13. KAPITOLA - PAPOUŠEK
Nedlouho nato si Amanitus zavolal Taranee do malé komůrky na druhé straně chalupy. Ostražitě se rozhlédl, a když se ujistil, že je nikdo nesleduje, vytáhl z kapsy bachratých kalhot zmuchlaný kousek papíru.
"Tady," zašeptal spiklenecky. "Když jste byly pryč, zastavila se tu Mykofobia a tohle tu pro vás nechala. Našla to v jedné velmi staré knize."
Jakmile rozložil pomačkaný list papíru, Taranee hned poznala, že je to jakási mapa. Vypadalo to jako nějaký veliký les, křižovaný pěšinkami a malými potůčky. Jedno místo bylo označeno jako "Medvědí sluj" a středem hvozdu se táhla "Červená strž". Amanitus ukázal na velký křížek kousek vedle strže, kde stálo drobným úhledným písmem: "Plamen jasu."
"Tady to je," vydechla Taranee a srdce se jí rozbušilo jako na poplach. "Myslíte, že je to daleko?"
"Asi tak půl dne cesty," odvětil Amanitus. "Medvědí sluj znám-dřív jsem tam chodíval docela často. Je tam překrásný výhled do údolí. Ale za Černou strží jsem nikdy nebyl."
"Vydáme se hned na cestu," prohlásila rozhodně Taranee, když se vrátili do světnice. "Cítím, že Plamen jasu už dlouho nevydrží. Je čím dál slabší. Musíme ho najít dřív, než vyhasne docela."
"Ale vy se asi budete muset vrátit do hradu, abyste zbytečně nevzbudil podezření," pravila Will.
Amanitus na ni obdivně pohlédl a mlčky přikývl. Tohle dobrodružství rád přenechal Strážkyním.
Konečně byly zase všechny pohromadě! Jakmile za nimi zapadly dveře Amanitovy chaloupky, rychle přeběhly širokou louku a nepozorovaně vklouzly do hustého lesa. Bylo krásné poklidné ráno a na modré obloze zářilo hřejivé podzimní slunce. Vydaly se po měkké mechové pěšince, podél níž rostly desítky tyrkysových, růžových a temně fialových hub nejrůznějších tvarů.
"Co je vlastně ten Plamen jasu?" zeptala se Irma.
"Mohl by mi to někdo konečně vysvětlit?"
"Plamen, který zjevuje budoucnost," odvětila Will. "Zdá se, že téměř vyhasl, a proto se všichni chovají jako očarovaní. Vždyť si to sama vyzkoušela. Jaké to vlastně bylo?"
"Jako bych měla mozek obalený cukrovou vatou," odpověděla Irma. "Vlastně to bylo docela příjemné, klidně bych spala ještě dalších pár hodin."
"Děláš si legraci?" vyhrkla nevěřícně Cornelia.
"Vždyť bys úplně zblbla! Já si už teď připadám jako vygumovaná! Ale musím uznat, že už jsem se dlouho tak dobře nevyspala..."
Cornelia, Hay Lin a Irma si toho z noci strávené na hradě moc nepamatovaly.
"Vím, že tam byla úžasně měkoučká postel," vzpomínala zasněně Irma. "Zabořila jsem se do ní a ona se vytvarovala přesně podle mého těla."
"A ty hebounké přikrývky!" libovala si Hay Lin.
"A sametové závěsy a krajkové záclony..."
Čím zacházely hlouběji do lesa, tím byly stromy kolem nich vyšší a jejich stíny tmavší a delší. Vysoko v korunách pištěli divocí ptáci a jen sem tam některý z nich slétl níž mezi větve, aby dívkám předvedl své překrásně zbarvené peří. Někteří byli krvavě červení, jiní modří nebo brčálově zelení. Že to jsou papoušci, Strážkyně zjistily, až když spatřily jednoho z nich sedět na nedalekém keři.
Byl to statný červený pták se zelenými ocasními pery a silným černým zobákem. Irma k němu opatrně přistoupila a se zájmem si ho prohlížela. Papoušek naklonil hlavu na stranu a vyzývavě se jí podíval do očí.
"Ty jsi asi neuletěl ze zverimexu, viď?"
"Nazdárek, nazdárek!"
Irma polekaně ucukla, zapotácela a svalila se do bláta. Hay Lin se rozesmála, ale beze slova pomohla své kamarádce na nohy. Pak se všech pět shromáždilo kolem mluvícího ptáka, který si každou z nich rozvážně prohlédl a pětkrát kývl pestrobarevnou hlavu.
"Nazdar, pět, pět!"
"Nejen že mluví, ale umí dokonce i počítat!" vyhrkla Hay Lin a zdvihla rudé pero, které papoušek vytrousil na zem.
"Vypadá jako jeden druh, který jsem viděla u Matta v obchodě," poznamenala Will. "Dožívají se vysokého věku a jsou velmi chytří."
"Velmi chytrý!"
"Ale někdo ho to musel naučit. Přece nezačal mluvit sám od sebe?" pravila Cornelia skepticky. Papoušek zamával křídly, vznesl se do vzduchu a přistál Irmě na rameni. Načechral si peří a pohodlně se uvelebil, jako by tak sedával každý den.
"Pomoc!" vykřikla Irma. "Sundejte ho ze mě! Ááá! Škrábe mě těmi svými odpornými drápy a smrdí jako opice!"
"Smrdí jako opice! Opice hrozně smrdí!"
Ostatní propukly v hurónský smích.
"Tak to vidíš, Irmo. Opice hrozně smrdí," chichotala se Hay Lin. "Možná jsi měla raději zůstat na hradě a dát si tu královskou koupel!"
Irma na ni vrhla rozzlobený pohled. Will se mezitím snažila papouška odlákat, ale nic nepomáhalo. Chytila ho tedy jemně za kostnaté pařátky zkusila ho sundat Irmě z ramene, ale pták se držel jako klíště. Očividně se rozhodl, že ho odtamtud nic nedostane.
"Musíme jít," pravila naléhavě Taranee, "budeš to muset vydržet. Vlastně bys měla být ráda, že si vybral zrovna tebe!"
Irma si pro tebe něco zamručela a rozmrzele se vydala za ostatními. Právé rameno se jí prohýbalo pod vahou barevného ptáka a na záda jí splýval jeho zářivě zelený ocas.
Netrvalo dlouho a pohodlná pěšina se začala vinout v ostrých zákrutech do prudkého kopce. Po několika minutách namáhavého stoupání se Strážkyně zastavily a rozhlédly se do krajiny. Celý les měly před sebou jako na dlani a za ním se v dálce třpytily věže muscarijského hradu.
"Už jsme dost daleko," poznamenala Will. "Neměly bychom se pomalu blížit k Medvědí sluji?"
"Myslím, že musíme ještě nahoru," odvětila Taranee a podívala se do mapy. "Ta jeskyně je na druhé straně téhle hory-mělo by odtamtud být vidět do údolí."
Amanitus nepřeháněl-výhled z Medvědí sluje byl opravdu okouzlující. Když se člověk postavil na okraj jeskyně a rozhlédl se po kraji, bylo to, jako by se vznášel nad rajskou zahradou.
Hay Lin se celá rozzářila a samou radostí vzlétla nad vrcholky stromů. Cítila se náhle úžasně svobodná a neskonale šťastná. Bylo báječné na chvilku zapomenout na hrad i všechny problémy, které sužovaly celou Muscarii.
Papoušek se nechal zlákat a taky si trochu protáhl křídla, ale po několika elegantních smyčkách opět přistál Irmě na rameni.
Taranee se rozhlédla po kraji. Hluboko pod nimi se zelenaly rozlehlé paseky a v dálce se tyčila strmá hora, zahalená mlžným podzimním oparem. Uprostřed bujného lesa se jako černá jizva táhla hluboká strž. Jak asi vznikla? napadlo čarodějku Ohně. Muselo tu být asi nějaké zemětřesení. Na dně bude zřejmě voda, ale to nás nesmí zastrašit. Za každou cenu se musíme dostat na druhou stranu!
"Co si takhle chvilku odpočinout?" navrhla Will. "Ale ne na dlouho. Nesmíme zapomenout, že na hradě už se po vás nejspíš dávno shánějí. Je možné, že vás brzy začnou hledat po celé Muscarii."
Cornelia přikývla.
"Na to už jsem taky myslela," přisvědčila s vážnou tváří. "A kromě toho, Amanitus by se kvůli nám mohl dostat do problémů. Jsme přece jeho sestřenice."
"Máš pravdu," odtušila Hay Lin. "To mě nenapadlo."
"S tím už stejně nic nenaděláme," pravila Will. "Všechno teď záleží na tom, jestli najdeme Plamen jasu."
"Musíme si pospíšit," přerušila ji naléhavě Taranee. "Cítím, že jeho záře každou minutou slábne.
Doufám, že ještě není pozdě!"
Žádné komentáře:
Okomentovat