1. KAPITOLA - POZOR NA JAZYK
Měli hrát Jestřábi. To bylo jediném co jsem měla v hlavě ten pátek odpoledne.
"Taranee?"
"Hmm?"
"Tak jsem tady!"
"Fajn." Byla to Will. No jasně. Se sportovní taškou, pro kterou se musela vracet. Doufám, že nastoupí i Seb Caine, to zranění by už měl mít vyléčené...
"Už ho můžeš pustit!"
Podívala jsem se na kolo, o které jsem se opírala. Jasně červené. Rozhodně ne moje. Kolo Will, samozřejmě, podržela jsem jí ho, zatímco hledala svou tašku. Caine byl ten nejlepší hráč, jakého jsem znala. Když udělal kličku, bylo to jako by-Will jemně odsunula mou ruku z řidítka a udiveně se na mě podívala.
"Taranee, je ti něco?"
"Ne! Proč by mělo?"
"Já jen...že vypadáš tak duchem nepřítomná. A Hay Lin říkala, že jsi měla chybu v rovnici při matice. To nejsi ve své kůži. Působíš skoro...tak nějak, trochu začarovaně."
Když tohle slovo použila Will, nebyla to jen tak náhodná poznámka. Ona je totiž W ve W.I.T.C.H. Já jsem T. Jsme fakt něco jako čarodějky. Nebo Strážkyně Kondrakaru, abych byla přesná. Což je to nejdůležitější na světě. Někdy je to naprosto super, jindy jsou zážitky nebezpečné a bolestivé. Jenže teď jsem myslela na něco úplně jiného.
"Dneska hrají Jestřábi!" vypadlo ze mě.
"Ahá!" pronesla Will a znělo to, jako by jí to konečně celé došlo. Nakonec, zná mě docela dobře. "Takže ani nemocná, ani v tranzu, ani šílená. Jen pod vlivem basketu. Půjdeš se podívat na zápas?"
Blaženě jsem kývla. "Petr sehnal lístky."
"Máš bezva bráchu!" řekla Will mírně závistivě. Ona totiž sourozence nemá.
"Hmm. Je super!"
Když jsem ale přišla domů, žádný bezva brácha tam nebyl. Jen záznamník poblikával.
"Čau, ségra. Promiň, nejsem doma. Nemůžeš mi zavolat? Něco mi do toho vlezlo. Buď v klidu, zápas v pohodě stihneme, ale zavolej mi, ano? Mobil mám zapnutý."
Začal ve mně hlodat neklid. Něco mi do toho vlezlo. Hm. Klidně vsadím svůj lístek Jestřáby, že to něco je Suzanne, holka na vysokých podpatcích, tak přes metr osmdesát, s obličejem, který mají supermodelky, když chtějí vypadat tak trochu obyčejně! Strašně ráda bych ji nenáviděla, jenže ona byla bohužel navíc milá! A inteligentní. Fajn. Možná jsem jí přece jen trošinku nesnášela. Není přece fér, aby někdo takhle vypadal a navíc chodil s mým bráchou!
Zvedla jsem telefon a krátkými, rychlými pohyby jsem vytočila Petrovo číslo.
"Petr?"
"Á, čau ségro. Fakt mi to promiň...já, teda slíbil jsem Suzanne, že ji hodím za tátou. Tak co kdybychom se my dva sešli před halou? Sjeď tam autobusem, dám ti peníze, až se sejdeme, jo? Domluveno?"
"To je teda dobré!"
"Taranee, vážně mě to mrzí!"
Opravdu to tak vyznělo. Vzdychla jsem.
"Tak jo. Ale nezkoušej přijít pozdě, slyšíš?!"
"Jasně že ne! Díky! Jsi super!"
"No jo!"
Ale to už zavěsil.
Oblékla jsem si tedy svou žluto-zelenou bundu s jestřábem, žluto-zelený šátek, žluto-zelenou jestřábovskou kšiltovku a boty na basket se žlutozelenými tkaničkami. Pak jsem nasedla na čtyřiadvacítku a jela až k hale, kde byli heatherfieldští Jestřábi doma. A čekala jsem. A čekala.
Vlastně jsem nebyla neklidná. Aspoň ne ze začátku. Petr často chodíval na poslední chvíli, ale málokdy přišel vyloženě hodně pozdě. Dnešní večer byl zřejmě výjimka. Do haly proudily davy lidí, někteří měli na hlavách žlutozelené kšiltovky, jiní, fanoušci Obrů ze stříbrné zátoky, stříbrno-modré. Ti všichni měli štěstí. Měli lístky. Můj měl Petr. Proud lidí postupně slábl, sem tam se objevil nějaký opozdilý fanoušek. Nakonec jsem před halou zbyla já, pořadatel a sílící podzimní déšť. Z haly se ozýval řev davu, když tlampače postupně vyvolávaly jména hráčů.
"Jdete na zápas, slečno?"
Petr pořád nikde.
"My máme lístky," vyhrkla jsem zoufale, "ale bratr se někde zdržel. Nemohl byste mě...nemohla bych..."
Zmlkla jsem. Cítila jsem, jak mi stoupá horko do tváří. Pořadatel si mě prohlížel.
"Lístky má u sebe bratr, že?!" řekl.
Tupě jsem kývla a upírala pohled na špičky bot. Žluté s zelené tkaničky. Petra asi zabiju.
"Kdybyste mě nechal jít dovnitř, jen kousek do uličky...nešla bych na tribunu. A až on přijde..."
"Lituju," zavrtěl hlavou. "To nesmím. Ale když se objeví, odemknu vám v poločase."
Pak zavřel dveře a zamkl.
Nemohla jsem dělat vůbec nic, jen stát venku a moknout. To byla odvrácená tvář toho, že jsem čarodějkou Ohně. Moje čáry jsou poněkud nápadné. Kéž bych teď byla Irma! Ta by jen pevně zavřela oči, něco by si přála a vrátný by ji pustil dovnitř. Cornelia by se jen chvilku soustředila a zámek by se s hlasitým třesknutím rozletěl. Co mě se týká...jasně, klidně můžu nechat celou halu shořet během pár minut. Moc pěkné a efektní, jak jsem říkala. Ale absolutně k ničemu.
Petr nepřišel ani v poločase. Ani během dalších dvaceti minut. Má jestřábí bunda byla úplně promočená a lepila se mi k ramenům, jako by byla vyrobená z plastové folie. Ukázalo se, že nové tkaničky pouštějí barvu. Zanechávaly na botách zelené skvrny. V pravidelných intervalech ke mně z haly doléhal bouřlivý jásot nadšených a rozohněných fanoušků Jestřábů. Seb Cain hrál jeden ze svých nejlepších zápasů sezony. Celou tu dobu jsem prostála venku a koledovala si o rýmu. Nakonec jsem to vzdala a šourala se směrem k zastávce. Ne že bych přímo brečela, ale bylo to jen díky tomu, že jsem se ze všech sil snažila zadržet slzy.
U chodníku kousek přede mnou zastavilo auto. Petrovo auto.
"Taranee! Promiň, sestřičko. Tohle mě strašně mrzí." Neodpověděla jsem. Šla jsem dál.
"Rozbilo se mi auto, nemohl jsem nic dělat..." Auto nevypadalo, že by mu něco chybělo. Rychle to opravili, napadlo mě. Není pravděpodobnější, že to byla modelka Suzanne, od které se nemohl odtrhnout?
Petr stál přímo přede mnou. Musela jsem se zastavit, jinak bych do něj narazila.
"Seženu lístky na příští týden!"
"To nehrajou doma!" zavrčela jsem.
"Tak vyrazíme a koukneme se, jak hrajou někde venku. Bude to prima výlet!"
Zafuněla jsem. "A co když se ti rozbije auto....zase? Asi je dost nespolehlivé. Jako někdo, koho bych mohla jmenovat!"
"Vždyť jsem se ti omluvil!"
"Nech si své omluvy a dej mi pokoj. Nemám chuť se s tebou bavit." Protáhla jsem se kolem něj a pokračovala k zastávce autobusu.
"Neblázni, Taranee. Vžďyť jsi úplně mokrá! Sedni si ke mně do auta!"
"Do toho vraku? Díky, nechci. Počkám si na něco spolehlivějšího." Čtyřiadvacítka by se konečně mohla objevit! Jestli nepřijede, zahlédne bratr ty hloupé slzy, které už moc dlouho nedokážu zadržovat.
Chytil mě za ruku a já se musela zastavit.
"Taranee, takové věci se stávají. Je smůla, že se to přihodilo zrovna dneska večer, ale stalo se. Já vím moc dobře, jak tě to mrzí. Mě taky. Ale je to jenom zápas v basketu. Nemohla by ses přestat chovat jako malé dítě a sednout si do auta? Budeme promočení oba dva!"
"Malé dítě?" Cítila jsem, jak začínám bublat vzteky. "Já se chovám jako dítě? Já jsem aspoň dost stará na to, abych přišla včas! Jsem aspoň dost stará na to, abych dokázala trochu myslet i na druhé a na to, co cítí. Občas! A nejsem to já, kdo je tak zaměstnaný tou pitomou Suzannou, že zapomene, co slíbit sestře!"
"Suzanna s tím nemá co-"
"Á! Přestaň! Myslíš, že jsem úplně blbá?! Jdi si po svých! Zmiz! Nechci tě už nikdy vidět!"
Déšť ustal. V tom okamžiku jsem ucítila, jako by se celý svět zachvěl. Další zlá slova mi odumřela na jazyku a já zírala na Petra, ohromená sama sebou a tím, co jsem právě vyslovila.
Taková slova čarodějky nikdy nesmějí vypustit z úst. Zvlášť ne ve vzduchu.
Irma jednou požádala spolužáka Martina, aby zmizel. Dost dlouho dobu byl pak neviditelný. Lidi si na něj sedali, nebo zkoušeli rovnou zkrz něj projít. To, co jsem vyslovila, bylo mnohem horší. Proč se mnou nebyl nikdo, kdo by v tom zabránil? Dobře jsme věděly, jak je nebezpečné přát někomu něco zlého. Já sama jsem Irmě tisíckrát opakovala, že by si měla dávat pozor! A nakonec řeknu vlastnímu bráchovi, že už ho nikdy víc nechci vidět!
Nasucho jsem polkla a dívala se na Petra. Zmizí teď? Začnou se jeho obrysy rozplývat a rozostřovat? Ne, stojí tu, pevný jako vždycky. Dotkla jsem se ho. Viděla jsem mu to na očích.
"Do auta!" poručil.
"Petře, já to tak nemyslela-"
"Tak jsi to neměla říkat!"
V tom měl pravdu-i když nemohl tušit, jak moc. Chvíli jsme jeli mlčky. Pak mě Petr šťouhl jemně pěstí do ramene.
"No tak ségro!" řekl vlídně. "Hlavu vzhůru, není to snad konec světa!"
"Petře, mrzí mě to..."
"Jasně, mě to taky vzalo."
Po tom nebylo ticho už zdaleka tak tíživé, ale pořád jsem v sobě cítila neklid a pocit viny. Jdi si po svých! Zmiz! Nechci tě už nikdy vidět!
Petr nezmizel. Nic se nestalo. Proč se tedy nemůžu zbavit pocitu, že když jsem vyřkla ta hrozná slova, někdo důležitý je slyšel?
V noci se mi zdál sen. Točila jsem se dokola. Otáčela jsem se z místa, nejprve pomalu a pak stále rychleji a rychleji, jako by mě lapil obří, neviditelný vítr. Proud sílil a vtahoval mě dovnitř. A uprostřed toho běsnění na mě cosi čekalo. Něco starého. Něco hladového. Něco, co celou věčnost číhalo a jen naslouchalo a čekalo. Ve snu jsem se třásla.
Žádné komentáře:
Okomentovat