proti tomu nic nemáš?" Prosebně jsem se na ni podívala.
Jen vzdychla. "No jo. Oukej. Tak já přijdu později. Co v sedm?"
"Jsi poklad." Vděčně jsem ji drcla do ramene. A pak jsem tam stála jako idiot a nevěděla, co navrhnout.
"Co... co bys chtěl vidět?" vypadlo ze mě konečně.
Danny kývl směrem ke kazeťáku, který jeden z brejkařů držel pod paží. "Možná bys mi mohla ukázat nějaké elektro?" navrhl. "Rád bych si ho koupil."
Překvapilo mě, že už kazeťák dávno nemá. Kluci, kteří tancovali jako on, trénovali vždy a všude-v supermarketech, na parkovištích, v parcích i na ulicích, dokud je majitelé obchodů nevyhnali pryč.
"Dobrý nápad," řekla jsem. "Můžeme zajít do centra Honeydew, tam je pár dobrých obchodů."
A rak jsme šli. Slyšela jsem za zády pár studentů, jak si o nás šeptají.
"Kdo to je?"
"Nevím," odpověděl jeden z tanečníků. "Najednou stál u nás, chvíli koukal a pak se přidal k nám. Docela mu to šlo!"
"To teda jo!"
Ohlédla jsem se. Když představení skončilo, studenti se začali pomalu rozcházet. Na místě zůstal stát jen jeden kluk a dlouze se díval za mnou a za Dannym. Matt.
Mezi mnou a Mattem nic nebylo. Párkrát jsme se viděli, byl milý, to bylo všechno. Ale on byl z těch, kteří jsou milí na každého. A vlastně jsem to byla já, kdo si myslel, že on je fakt. Ne obráceně. A tak nebyl vůbec žádný důvod mít tak trochu černé svědomí. Absolutně žádný důvod.
Zvedla jsem ruku a malinko jsem mu zamávala. Mávl na mě taky. Pak nasedl na kolo a odjel. A já jsem zavedla Dannyho do Honeydew, aby se mohl podívat po nějakém aparátu.
"No?..." pronesla významně Taranee a nechala dopadnout učebnice matematiky s pořádným žuchnutím na můj stůl. "Jaké to bylo?"
"Jaké bylo co?"
"Tvé rande?"
"To nebylo žádné rande, Taranee! Jen jsem mu ukázala město!"
"No jasně!"
"Je tu nový!"
"Samozřejmě!"
"Jen jsem se snažila být dobrou sousedkou!"
"Hmmm!"
"Taranee!"
"Co je?"
"Nekoukej se na mě takhle!"
Zašklebila se. "Jestli si nepřestaneš takhle kroutit ty vlasy, budeš mít za chvíli víc dredů než já!"
Hned jsem pustila pramínek omotaný kolem prstu. Nedělám to pořád, jen když jsem nervózní nebo v trapné situaci. Což právě bylo tak 95% z obojího.
"Ty přece nemáš dredy!" namítla jsem.
"Tak copánky. To je skoro to samé. A ty neuhýbej od tématu. Co je na něm tak fantastického? Kromě toho teda, že tak skvěle tancuje a vypadá skoro jako JoeJoe?"
JoeJoe a jeho nový singl, I Got the Power, křičelo tento týden z obálky snad každého hudebního magazínu. A mně došlo, že Taranee má pravdu.
"Fakt je mu podobný," mumlala jsem si. "On ale není...Chci říct, on...Já vlastně vůbec...My jen..."
"Ou-ou," udělala Taranee. "Vzalo tě to!"
"Přestaň se mi vysmívat!"
Taranee náhle zase zvážněla
"Will, to není pro tebe dobré!"
"Co není pro mě dobré? Že se líbím nějakému klukovi?"
"Přestaň! Dobře víš, co myslím. Jen bych tě radši viděla s Mattem!"
"Dík! V pořádku! Problém je, že já vlastně ,,s Mattem" nejsem. Pokud sis toho nevšimla. Naopak Danny si všiml, že existuju. A zdá se, že se mu líbím! Je s ním zábava, Taranee. To je snad zločin?"
"Ne!"
"Fajn." Otevřela jsem učebnici. "Mohla bys mi tedy vysvětlit, co se má dělat s těmi kvadratickými rovnicemi?"
"Hmmm." Taranee s výkladem nezačala. Místo toho si mě prohlížela takovým zvláštním ustaraným způsobem.
"Tak co je?" zeptala jsem se nakonec.
Taranee vzdychla: "Slibuješ, že se nenaštveš?"
Jsem na řadě se vzdycháním. "Jsi má nejlepší kamarádka. Má sestra čarodějka. Byla jsem už na tebe někdy naštvaná?" Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, co říkám. "Teď vážně!"
"Já jen, jestli...Jsi si jistá, že není nebezpečný?"
"Nebezpečný? Prosím tě, Taranee! Co si přestavuješ? Že mě chytí a zavře do nějakého hnusného sklepního vězení? Nebo mě dá sežrat svým oblíbeným příšerkám?"
"To nemyslím," ohradila se Taranee ostře.
"Ani v legraci. Dobře víš, že se nám stávají zvláštní věci."
Měla pravdu. Asi to patřilo k tomu, že jsme čarodějky, Strážkyně Kondrakaru. Občas se zdálo, jako by nás pět, já a Taranee, Irma, Cornelia a Hay Lin, chodilo s neonovým nápisem na záchodech: Problémy, krize, nebezpečí-k dostání zde! Postavte se do řady, brzy se vám budeme věnovat! Ale Danny nebyl nebezpečný. Danny byl tak... obyčejný nebylo asi to pravé slovo, ale neměl ani upíří tesáky, ani dvě hlavy, ani žádnou speciální výstroj, s jakou jsme jako čarodějky bojovaly.
"Je to normální kluk!" vysvětlovala jsem. "A já mám být čarodějkou. Tak snad zvládnu jednoho teenagera, co skvěle válí hip-hop a rap, ne? I když vypadá jako JoeJoe!"
Světlo zablikalo a za chvíli zhaslo úplně. Z pracovny se ozval výkřik mámy, která tam seděla u počítače.
"Ne! To není možné! Už zase!"
Za chvilku už bušila na dveře.
"Will, zlato! Až naskočí proud, mohla bys udělat pár těch svých triků s počítačem? Jinak přijdu o všechnu práci, co jsem tu dvě hodiny tvořila!"
"Zkusím to," kývla jsem. Máma tomu říká triky, ale ve skutečnosti věří, že jsem zdědila její talent na počítače a trochu ho vylepšila. "Doufám, že sis všechno udělala!"
Jen vzdychla. "Hm, znáš to. A taky víš, jak to chodí, správná ženská nic neukládá, pak jen brečí."
Taranee se zachichotala. Myslím, že se máma usmála, ale té tmě jsem si nebyla úplně jistá.
"Pojďte se mnou do kuchyně. Připravila jsem vám do termosky čaj a zapálila svíčky. Doufám, že to v elektrárně brzy zvládnou. Jinak budou všichni počítačoví experti ve městě brzy zralí na blázinec!"
Bylo příjemné sedět s mámou a Taranee ve ztemnělé kuchyni. Na řešení kvadratických rovnic jsem si samozřejmě ani nevzpomněla. Věděla jsem však, že James a Frída, počítač Georg a Billy, náš starý televizor, jsou neklidní a vylekaní. Jenže když byla máma doma, nemohla jsem si s nimi promluvit a uklidnit je.
"Není to zvláštní?" zeptala jsem se a upila čaje.
"Co se děje? Devětkrát nebo desetkrát v tomhle týdnu vypadl proud. Něco by s tím měli udělat!" Zachytila jsem Taranein pohled.
Pomalu kývla. "Jo. Někdo by tomu měl přijít na kloub."
Žádné komentáře:
Okomentovat