9. kapitola - Komnata

9. KAPITOLA - KOMNATA

Trochu nám uvolnili síť, jen tak nepatrně, abychom mohly jít.

,,Počkat," vykřikla jsem. ,,Můj bratr..."

,,Vše má svůj čas," řekla Královna. ,,Buď klidná, malá čarodějko, my se k vám brzy přidáme."

Ostnáči nás táhli pryč, zřejmě zcela odolní vůči žáru mořského plamene. Nedalo se dělat vůbec nic, nemohly jsme se bránit. Vtom mi došlo, kam míříme. A v ten okamžik mnou projel strach i naděje najednou.

Komnata s obřím vírem. Cornelia a Hay Lin. Dokážou nás osvobodit? Možná je tu nějaká šance...

Naděje umřela. Na písečné podlaze komnaty ve skále ležely mé kamarádky, spoutané mořským plamenem stejně jako my.

,,Udělala vám něco?" zeptala se Will.

Hay Lin sklopila hlavu.

,,Bojovaly jsme," řekla tiše. ,,Použily jsme všechno, co umíme. Jenže... nefungovalo to. Její moc je asi silnější."

,,Asi jsme se od ní měly držet co nejdál," pokračovala Cornelia. ,,Asi jsme si měly udělat dopředu rozumný plán, místo aby se do toho některé z nás vrhly po hlavě a na vlastní pěst."

,,Tys jít nechtěla!" bránila jsem se.

,,Tys mě nechtěla vzít s sebou!"

,,To jsem nikdy neřekla!"

,,Možná jsi to nevyslovila, ale mys - "

,,Přestaňte," unaveně nás přerušila Will.

,,Ale ona - "

,,Ale já - "

,,Nemůžete prostě... dát pokoj? Bolí mě hlava, když vás mám poslouchat!"

Cornelia mě pozorovala a z očí jí sršely blesky. Byla bledá strachy a zlostí. vzpurně jsem její pohled opětovala. Pak se náhle zlost rozplynula a já se pomalu sesula na podlahu a snažila se zabránit mořskému plameni, aby mi rozežíral kůži. Co se to s námi stalo? Prskáme a syčíme na sebe jako divoké kočky.... Jasně, občas se staně, že vyletíme a pohádáme se, často se schválně provokujeme. Ale co jsme tady, vypadá to, že se neshodneme ani na té nejmenší maličkosti.

Náhle jsem však ztuhla a seděla tiše jako myška.

Není to od té doby, co jsme tady. Hádáme se od té chvíle, kdyy se rozbilo Srdce!

,,Will," zašeptala jsem a skoro jsem se bála vyjádřit svou myšlenku slovy. ,,Ukaž mi Srdce!"

Pomalu a unaveně zvedla hlavu. ,,Proč?"

,,Chci se... jen na něco podívat."

,,Je pořád rozbite."

,,Hmm. Jenom bych ho chtěla vidět. Prosím Will."

Pokrčila rameny a vyvolala Srdce. Pak zalapala po dechu.

,,Zhoršilo se to! Taranee, je to mnohem horší!"

Měla pravdu. Prasklina byla hlubší, temnější a delší. Procházela už teď téměř celým Srdcem a dělila ho na dvě nestejné velké části.

,,My jsme se rozbily," řekla jsem potichu. ,,My jsme se roztříštily, protože Srdce není celé. Proto se celou dobu hádáme. Proto nic neúčinkuje tak, jak by mělo. Nestojíme při sobě."

Will vypadala, jako by se sama měla rozpůlit.

,,Je to moje vina," zašeptala. ,,Měla jsem ho líp hlídat!"

,,Samozřejmě to není tvoje vina!" vložila se do toho Cornelia. ,,Prostě se jen rozbilo. A Taranee je se svým vysvětlením úplně mimo!"

Cítila jsem, jak vztek ve mně nabírá otáčky, měla jsem chuť po ní vyjet, nadávat a klít. Už nikdy tě nechci vidět! Zaslechla jsem svůj vnitřní hlásek. To jsi chtěla říct? Ne! Tentorkát ne! Spolkla jsem slova v sobě! Tohle neřeknu, ne o Cornelii, která je jedna z mých nejlepších kamarádek. Místo toho jsem napřáhla ruku. Byly jsme dost daleko od sebe na to, abychom na sebe dosáhly, ale ona viděla, že to chci udělat!

,,Nemyslím to s tebou zle," řekla jsem zřetelně a myslela jsem to upřímně z celého srdce.

Zírala na mě. ,,Ty jsi úplně zešílela," zavrčela.

,,Ne, vzpomeň sk, co říkal Věštec. Přání Strážkyně je mocná síla, v dobrém i zlém. Přej si to, Cornelie. Zacel tak Srdce."

,,Ty jsi šílená!"

,,Ne, není," vyrazila ze sebe Will. ,,Cožpak to nevidíš? Něco se s námi stalo! My jsme se roztříštily. Taranee má pravdu. Zlom se zcelí - když i my se zase sjednotíme."

,,Je to krystal, zatraceně! Krystal se nemůže zcelit!"

,,Dobře víš, že to není jenom krystal, ty - "

,,Ssst!" zasyčela Hay Lin. ,,Ticho! uŽ jde!"

Do Komnaty vstoupila Královna. V patách jí kráčel Hallud s Petrem přes ramena, jako by nesl pytel brambor. Petr byl stále v bezvědomí, zdálo se. Královna se usmívala a její úsměv byl řezavý a nebezpečný. Mořský plamen kroužil kolem ní vzduchem, ovíjel se jí kolem krku, kolem vlasů, podél paží. Obří vír v kamenném jícnu v její přítomnosti zesílil, točil se prudčeji, ochladil se.

,,A teď," začala Královna a zářila samým očekáváním. ,,Teď konečně zaujmu místo, které mi náleží. Ty, malá ohnivá čarodějko, mi budeš razit cestu!"

Netušila jsem, o čem mluví, ale někde hluboko uvnitř jsem se začala třást hrůzou. Její moc byla obrovská. Byla tak veliká. Zářila zeleným světlem v pološeru Komnaty, zamořené mořským plamenem. Při pohledu na ni se mi zvedl žaludek.

,,Přistup, ohnivá čarodějko!" vyzvala mě. Pohnula rukou a většina sítě, která svírala, se rozplynula.

Zůstal jen jediný mořský plamínek, který hrozivě a varovně kroužil kolem mého krku. Hallud hodil Petra na podlahu a drapl mě za ruku.

,,Na kolena," zasyčel.

Neměla jsem nejmenší chuť před ní pokleknout, ale bála jsem se, že udělá něco Petrovi i nám všem, když neuposlechnu.

Shlédla ke mně. ,,Už kvůli tobě samé doufám, že jsi šikovná čarodějka," promluvila. ,,Tvůj úkol, který pro mě vykonáš, není pro neschopné. Když ho ale nezvládneš, nebudu tě už k niemu potřebovat. A tvého bratra taky ne! Rozumíš?"

Tupě jsem kývla. Chce nás zabít. Nebo to nechá vykonat Halluda. Určitě by mu to způsobilo radost!

,,Co mám udělat?" dostala jsem ze sebe.

Její úsměv byl ještě zářivější. ,,Když jsem sem přišla, nic tady nebylo. Jen skály, moře, já a mé síly. Nic víc. Trvalo dlouhý čas, než jsem se naučila pronášet různé věci obřím vírem. A ještě větší práci dalo přetvořit to, co jsem vyvolala. Vše kolem je mé. Dokonce i tato stvoření... " ukázala rukou na Reba a ostnáče. ,,I ti jsou moji. Beze mne by neexistovali!"

,,To není pravda!"

Bylo to jen tichounké, vzdorovité zašeptání, ale přimělo Královnu umlknout. Její zářivý úsměv nepatrně pohasl.

,,Ty hovoříš, stvoření?" otázala se a obrátila se k němu, sršící a zlověstná. ,,Opovažuješ se kem ně mluvit?"

Reb se na ni vůbec nedíval. Zíral na mě.

,,Ohnivá holko," řekl ustrašeně, ale stále hrdě. ,,My jí nepatříme!"

,,Kdybys měl pravdu, dodnes byste skákali sem tam, kvákli a chytali mouchy!"

,,My nejsme její," opakoval tiše Reb a najednou mluvil jako kniha. ,,My patříme jen nám samým. Máme vlastní život, vlastní pověsti, vlastní sny. Tohle město jsme vybudovali my, ne ona. A když se začala bát, že ji přestaneme uctívat, povolala ostnáče. Vyvolala je nebo přetvořila, to nevím, aby nás hlídali. Od těch dob žijeme ve strachu. Jsou silní a bezohlední a my jsme slabí a bojácní. Lidé jako my bývají jen málokdy odvážní."

Rozzuřená Královna vyslala k místu, kde stál Reb, proud mořských plamenů. Zasáhly ho do prsou, do míst, kde nechaly zrůdné jizvy pařáty ostnáčů. Silný proud ho odhodil na skálu. Nevydal ani hlásku, jen se svezl na zem a tiše ležel. Až moc tiše.

Ruce mi vylétly do vzduchu, aniž bych si uvědomila, co dělám. V tom okamžiku se mi pásek z mořského plamene stáhl kolem krku tak silně, že jsem myslela, že se udusím.

,,Opatrně, ohnivá čarodějko!" sykla Královna. ,,Jsem silnější než ty!"

Měla pravdu. Byla silná. Byla to ta čarodějka, která ,,nepatrně ovládala magické síly"? Ať už ty síly měla odkudkoliv, teď jimi vládla rozhodně víc než jen nepatrně! Možná bych byla stejně mocná, kdybych své síly a moc sbírala a upevňovala po slouhá staletí. Jenže to jsem rozhodně nedělala.

,,Jestli jsi tak mocná," začala jsem výsměšně, i když mě pásek na krku trochu škrtil, ,,k čemu potřebuješ mě?"

Naštvala jsem ji. Smyčka se mi stáhla kolem krku, až se mi před očima udělalo temno. Když se světlo a vzduch vrátily a já zase prohlédla a mohla se nadechnout, klečela jsem v písku hned vedle Petra a přes silné hučení v uších jsem slyšela zlostný výkřik Will:

,,Pusť ji, ty obludo!"

Královně se podařilo ovládnout svou zlost. Na tváři se ji rozlil zase ten ledový, řezavý úsměv.

,,Je to jen maličkost," pronesla lébezně. ,,Maličkost, se kterou potřebuju pomoct. Rozuměj, dokážu pronést cokoliv obřím vírem. Ale ať jsem to zkoušela, jak chtěla, nikdy se mi nepodařilo dostat se přes něj ven! A to je tvůj úkol, malá čarodějko. Dostaneš mě domů. A pak ty a tvé kamarádky můžete zůstat zde a po libosti si hrát se žábami!"

Srdce mi sevřela ledová ruka. Poslat ji domů? Poslat tuhle zářící, mocnou obludu do světa, který před mnoha staletími opustila? Do světa, v němž žili mí rodiče, do světa, v němž žili všichni, které znala?

I když Petr a mé čtyři kamarádky by zůstali uvězněni v té zvrácené časové smyčce? To jsem nemohla udělat. Ale jestli se nepokusím... co s námi udělá?

,,To nedokážu... bez pomoci mých kamarádek," řekla jsem, abych získala čas.

,,Máš je tady, jsou s tebou."

,,Takhle to nestačí, musíme se vzájemně dotýkat... "

Královna se na dlouho zamyslela, ale nakonec kývla.

Rychlým pohybem ruky osvobodila ostatní ze sítě, jen na krku jim nechala svítící proužek, jako jsem měla já.

,,Jak to teď uděláme?" zeptala jsem se ponuře a dívala se z jedné na druhou v naději, že najdeme řešení.

,,Nemůžeme to udělat," zašeptala Hay Lin.

,,Nemůžeme poslat tu odpornou mocnou obludu do našeho světa."

,,Jenže když to neuděláme - " začala Cornelia, ale Will ji přerušila.

,,Počkejte," řekla. ,,Myslím, že bychom měly udělat, co po nás chce!"

,,Cože?" nechápala jsem. ,,Will, to nemůžeš myslet vážně!"

,,Je to jediné možné řešení," řekla se zvláštním důrazem. ,,Vzpomínáte? Naslouchejte svému srdci. Stará křivda bude možná napravena."

Připomněla nám Věštcova slova. V mém srdci zahořelo malinké světélko. Pokud má Will pravdu... pokud se nám nějak podaří obrátit obří vír a vrátit tenhle maličký časoprostor zpátky do našeho světa...

,,Co když uděláme něco špatně?" zašeptala jsem a ani se neodvažovala domyslet...

Will se na mě podívala. Byla bledá, ale vypadala nejlépe od té doby, kdy se Srdce rozbilo.

,,Důvěřuj mi. Přej si jen dobro. Zacel Srdce."

Nato zvedla ruku a nechala zjevit Srdce.

,,Co děláš?" zeptala se Královna a hrozivě se o krok přiblížila. ,,Opovaž se něco provést, každou chybu draze zaplatíte!"

,,Ty se nechceš vrátit domů?" zeptala se Will nevinně. ,,Srdce to dokáže. Ono jediné tohle zvládne."

Královna neochotně kývla.

,,Tak to udělej," souhlasila. ,,Čekala jsem už dlouho!"

Will se rozhlédla kolem. ,,Tak," řekla. ,,Ty taky, Cornelie!"

Cornelia na dlouhý okamžik zaváhala.

,,Dobrá," sevřela nakonec rty. ,,Zkusíme to. Ale pak neházejte vinu na mě, až se to nepovede!"

Will položila ruku na puklé Srdce. Ten pohled zabolel, a tak jsem rychle přikryla její ruku svou, abych prasklinu neviděla. Zavřela jsem oči a soustředila se. Ze všech sil jsem si přála, aby Srdce bylo zase krásné a zářící, a hlavně celé. Pak jsem ucítila na hřbetu ruky měkkou teplou dlaň Hay Lin.

,,Teď ty," vyzvala Irma Cornelii. ,,A já nakonec!"

Cornelia položila dlaň přes ruku Hay Lin. Irma ji napodobila. Všechny najednou jsme zavřely oči a co nejsilněji si přály, aby se Srdce zacelilo. Přála jsem si, abychom se i my daly zase dohromady. Nechtěla jsem se pořád hádat. Chtěla jsem, aby nám spolu zase bylo dobře. I Petrovi a Rebovi.

Nejprve se nedělo nic. Pak to začalo. Z krystalu v našich dlaních se rozlévalo příjemné teplo. Nebo to bylo obráceně? Tepající teplo jako tlukot srdce, zpočátku pomalé a váhavé, pak silnější, jistější, živoucí. Ta síla nás prostoupila jako puls. Téměř to bolelo, ale nebyla to bolest. Voda. Oheň. Vzduch. Země. Energie. Tak rozdílné. Tak pevně spojené. Tak správné.

Komnatu projasnilo bílé světlo a udusilo zelenou zář mořského plamene. Jeden z ostnatých strážců vyrazil z hrdla vyděšený skřek. A Královna polekaně klopýtala pozadu ke stěně.

,,Dejte ho pryč!" křičela. ,,Uhaste to, jinak ta malá ohnivá čarodějka nedostane bratra zpátky!"

,,Chtěla jsi domů", promluvila Will. ,,Tvé přání se začíná plnit."

Srdce bylo celé. Viděla jsem to i cítila. Will byla zase sama sebou. Hrdá a silná, když bylo třeba.

,,Tentokrát to uděláme jinak," řekla. ,,Tentokrát tohle monstrum rozdělíme," kývla směrem k obřímu víru. ,,Taranee, je v něm Oheň. Najdi ho. Irmo, obsahuje i Vodu. Odděl ji. Osvoboďte své živly."

Will měla pravdu. V proudu plápolal Oheň, nemocný a nepřirozeně promísený s Vodou. Při myšlence, že se ho musím dotknout, jsem se zachvěla. Ale když přiměju Oheň, aby si vzpomněl, jak se má chovat... že má být čistý, horký, netrpělivý, a ne dusivý, kalný jako tahle smíšenina...

Pomalu jsem nechala ruku klesnout do víříccího proudu, i když jsem věděla, že to bude bolet. Pojď, lákala jsem Oheň. Přijď a ukaž, jak umíš hořet. Ruka mě pálila, ale ncukla jsem. Cítila jsem, jak mi Will propůjčila část své síly. Všimla jsem si Hay Lin, Cornelie a Irmy, jak moc se soustředí.

Obří vír nejistě zabublal. Stejně tak pásky kolem našich krků. Funguje to, napadlo mě. Dokázaly jsme to! Malinké plamínky čistého ohně teď olizovaly mou ruku.

Po zážitcích s mořským plamenem to bylo jako dotýkat se starého přítele. Z místa, kde stála Irma, se vznášel proud páry, jak se z víru začala osvobozovat Voda.

,,NE!" vykřikla Královna vztekle. ,,Tohle ne! Hallude, zastav je!"

Ale obrovský ostnáč se ani nepohnul a ochromeně zíral na plamínky, které vesele tančily v mých dlaních. Nakonec se na nás vrhla sama Královna. S nelidským řevem. Vůbec se sobě nepodobala, všimla jsem si nejasně. Zdála se menší, slabší, méně zářící.

Will popadla Královnu za zápěstí. ,,Teď," vykřikla.

,,Všichni do víru. Skočte!"

Všichni? Ale co Petr? A Reb?

Nebyl čas váhat. Důvěřuj mi, říkala Will a já skočila.

Jen nepatrný dotyk víru působil bolest. Tohle bylo horší než to největší utrpení. Bílé. Černé. Zelené. Pálivý chlad. Ledová horkost. Plamen, zatuchlý zmavý plamen, lapený a zdeformovaný. Voda, nečistá a zrůdná.

Slyšela jsem hlas Will, jako by mi špetla rovnou do ucha.

,,Nebojuj s ohněm. Dej mu svobodu."

A to bylo ono! oheň tu byl uvězněn po dlouhá staletí, a přesto toužil hořet volně. ukázala jsem mu jak. A svět vybuchl.

Ticho. přes zavřená víčka jsem vnímala světlo. Měkce jsem se vznášela v prostoru, ničeho se nedotýkala. Takhle bych mohla plout celou věčnost a jen tak si užívat klidu a míru, užívat si pocit, že všechno je zase v pořádku.

Taranee.

Neochotně jsem otevřela oči. Obrovská sloupová hala. Prostor tak veliký, že zasahoval do nekonečna. A uprostřed všeho Věštec. Usmíval se.

Vítej.

,,Díky," zamumlala jsem. Není nezdvořilé zeptat se, jestli jsem naživu? Pak jsem si všimla ostatních. Will, Irma, Cornelia a Hay Lin. Královna. A Petr, stále bezvládný.

Královna už vůbec nevypadala majestátně. Po mořském plameni nebyla žádná stopa. Místo zářících zelených šatů měla na sobě koženou halenu, záplatovanou a ne moc čistou. Vlasy vypadaly řídké a rozcuchané, a ačkoliv měla stále obličej bez vrásek, její pleť byla papírově bílá. Nejnápadnější byly její magické schopnosti. Tedy spíš to, že zmizely. Všechen ten jas a záře byly pryč. Zůstala jen... jak to říkal Věštec? Mladá dívka nepatrně ovládající magické síly, ne o moc líp než ostatní.

Podívala jsem se na Will. ,,Jak jsi to věděla?" zeptala jsem se jí. ,,Jak jsi věděla, že když ji dostaneme zpátky, ztratí své síly?"

Will se mdle usmála. ,,Jen jsem v to doufala. Naslouchala jsem svému srdci, jak říkal Věštec."

Odvážný čin. Jste skutečnými Strážkyněmi Kondrakaru.

,,Díky," řekla jsem a sklonila hlavu. ,,Je... je tedy už všechno v pořádku?"

vězeň byl osvobozen. Zvrácené bylo napraveno.

Čarodějce se dostane spravedlivého soudu Shromáždění bratrstva. A vy se můžete i s tvým bratrem vrátit zpátky do vlastního světa.

Tělem se mi rozlilo ulehčení. Pak jsem si na něco vzpomněla. Špendlík pochybností.

,,Co bude s Rebem? Co s žabím lidem? A ostnáči?"

Každé stvoření patří do světa, který ho vytvořil.

,,Ale vidíš ho teď? Můžeme... můžu se za ním někdy podívat?"

Já ho vidím. Jeho svět je opět součástí mé Nekonečnosti. Mezi jeho a tvým světem už ale není žádné spojení.

,,Nemůžu se s ním alespoň rozloučit? Ani nevím, jestli se mu něco nestalo." Byl tak maličký a na skálu ho narazili takovou silou...

Dobrá. Pustím tě zpátky. Ale nebuď tam dlouho.