8. KAPITOLA - POLIBEK ROPUCHY
Vrátit se na větrem bičovaný kopec nad Pekelnickým statkem nebylo nic moc příjemného. Když jsem v čarodějnické podobě, nikdy mi není zima, ale jakmile se vrátím do běžných šatů, jsem stejně promrzlá, unavená a špinavá jako všichni ostatní. A teď mě ještě k tomu čekal nepříjemný úkol-vrátit Al Gatorovi jako původní podobu.
"Neexistuje nějakýjiný způsob, jak to dělat?" naříkala jsem.
"Já o žádném nevím," odvětila Will.
"Nemůžeš to udělat za mě?" nastavila jsem k ní kyblík s ropuchou.
"To nejde. Tys ho proměnila, ty ho musíš zase vrátit zpátky."
Fuj! Fuj, fuj, fuj! Ale věděla jsem, že mě to nemine. Popadla jsem rozpuchu za její tlusté břicho. Tvářila se nejistě a já jsem si říkala, že by možná bylo lepší, kdyby Al Gator zůstal obojživelníkem. Ale můj úkol čekal. Zavřela jsem oči, snažila se nedýchat nosem a rychle jsem ropuše vlepila pusu a její bradavičnaté čelo.
Ciiink! Al Gator byl zpátky. Ale pořád se tvářil zmateně.
"No, vítám vás, drahouškové," řekl. "Báječné, že jste tady. Přímo úžasné!" A pak se odpotácel směrem ke statku. Očividně si nepamatoval ani Keda, ani nás, ani bodyguardy, ani to, že byl ropuchou. Později se mi doneslo, že když znervózní, kuňká jako žába.
"Myslíš, že má Věštec prsty i v tomhle?" zeptala jsem se Will.
"Možná." Usmála se. "Ale určitě na tom má podíl Srdce."
"Dobrá," prohlásila Hay Lin. "Skvěle. A teď bychom mohly jít domů, ne? Přímo mrznu!"
"Ty jsi zhubla!" řekla Hay Lin, jako by mě chtěla obvinit.
"Jo...no, hodně jsem se hýbala," odvětila jsem. "To víš, pohyblivý písek, pár příšer, s kterými jsme zápasily, a tak..."
"Uvědomuješ si, že ti budu muset znovu zúžit sukni?"
"A nemůžeš to jenom sešpendlit?"
"Asi jo."
Byly jsme zpátky v šatně a oblékaly jsme se na další Hudební večer. Bylo to zvláštní. Uběhly teprve dva týdny a po Pekelnících nebylo ani památky. Ostatní čtyři hráči z kapely už zase byli jen obyčejní kluci. Plakáty, nahrávky, trička a všechny ostatní věci...jako by všichni zapomměli, proč po nich tak šíleli. Jednoduše se z obchodů pomalu vytratily. Ale já jsem si přesto svůj obrázek v kalendáři schovala. A zdálo se, jako by už nebyl tak smutný. A Cornelia nás každou chvíli vyděsila, když omylem zmáčkla svou klíčenku. Navždy s tebou.
Fiona zase byla sama sebou. Dokonce trvala na tom, že Nefritové sestry se musejí znovu pokusit vyhrát Bessie.
"Nezapomeň, že na třetím řádku je ,ztraceni v písku'," připomínala mi Taranee a nervózně si pohrávala s Corneliinou řasenkou. "A ne ,spadli do písku', jak jsi to zazpívala na zkoušce."
Zašklebila jsem se. "Pokusím se."
"Je to důležité."
"Já vím. Budu se snažit, Taranee, opravdu!"
Napsaly jsme novou píseň. Zdálo se mi, že je lepší než "Do školy", ale bude se líbit i obecenstvu? Měla jsem pocit, jako by mi v žaludku poletovaly stovky malých neposedných motýlků.
Přišly Fiona s Karou a nesly plastové kelímky a láhev s vodou.
"Kobalt má taky novou písničku," řekla Fiona.
"Fakt? A je dobrá?" zeptala jsem se a skoro jsem přestala dýchat. Zaprvé mě Hay Lin pořád upravovala sukni a zadruhé naše šance na vítězství závisely na tom, co holky odpoví.
"Je skvělá!" V Kařině hlase jsem zaslechla obdiv a zároveň obavy. "Teď zrovna mají zvukovou zkoušku a...no, je prostě skvělá!"
"Lepší než naše?"
"Jasně že ne!" obořila se na mě Fiona. Ale Kara si tak jistá nebyla-a Kara měla na hudbu talent.
Hay Lin připevnila poslední špendlík.
"Tak," řekla. "Jenom nesmíš dělat přemety, pokud se nechceš popíchat."
"To ani nemám v plánu." Upravila jsem si zelenou sukni a podívala se na sebe do zrcadla. Chvíli jsem jen tak stála a vzpomínala, jaké to bylo vyhrát Bessie. Bylo to tak vzrušující. Všichni se na nás dívali, jásali, tleskali nám...všem jsme se líbily, líbila se jim naše píseň...Mohla bych zařídit, aby se to zopakovalo. Věděla jsem, že bych to dokázala. Stačilo si jen přát...
Will otevřela dveře.
"Pět minut, holky," řekla. "Hodně štěstí!" A hned zase zmizela ke svým tlačítkům.
"Už jen pět minut?" zhrozila se Fiona. "Ale já nejsem učesaná! A namalovaná!"
"Vypadáš skvěle," ujistila jsem ji. "Všechny vypadáme skvěle. A teď jim půjdeme trochu zahrát!"
Byly jsme dobré. Zdálo se mi, že jsme se pořád zlepšovaly. Publikum se na nás těšilo a nová písnička se líbila. A co víc, zpívalo se mi tak báječně. Dokonce jsem nezapomněla slova. Ani jedno...
Ale ne. Nevyhrály jsme. Zvítězil Modrý kobalt. Získali Bessie už popáté.
"Nepoužila jsi kouzla," poznamenala Will, když jsem jí po skončení koncertu pomáhala uklízet kabely.
"Ne," připustila jsem. "Přemýšlela jsem...a rozhodla jsem se, že to takhle bude lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat