1. kapitola - Úplněk

1. KAPITOLA - ÚPLNĚK

Je pěkná zima. Ale neznám nic krásnějšího, pomyslela si Cornelia a zatočila se do další vířivé piruety.

"Jak to dělá," zabručela Irma a křečovitě se chytila kovového zábradlí po obvodu venkovního kluziště.

"Teď už si umím přestavit, jak se asi cítí čerstvě narozené hříbě."

V tu chvíli kolem ní prosvištěla Hay Lin. "Je to skoro stejné jako na in-line bruslích. No tak, Irmo, pojď to ještě zkusit. Když ti Cornelia pomáhala, docela ti to šlo."

"Ani náhodou. Jsem totálně vyčerpaná," odvětila rázně Irma a opatrně se vydala k jedné z laviček.

Taranee tu už pár minut seděla a teď si právě začala rozvazovat tkaničky.

"Jak jsme se k něčemu takovému mohly nechat přemluvit? Cornelia nás snad musela začarovat,"

utrousila podrážděně Irma a sesunula se na lavičku vedle Taranee. "Taky to vzdáváš?"

Taranee zavrtěla hlavou a chtěla něco odpovědět, když vtom její pozornost upoutala Will.

"Myslela jsem, že voda je tvůj živel, Irmo!" rýpla si štíhlá zrzka, když pomalu projížděla kolem lavičky.

V tu chvíli ale ztratila rovnováhu a musela se hodně snažit, aby neskončila na zadku. Chvíli zuřivě máchala rukama ve vzduchu, ale nakonec to ustála a mohla vyrazit na další kolečko.

"To je-ale v kapalném skupenství!" rozzářila se zničehonic Irma, šibalsky mrkla na Taranee a spiklenecky ji šťouchla loktem do žeber.

"Irmo, to snad nemyslíš vážně!" zhrozila se drobná tmavovláska. "To by mě v životě nenapadlo. Podívej se, kolik je tu lidí!"

"Ale no tak! Ukaž, co umí čarodějka Ohně. Úplně by stačilo, kdybys rozpustila jenom kousek-přímo pod Cornelií. Uznej, že ty její dokonalé piruety a skoky jsou nesnesitelné..."

Když Irma spatřila Taraneein přísný výraz, musela se smát. "Neboj, dělám si legraci. Jednoduše ji závidím, že jí to tak jde."

"Hay Lin taky není špatná," poznamenala Taranee. Chvilku obě mlčky sledovaly ladné pohyby své asijské kamarádky. "Skoro jako by ji popoháněl vítr."

Vtom k nim znovu zamířila Will. Řítila se trochu moc rychle a bylo zřejmé, že neví, jak zastavit. Okamžik nato narazila do lavičky a nebýt Irmy a Taranee, byla by si pěkně namlela.

"Přebytek energie," vyprskla rozverně Will a urputně se snažila udržet pod kontrolou své neposedné nohy.

"Za deset minut zavíráme. Vypůjčené brusle prosím neprodleně vraťte u pokladny!" zahromoval hluboký mužský hlas z amplionů a nad kluzištěm se rozblikala barevná světla.

"Ufff! Konečně sundám ty hrozné mučící nástroje," oddychla si s úlevou Will a vmáčkla se mezi své kamarádky. O chvilku později před nimi elegantně zabrzdila Hay Lin a přisedla si vedle Taranee.

Když nakonec k lavičce dobruslila i jejich plavovlasá dlouhonohá kamarádka, Will vesele prohlásila: "Promiň, Corny, ale budeš muset zůstat na ledě."

"Já nepospíchám. Na rozdíl od vás nemusím vracet brusle," odvětila Cornelia a posadila se vedle lavičky na zmrzlinou zem.

"Už máš kostým na večírek?" zeptala se jí Taranee. Čarodějka Ohně už měla brusle sundané a teď vrtěla prokřehlými prsty u nohou, aby se trochu zahřála.

"Máma ho dneska vyzvedne."

"To bude určitě zase něco extra," usmála se Irma.

"Na takových věcech tvoje máma nikdy nešetří."

"To je sice pravda, ale já bych si taky někdy chtěla zkusit navrhnout a ušít šaty sama-tak jak to děláš ty nebo Hay Lin. Co jste vlastně vymyslely tentokrát?"

"To je tajemství," pravila šibalsky Hay Lin. "Nesmím to nikomu říct."

"Ani nejlepším kamarádkám?"

"Ne, Irmo, budeš to muset vydržet. Ale chápu, že to pro tebe bude doslova zatěžkávací zkouška,"

popichovala Will čarodějku Vody. Irma se ale nedala. Nabrala do hrsti sníh a mrskla ho po zrzce.

"Ehm, Corny, myslím, že by sis přece jen měla raději sednout na lavičku," poznamenala Hay Lin a nenápadně ukázala na malé světle zelené výhonky, které se kolem Cornelie houževnatě prodíraly skrz zmrzlou hlínu. Čarodějka Země je opatrně přikryla dlaní a jemně zašeptala:

"Ještě je moc brzy, mojí malí přátelé. Vraťte se zpátky pod zem a ještě chvilku odpočívejte."

Ale stejně se raději zvedla a znovu si stoupla na led. "Hrozně se na ten maškarní ples těším!" pravila roztouženě. "Měly jste vážně skvělý nápad."

Irma a Hay Lin souhlasně přikývly. Měly radost, že jim paní ředitelka Knickerbockerová dovolila uspořádat celoškolní večírek na téma "Pohádky."

"Já už se taky nemůžu dočkat. Určitě bude spousta legrace. Ale nejlepší na tom je, že se zase můžeme převléknout do kostýmů!"podotkla dychtivě Irma.

"No myslím, že ty bys na to ani ten večírek nepotřebovala, ne?" rozesmála se laškovně Cornelia.

"Nepovídej…" odvětila hbitě Irma a už si chystala další sněhovou kouli. "Vypadá to, že tu někdo potřebuje pořádně zchladit!"

"Konec koulování, holky, musíme jít," prohlásila Will a rázně si stoupla. "Lavička je ti zcela k dispozici, Corny. Počkáme na tebe dole u pokladny."

V tu chvíli se znovu rozblikala světla nad kluzištěm a z amplionů se ozval nekompromisní rozkaz: "Poslední vypůjčené brusle musí být IHNED odevzdány!"

"Nemusíte na mě čekat. Dám si ještě pár koleček," pravila Cornelia a předvedla malou piruetku.

"Ale vždyť už zavírají," upozornila ji Taranee a významně na ni pohlédla zpoza kulatých brýlí.

"Jenom zhasnou světla, ale to mi nevadí. Koukněte na ten měsíc!"

Cornelia měla pravdu. Nad bělostnou zimní krajinou se třpytil stříbrný kotouč-byl úplněk.

"Myslíš, že je to dobrý nápad, zůstat tu úplně sama?" podívala se na ni nejistě Will.

"Nikdo mi neublíží. Postará se o mě země a všechny ty vysoké stromy v parku," rozesmála se Cornelia.

"Budu opatrná. Slibuji. Nezůstanu tu dlouho, chci si jen vyzkoušet, jaké to je bruslit v měsíčním svitu."

"To chápu," povzdychla si Hay Lin-kéž by si sebou bývala vzala skicák a barevné křídy. Ta stříbrnošedá krajina by se krásně kreslila. "Corny se o sebe postará. Pojďte, jdeme," vyzvala ostatní.

Cornelia počkala, než její kamarádky vrátily brusle, a pak jim ještě zamávala.

"Ještě si dám pár koleček, nebude to vadit?" zavolala na pána v pokladně, který právě stáhl roletu a chystal se zamykat.

"Pokud máš svoje brusle, můžeš si dělat, co chceš," odvětil znaveně a vydal se k parkovišti.

Cornelia se odrazila a nechala brusle volně klouzat po blyštivém ledu. V dálce ještě zaslechla nějaké hlasy, ale brzy tu zůstala úplně sama. Nehybným tichem zimní noci pronikalo jen svištění jejích ostře nabroušených bruslí.

Roztančila se na ledě, půvabně jako víla z pohádky. Nabrala rychlost a odrazila se k dokonalému dvojitému skoku. Pokračovala dál pozadu a začala si broukat Mozartův jednadvacátý klavírní koncert, který spolu s trenérkou vybraly pro její volnou jízdu. Teď byl na řadě dvojitý axel a pak následoval salchov. Soustředěně přecházela z figury do figury, když vtom se zdvihl vítr a zářivý měsíc se schoval za mraky. Cornelia se zastavila a podívala se na hodinky. A hrome-už bylo pěkně pozdě. Raději by měla jít domů.

Vyrazila k lavičce, aby se přezula do bot. Jemné sněhové vločky ji příjemně chladily na tváři. V tu chvíli však její pohled padl na jakýsi předmět, který se zatřpytil na hladkém kluzišti. Cornelia se zvědavě shýbla.

Vypadalo to jako obrovská sněhová vločka-jakýsi ledový květ zavěšený na stříbrném řetízku. Opatrně vzala přívěsek do ruky. Byl sice studený, ale z ledu být nemohl, protože to by se musel začít v její teplé dlani rozpouštět. Pozorně si ho prohlédla. Byl nevýslovně krásný… a pravděpodobně vybroušený z horkého křišťálu.

Cornelia bez přemýšlení zdvihla paži před sebe a podívala se skrz křehký krystal na měsíční kotouč, který mezitím znovu vykoukl zpoza mraků. Na hladkém povrchu se čiré měsíční paprsky zlomily a Ledový květ se rozzářil všemi barvami světelného spektra.

Chvilku měla Cornelia dokonce pocit, jako by se na ni ze středu Květu dívala usměvavá tvář. Vtom se ale nad zamrzlým rybníkem prohnal další poryv větru, který zvířil sníh a znovu zakryl měsíc šedými mraky. Cornelia zavrtěla hlavou. Ne, to musel být jen nějaký stín.

Rychle si strčila stříbrný řetízek s přívěskem do kapsy. Ráno ho přinese tomu pánovi, co tu půjčuje brusle, aby se o něj mohl, ten kdo ho tu ztratil, přihlásit.

"To jsi ty, Cornelie? Už jsem si říkala, kde jsi tak dlouho."

"Já vím, mami. Omlouvám se, ale chtěla jsem zkusit, jaké to je bruslit při svitu měsíce."

Cornelia si pověsila brusle do skříňky se sportovním náčiním a začala si svlékat vrstvy teplého oblečení.

"Chceš vidět, co jsem pro tebe vyzvedla?" zeptala se jí ode dveří do pokoje maminka.

Cornelia dychtivě přikývla. Měla radost, že i její máma je z toho maškarního plesu tak nadšená.

"Páni! Ty jsou nádherné!" vyhrkla čarodějka Země, když spatřila svůj úžasný kostým.

Honem si ho odnesla do svého pokoje a hned si ho vyzkoušela.

Přetáhla si šaty přes hlavu, nechala si od mámy zapnout zip na zádech a postavila se před velké šatní zrcadlo. Nadýchaný šifon jí ladně sklouzl po hladké kůži a ozdobný okraj sukně kolem ní utvořil zářivou modrostříbrnou obruč.

"Ještě momentík," mrkla Elizabeth Landonová spiklenecky na svou dceru, otevřela další krabici a vytáhla z ní blyštivou ozdobu do vlasů. Byla to malá křehká korunka, vyrobená z dvanácti hranolovitých špicí a ozdobená stovkami maličkých naleštěných sklíček.

"Ach, mami! To muselo stát celé jmění!" vyhrkla nadšeně Cornelia a hned si korunku nasadila do jasně blonďatých vlasů.

"Pokud máš být Sněhová královna, musíš být přece krásná, drahoušku," pravila vlídně maminka, uhladila zářivé hedvábí a poodstoupila, aby si svou dceru pořádně prohlédla.

Vtom do místnosti vstoupila Lilian. "Jé! Já chci taky takové šaty!" Drobná dívenka se pohledem doslova pověsila na svou starší sestru a rozechvěle čekala na maminčino rázné ne, které muselo nevyhnutelně následovat. Ale paní Landonová se k ní sklonila a jemně ji objala. "Až budeš velká, jako Cornelia, vypůjčím ti taky takové, ano?"

Lilian zklamaně sklopila zrak a po tváři se jí skutálela první slzička. Maminka ale rychle dodala: "Víš, co, zlatíčko? Pojď se mnou, vezmeš si svoje nejlepší tylové šaty a ty krásné zlaté botičky a bude z tebe taky překrásná princezna."

"A bude si se mnou Cornelia hrát?" Pohlédla Lilian prosebně na svou starší sestru.

"Jasně," Přikývla Cornelia, "ale musíš si pospíšit, protože za chvilku budeš muset jít do postýlky."

Než se malá Lilian Převlékla, prohlížela se Cornelia v zrcadle. Zatočila se a zkusila pár tanečních kroků. Kéž bych k těm šatům měla nějaký náhrdelník! Napadlo ji. V tu chvíli si vzpomněla na Ledový květ-to by bylo něco! Rychle se rozeběhla do chodby a vytáhla z kapsy od bundy stříbrný řetízek se zvláštním přívěskem. Zítra ráno ho samozřejmě vrátím, připomněla si, ale zkusit si ho určitě můžu.

Křišťálový přívěsek se k jejím čerstvě zapůjčeným šatům skvěle hodil. Jakmile přišla Lilian ve svých růžových princeznovských šatech, hned si toho třpytivého šperku všimla.

Dychtivě po něm vztáhla své malé ručičky a vyhrkla: "Můžu si ho půjčit?"

"Ne," prohlásila nekompromisně Cornelia. "Nemůžu ti ten přívěsek půjčit, protože není můj. Našla jsem ho na venkovním kluzišti a zítra ho musím vrátit, aby si ho ten, kdo ho tu ztratil, mohl vyzvednout."

Lilian začala fňukat, a do očí se jí nahrnuly další slzy. "Pojď, půjdeme si spolu hrát," snažila se Cornelia odvést její pozornost. "Ty budeš princezna, já tvoje maminka a dneska pořádáme na zámku slavnostní bál. Pojď, dceruško, ať tě učešu, jak se sluší na opravdovou princeznu."

Lilian se spokojeně nechala kartáčovat, přestože obyčejně začala vztekle protestovat, jakmile vzala maminka hřeben do ruky. Elizabeth Landonová se usmála a potichu za sebou zavřela dveře, aby své dcery nerušila. To je fajn, že si Cornelia nepřipadá ještě příliš stará na oblékání do kostýmů a hraní si na královskou rodinku, pomyslela si a pustila se do úklidu kuchyně.

Když si šla Cornelia později lehnout, svlékla si ty překrásné šaty a pověsila je na dveře šatní skříně. Až se druhý den ráno probudí, uvidí ze všeho nejdřív tu blankytně modrou hedbávnou nádheru! Teprve když se zachumlala pod peřinu, uvědomila, že má pořád na krku řetízek s Ledovým květem. Opatrně ho přetáhla přes hlavu a položila na noční stolek.

PRÁSK! Cornelia se prudce posadila. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach. Co to bylo za ránu? Závan ledového vzduchu rozrazil nedovřené okno, až se lehounké záclony celé roztřásly. Měsíční svit naplnil místnost stříbřitým světlem a Ledový květ se náhle rozzářil oslnivým jasem.

Na okamžik měla Cornelia pocit, že snad oslepla. Vyděšeně začala tápat po okraji postele, ale za pár vteřin se jí zrak opět navrátil. Ledový květ vypadal pořád stejně. To jen asi ten naleštěný křišťál znásobil bodavou záři měsíce, pomyslela si Cornelia a zhluboka se nadechla.

Odtáhla deku na stranu a vylezla z postele, aby zavřela okno. Byla jí taková zima, že se celá roztřásla. Venku byl klid, nikde ani noha, jen stříbrný kotouč luny plnil krajinu jasným mrazivým třpytem. Zdá se, že ani moc nefouká, pomyslela si štíhlá blondýnka, když si s drkotajícími zuby zalezla zpátky do postele. Měsíc pronikavě zářil do okna. Cornelia si otráveně povzdychla. Ještě záclony! Zapomněla je zatáhnout… ale teď už ji z postele nic nedostane. Zůstane v teple pod dekou, ať se děje, co se děje!

Jenomže jí byla pořád zima. Měla by si přinést ze skříně ještě jednu deku, ale za nic na světě se nedokázala donutit znovu vylézt ven. Přestože se pořádně nezahřála, brzy usnula. Spala však neklidně a stále se nepokojně převalovala, dokud si k ní nevyskočil Napoleon a neolízl ji svým drsným jazýčkem po tváři. Rozespale ho objala a přitáhla si ho k sobě. Byl úžasně teplounký. Ale místo aby se Cornelia znovu ponořila do světa snů, otevřela oči.

Měsíc se schoval za mraky a její pokoj se topil v černé temnotě. Co se jí to zdálo za podivný sen? O nějakém ledovém zámku, postaveném na vysokánských ledových pilířích a ozdobeném těmi nejjasnějšími ledovými ornamenty, které se jasně třpytily a zářily všemi barvami duhy. A v tom snu jako by i ona sama byla z ledu. Vzpomněla si na jakýsi vemlouvavý hlas, který ji lákal k sobě. Jakmile si ho vybavila, přejel jí mráz po zádech, až se z toho znovu celá rozetřásla. Byl to jeden z těch snů, o kterých by si měla promluvit s ostatními čarodějkami, nebo to byly jen útržky událostí a pocitů z předešlého dne?

Napoleon se neklidně vrtěl své paničce v náručí a hledal si co nejpohodlnější polohu. Nakonec si položil hlavu Cornelii na krk, čumáček si opřel o její ucho a začal tlumeně příst. Kocourkovo spokojené vrnění Cornelii příjemně uklidňovalo. Rozhodla se, že počká do rána a pak se uvidí, co dál. Teď toužila po jediném-spát.