11. KAPITOLA - KRÁLOVSKÝ DĚDIC
Rozhostilo se hrobové ticho a Ponticasova tvář se rozzářila spokojeným úsměvem. Irma měla pocit, že všechno, čemu věřila, se rozpadlo a jí nezbývá, než se s tím smířit.
,,Velice se omlouvám, ctěné vyslankyně," přerušil Ponticas její trudné myšlenky, ,,ale nemohl jsem tušit, kdo jste a proč jste přišly. Nyní však můžete považovat svou misi za splněnou. Vyřiďte prosím Věštci z Kondrakaru mou nejhlubší omluvu."
,,Mohl jste se zeptat," namítla Cornelia.
,,Viděl jsem s vámi toho zločince Manora..." odvětil čaroděj Ponticas na vysvětlenou a pak kývl na strážce, aby vyvedli Anua z paláce.
,,Počkejte!" pravila z ničeho nic královna. Přistoupila blíž a pozorně se zahleděla na Anua, svázaného mezi vojáky.
,,Podívejte se na ty jeho oči," dodala tiše a jemně stiskla královu ruku.
,,Řekni mi o těch obrazech, které jsi viděla ve svých snech," vybídla Irmu a pohlédla na ni svýma velkýma smutnýma očima.
,,On má oči jako vy!" vydechla užasle Irma. Náhle se cítila nesmírně vyčerpaná a naprosto zmatená.
,,Svůj úkol už jste splnily," sykl Ponticas. ,,Vyřiďte Věštci z Kondrakaru, že se velice omlouvám."
Irma zahlédla ke stropu, který se klenul vysoko nad nimi. Vzduch v síni byl prosycený podivným mlžným oparem. Až z toho Irmě přeběhl mráz po zádech.
,,Ponticas má jistě pravdu, děti," pravila rezignovaně královna. ,,Odvěťte ho odsud."
,,To nemůžete..." vyhrkla Irma a bez rozmyšlení se vrhla ke královi a královně. Strážci ji ale rázně zastavili.
,,Co se to děje?" zašeptala Cornelia k ostatním dívkám.
,,Magická síla," odvětila Hay Lin a nenápadně vzhlédla ke stropu.
Taranee zdvihla paže a vzápětí se jí mezi dlaněmi objevila ohnivá koule. Ponticasův pohled potemněl a jeho tvář zahalil stín podezření.
Vtom se z ničeho nic rozletěly dveře a prudký vítr nahnal do síně černé bouřkové mraky. Taraneeina ohnivá koule pohasla a zářivé jisrky se rozprskly po místnosti jako malá ohňostroj.
,,Nepatříte sem!" zavrčel Ponticas a namířil proti dívkám svou berlu.
V tu chvíli Anu zpřetrhal provazy, jimiž byl svázán, vykroutil se ohromeným vojákům a s divokým řevem vyrazil vyrazil dívkám na pomoc. Strážci se však na něj vrhli a vší silou ho přimáčkli k zemi.
,,Anu!" vykřikla Irma.
Hadí oči se rozzářily a jejich zelené světlo zahalilo celý trůnní sál. Irma ucítila, jak jí mysl zatemňuje tížívá mlha, jako by se jí někdo snažil vymazat z paměti, kdo je a odkud přišla. Uvědomovala si, jak se její vzpomínky rozpuštějí v nicotu, ale nedokázala tomu zabránit. Jediné, co se jí podařilo udržet, byl obraz hada se zářícíma očima, kterého svíraly čarodějovy kostnaté ruce za ocas.
Vykřikla, vrhla se na Ponticase a vší silou mu vytrhla magickou hůl z ruky. Do paží jí vystřelila mučivá bolest a brzy se rozlila po celém těle. Tentokrát však Irma berlu nepustila.
Veškerou svou pozornost zaměřila na svou vlastní průzračně jiskřivou sílu vody a zanedlouho se jí začala vracet paměť. Co to říkal král? Ta berla spojuje čtyři přírodní živly!
,,Will, přivolej Srdce Kondrakaru!" procedila skrz zaťaté zuby.
Cornelia, Will, Hay Lin a Taranee se nejdřív podívaly na Irmu, která tu stála s berlou v ruce a celá se nekontrolovatelně třásla. Pak pohlédly na Ponticase, jenž se o kus dál svíjel bolestí a rukama si držel bok, do něhož ho Irma udeřila. Pomalu vstal a vrhl na Irmu pohled plný hluboké nenávisti.
,,Tentorkát jsi zašla příliš daleko!" zasyčel. ,,Za to zaplatíš! Okusíš můj hněv! Tohle je můj svět a tvá síla tu ve srovnání s mou nic neznamená!"
S těmi slovy vyrazil proti Irmě, ale vtom mu těsně před obličejem vybuchla ohnivá koule a mrštila jím zpátky na podlahu.
Strážci spěšně odvedli krále a královnu stranou, aby neutrpěli nějakou újmu.
,,Irma nikdy nezachází daleko sama," prohlásila Will rázně.
,,Vlastně se bez nás ani nehne," dodala odhodlaně Cornelia.
,,Vím něco, co vy netušíte," pravil se škodolibným úsměvem Ponticas.
Dívky si vyměnily tázavé pohledy.
,,Můžu si počkat," ušklíbl se čaroděj. ,,Schválně, jak dlouho udrží vaše kamarádka moji berlu!"
Polekaně se otočily na Irmu. Celá se třásla, podlamovala se jí kolena a v očích se jí zračil zoufalý strach, že životodárná voda v jejím nitru dočista vyschne.
,,Irmo!" vykřikly a běžely jí na pomoc.
,,Chyťte tu berlou se mnou," zasténala.
,,Ty jsi ten, kdo zašel příliš daleko!" vykřikla Taranee na Ponticase a popadla hůl do dlaní. ,,Mojí nejlepší kamarádce nebude nikdo ubližovat!"
Ostatní se také chytly čarovné berly a Will zároveň zdvihla do vzduchu pulzující Srdce Kondrakaru. Čím byla jeho pronikavá purpurová záře intezivnější, tím zběsileji se třásla hůl v jejich dlaních. Pak se náhle ozvalo hlasité křípnutí, jako by něco prasklo, smaragdové hadí oči se rozprskly na tisíce drobounkých kousíčků a jejich zelené světlo vmžiku pohaslo. Ponticas se svalil na zem, jako by z něj rázem vyprchala všechna energie.
Vojáci, kteří drželi Anua, ustoupili a nechali ho jít. Irma k němu bez přemýšlení přistoupila a podala mu čarovné žezlo.
,,Myslím, že tohle patří tobě," pravila vlídně.
Anu berlu přijal a podíval se na Irmu pohledem plným vděku a oddanosti.
Král s královnou polekaně vydechli, ale než mohli vytrhnout hůl Anuovi z ruky, hadí oči se rozzářily novým světlem. Bylo to nádherné světlo, průzračné a jasně modré. Lesklo se jako svěží mořské vlny, blyštilo se jako voda ze studánky.
Irmě se zalily oči slzami a její nitro zaplavil pocit bezmezného štěští. Věděla, že se děje něco správného, jen si nebyla jistá, co.
,,Děkuji," pravil Anu a mile se na Irmu usmál. ,,Teď se mi všechno začíná vybavovat. Netušil jsem, že vzpomínky mohou mít takovou moc. Kolik vůní a barev dokážu uchovat! Úplně jsem zapomněl... slova, která by vyjádřila, co prožívám."
Vzal Irmu rázně za ruku a předstoupil s ní před královský trůn. Když míjeli krále s královnou, kteří se samým údivem nezmohli ani na slovo, strážci pohotově tasili své meče. Anu si jich však nevšímal a zamířil přímo k vodnímu trůnu. Hay Lin, Taranee, Will a Cornelia napjatě sledovaly, jak položil dlaň na opěradlo a nechal si průzračnou vodu protékat mezi prsty.
,,Pamatuju si, když jsem byl malý," pravil zasněně, ,,jak mě maminka hladila po vlasech, aby se mi lépe usínalo." Pohlédl smutně na královnu a do očí se mu nahrnuly slzy.
,,Pamatuju si na tebe!" pravil naléhavě a otočil se na Ponticase. ,,A pamatuju si na svého nejlepšího přítele Manora. Byl pro mě jako můj vlastní bratr. Měl jsem ho rád a ty jsi z něj udělal stvůru! Učil jsi mne tajemstvím přírodních živlů, dával jsi na mne pozor a hrál sis se mnou. Byl jsi jako můj strýček, jako člen nejbližší rodiny. Ale moji rodiče netušili, že jsi mne neučil pouze kouzla arquvarského národa. Zasvětil jsi mne a Manora také do starodávných rituálních proměň psích lidí. Řekl jsi mi, že aby ze mě byl ten nejlepší král, jakého kdy Arquvara měla, budu muset ovládnout také umění proměny a tím prokázat, že jsem schopen sjednotit svůj národ s lidem Manorovým."
Anu na chvilku zavřel oči a voda z trůnu začala proudit kolem něj.
,,Ty jsi zločinec! Já a Manor jsme byli jen figurkami ve tvém prohnilém plánu," pokračoval roztrpčeně. ,,Věřil jsem ti, vzhlížel jsem k tobě a obdivoval jsem tě nejen pro všechno, co jsi mne naučil a co jsi znal, ale hlavně... pro to, čím jsi pro mne byl. Byl jsem malé dítě... a ty jsi mne zradil. Nás jsi zradil. Požádal jsi mne a Manora, abychom tě následovali do písečné pouště psího lidu, neboť, jak jsi tvrdil, již nadešel ten správný čas. Tehdy jsem netušil, jak děsivý plán se zrodil v tvé mocichtivé hlavě. Řekl jsi mi, že jsem připravený na magickou proměnu, kterou jsi mne naučil, a naplnil jsi mé srdce dychtivým očekáváním. Konečně zcela porozumím svému příteli Manorovi, říkal jsem si, konečně uvidím svět jeho očima."
Posmutnělý úsměv na Anuově tváři se rozplynul a mladíkova tvář se zkřivila útrpnou bolestí.
,,Tajemství, o němž jsme věděli jen my tři - ty, já a Manor. Tajemství, které odhalím svým rodičům a arquvarskému lidu, až nadejde ten správný okamžik, až dokonale ovládnu kouzlo proměny. V poušti jsem sám udělal vše tak, jak jsi mne to naučil. Až když jsem ti přišel ukázat svou psí hlavu, mi to začalo docházet. Stál jsi přede mnou s mým žezlem v ruce a Manor na mne nepřítomně zíral Hleděk skrz mne, jako by mne vůbec neznal. Odehnal jsi ho, vrhl ses na mě a začal jsi ze mne strhávat šaty, dokud z nich nebyly jen rozervané cáry. Pak jsi mne oslovil Manorovým jménem a nutil jsi mne dívat se do hadích očí na mé berle. Podařilo se mi uniknout a celý vystrašený jsem se několik dní zmateně toulal nekonečnou pouští, až jsi mne se svými vojáky našel a uvrhl mne do ebenové pyramidy."
V tu chvíli se ode dveří ozvalo zoufalé zasténání.
Všichni se otočili a spatřili Ponticase, jak se marně snaží proklesit si cestu hustým kobercem břečťanu, který pokrýval vstupní bránu.
,,Kouzlo," pravila Cornelia a pokrčila rameny.
,,Chopte se ho a přiveďte ho sem!" rozkázal král a vojáci se ihned vrhli na Ponticase. V obličeji byl rudý a z jeho očí sršela temná nenávist.
,,Jak jen můžeš!" běsnil. ,,Já jsem Ponticas, stařešina Arquvary, tak jako jím byl můj otec a před ním jeho otec! Copak nevidíš, jak tě ošálili? Chceš snad uvěřit té krvelačné bestii, která neprávem sedí na královském trůnu? Anebo se necháš vést svým rádcem, jenž s tebou obětavě prožíval smutné období truchlení za ztraceného dědice... kterého on zabil?!"
,,Jsem zmatený," vyhrkl král zoufale. ,,Můžeš mi to vysvětlit? Je tenhle... tvor... mým synem?"
Anu vstal z trůnu a postavil se čelem k Ponticasovi.
,,Na něco jsi zapomněl, když jsi mi dal tuhle podobu a uvrhl mne do černé pyramidy, abych se tam navždy rozpustil," pravil ledovým hlasem. ,,Odsoudil jsi Manora, ne mne. Věděl jsi, že kdybys použil mé jméno, Věštec by ti nikdy nedovolil poslat mne do Pusté krajiny bytí. A tak jsi mi sebral mé vzpomínky, uvěznil jsi mne a pohřbil zaživa. A proč? Abys uspokojil svou chamtivost. Nestačilo ti, co jsi měl - chtěl jsi víc! Chtěl jsi dokonce získat území psích lidí. Tvé srdce je zkažené a svým jednáním jsi zneužil a zničil mocné síly, které jsi zdědil po svých předcích. Svými schopnostmi jsi měl ochraňovat dobro, a ne se hnát za svými sobeckými cíli!"
Ponticas neodpověděl.
Anu vzal do ruky cíp jeho pláště a prudce ho z něj strhl. Na čarodějově hrudi se skvěl vytetovaný had, vlnící se směrem dolů jako horský potůček.
Všichni zůstali ohromeně zírat. Byl to svatý Sigil, jenž náležel dědic arquvarského trůnu.
Ponticas se snažil vykroutit strážím ze sevření a tetování skrýt, ale vojáci ho nepustili.
,,Máš něco, co patří mně," pravil klidně Anu a položil čarodějovi dlaň na hruď. Oba se jemně roztřásli, tetování začalo blednout a zanedlouho zmizelo docela.
V tu chvíli se Anu prudce zaklonil a z jeho hrdla se vydral děsivý skřek plný mučivé bolesti. Zakymácel se a vzápětí se svalil na královský trůn.
Jakmile se dotkl ozdobného křesla, průzračná voda ho zdvihla do vzduchu a začala kolem něj proudit, jako by byla jeho součástí. Jeho tvář se rozzářila jasným světlem a cosi jako tklivý zpěv se neslo síní vysoko ke sropu. Vysoká okna se sama otevřela, jako by čarovný vítr rozrazil okenice a vpustil dovnitř mocné sluneční paprsky. Zářivé světlo se třpytilo ve vodních pramíncích, které se kolem něho vinuly jako mladé výhonky popínavého keře.
Pak Anu otevřel oči a pohlédl na Irmu, až ji zabolelo srdce. Jeho oči byly náhle jasně modré - jako voda, která ho nadnášela. Psí čenich, uši a hustá srst byly tytam, jako by je odplavila čarovná vodní energie. Sestoupil z trůnu a postavil se před Irmu.
,,Páni, tomu to sekne!" vydechla užasle Taranee.
,,Škoda, že nemám taky takového psa!" zašeptala Hay Lin obdivně.
Irma cítila, jak se jí hrne krev do hlavy. Když před ní Anu poklekl, vzal ji za ruku a políbil ji, celá se rozklepala a zrudla jako přezrálé rajče.
,,Kdybych tě požádal, aby tu zůstala... se mnou," pravil polohlasně a oddaně vzhlédl k Irmě, ,,přijala bys mou nabídku?"
Irmě vhrkly slzy do očí. Poprvé v životě se cítila jako překrásný motýl, a ne jako mucholapka.
,,To nemůžu," řekla tiše.
,,Chápu," odvětil a postavil se. ,,Nebudu tě o to tedy žádat."
Přitáhl si ji k sobě a dlouho ji držel v náruči.
,,Slib mi, že na mne nezapomeneš," zašeptal ji do ucha.
Irma cítila jeho horký dech na tváři. Zavrtěla hlavou. ,,Nikdy na tebe nezapomenu."
Anu ji pustil, obrátil se na krále a královnu, kteří mlčky čekali opodál, a vrhl se jim do náruče jako malé dítě.
Poté, co se vroucně přivítali, pohlédla královna na Irmu. Po tvářích se jí kutálely slzy, ale jinak doslova zářila štěstím.
,,Děkuji ti nastokrát... vodní Strážkyně," pravil dojatě. ,,Děkuji ti, že jsi mého syna dokázala vidět srdcem a nejen očima."
Irma se pousmála, ale cítila, že už je toho na ni dneska trochu moc. Obrátila se proto na své kamarádky.
,,Chtěla bych jít domů."
Will přikývla. ,,Ale co bude s ním?" kývla směrem k Ponticasovi, který stál odevzdaně mezi dvěma vojáky. ,,Neměly bychom ho dovést do Konrakaru, aby ho mohl Věštec po právu potrestat?"
,,Ne!" zahlaholil Anu s královskou rozhodností.
,,Ještě jsem s ním neskončil. Nejdříve mne musí zavést na místo, kde můj ubohý přítel Manor dodnes bloudí beze jména a bez vzpomínek. Zbaví ho toho prokletého kouzla a pak ho spolu s Manorem předvedeme před kondrakarský soud!"
,,Nechť se splní vůle mého syna!" prohlásil král s nově nabytou energií. ,,Už se na toho padoucha nemůžu dívat. Odvěťte ho pryč!" rozkázal vojákům. Strážci se ho okamžitě chopili a zamířili s ním ke dveřím. Ponticas nic neříkal, jen si všechny měřil nenávistným pohledem.
,,Když si pomyslím, jak bezmezně jsme mu věřili... Jak jen mohl? Byl pro nás jako rodina," vydechl zdrceně král, jakmile se za nimi zavřely dveře.
Když Will přivolala Srdce Kondrakaru, Irma přivřela znaveně oči. Během chvíle ji obklopilo ostré světlo a uvrhlo ji do ticha. Jediné, co viděla před svým vnitřním zrakem, když se vznášela nicotou, byly Anuovy jasně modré oči.
Písečný břeh omývaly jemné vlnky, nad pláží vanul příjemně vlahý větřík a mořská hladina se ocelově leskla ve světle zářivého měsíce, který stál vysoko na bezmračné obloze.
Z dálky sem doléhala hudba Modrého kobaltu.
,,Báječný způsob, jak zakončit plodný večer," poznamenala zasněně Will a prohrábla si nepodajné vlasy.
,,Nezlobte se, holky," usmála se Irma, ,,ale jsem hrozně unavená. Myslím, že místo koncertu půjdu domů a zalezu si hned do postele."
,,Ale Irmo," namítla vyčítavě Hay Lin, ,,vždyť hraje Matt s Modrým kobaltem. To si přece nemůžeš nechat ujít!"
,,Stejně tam nikomu nebudu chybět," osvětlila Irma posmutněle.
,,To není vůbec pravda," ohradila se Hay Lin.
,,Ale je," utrousila Irma a vydala se po pláži směrem k domovu.
,,Irmo!" zavolala Taranee, ale její zasněná kamarádka se ani neohlédla.
,,Nechte ji být," pousmála se Cornelia. ,,Má pravdu. Na tom koncertě skutečně nebude nikomu chybět."
,,Jak můžeš něco takového říct?" obořila se na ni Will.
,,Nikomu nebude chybět tak jako jistému okouzlujícímu princi."
,,Hm," odtušila Will a přikývla. Teď už rozuměla.
,,Myslím, že Irma chce jít spát, aby si mohla ještě užít své pohádkové sny," rozesmála se Hay Lin.
Ten večer Irma nemohla usnout. Celou noc ležela na posteli a snila...
Žádné komentáře:
Okomentovat