10. KAPITOLA - POCHYBY
Zpoza dešťových mraků vykukovalo slunce a ozařovalo mokré dlažební kostky.
Irma málem uklouzla, ale Will ji včas zachytila.
,,Díky!" vyhrkla zadýchaně.
,,Hlavně nepadej," usmála se na ni Will.
Když se před nimi objevila vysoká brána královského paláce, Irma se ohlédla a spatřila vojáky, kteří je nebezpečně doháněli. Ponticase nikde neviděla, ale měla tísnivý pocit, že je odněkud sleduje.
Hay Lin dorazila k bráně jako první. Zdálo se, jako by masivní dubová vrata vyrůstala přímo z obílených stěn. Nad dveřmi visela kamenná hlava, připomínající lva.
Hay Lin popadla obrovský kovový kruh, přivolala si na pomoc poryv větru a ze všech sil zatlačila.
Brána zavrzala a povolila.
Ocitli se v rozlehlé síni. Irma zůstala ohromeně zírat na vysoký strop a zářivě modré stěny. Vypadalo to tu ještě pohádkověji než v jejím snu. Na druhém konci místnosti zářil honosný zlatý trůn, ozdobený pramínky průzračné vody, a vedle něj stáli král s královnou, obklopeni skupinkou ozbrojených stráží. Přesně jako v tom snu.
,,kdo jsou ty, které k nám přiváději Manora, psího chlapce, jenž je zdrojem našeho nejhlubšího smutku?" zvolal zarmouceným hlasem král.
,,Vznešený králi Antiquile," vyhrkl Ponticas, který právě vtrhl do síně a zamířil přímo ke královskému trůnu.
,,Proč jsi jim dovolil vstoupit?" zeptal se král Antiquilas klidným hlasem.
,,Jsou to vyslankyně Věštce z Kondrakaru," odvětil Ponticas a hluboce se poklonil.
,,To vysvětluje, proč jsi je pustil ke svému králi, ale ne proč jsme o jejich návštěvě nebyli informováni dříve. Bývali bychom jim přichystali příjemnější uvítání."
Na to Ponticas neodpověděl.
Irma se otočila na své kamarádky. Kdyby tak král tušil, jakého přivítání se nám dostalo, pomyslela si rozpačitě.
,,Proč k nám vyslankyně Kondrakaru přivedly psího chlapce Manora?" zeptal se znepokojeně král.
Cornelia přistoupila k Irmě a položila jí ruku na rameno.
,,Irmo, teď je to na tobě," prohlásila a povzbudivě na ni mrkla.
,,Vstoupil do mých snů, Vaše Veličenstvo," pravila Irma a uctivě se uklonila.
,,Do tvých snů?" opakoval nechápavě král a změřil si Anua pochybovačným pohledem.
,,A vnesl do nich obrazy z vašeho světa," pokračovala Irma rozpačitě. Nevěděla, jak má popsat své pocity, a vlastně si ani nebyla jistá, jestli jsou její tušení správná. ,,Díky Anuovi jsem se ve snu dostala do vaší říše a Vaše Veličenstvo jsem viděla stát na balkoně tohoto paláce..."
,,Byly to sny podlého vraha!" skočil jí do řeči rozzuřený Ponticas. ,,Vzal nám našeho korunního prince a budoucího panovníka."
,,Ale ty sny..." namítla Irma a zoufale se snažila zachytit králův skleslý pohled.
,,Sny!" rozhorlil se Ponticas. ,,Sny?! Co víš o snech? Od chvíle, kdy se tahle bestie vetřela do komnat našeho prince..."
V tu chvíli upřel král své uplakané oči k Irmě a pravil: ,,Ponticas ho našel na hranici našeho království, v kraji psích lidí. Měl na sobě krvavé cáry z oblečení našeho syna. Princ se měl ujmout žezla, které má nyní na starosti Ponticas - berly, jež zachovává všechny přírodní živly v harmonii. Ponticas našeho syna ochraňoval a učil, jak správně vládnout živlům, stejně jako to před lety jeho otec učil mne. Teď musí sám udržovat rovnováhu mezi mocnými přírodními silami. Já už jsem na to příliš slabý... žal mne... zničil," vydechl král takřka neslyšně, a kdyby ho dva strážci včas nezachytili, byl by se bezvládně svalil na zem.
Královna, která mlčky stála v šerém koutě místnosti, se vyčerpaně sesunula na vodní trůn a rozplakala se.
Irma marně hledala slova útěchy - nebylo jak se ospravedlnit, nebylo co vysvětlovat. O co se to tu vlastně snažila? Že by se to skutečně stalo tak, jak říkal král? Byly Anuovy sny pouze útržky vzpomínek vraha, který prosí o odpuštění... nebo jednoduše tvora, jenž se zoufale touží vrátit do svého světa?
Přestože se jí Ponticas protivil, přestože cítila, že je v něm něco zlého, možná bylo jeho rozhodnutí rozumné. Co když Anu opravdu spáchal to, z čeho byl obviněn?
Otočila se na psího chlapce a zahleděla se do jeho žlutých očí. Vystrašeně je poulil a v koutcích se mu leskly slzy.
,,Po celá staletí jsme žili v míru, ale pak... přišel tvůj přítel, získal si přízeň královského dědice a... zabil ho," pravil Antiquilas sklesle. ,,Odmalička byli nejlepšími kamarády a já jsem ho měl rád jako vlastního. Den co den chodil sem, do hradu, a celé hodiny si hrál s mým synem. Pak ale zneužil naší pohostinosti a důvěry a bezcitně nám vzal naše jediné dítě."
Irma pohlédla na Anua, ale z jeho výrazu poznala, že je stejně zmatený jako ona. Hlavou se mu honily útržky matných vzpomínek, které za nic na světě nedokázal poskládat dohromady.
,,Jeho sny byly tak... zvláštní," pravila nejistým hlasem Irma, ,,jako by o něco přišel a zoufale potřeboval pomoct."
,,Sny?!" rozkřikl se znovu Ponticas. ,,Podívej se, co jsi způsobila! Varoval jsem tě, ale ty si nedáš říct! Přestože tě sem poslal Věštec, nezapomínej, že tu nejsi doma! Ty se nemusíš každý den probouzet se srdcem naplněným žalem a beznadějí... Nemůžeš jen tak..."
,,To by stačilo," přerušil ho král Antiquilas.
,,Jsou mladé a musíme s nimi mít trpělivost. Zajímalo by mne, proč je sem Věštec poslal."
Ponticas umlkl a na jeho tváři se objevil strohý, nepřístupný výraz.
,,Věštec žádal, abychom zjistily, kde je pravda," odvětila Irma. ,,Chce vědět, proč se Anu objevil v našem světě, proč je jeho duše sžírána mučivou bolestí, místo aby byla očištěna, a proč si nepamatuje, kdo vlastně je."
Král se tázavě obrátil na Ponticase.
,,Vznešený králi," začal zdvořile čaroděj, ,,nemám nejmenší tušení. Něco se muselo pokazit."
,,Jak dlouho tam byl?" zeptala se Will, aby Irmu aspoň trochu podpořila.
Král si pozorně změřil Anua. ,,Tenkrát byl malý chlapec, stejně starý jako náš syn."
,,Strávil tam pět vodních epoch," odpověděl Ponticas zasmušile. ,,Pět vodních epoch, tři měsíční vlny a čtyři kapky."
Irma náhle ucítila bodavou bolest ve spáncích a čelo se jí orosilo ledovým potem. Něco tu nehrálo! Jak to, že si Ponticas tak přesně pamatoval, kdy Anua odsoudil?
,,Je to neodpustitelné," prohlásil rázně král, ,,ale tentokrát se osobně postarám, aby byl Manorův trest přesně dodržen."
S těmi slovy pokynul strážcům, aby se psího chlapce chopili.
Vojáci přistoupli k Anuovi a srazili ho na kolena. Mladík se nebránil a mlčky se nechal svázat tlustými lany.
,,Tohle nemůžete!" zvolala Irma naléhavě.
Ponticas na ni vrhl nenávistný pohled.
,,Řekni mi, proč bych ho měl ušetřit," pravil král tiše. ,,Dej mi jediný dobrý důvod, proč být milosrdný..."
Žádné komentáře:
Okomentovat