8. kapitola - Šest v kruhu

8. KAPITOLA - ŠEST V KRUHU

,,Ti zatracení štíři!" zaklela Will. ,,Dosatli ji?"

Paní Liu se pohnula. ,,Ne. Jsem jen... velmi unavená. Doufala jsem, že ta černota teď zmizí, ale...

Petal, děvenko, kdepak jsi? Pojď sem, ať si sáhnu na tvůj obličej. Tak moc bych si přála, abych ho ještě jednou mohla spatřit."

,,Chcete říct, že pořád... nevidíte?"

,,Jenom černotu," zašeptala. ,,Pořád jen černotu." Popadl mě vztek. Bylo to nespravedlivé. Došli jsme tak daleko, tak tvrdě jsme bojovali... Paní Liu byla velmi statečná a i všichni ostatní. Postavili se mocnému a krutému nepříteli, o tolik silnějšímu, než jsou sami. A dokázali to bez kouzel živlů, které pomáhají nám. Zasloužila si získat svůj zrak zpátky. Nemohla jsem uvěřit, že kletba trvá, i když jsme Císařovnu zneškodnily.

,,Dokážeme... dokáže některá z vás její oči vyléčit?" zeptala jsem se pohlédla jsme na své přítelkyně.

Will zavrtěla hlavou. ,,Nevím jak," odvětila a tvářila se naprosto bezradně. ,,Kéž bych to uměla, ale bohužel nevím jak."

Cornelia beze slova zavrtěla hlavou.

,,nezlob se," řekla Irma a ucukla pohledem.

Taranee popotáhla a zamrkala, aby se nerozbrečela. ,,Je to tak nespravedlivé." vyslovila nahals to, co jsem si já jen myslela. ,,Nemohly bychom se zeptat Věštce?"

A pak jsem si uvědomila, že nás v kruhu není pět, ale šest.

Byla tu i moje babička.

Nevím, jak jsem na to přišla, protože nebyla vidět. Ale když promluvila, byla jsem si už naprosto jistá.

,,Liu... podívej se na mě," slyšela jsem její hlas.

Paní Liu se náhle napřímila. ,,Lin..." vyhrkla a usmála se. ,,Vrátila ses. Vrátila!"

,,Slíbila jsem to."

,,A já tě vidím!"

,,Ano."

Snažila jsem se poznat, co Paní Liu vidí, ale i když jsem věděla, že tam babička byla, pro mě zůstala stále neviditelná.

Paní Liu napřáhla ruku.

,,Přišla sis mě odvést?" zeptala se a ruka se jí trochu roztřásla. ,,Myslím, že jsem na to připravená."

,,Ne," prohlásila babička rázně. ,,Přestaň ostatní strašit. No tak. Vstaň. Lidé tě potřebují. Ještě je moc brzy na to, abys někam odcházela."

Paní Liu se krátce zasmála. ,,Abych pořád všem říkala, co mají dělat? No dobře. Když to říkáš ty, budu tedy žít." A pak téměř neslyšně zašeptala: ,,Děkuju. Děkuju ti, Lin."

Na krku jsem ucítila potůčky horkých slz. To bylo sice moc hezké, že babička řekla Paní Liu, že tu ještě musí zůstat. Ale co já? Babička mi tolik chyběla. Vzpomínala jsem na ni každičký den.

,,Jsem tady, maličká. Jsem tady."

Věděla jsem, že tyhle poslední konejšivé věty jsem slyšela jenom já. Teď jsem se cítila mnohem lépe.

,,A teď to dotáhni do konce. Najdi Císařovnu," dodala babička a byla pryč.

Najdi Císařovnu? Ale vždyť... vždyť se rozpadla. Paní Liu a Petal se objímaly a radostí plakaly.

,,Já te vidím," opakovala stále Paní Liu. ,,Zase tě vidím!"

Líbilo by se mi zůstat tam s nimi a veselit se z té radostné noviny, ale věděla jsem, že musíme dokončit svůj úkol.

Podívala jsem se na čtyři přítelkyně. ,,Musíme... najít Císařovnu."

,,Najít Císařovnu?" vyvalila na mě Irma oči.

,,výdyť je pryč. Zmizela. Všechny větry světa ji roznesly do čtyř stran."

Tvrdohlavě jsem zavrtěla hlavou.

,,Musí tu ještě něco být."

,,Ale Hay Lin, vždyť jsi to viděla na vlastní oči," namítla Will. ,,Rozpadla se. Nezbylo po ní nic než pár vyplašených brouků."

,,Možná. Ale už jednou se vrátila. Trvalo jí to dlouho, ale dokázala se znovu vrátit. Nechci, aby se to opakovalo."

,,Ale kde ji budeme hledat?" zeptala se Cornelia.

,,Když si jseš tak jistá, že máme něco najít, můžeš mi říct, co vlastně budeme hledat?"

,,Nevím." Pomalu jsem vstala. Cítila jsem se stará jako Paní Liu. ,,Ale babička říkala, že bychom to měly dokončit. Řekla mi, že ji máme najít."

Nikdo se na mě neobořil, že jsem se zbláznila.

Myslím, že si té šesté postavy v kruhu také všimly. A všechny slyšely Paní Liu, jak na ni mluvila, jako by ji viděla, i když pro nás byla neviditelná.

,,Možná bychom to mohly zkusit s věštěním," navrhla Taranee. ,,Zeptáme se živlů, kde je. Šlo by to?"

Všechny jsme přikývly. Taranee rozžehla malý plamínek, podržela ho v dlani a zahleděla se do něj. Cornelia přiložila dlaň na zem, Will pevně sevřela Srdce. Irma si vyrobila na podlaze Trůnního Sálu malou kaluž a zadívala se na její zrcadlovou hladinu. A já jsem zavřela oči a zaposlouchala jsem se do větru.

I když jsem byla tak strašně unavená, že jsem se sotva udržela na nohou, trvalo to jen okamžik. Pak jsem otevřela oči a věděla jsem, že ostatní už také věděly. Will se mírně pousmála.

,,Dobrá," řekla. ,,Na ni!"

Vesničané nevěřícně zírali na pět návštěvnic, které začaly zuřivě běhat po místnosti a honit něco tak malého, že to skoro nebylo vidět. Ale nakonec Irma skočila na zem a chytila to do dlaní.

,,Mám ji!" zavýskla vítězoslavně. Vyskočila na nohy a stále pevně svírala to, co chytila. V dlaních se jí mrskal černý brouk, jen o maličko větší než ostatní. Na každé krovce měl malou bílou korunku.

,,Petal, přinesla bys prosím nějakou nádobu?" řekla moje vodní čarodějnická kamarádka. ,,A ať má pořádné víko! Její Veličenstvo se bude stěhovat!"

,,Opravdu už musíte?" zeptala se Petal a položila malou nádobku na nízký stolek v babiččině pokoji.

,,Měli jsme tolik práce, že jsme vás ani pořádně neustili."

,,Uctili jste nás až až."

Vzhledem k tomu, že taková pocta by znamenala sedět na jednom místě a strojeně se usmívat na lidi, kteří by nám neupřímně lichotili a a ni by se nám přitom nepodívali do očí, byla moje námitka docela srozumitelná. Bylo mnohem příjemnější si s obyvateli Klídného Vrbového Údolí normálně povídat a smát se s nimi. Určitě lepší, než kdyby se k nám chovali jako k nějakým superhrdinkám, které urazí, když se jim někdo nepokloní dost hluboko.

Paní Liu se na mě podívala a v jejich živých očích se roztančily veselé plamínky.

,,Možná by si naši hosté raději dali šálek čaje, drahoušku. Myslím, že je svými komplimenty jenom uvádíme do rozpaků."

,,Ale být uctivý je správné!"

,,To jistě ano. Ale slečny vědí, že je cítíme tam, kde je to nejdůležitější - v našich srdcích."

Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře, a sklonila jsem hlavu.

,,Děkujeme," řekla jsem a myslela jsem to upřímně. Napila jsem se čaje. Byl stejně jasně zelený, jako dělávala babička. A najednou mě zničehonic napadlo, že teprve teď jsem zaplatila za své zrcadlo. Splnila jsem slib, který dala babička, a odměnou mi byl pocit blízkosti, přívětivosti a hrdosti. Věděla jsem, že mě stále moc miluje. A díky tomu jsem se mnohem lépe vyrovnala s tím, jak moc mi schází.

Brzy nato jsme odešly. Ve městě už lidé opět pilně pracovali. Z dílny truhláře Wua se ozývaly energické rány kladivem a z pekárny se k nám linula lahodná vůně čerstvého chleba. Nad námi švitořily vlaštovky a ve střemhlavém letu chytaly malé mušky.

Vydrápaly jsme se na Bílou Větrnou horu, zpátky na místo, kde jsme se poprvé setkaly s Petal. Jemný vánek pohupoval větrnými zvonky a ty o sebe lehounce cinkaly.

,,Není tu," zděsila se Irma a rozhlížela se kolem sebe. ,,Ten zrcadlový vchod tu není!"

Měla pravdu. Vzrostlé modříny, plochá skála se sbírkou obětin - naštíplou miskou, bílou květinou, teď už trochu povadlou - všechno bylo jako před tím, jenom na rýžových zrníčkách si pochutnalo nějaké zvíře. Ale po mihotavém oválném průchodu nebylo ani památky.

,,No, to je typické," podotkla Cornelia. ,,Jak je možné, že nás kouzla vždycky bez zaváhání vcucnou, ale pak mají problémy pustit nás zpátky?"

,,Musí nám dovolit se vrátit," řekla jsem. ,,Věštec by nás tady nenechal."

,,Obě mluvíte hlouposti," vložila se do toho Will.

,,Vždyť to zrcadlo vůbec nepotřebujeme. Staší, když za pomoci Srdce Kondrakaru požádáme Věštce, aby nás odnesl zpátky domů. Stejně mu musíme něco předat, není to tak?" Ukázala na zapečetěnou nádobu, kterou jsem držela v ruce. Uvnitř se neustále vztekal malý černý brouk. Vypadal velmi rozzuřeně a hlavou bez přestání bušil do skleněných stěn nádoby. V záři zapadajícího slunce se korunky na krovkách leskly téměř zlatě.

,,Máš pravdu," přisvědčila jsem. ,,Ale pospěšme si, prosím. Musím se dostat domů co nejdřív. Co když se strýčkovi Kaovi přitížilo?"

Will vytáhla Srdce a my jsme na ně jedna po druhé položily ruku. Tělem mi projelo známe příjemné teplo, jakási vnitřní sluneční energie. Cinkavá melodie Petaliných větrných zvonků se rozplynula a spolu s ní zmizelo i horské úbočí.

Vítejte, Strážkyně.

Stály jsme v obrovské Síni v pevnosti Kondrakar a kolem nás se tyčily téměř nekonečně vysoké sloupy. Před námi seděl Věštec a jeho úsměv ve mně vyvolával pocit něhy a bezpečí, stejně jako Srdce. Ale tentokrát jsem pohledem hledala někoho jiného.

,,Vítej, maličká. Děkuji ti."

Babiččin hlas byl plný lásky a porozumění. A já jsem na chvíli toužila zůstat tu s ní v bezpečí, teple a lásce navždy.

Ale nešlo to.

Věděla jsem to. A ani jsem ve skutečnosti nechtěla opustit rodiče, heatherfieldské kamarády, ani nic ze vého každodenního života. Přesto jsem v srdci cítila bolest.

Tvá babička zde má místo, které si vysloužila celoživotní službou Kondrakaru. Jednou možná budeš mít také takové. Ale teď se musíš vrátit do Heatherfieldu a žít život, který je ti určen - s odvahou, silou a moudrostí, kterou jsi už prokázala tím, že jsi dodržela slib, který kdysi dala Yan Lin.

Vrátit se. Ano. Ale opravdu to muselo být hned teď?

,,Nechci tě opustit," zašeptala jsem a po tvářích se mi valily potoky slz, že jsem skoro neviděla babičce do tváře. ,,Ještě ne."

,,Já vím, maličká. Ale věz, že se znovu setkáme... někdy příště. Kdyby ses nevrátila, chyběla bys rodičům. A kromě toho," pohrozila mi varovně ukazováčkem, ,,už dávno jsi měla být v posteli, mladá dámo."

Zněla tak... tak babičkovsky, tak, jak jsem ji znala, že jsem se neudržela a rozesmála jsem se. Obrátila jsem se k Věštci a podala jsem mu nádobu.

,,Postaráte se o Její Veličenstvo?"

Tentokrát se Věštec tvářil naprosto vážně.

Ano. A dokud nepozná, že nemůže chtít ovládat ostatní, budu ji držet zkrátka tak, jako ona zacházela se svými poddanými.

Přes Srdce, díky kterému jsem cítila vše, co prožívaly mé přítelkyně, jsem si všimla, že se irma tiše zasmála.

,,Říkaly jsme jí, že pro ni máme lekci," řekl. ,,Ale obávám se, že tahle lekce může trvat pořádně dlouho."

Na Věštcově vážné tváři se mihl úsměv.

To asi ano, Strážkyně.

A pak se zamlžil prostor i čas kolem nás. Věštec nás poslal zpátky do Heatherfieldu, na obyčejný dvorek vzadu za restaurací.

Už bylo skoro ráno.

,,Musím si pospíšit," řekla Taranee. ,,Máma me zabije, jestli zjistí, že jsem byla celou noc venku."

,,Tak jí řekni, že ses šla projít s Nigelem," navrhla Irma. Nigel byl náš spolužák a Taranee se hrozně líbil.

,,Děláš si legraci? To by me zabila dvojnásobně!"

V třešňových větvích nas námi se lehce pohupovalo zrcadlo a lucerna. Lucerna už zhasla a zrcadlo najednou vypadalo mnohem obyčejněji. Cítila jsem, že i kdybych si to přála, už mě znovu do Klidného Vrbového Údolí nepřenese. Splnilo svůj účel, a tak ho kouzlo mohlo opustit. Opatrně jsem ho odvázala a z vedlejší větve jsem svěsila lucernu. Liinu lucernu. Teď už jsem věděla, proč ji tak babička nazývala.

,,Uvidíme se zítra," řekla Will a zívla. ,,Jestli se ovšem vyhrabu z postele."

Kamarádky odešly, teď už zase jako docela normální heatherfieldské holky. Potichu jsem se proplížila do pokoje a zavrtala se do toužebně očekávané peřiny. I když jsem spala několik hodin, měla jsem pocit, jako bych se sotva převalila na druhý bok. Ale to už jsem na rameni cítila máminu dlaň a slyšela její něžný hlas:

,,Vstávej, maličká, prosím. Dostali jsme zprávu z nemocnice, musíme tam hned jet."

Párkrát jsem mrkla a pak jsem se prudce posadila. V ranním světle vypadal pokoj úplně bělostně.

,,Stráček Kao? Je na tom hůř?"

,,Nevím, maličká. Ale sestřenice Lee vzkazuje, že máme hned přijet."

Srdce mi bilo jako na poplach. Rychle jsem se oblékla do toho, co jsem měla na sobě předešlý den. Pospíchala jsem, až jsem si málem protrhla rukáv. Seběhly jsme dolů ze schodů a honem na liduprázdnou ulici, kde už na nás v autě čekal táta.

Do nemocnice jel jak šílenec, ale když jsme tam dorazily, všechno se nějak zpomalilo. Nemocniční chodbou jsme neběželi, ale šli docela klidně. Myslím, že jsme se všichni báli toho, co bychom mohli najít ve strýčkově pokoji.

Našli jsme tam strýčka Kaa. Seděl na posteli, opatrně upíjel zelený čaj z šálku, který mu přidržovala sestřenice Lee, a spokojeně se usmíval.

,,Cítíš se líp," vydechl táta a doslova se svalil na židli pro návštěvy.

Starý muž přikývl. ,,Hmm. Někdo mi řekl, že bych mohl přestat všechny děsit a žít vesele dál, protože nikam neodcházím."

Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Tohle přece říkala babička Paní Liu. Přesně tohle.

Pomalu jsem se usmála. ,,Vsadím se, že vím, kdo ti to řekl," řekla jsem.

Strýček Kao se na mě zadíval a jeho oči se zvláštně zaleskly. Pak se také usmál. ,,Hmmm," zamručel. ,,Možná ano, holčičko. Možná ano."