12. kapitola - Noc na hradě

12. KAPITOLA - NOC NA HRADĚ

Will a Taranee se začaly připravovat na cestu na hrad. Spaly jen krátce, ale přesto se cítily dobře. Taranee si myslela, že Amanitus bude trvat na tom, aby si znovu oblékly šedohnědé klobouky, ale mýlila se.

"Jestli vás chytnou," pravil opatrně, "byl bych raději, kdyby se nikdo nedozvěděl, že s vámi mám něco společného. Prosím, nezlobte se na mě, ale..."

"Chápeme," skočila mu do řeči Will, "a je to úplně v pořádku. Vlastně je to tak lepší-stejně mám ty vaše haleny byly hrozně veliké."

Zívla si, protáhla se a zamávala lehounkými křídly. Amanitus se na ně nemohl vynadívat.

"Pořád si musím prohlížet ta vaše krásná křídla," pravil obdivně. "Znamená to, že umíte létat?"

"Některé z nás ano," odvětila Will, "a ty ostatní dovedou zase jiné věci."

Byla větrná podzimní noc. Po obloze se proháněly temné mraky a mezi nimi sem tam probleskl zářivý srpek ubývajícího měsíce. Silný vichr se opíral do kmenů mohutných stromů a za ohlušujícího skučení se proháněl v jejich korunách, až se větve prohýbaly k zemi. Nebylo to zrovna ideální počasí na cestování, ale na druhou stranu se aspoň dívky nemusely bát, že by potkaly nějakého všetečného Muscariana nebo dokonce Strážce smíchu, a tak šly docela klidně středem široké cesty.

Hrad se před nimi tyčil jako obří zkamenělý prehistorický ještěr. Ve dvou oknech zahlédly matné žluté světlo, ale jinak se už všude spalo. Will se naklonila k Taranee a zakřičela jí do ucha, aby přehlušila burácení větru.

"Pojď, schováme se tamhle za tu zeď a počkáme, co se bude dít."

Proplížily se až na hlavní nádvoří a přikrčily se u vysoké kamenné stěny. Konečně byly v závětří a mohly se trochu odpočinout. Taranee si odhrnula vlasy z čela a zhluboka se nadechla. Will sledovala schodiště k hlavnímu vchodu. Zdálo se, že vzduch je čistý, ale přece jen raději chvilku počkaly. Taranee pohlédla na nebe. Měsíc byl zrovna schovaný za velkým šedivým mrakem, ale vzápětí zafoukal vítr a stříbrný srpek ozářil krajinu matným bělavým světlem. V tu chvíli si Will všimla, že se něco zablýsklo těsně vedle schodů. Co to jen mohlo být? Pak náhle ze stínu vystoupila bledá postava a Will došlo, že ten záhadný třpytivý předmět byl bělostný chrup jednoho ze Strážců smíchu.

Po chvilce se objevil další. Prohodili pár slov a vyměnili si místa. Střídání stráží! Teď šlo o to, jestli tu někde byli ještě další. Nevypadalo to tak, ale spoléhat na to nemohly. Nový hlídač se posadil zády ke kamennému sloupu a pohodlně se opřel. Will mu v záři měsíce viděla přímo do obličeje a poznala, že okamžitě usnul. Na tváři mu však i ve spánku zůstal chladný strojený úsměv!

Vešly do síně ozářené jedinou petrolejovou lampou, která vrhala matný kotouč světla na ozdobný koberec. V potemnělých rozích byly vystavené nejrůznější sochy, obrazy a obří kamenné urny a přímo proti nim se vinuly široké schody, vedoucí k masivním vyřezávaným dveřím.

"Tam bude asi trůnní sál," zašeptala Will a Taranee souhlasně přikývla.

Na obou stranách ústila rozlehlá síň do širokých chodeb. Kterou se mají vydat? Taranee si přivolala do dlaně malou ohnivou kouli, aby jim posvítila na cestu. Zdvihla ji k chodbě na levé straně a její světlo ozářilo klenutý vchod, ozdobený rudým sametovým baldachýnem se zlatými korunkami. Pravá chodba vypadala úplně stejně, ale sametové závěsy byly tmavě modré a ozdobené stříbrnými korunkami.

"Myslím, že musíme tudy," pravila Will a ukázala na modrou stranu. "Červená zřejmě povede do královských komnat."

Taranee kývla na souhlas a opatrně vstoupila do potemnělé chodby s modrým kobercem. Na stěnách tu visely portréty v nadživotní velikosti: ženy v černých šatech a s vlasy utaženými do přísných drdolů: muži v červených pláštích s vysokými límci a s nejrůznějšími medailemi na prsou.

Taranee se zastavila a posvítila si na jeden z obrazů. Něco se jí na něm nezdálo.

"To vypadá, jako by jí změnili obličej," poznamenala.

"Tady taky," přisvědčila Will. "A tady! Přemalovali jim pusy, aby se usmívaly! Ti jsou tím teda vážně posedlí!"

Šly dál. Vysoké portréty je mlčky sledovaly vážnýma očima, jako by se všichni ti královští předci chystali každou chvíli vystoupit z obrazů a vrátit se na zpátky na zem.

Vtom uslyšely jakési podivné supění! Taranee se vystrašeně přikrčila ke stěně. Děsivé zvuky se nebezpečně přibližovaly a její ohnivá koule začala sálat výstražným bledě žlutým světlem.

Náhle na ně ze tmy zamrkalo velké žluté oko! A hned nato další! A třetí a čtvrté! Tichem spícího hradu proniklo krvelačné zavrčení a Taranee se bez přemýšlení připravila k obraně.

Will se taky necítila zrovna ve své kůži, ale nejvíc ji děsilo to vrčení. Na rozdíl od Taranee hned poznala, že to jsou dva velcí vlčáci, a věděla, že jestli začnou štěkat na poplach, bude s nimi zle.

Všechny stráže se seběhnou do modré chodby a dívky budou ztracené.

Jakmile psi vycítili Williny obavy, začali vrčet ještě hlasitěji. Vycenili na dívky ostré tesáky a chystali se je napadnout.

Uklidni se, napomínala se Will, ti psi to z tebe cítí. Zhluboka se nadechla a přinutila se nemyslet na to, co je čeká, pokud je psi prozradí. Čtyřnozí hlídači sice vrčet nepřestali, ale jejich supění zesláblo a zanedlouho znělo jen jako tlumené hřmění vzdálené bouřky.

Vlastně jsou docela pěkní, pomyslela si Will. Škoda že lidé používají taková krásná zvířata k zastrašování ostatních. Pomalu natáhla ruku k jednomu ze zvířat.

"Šššš, pejsánku," zašeptala konejšivě. "Šššš, hezky potichu. No vidíš, hodný pejsek."

Oba vlčáci přestali okamžitě vrčet a zvědavě jí očichali ruce. Jeden z nich dokonce přivřel spokojeně žluté oči a mazlivě se k ní přitulil. To už se přestala bát i čarodějka Ohně a se zájmem se nad psy naklonila, aby si je mohla lépe prohlédnout. Netrvalo dlouho a oba hlídači začali dívkám blaženě olizovat boty a oddaným pohledem mlčky žadonit o další přívětivá slova. Will je přátelsky poškrábala za ušima. Bylo to neuvěřitelné, jak se během několika vteřin stali z krvelačných zabijáků přítulní mazlíčci.

"Ještě žes je dokázala uklidnit," podotkla s úlevou Taranee. "Kdybych bývala musela použít svou ohnivou kouli, vzbudila bych celý hrad!"

Minuly několikery zavřené dveře a spoustu dalších obrazů. Po chvíli dorazily k místnosti, v níž se svítilo. Přímo naproti pootevřeným dveřím stála v chodbě jakási socha. Když se dívky obezřetně přiblížily na pár kroků, zjistily, že je to kovové brnění se štítem a přilbou. Schovaly se za ně a Taranee honem zhasla svou ohnivou kouli.

Škvírou ve dveřích spatřily v místnosti vysokou ženu, která seděla u malého psacího stolku a něco soustředěně sepisovala. Byla to hlavní dvorní zpěvačka! Mohutnou paží máchala prudce nad papírem, jako by psala obří písmena, a v matné záři petrolejové lampy vypadala ještě přísněji než za denního světa. Možná to dělaly i veliké kulaté brýle, které si každou chvíli popostrčila, aby si po sobě zkontrolovala, co právě napsala.

Náhle vstala od stolu a upřeně se zahleděla do chodby přímo na železné brnění, jako by tušila, že se za ním někdo schovává.

Hrobové ticho přerušil pronikavý hvizd. Oba vlčáci, kteří se ještě před chvíli tulili Will k nohám, okamžitě vstali a přiběhli ke zpěvačce. Ta jen mlčky luskla prsty a psi si poslušně lehli před vchod do místnosti. Jejich panička za sebou zabouchla a bez jediného slova pochvaly je nechala hlídat před dveřmi.

Will a Taranee našly své kamarádky v posledním pokoji na konci dlouhé modré chodby. Spaly jako princezny na vysokých postelích s nebesy. Bledé měsíční světlo pronikalo do místnosti skrz krajkové záclony a tajemně ozařovalo ozdobné litinové rámy královských lůžek. V celém pokoji bylo naprosté ticho.

Will za sebou opatrně zavřela dveře. Taranee přistoupila k nejbližší posteli a rozsvítila nad ní svou ohnivou kouli. Ležela tu Irma a ze spánku se blaženě usmívala, jako by se jí zdálo o rajské zahradě. Vedle ní spala Hay Lin, schoulená do klubíčka a s jednou rukou pod hlavu. I ona měla na tváři spokojený úsměv.

Taranee popošla k poslední posteli. Cornelia-ale byla to opravdu ona? Hnědý ošuntělý klobouk měla naražený tak hluboko do čela, že jí koukala jen brada. Čarodějka Ohně ji jemně zatahala za ruku. Žádná reakce. Taranee s ní tedy trochu zatřásla.

"Hmmm, co se děje?" zabručela čarodějka Země rozmrzele. "Já chci spát." A s těmi slovy se otočila na druhý bok.

Will obešla postel a odhrnula Cornelii klobouk z čela.

"No tak, Corny, vzbuď se!"

Konečně se jejich kamarádka posadila a rozespale si promnula oči. Nepřítomně se zahleděla na Will a pak sklouzla z postele a vydala se k oknu. Taranee ji vzala za ruku, ale Cornelia se očividně ještě úplně neprobrala.

Will se mezitím snažila vzbudit Irmu, ale to byl nadlidský úkol. Čarodějka Vody ležela na měkkých poduškách a dál se roztouženě usmívala.

"Budeš to muset zkusit se Srdcem," pravila Taranee.

Will přikývla, přivolala si do dlaně Srdce Kondrakaru a nechala jeho magickou energii prostoupit celou komnatou.

"Stačí málo," poznamenala. "Dám jim jen trochu čarovné síly, aby s námi mohly jít, ale nechám je dál klidně snít. Bojím se, že kdybych je probudila úplně, nadělaly by hrozný rozruch."

Odkryla Hay Lin a jemně s ní zatřásla. Čarodějka Vzduchu otevřela oči, ale zdálo se, že svou kamarádku nepoznává. Přesto se nechala vytáhnout z postele a spolu s ostatními ochotně následovala Will a Taranee ven z hradu.

Na zpáteční cestě do Amanitovy chalupy se Cornelia, Hay Lin a Irma pomalu začaly probírat ze spánku. Teprve když dorazily k malému houbovitému domku, probudily se úplně a překvapeně se rozhlížely kolem sebe. Irma se zamračila a chytila se oběma rukama za hlavu.

"Bolí vás hlava?" zeptal se ustaraně Amanitus a účastně se na ni usmál. Poplácal ji po rameno a odběhl do zahrádky pro hrst vlastnoručně vypěstovaných bylinek. Dal vařit vodu a zanedlouho dívkám naservíroval voňavý čaj.

"Bylo to tam jako začarované," pravila Irma.

"Úplně se mi z toho točí hlava."

"Mně taky," přisvědčila Cornelia. "Jen škoda, že přijdeme o snídani-chtěla jsem vidět ty zlaté talíře."

"A taky jsme měly dostat nové šaty," dodala ukřivděně Hay Lin. "Jak by nám asi slušely?"

"Přestaňte plácat hlouposti," okřikla je Will.

"Máme na práci přece mnohem důležitější věci!"