9. kapitola - Střet

9. KAPITOLA - STŘET

Čím víc se přibližovali, tím se bílé městské hradby zdály vyšší. Podél cesty se rozprostírala rozlehlá pole, po nichž kráčeli lidé v řádách a ve společném rytmu sekali trávu. Když je míjeli Irma s Anuem, někteří z nich se napřímili a vesele na ně zamávali. Anu si stáhl kapucu do čela, aby skryl svou psí tvář, a Irma mávla na pozdrav, aby neupoutali nechtěnou pozornost.

Když vbíhali do otevřené městské brány, Irma se ohlédla přes rameno a zjistila, že temné dešťové mraky stále visí nad lesem. Zatnula ruce v pěsti a v duchu vyslovila přání, aby to holky zvládly.

,,Určitě to dokážou. Už jsme se vyškrábaly z větších průšvihů," ujišťovala se nahlas. Jakmile byli ve městě, ihned zpomalili. Toho dne se tu konal velký jarmark a všude byla spousta lidí.

Vozíky drkotaly po dlažebních kostkách a prodavači nabízeli všelijaké zboží, od zpěvných ptáků v klecích až po leštidlo na boty. Zdálo se, že si jich nikdo nevšiml. Všichni byli zabraní do svých obchodů, jen zpoza stánků po nich zvědavě pokukovalo pár trhovců.

Přeplněnými uličkami se jen stěží dalo protlačit.

Irma cítila, že Anu začíná být nervózní.

,,Klid! Jsi schovaný pod kapucou, nikdo tě nevidí," zašeptala a chytila ho za ruku. Anu jí důvěřivě stiskl dlaň, až to Irmu zahřálo u srdce.

Vzduch byl prosycený zvláštními vůněmi a zvuky a z jasné modré oblohy zářilo hřejivé slunce. Kdyby byla Irma v jiné situaci, mohl by to být téměř dokonalý den.

Usmála se a vydala se nahoru ulicí, která vedla přímo k bělostnému pohádkovému hradu. V tu chvíli se z nedaleké věže rozezněly zvony. Městem se linula překrásná, ale smutná melodie a všichni se náhle ztišili a pohroužili do chmurných myšlenek. Všechny děti, všichni dospělí, dokonce i toulaví psi, kteří vymetali zbytky kolem odpadkových košů, se zastavili a svěsili skleslé hlavy.

Irma a Anu tomu moc nerozuměli, ale usoudili, že bude nejlepší chovat se stejně jako ostatní.

Zastavili se zůstali mlčky stát uprostřed truchlícího davu.

Jakmile zvony ztichly a mezi domy dozněla ozvěna teskné melodie, všichni opět pokračovali tam, kde se před několika minutami zastavili.

Jakýsi obchodník s koženou zástěrou, ovázanou těsně kolem prosaditého těla, položil Irmě ruku na rameno. Irma ucukla a ostražitě pohlédla do červenolící tváře, orámované hustým černým plnovousem.

,,Omlouvám se," zasmál se bodře muž, ,,všiml jsem si, že nejste zdejší."

,,To je to tak poznat?" vyhrkla Irma a pomyslela si, že ten muž vypadá jako z filmu o pirátech.

Znovu se rozesmál na celé kolo, až se za břicho popadal. ,,Byli jste jediní, kdo nechápal, proč se rozezněly zvony na kostelní věži," odvětil. ,,Potřebujete nocleh, nebo snad nějakou milou hospůdku? Znám to tu jak své boty!"

,,Děkuji za nabídku," pravila Irma a uctivě sklonila hlavu. ,,Možná později. Ohledně těch zvonů jste měl pravdu. To je nějaký zdejší zvyk?"

,,No..." začal váhavě obchodník. ,,Je to tu velmi dlouhý příběh, ale když mi slíbíte, že využijete mých služeb, povím vám alespoň stručnou verzi."

,,Slibujeme," odvětila Irma a šťouchla do Anua, aby přikývl na souhlas.

,,Po celé věky žili lidé v království Arquvara v míru s národem psích lidí z písečné pouště na okraji naši vodní říše. Jednoho dne ale královský jediný syn a dědic panovnického trůnu znenadání zmizel. Na hrudi tehdy měl svatý Sigil, který chrání celou zemi před horkem a nehostinnou puští."

,,Svatý Sigil?" opakovala nechápavě se Irma.

Obchodník se povýšeně pousmál. Tihle poutníci musejí být opravdu z daleka, pomyslel si.

,,Svatý Sigil je znamení na hrudi, které předává král svému nejstaršímu synovi. Dědic pak přivolává déšť a vyživuje veškerý život blahodárnou vodou."

Irma přikývla. Ostatně, slyšela už mnohem podivnější příběhy.

,,Celé království se pustilo do pátrání, ale nikdo ho nenašel," pokračoval obchodník. ,,Jediné, co jsme objevili, byly princovy roztrhané šaty - měl je na sobě jeden z psích lidí, na kterého jsme narazili hluboko v poušti. Králův rádce toho padoucha za trest vyhnal do Pusté krajiny bytí. V současné době sám udržuje království naživu, ale déšť, který nám sesílá, není tak svěží a životodárný jako ten, co dokázalcpřivolat královský syn. A tak kostelní zvony vyzvánějí na památku zemřelého prince, aby celé město vyjádřilo svůj soucit s králem a královnou."

Irma nenápadně pohlédla na Anua, který se rozrušením celý třásl. Takže je to pravda, pomyslela si. V mysli se jí míhaly výjevy z pouště, obrazy Anuova zběsilého útěku přes písečné duny.

Irma sklonila hlavu. Všechno to bylo tak zastřené. Anuovy vzpomínky ladily s tím, co jim řekl Ponticas, i s příběhem tohoto muže, ale přesto tu bylo ještě něco, co jejímu psímu příteli působilo nesmírnou bolest.

,,A co ti psí lidé?" zeptala se s nadějí v hlase. Doufala, že by jí mohl pomoct pochopit, proč se Anu snažil vyhledat krále a královnu. Chtěl sad poprosit o odpuštění?

Obchodník se zamračil a jeho tvář pokryl temný stín. ,,Samozřejmě tvrdí, že s tím nemají nic společného... ae my se nenecháme obalamutit. Je to malý národ, který nám odjakživa podlézá a ujišťuje nás o své bezmezné oddanosti arquvarskému vládci. A náš král byl tak naivní, že jim uvěřil. Dokonce svému synovi dovolil, aby si hrál s Manorem, synem jejich vůdce. Brzy se z nich stali nerozluční přátelé a nebýt té zrůdné podlosti, která se skrývala pod maskou psí věrnosti, byli by téměř jako bratři. Trávili spolu celé dny, hráli si od rozbřesku do soumraku a všude chodili spolu. Tenkrát se o tom jejich nezvykle silném poutu hodně mluvilo, protože mnohým znás nepřipadalo vhodné, aby naše dva národy... žily v tak těsném sepětí. Jak bychom mohli věřit národu, který pomocí čarovné přeměny získal podobu a instinkty psích šelem? Jsou to zvířata, smečka výbušných a krvežíznivých dravců... Tedy to je můj názor."

Irmě přeběhl mráz po zádech.

Vtom se obchodník opět rozzářil spokojeným úsměvem. ,,Takže pokud byste potřebovali ubytování, neváhejte a obraťte se na mě."

,,Samozřejmě," přikývla spěšně Irma. Bylo na čase pokračovat v cestě.

V tu chvíli se zatáhlo a začalo pršet.

Nejdřív to byla jen příjemná sprška, aale zanedlouho se vytratily stíny a všechno potemnělo.

Rozverné povykování zpoza prodejních stánků umklo a v ulicích se rozhostilo tísnivé ticho.

Děti si přestaly hrát a otočily se na dvojici cizinců. Všichni je náhle probodávali drsnými, nelítostnými pohledy.

,,Kam ten spěch?" obořil se na ně obchodník, přestal se usmívat a zpražil Irmu podezíravým pohledem. ,,Proč tvůj přítel schovává svou tvář?"

,,Ponticas nás našel!" vydechla Irma.

Anu už to taky pochopil a začal se rychle propletávat davem směrem k hradu.

Všichni okolo je častovali nepřátelskými pohledy, až z toho Irmě naskočila husí kůže. Celé město se rázem ponořilo do podivné ponuré nálady.

,,Nemáte šanci!" vykřikl za nimi rozezlený obchodník.

Na obloze se mihl oslňující blesk a na okamžik se celá krajina zahalila do černobílého hávu. Vzápětí udeřil hrom, temné mraky se protrhly a na město se vyvalily tisíce obřích dešťových kapek.

,,Co se to děje s vodou ve vašem království?" zavolala popudivě Irma. ,,Akorát všechno zaplaví!"

Náhle si uvědomila, že se dav kolem nich začíná nebezpečně uzavírat. Zrychlil se jí dech a srdce se jí rozbušilo na poplach. Nevrhli se na ně, aby je chytili, jenom se pomalu přibližovali, jako by věděli, že osud není úniku.

,,Musíme zase použít kouzlo neviditelnosti," vyhrkla Irma, které se z těch strnulých obličejů kolem začalo dělat špatně. ,,Pevně se mě chyť a jdeme na to."

Ucítila v dlani Anuovu ruku a jejich vodní síly se ihned promísily, ale kouzlo nefungovalo. Jejich siluety se zachvěly ve vzduchu, ale nezmizely.

,,Nejde to!" vyjekla zoufale Irma. ,,Ponticas nás nechce pustit. Je příliš silný!" Anebo že by ji oslabovaly pochybnosti, věčně hlodající v jejím nitru? Bylo možné, že by jí nedůvěra brala sílu a znemožňovala jim stát se neviditelnými? Jak to, že na ně Ponticasova moc, proti níž byli ještě před chvílí imunní, náhle působila?

Anu zoufale zavyl a v tu chvíli se na ně ze všech stran vrhli rozzuření měšťané. Když se někdo z davu natáhl, aby strhl Anuovi kapucu z čela, psí chlapec se po něm divoce ohnal a výhružně zavrčel.

Irma zdvihla ruce, aby čarovným gestem přinutila běsnící dav ustoupit, když vtom k nim dolehl cinkot podkov a rachot vozů, které právě projížděly měšťanskou branou.

Dav se rozestoupil a do jeho středu vyjel Ponticas ve svém honosném voze. Za ním následovali vojáci a v blyštivém brnění a... čtyři dívky.

Ponticasův vůz se zastavil, dvorní rádce důstojně vystoupil a shromážděný lid se mu uctivě poklonil. Když udeřil berlou do dlažby, až se ozvěnou otřásly zdi okolních domů, rázem přestalo pršet a dav se poslušně stáhl.

,,Irmo Lairová! Nařizuji ti, aby ses vzdala!" zahromoval Ponticas hrozivě a přistoupil blíž.

Irma se cítila, jak se dostává do varu, a vzdorovitě zatnula pěsti. I kdyby všechno to, co se dozvěděla o Anuovi, byla pravda, i kdyby byl vinen smrtí královského dědice, ten muž měl v sobě cosi hanebného. Jen se na něj podívala, hned se jí zježily vlasy na hlavě.

,,Irmo, poslechni ho!" vybídla ji rázně Cornelia a spolu s ostatními vystoupila z vozu.

,,O čem to mluvíš, Cornelie?"

,,Král s královnou přišli o syna," pravila klidně Taranee a zahleděla se Irmě zpříma do očí.

,,To vím taky," odsekla nechápavě Irma.

,,Tvůj přítel byl potrestán a uzavřen do Pusté krajiny bytí," přidala se naléhavě Hay Lin. ,,Nemůžeš ho k nim přivést. Ztratily své jediné dítě!"

Irma na ně zůstala zděšeně zírat. Nemohla uvěřit svým uším.

,,Copak si nevzpomínáte, na čem jsme se domluvily?" vyhrkla zoufale.

,,Irmo, poslechni nás," naléhala Hay Lin a vzala Irmu za ruku.

,,Nech mě být!" rozkřikla se rozhorčeně Irma. ,,To jste dočista zapomněly, o co nás požádal Věštec?"

Hay Lin neodpověděla, jen se na ni mlčky nepřítomně usmívala.

,,Co je to s vámi?" zašeptala Irma zklamaně.

Tu k ní přistoupil Ponticas a s přátelským úsměvem jí podával ruku na usmířenou.

,,Poslechni své kamarádky, chtějí pro tebe jen to nejlepší."

Anu se přikrčil a nenávistně na něj zavrčel.

Ponticasova berla se jemně rozvibrovala a hadovy oči začaly zelenavě svítit. ve chvíli, kdy jejich záře pronikla Irmě do očí, ucítila náhle v srdci podivnou prázdnotu.

,,Poslouchej mne Irmo Lairová," oslovil ji Ponticas vlídným přátelským hlasem.

Vtom se Anu prudce vymrštil, vrhl se na ni a povalil ji na zem. V jeho smutných žlutých očích se zračil zoufalý vzdor a úporná snaha říct jí něco nesmírně důležitého.

,,To světlo..." vyhrkl naléhavě.

,,Tak dost!" rozhorlil se Ponticas a vší silou udeřil Anua berlou. ,,Půjdeš zpátky tam, kam patříš, a tentokrát se postarám, aby ses už nikdy nevrátil!"

V Irmě se začalo všechno bouřit. Napřímila se a vrhla na Ponticase nenávistný pohled.

,,Opovaž se to udělat ještě jednou! Varuju tě..."

,,Ale prosím tě," usmál se sebejistě. Irma cítila, jak jí znovu těžkne hlava. Hadovy smaragdové oči ji příjemně hřály a jejich zelené světlo jí dávalo pocit klidu a pohody.

To světlo! blesklo jí náhle hlavou. S vypětím všech sil se přinutila odvrátit zrak. To světlo z hadích očí se ji snažilo ovládnout - to se jí snažil Anu říct! To zelené světlo ze smaragdových očí!

Vtom se za ní ozvalo zoufalé zavytí.

Prudce se otočila a spatřila, jak skupinka vzteklých měšťanů strká a kope do Anua. Bez rozmyšlení mávla rozhorleně rukou a smetla dav proudem zpěněné vody. zdálo se, jako by se dívky té ledové sprše probrali z mámivého poblouznění. Chvíli se zděšeně rozhlíželi kolem sebe a vzápětí se dali na útěk.

Irma pohlédla ohromeně na své vlhké ruce. Že by její vodní energie dokázala zrušit působení Ponticasových kouzel?

,,Co jsi udělal s mými kamarádkami?!" rozkřikla se tak rozzuřeně, až sama sebe překvapila.

Ohromený Ponticas, který nic takového nečekal, se zapotácel a marně se snažil udržet rovnováhu. Hadí berla mu vyklouzla z ruky a on se bezvládně svalil na dlažbu. Irma popadla berlu a vrhla na dvorního rádce nenávistný pohled.

Vtom se Ponticas zlomyslně usmál a vzápětí Irmou projela palčivá bolest. Berla se jí v ruce roztřásla a celá rozpálila.

Irma zaťala zuby a odhodila berlu na stranu.

Ponticas opět zvážněl a zdvihl svou čarovnou hůl ze země. Jeho oči zlověstně potemněly a na čele se mu objevila hluboká vráska.

Irma měla pocit, že konečně pochopila, v čem se liší jejich magické síly. Přestože měla ruce popálené od jeho berly, domnívala se, že Ponticas má teď větší strach než ona. Podařilo se jí získat důvěru v sebe samu a přestala se ho bát, a to ho značně zneklidňovalo.

Pokynula rukou směrem ke svým kamarádkám a seslala na ně jemný průzračný deštík.

Cornelia se vzpamatovala jako první.

,,Irmo, co to děláš?" Moje vlasy!"

To je celá Cornelia, pomyslela si s úsměvem Irma a uvědomila si, jak už jí to Corneliino věčné remcání chybělo.

,,Co se to děje?" vyhrkla Hay Lin.

,,Vítej zpátky," odvětila vítězoslavně Irma.

V tu chíli oblohu rozťal oslňující blesk a vzápětí uhodil hrom tak hrozivě, až se otřáslo celé město.

,,Chopte se jich!" zaburácel rozzuřeně Ponticas a namířil na ně svou zářící berlu.

Měšťané, kteří se tu mezitím znovu shromáždili, se kolem nich začali zlověstně stahovat a ozbrojení vojáci se chystali zaútočit.

,,Musíme ochránit Anua!" vykřikla Irma.

Liány šípkového keře, který rostl u nedaleké zídky, se sklonily k zemi, proplazily se po vydlážděné ulici až k Anuovi a vytvořili mezi ním a běsnícím davem nepropustnou trnitou stěnu.

,,Díky," mrkla Irma na Cornelii.

,,Není zač," odvětila s úsměvem.

Pak se znovu protrhla mračna a za pár minut byli všichni promočení na kůži.

,,Co se to tady děje?" zavolala Will a předběhla k Anuovi. ,,V jednom kuse tu prší!"

,,Já vím," přisvědčila Irma. ,,Zdá se, že Ponticas čerpá svou čarovnou sílu z deště."

Anu ohromeně zíral na neustálé rostoucí šípkový keř. Trnité větévky se proplétaly sem a tam, až z nich byla hustá ochranná síť. Když se kousek od něho rozevřel zářivě růžový květ, překvapeně zaštěkal. Opatrně ho vzal do ruky, aniž ho utrhl, přivřel oči a přivoněl si.

,,Možná není zase tak zlý," poznamenala Cornelia s úsměvem. ,,Ten, kdo má rád moje kouzla, v sobě musí mít i něco dobrého."

,,Já bych se rozhodně víc obávala toho s hadí berlou," podotkla Irma a kývla směrem k Ponticasovi, jehož čarovné zelené světlo ozařovalo deštěm zaplavené náměstí.

,,Už abychom byly zase v bezpečí Heatherfieldu," pravila s úsměvem Will.

Také ostatní se spokojeně usmívaly a Irmě bylo hned o poznání veseleji. Dokonce jí blesklo hlavou, že na sebe může být docela hrdá.

Její neustálé vtipkování mohlo někdy lézt ostatním na nervy, ale na druhou stranu byla ráda, že svůj smysl pro humor neztrácela, ani když šlo opravdu do tuhého.

Lilo jako z konve a bílé zdi okolních domů jim doslova jiskřily před očima.

Irma cítila náhlou bodavou bolest v hlavě.

Vtom se Cornelia z ničeho nic sesunula k zemi, jako by se na ni někdo vrhl a vší silou ji povalil.

Tlusté růžové výhonky začaly praskat pod náporem zuřícího davu. Přestože jim ostré trny rozřezávaly oblečení a zabodávaly se jim do kůže, nikdo ani nemukl.

,,Už to moc dlouho nevydržím," vydechla znaveně Cornelia. ,,Zanedlouho to prorazí. Musíme se jich nějak zbavit."

,,Jsou jako roboti," podotkla Taranee. ,,Nemůžeme proti nim použít své síly - jsou nevinní!"

,,Ale samy proti nemu taky nic nemůžeme," pravila kladně Irma. ,,Musíme spojit své síly."

Will souhlasně přikývla.

,,Tohle je jeho svět. Nemůžeme s ním bojovat každá sama. Musíme držet při sobě!"

,,Prosekejte cestu!" ozval se zpoza trnité stěny Ponticasův rozkaz.

,,Jsi v pořádku, Cornelie?" zeptala se znepokojeně Irma.

Cornelia přikývla a statečně se usmála. ,,Ale měly bychom si pospíšit."

Taranee přikývla. ,,Oheň!" zavolala a tleskla nad hlavou. Z dlaní jí vyšlehla ohnivá koule a vmžiku odpařila veškerý déšť, který je obklopoval.

,,Kvůli tomu lijáku nemůžu udržet plamen v plné síle," postěžovala si Taranee a soustředěně se zamračila.

,,Vzduch!" vykřikla Hay Lin, zdvihla ruce nad hlavu a vyhoupla se do vzduchu. Vítr, který rozechvíval každičký sval v jejím těle, se prohnal Taraneeinými plameny a rozfoukal ho do ohromné ohnivé lišky.

Jakmile se vzduch vysušil a zahřál, lidé v davu se začali zmateně rozhlížet, jako by se právě probrali z děsivého snu.

,,Chopte se jich!" zařval znovu Ponticas a rozběsněně udeřil svou berlou do země. Vojáci, kteří bily donuceni ustoupit spolu s vystrašenými měšťany, se znovu rozhorlili, tasili blyštivé meče a vyrazili proti trnité hradbě. Jakmile se ale dostali ke šlehajícím plamenům, znepokojeně se zarazili.

,,Teď, nebo nikdy!" zašeptala odhodlaně Irma.

Zatímco ohnivá koule pomalu pohasínala, rozběhli se jako o život k branám královského paláce.