1. KAPITOLA - HON
Sluneční paprsky ho nemilosrdně pálily do týla a každý sval se mu svíral v mučivé křeči. Několikrát se mu podlomila kolena a on se bezvládně svalil do horkého písku, ale rozpálená zrnka ho bodala do kůže jako tisíce nabroušených jehliček, a tak se zase s vypětím všech sil vyškrábal na nohy, aby ho snad jemný pohyblivý písek nepohřbil zaživa.
Znepokojeně se ohlédl, jestli ho stále sledují. Písečný oblak na obzoru byl zase o něco větší!
Byla jich spousta!
Po několika krocích znovu zakopl a skutálel se po písečné duně. Byl zcela vyčerpaný, tělo už ho odmítalo poslouchat a do očí se mu nahrnuly hořké slzy.
Chvíli ležel bez hnutí, oči upřené na zářivě modrou oblohu. Pak se ztěžka posadil. Zachvátila ho naprostá beznaděj. Hlavou se mu honily nesouvislé útržky děsivých scén a záblesky z temné minulosti. Měl tolik otázek, ale nedokázal je dát do slov. Znal tolik odpovědí, ale žádnou z nich nemohl uchopit. Mizely dřív, než si stačil uvědomit jejich skutečný význam.
Zoufale zabořil hlavu do dlaní a tiše se rozvzlykal.
Dohnali ho ve chvíli, kdy se marně stavěl na odpor prudkému větru, jenž tu vystavěl z písku úplnou písečnou hradbu. Dunění koňských kopyt a odlesk slunečních paprsků v nablýskaných mečích ho vyděsily k smrti. Když se rozvířený písek usadil, opatrně se rozhlédl, ale jen stěží rozpoznal obrysy postav, které ho obklopily. Stál otřeseně na žhavém písku, kůži spálenou poledním sluncem, plíce sežehlé drsným suchým vzduchem.
Zářivé vozy a statní koně, jejichž šíje se leskly potem, kolem něho utvořili kruh a královští střelci na něj zacílili ostré šípy, zasazené do napjatých luků. Dva z nich sesedli z koní, výhružně namířili svá kopí na jeho hruď a pomalu se přibližovali.
Chlapec se napřímil a spatříl, jak Ponticas, jeden z dvorních rádců, vystoupil z pozlaceného kočáru, taženého dvěma silnými vraníky. V ruce pevně svíral berlu s mořským hadem, jehož smaragdové oči se temně blýskaly.
Mladík sepjal ruce nad hlavu, aby mudrce pozdravil, ale Ponticas jen mlčky zdvihl svou berlu a pronikavým jasem hadích očí ho srazil na kolena. Chlapec se zoufale snažil uniknout tomu mučivému pohledu, ale blyštivé smaragdy ho už měly ve své moci.
Nesouvislé útržky vzpomínek, které mu vířily v hlavě jako kratičké záblesky světla, náhle pobledly a na jejich místo se potlačily jiné, neodbytné myšlenky. Měl dojem, jako by se ho zmocňovala jakási vnější síla. Cítil se ve své vlastní mysli cize a nesmírně osaměle. Jeho nitro se otřáslo hrozivým tušením a z hrdla se mu vydral nelidský skřek, podobný vlčímu vytí. Byl zmatený a vystrašený. Nebál se však Ponticase... nýbrž sám sebe.
Ponticas svěsil ruce podél těla a zahleděl se mu zpříma do očí.
,,Nechť je Manor, psí chlapec, vypuštěn do Pusté krajiny bytí!" zvolal.
Manor, psí chlapec - to byl on? Zoufale se snažil něco říct, ale z úst mu vycházelo jen naléhavé vytí a přerývané knučení.
Vtom ucítil na spánku nesnesitelnou bolest a všechno se zalilo neproniknutelnou tmou.
Bojovníci se shromáždili kolem hluboké jámy, kterou vykopali v písku. Halasně povykovali a hrozili pěstmi k černé ebenové pyramidě, která stála hned vedle.
Chlapec byl přivázán ke sloupu, z nějž prýštila voda, a otřesně zíral na ten tajemný předmět. Pyramida byla ozdobena blyštivými stříbrnými plíšky, které ve svém třpytu násobily oslepující záři slunce a dodávaly jí magickou atmosféru. Na okamžik mu připadala nesmírně krásná. Chtěl se usmát, ale zjistil, že nemůže. Jeho tvář byla podivně ztuhlá, jako by snad ani nebyla jeho. Zatřásl hlavou - připadala mu nezvykle těžká. Věděl, že něco není v pořádku, ale nemohl přijít na to, co.
Vtom za sebou zaslechl jakýci pohyb a prudce se otočil.
Byl to Ponticas. Pohladil ho po vlasech naklonil se blíž.
,,Jsi zmatený a vystrašený?" zašeptal vlídně.
,,Neboj se, nemusíš si to brát osobně. Víš co? Než nás opustíš, vrátím ti na chviličku paměť, abys pochopil, co se s tebou děje."
S těmi slovy mu položil dlaň na čelo a vyslal k němu proud energie. V chlapcově nitru se začaly zběsile míhat oslnivé záblesky světla. Marně se snažil zachytit alespoň zlomek z nespočetných
vzpomínek, které mu výřily hlavou, ale Ponticas vzápětí poodstoupil a mladíkkova mysl se opět zatemnila neproniknutelným závojem zapomnění.
Jeho pohled padl znovu na ebenovou pyramidu a on si náhle uvědomil, že je určena pro něj. Ve spáncích mu pulzovaly útržky příběhů o prokletých žalářích. Vždycky si myslel, že to jsou jen pohádky o lotrech, kteří byli uvězněni a uvrženi do Pusté krajiny bytí, kde měli být navždy pohřbeni.
Pohlédl Ponticasovi do očí.
,,Cítíš se teď líp, když jsi naposled náhledl do minulosti?" usmál se Ponticas jízlivě. ,,Řekněme, že to byl můj dárek na rozloučenou."
Chlapce zachvátila nevýslovná hrůza. Celý se teď třásl zimou, která mu pronikala až do morku kostí. Přikrčil se a vzápětí se vyprahlou pouští ozvalo naléhavé žalostné zavytí.
Ponticas uhodil vší silou berlou do země a rozkázal, aby hodili pyramidu do jámy. Když vojáci zdvihli pyramidu do vzduchu, dav začal znovu povykovat, a ve chvíli, kdy ji překlopili špičkou dolů a spustili do vykopané díry, se všichni nadšeně roztleskali.
V základně černé pyramidy byla otevřena padací dvířka. Ponticas k nim přistoupil a z ozdobené vázy do nich nalil vodu. V slunečním jasu se blyštila jako proud diamantů a zdálo se, že se nikdy nevyčerpá. Dav jásal a Ponticas se spokojeně rozzářil.
Ponticas... pomyslel si chlapec, kde jen jsem to jméno slyšel? Před chviličkou se mu to zdálo tak jasné, ale teď si nemohl za nic na sětě vzpomenout. Připadalo mu tak povědomé, a přitom tak cizí.
Vtom se ho chopili dva vojáci a dovlekli ho k okraji pyramidy. Přemožen smrtelným strachem se jim snažil vykroutit, ale marně. Svírali ho pevně svými svalnatými pažemi.
Ponticas mu položil chladivou vlhkou dlaň na čelo a promluvil hlubokým hlasem. Chlapec se mu snažil porozumět, ale všechna slova pro něj byla nesrozumitelná a nedávala žádný smysl. Jako by to ani nebyla jeho mateřština.
Mladík se zoufale vzepjal a nahrbil se, ale Ponticas se nenechal zviklat. Shodil ho zpátky k okraji pyramidy, kde chlapec náhle v tmavé vodní hladině zahlédl svůj vlastní odraz. Z vytřeštěných očí, které na něj zíraly z psí tváře, čišela nevýslovná hrůza. Zatmělo se mu před očima. Všechno zmizelo... neslyšel hučení pouštního větru, halasné povykování přihlížejících, ani své vlastní kňučení, které se rozléhalo v jeho zkroušeném nitru i v širokém okolí. Opět se ho chopily svalnaté paže, spustily ho do pyramidy a zabouchly za ním padací dveře.
Ocitl se uprostřed neproniknutelné temnoty, obklopen vodou a kameny. Bez ustání zoufale křičel, ale k ničemu to nevedlo. Netušil, kolik času uplynulo, než nakonec přece jen utichl. Tam, kde každý tep srdce trval věčnost, to muselo být velmi dlouho. Snad celá epocha.
Žádné komentáře:
Okomentovat