10. kapitola - Pravý oheň

10. KAPITOLA - PRAVÝ OHEŇ

Tam, kde se točíval obří vír, byla jen hladká, pískem vysypaná podlaha. Žádný průchod do našeho světa. Ani Reb, ani žádní ostnáči.

Našla jsem ho venku. Seděl na velikém kameni a pozoroval východ Slunce. Vypadal unaveně a potlučeně, ale nic vážného se mu nestalo.

,,Spálila jsi Královnu?"

,,No, ne tak úplně. Ale je pryč. Už vám neublíží."

Kývl a spokojeně si oddychl. Pak nakrabatil čelo. ,,Ale ostnáči tu zůstali."

,,Patří do tohoto světa. Musíme se s tím nějak vypořádat."

,,Hmm." Tvářil se pochybovačně.

,,Rebe, já... přišla jsem se rozloučit."

Zašilhal po mně. ,,Holka nemůže odejít," řekl.

,,Neobejdeme se tu bez Ohnivé holky."

Smutně jsem zavrtěla hlavou. ,,Musím. Sem nepatřím. Musím se vrátit domů do svého světa."

Reb vypadal polekaně. ,,Ale Holka je jediná, kdo umí kouzlit. Potřebujeme ji. Potřebujeme Pravý oheň.

Ostnáči se ho bojí. Když budeme mít Pravý oheň, nechají nás v klidu. A když teď nemáme mořský plamen, nemůžeme si ani uvařit, nemáme světlo."

Kdy já už konečně přestanu cítit vinu za všechno kolem sebe? Skoro jsem si v tu chvíli přála, abych se sem nikdy nevracela. Bylo by bývalo jednodušší prostě zmizet. Zadívala jsem se na oblohu a musela přivřít oči před ostrým Sluncem.

A pak jsem dostala fantastický nápad!

,,Kdo říká, že jsem jediná, kdo umí kouzlit?" podívala jsem se na Reba. ,,Rebe, přines trochu rákosí, to suché, dík. A tohle vezmi," podávala jsem mu své brýle. ,,Dívej se, takhle je budeš držet. Rozumíš? Ta malá bílá sluneční sskvrnka musí být pořád na rákosí. A teď jen čekej."

Chvíli to trvalo. Možná dokonce o něco déle než u nás doma. Nakonec však rákosí zčernalo. A pak vyskočil jasný, malý plamínek.

Reb s hlasitým řevem vyskočil a začal tančit a hopsat.

,,Hurá! Udělal jsem pravý oheň! Podívej!"

Usmívala jsem se. ,,Ano! Dokázal jsi to!"

,,Teď už se nám žádný ostnáč neodváží ublížit, ó ne! Teď když Reb udělal Pravý oheň. Stejně jako Ohnivá holka!" A pak najednou přestal skákat. ,,Ale Ohnivé sklíčko je tovje," řekl smutně.

,,Nech si ho," řekla jsem velkoryse. Máma mi určitě koupí nové. Tedy, až se vzpamatuje z té radosti, že je Petr zpátky. To mi připomnělo, že...

,,Musím jít, Rebe," zvedla jsem se. Rychle jsem Reba objala kolem mokrých ramen. Na chviličku se ke mně přitiskl.

,,Reb nechce, abys odešla," zaprosil.

,,Ale vždyť už máš Pravý oheň!"

,,To Reb ví. Ale nechce, aby Holka šla."

Nakonec mě přece jen pustil a já se vydala po schodech dolů. Když jsem si byla jistá, že mě nemůže slyšet, nemotorně jsem si odkašlala:

,,Ehm... jsem připravená na cestu domů," řekla jsem do prázdné chodby.

Zbytek cesty byl mlhavý - doslova. Bez brýlí toho moc nevidím. Věštec mě posadil vedle ostatních a všechny nás poslal zpátky na Zlomené srdce.

Na shledanou pro tentokrát, Strážkyně. Služte dobře Srdci.

Ve člunu, cestou zpátky do Pleasance, see začal Petr konečně probírat. Vypadal příšerně zmateně.

,,Taranee?" vykoktal. ,,Ségro! Kde to jsem?"

,,Na ceste domů."

,,Moje hlava!" naříkal. ,,Co se stalo!"

,,Měl jsi nehodu při surfování."

,,Ale jak jsi... ty..."

,,Psst!" přerušila jsem ho. ,,Uhodil ses do hlavy, neměl bys tolik mluvit."

,,Zdály se mi příšerné sny. Tak živoucí.. divoké.

Taky jsi tam byla. A... a plno žab. Naprosto neuvěřitelné."

,,To sny bývají."

S námahou vyloudil na tváři úsměv. ,,Zasloužil jsem si to. Jak jsem tě vypekl."

,,Ne!" řekla jsem rozzlobeně. ,,Tohle sis nezasloužil! Nikdy bych si nepřála, aby se ti něco stalo! Nikdy!"

Vypadal trochu zmateně. ,,Uklidni, se sestřičko! To by mě nikdy nenapadlo!"

,,Dobrá!" řekla jsem smířlivě a zamáčkla dvě hloupé slzy. ,,Mám tě totiž ráda, a už nikdy nebudu riskovat, že tě zase ztratím."

,,Ale no tak," řekl. ,,Co je s tebou?" Jeho hlas najednou zjihl. ,,Taky tě mám rád, maličká. Příští týden se zajdeme podívat na zápas Jestřábů, slibuju!"

Oči se mu zase zavřely a spal celou cestu až do Pleasance. Držela jsem ho za ruku a radost, že ho mám zase zpátky, byla k nesnesení. Will se na mě usmála. Cítila jsem osten závisti.

Ne snad, že by mi to nepřála. Spíš bylo cítit lítost, že ona nemůže prožít to samé.

,,Vždyť máš nás," utěšovala jsem ji šeptem, abych nerušila Irmu a Hay Lin. Měly plno práce s veslováním. A Cornelia měla plno práce s mořskou nemocí. ,,Máš W.I.T.C.H."

,,Ano," povzdechla si. ,,Vlastně máš pravdu."

Za týden jsme šli s Petrem na zápas Jestřábů. Jeli jsme vlakem. Seb Cain hrál bídně a Jestřábi prohráli. Ale ať! Člověk nemůže mít všechno, co si přeje.

A máma mi samozřejmě pořádně vynadala kvůli brýlím!

,,Nevím, jak si to představuješ!" rozčilovala se. ,,To už jsou letos druhé! Nemysli si, že brýle jsou zadarmo! A opravdu si nepamatuješ, kdes je zapomněla?"

,,Opravdu ne," odpověděla jsem pevně. Ne že bych si zvykala mámě lhát. Ale na světě jsou určité věci, které fakt vysvětlit nejdou!