19. kapitola - Splněné proroctví

19. KAPITOLA - SPLNĚNÉ PROROCTVÍ

Když přišli blíž, všimli si, že ozdobné kamenné zdi už zase začaly obrůstat popínavým plevelem. Rostliny sice vyháněly teprve první tenké úponky, ale nebylo pochyb, že dřív nebo později věž opět zcela zaroste. Cornelia zdvihla ruku a k Amanitově překvapení rozpletla houževnaté liány pouhým kývnutím prstu.

Taranee vyšplhala po vratkých schůdkách a podívala se do mramorové mísy. Modrý oheň byl nepochybně mocnější než předtím, ale stále se ještě neklidně mihotal, jako by nemohl popadnout dech. Chvílemi z mísy šlehaly veliké plameny, ale pak zase pohasly a zůstaly tu jen drobné bázlivé bledě modré jazýčky.

Stejně jako minule se Taranee nahnula nad mísu a opatrně zafoukala do čarovného ohně. Nikam nepospíchala, protože věděla, že by ho mohla snadno vystrašit. Plamen rostl a rostl a rostl a rostl... Netrvalo dlouho a byl tak mocný, že ho spatřili i ostatní. Šlehal vysoko do nebe a zpod věže vypadal jako obří pochodeň.

Také tentokrát viděla Taranee uprostřed modrého ohně obraz z budoucnoti. Vypadalo to, že je opět velká slavnost sklizně! Nebyli tu však žádní strážci, ani žádná dvorní zpěvačka, jen spousta šťastných Muscarianů kolem stolů, bohatě obložených nejrůznějšími houbovými pochoutkami. Taranee se v duchu pousmála.

Ještě že se toho nemusíme zúčastnit, pomyslela si. Asi to ještě chvíli potrvá, než zase budu mít chuť na houbovou omeletu!

I tentokrát zůstala Taranee ještě chvíli u Plamene, aby se ujistila, že už jeho žár nepohasne. Pak se s ním mlčky rozloučila a sešplhala zpátky k ostatním.

"A teď Vy, Vaše Veličenstvo," vybídla krále Will. "Musíte najít odvahu pohlédnout do Plamene jasu. Je to bolestivé, ale nezapomeňte, že to děláte pro blaho celé Muscarie."

S těmi slovy vzala panovníka pod paží a pomalu ho odvedla k úzkým schodům. Cornelia přejela nehty po stěně a kamenné výstupky se jeden po druhém rázem rozšířily, aby se na ně zavalitý král vešel. Amanitus a Mykofobia nad tím jen nevěřícně kroutili hlavami.

Král udělal první krok, pak se zarazil, ale Will ho nekompromisně postrčila kupředu. Pohlédl vzhůru na mocný plamen a bezradně zavrtěl hlavou.

"Prosím, nenuťte mě!" vyhrkl rozechvěle, jako když se malé dítě bojí vylézt na prolézačku. Při pohledu na zavalitého prošedivělého muže to znělo tak směšně, že se Irma neudržela a rozesmála se na celé kolo. Hay Lin taky vyprskla smíchy a dokonce i Taranee se pousmála. Zato Amanitus se tvářil nanejvýš rozhořčeně a Mykofobia probodávala krále neústupným pohledem.

"No tak, Vaše Veličenstvo, chcete nám vládnout, nebo ne? Zahoďte dudlíka a račte se chovat jako chlap! Život není peříčko, ale když před ním budete neustále utíkat, nikdy ničeho nedosáhnete. Nebo snad chcete zpátky vaší dvorní zpěvačku?"

"Ach ne," vyhrkl zděšeně král a odhodlaně si dupnul. "Podívám se do Plamene. Ale nejdřív se musím dát trochu dohromady..."

Když král konečně našel odvahu a vyšplhal po kamenných schodech nahoru na věž, předstoupil před mramorovou mísu a několik minut tam zůstal nehybně stát. Nikdo ani nedutal... jen vlahý vítr se proháněl korunami stromů a pohrával se zlatými listy, které se pomalu snášely k zemi. Nikdy se nedíval na hodinky, protože je ani nikdo neměl, ale všem to připadalo jako věčnost. Nakonec si král zhluboka oddychl, otočil se zády k Plameni a pohlédl dolů na ostatní. Když znovu promluvil, v jeho hlase zněla zralost dospělého muže.

"Nyní jsem pohlédl do minulosti i do budoucnosti," pravil rozvážně. "Strážců smíchu se už obávat nemusíme-zmizeli ve chvíli, kdy dvorní zpěvačka ztratila svou moc. Byli jednoduše součástí jejích šálivých kouzel, iluzí, která jí pomáhala ovládat poddané."

"A co spatřila Vaše Výsost z budoucnosti?" zeptal se Amanitus a mírně se uklonil.

"Nahlédl jsem do příštích dnů... a teď se podle toho musím zachovat. Slibuji, že udělám vše pro to, aby se Muscaria stala opět zemí oplývající hojností a štěstím."

Strážkyně úspěšně dokončily vše, co měly v zemi hub na starosti, a tak už je tu nic nedrželo. Mlčky se vydaly k hradu, aby zde vyzvedly ze sklepního vězení svou zajatkyni. Po cestě potkávaly houfy Muscarianů, kteří se už pilně pustili do práce. Někteří spravovali rozbité střechy svých houbovitých domků, jiní sbírali ze záhonů poslední zbytky letošní úrody. Když dívky míjely chalupu čističe zubů, všimly si, že už tu nestojí jeho velká reklamní tabule.

"Čím se teď asi bude živit?" uvažovala Cornelia.

"Myslím, že zubní pasta se bude prodávat pořád," odtušila Hay Lin.

Náhle nad sebou zaslechly pleskání křídel a vzápětí se ozval povědomý hlas: "Iiiirmo! Milá Iiiirmo!"

Papoušek udělal ve vzduchu elegantní piruetu a ladně se snesl na rameno své kamarádky. Zamilovaně jí přitiskl hlavu k tváři a jemně ji poškrábal velikým zobákem.

"Moje milááá Iiiirmo!"

"Nazdárek," pravila rozverně čarodějka Vody. "Kdes byl tak dlouho?"

Odpovědi se nedočkala, ale zdálo se, že jí to ani moc nevadí. Pohladila papouška po červené hlavičce a zbytek cesty ho přátelsky drbala pod zobákem.

Když dorazily na hrad, připadalo jim to tu podivně opuštěné. Až po chvíli si uvědomily, že tu chybí desítky Strážců smíchu, kteří za vlády dvorní zpěvačky nenápadně postávali na každém rohu. U hlavního vchodu stáli na žebřících dva mladí Muscariané a vyměňovali oranžové vlajky za tmavě modré. Vše se pomalu navracelo do starých kolejí.

Will s Cornelií došly do sklepa pro dvorní zpěvačku a její dva jezevčíky. Vezmou je s sebou do Kondrakaru, kde Věštec rozhodne, co s nimi bude dál.

Irma se musela rozloučit se svým papouškem, protože do Heatherfieldu si ho odnést nemohla. Sedla si na schody, vedoucí k hlavnímu vchodu do hradu, a dlouhé minuty si s ptákem povídala a něžně ho hladila po rozčepýřené hlavičce.

Amanitus si se všemi potřásl rukou, ale nejdéle se loučil s Taranee.

"Děkuji vám. Ještě jednou vám děkuji za celou naši zemi. Obdivuji, že jste se odvážila pohlédnout do Plamene jasu. Budeme vám za to nadosmrti vděční."

"Rádo se stalo," odvětila Taranee. "Vy jste byl také velice statečný, když jste se rozhodl zakročit a vydal jste se za námi až do Heatherfieldu. Mimochodem, to vy jste tam pro nás nechal tuhle věc?"

S těmi slovy vytáhla z kapsy jemný náramek, jehož barevné kamínky se rázem zaleskly v odpoledním slunci. Amanitus ho vzal opatrně do ruky.

"Byla to záložka v knize o Plamenu jasu. Asi bude nejlepší, když ji tam hned teď zase vrátím zpátky."

"Spolu s textem, který jste s Mykofobií museli vystříhat," dodala Taranee a Amanitus souhlasně přikývl.

"Teď už bude zase všechno v pořádku!"

Když Strážkyně opět přistály doma v Heatherfieldském parku, už nepršelo, ale zato se zvedl ohromný vichr. Vzduchem rozverně poletovaly poslední pestrobarevné listy a vítr je foukal k lavičkám, domům a okajům asfaltových chodníků.

Dívky se spěšně rozloučily a každá se vydala svou cestou. Jako po každém čarodějném dobrodružství měly i tentokrát pocit, že je tu všechno při starém, ale zároveň jim jejich město připadalo zvláštním způsobem cizí. Vzduch tu voněl úplně jinak, pole a louky byly mnohem zelenější a stromy zářily teplými podzimními barvami. Domy a ulice jim někde připadaly mnohem větší, ale jinde zase docela malinké. Vzpomínky na Muscarii, které je ještě před chvílí zcela zaměstnávaly, se ale pomalu vytrácely, a dívky začaly znovu přemítat nad záležitostmi každodenního života.

Taranee se pomalu blížila k domovu. Měla z toho docela nepříjemný pocit a uvědomila si, že by jí nejvíc vyhovovalo, kdyby nikdo nebyl doma. Než se vzpamatuje událostí posledních několika hodin, raději by s nikým nemluvila. Jenže na příjezdové cestě bylo zaparkované mámino auto-asi dneska odešla dřív z práce.

"Ahoj, holčičko! Snad jsi nebyla fotit na tu vaši soutěž v tom hrozném lijáku? Doufám, že jsi nenastydla!"

"Ne, neboj," odvětila Taranee a dala mámě pusu na přivítanou. "A abych řekla pravdu, asi teď nějakou dobu nebudu chtít o focení ani slyšet."