14. kapitola - Plamen ve věži

14. KAPITOLA - PLAMEN VE VĚŽI

Dívky se pohodlně usadily na měkkém mechu a zahleděly se do kraje. Amanitus jim dal na cestu kus chleba a několik láhví své domácí šťávy, která jim po té dlouhé cestě přišla vhod. Papoušek taky dostal kousek propečené kůrky a slupl ji jako malinu. Když otevřel zobák, aby vyžebral další, podívala se mu Irma do tmavé pusy.

"To vypadá hrozně!" poznamenala zhnuseně.

"Will, mají všichni papoušci modrý jazyk?"

"Modrý nebo černý," odvětila Will. "Aspoň jsem nikdy neviděla žádného s růžovým."

"Modrý jazyk. Papoušek má modrý jazyk. Opice hrozně smrdí!"

"Buď zticha, ty upovídaný ptáku!" okřikla ho Irma nakvašeně.

"Ticho, upovídaný ptáku. Ticho! upovídaný pták horzně smrdí. Buď zticha, opice!"

"Slyšíš, Irmo?" rozesmála se Will. "Ten je snad ještě ukecanější než ty!"

"Vrána k vráně sedá," utrousila Cornelia, "nemám pravdu, Irmo?" Ale čarodějka Vody ji jen mlčky zpražila zlostným pohledem.

Taranee si mezitím ustaraně prohlížela mapu. Uprostřed rozlehlého lesa byl zakreslený černý křížek a u něj byla ozdobným písmem napsaná tajemná báseň z Taraneeina snu. Čarodějka Ohně ji začala potichu předčítat:

Modrým plamenem ožívá průzračnost,

záhy se vyjeví věci příští.

"Vyjeví se věci příští!" zaskřehotal papoušek. "Máš-li odvahu, podléhni ohně."

Taranee na něj zůstala ohromeně zírat. Vždyť ten třetí verš neřekla!?! Že by to ten pták znal nazpaměť? Nadechla se a pokračovala:

Máš-li odvahu, pohlédni do ohně,

dobro a zlo v žáru se tříští.

Papoušek pokýval hlavou a vesele na ni zamrkal.

"Nastane den" Nastane den!"

Nastane den, kdy pohasne plamen,

zář ohně zbledne, ustane čas.

Přijď z velké dálky, ó Strážce Ohně,

oživ zas plamen, tím zachráníš nás.

Papoušek znovu přikývl, načechral si peří a pokračoval dál:

Obklopen hnízdy červených ptáků

věž ční vznešeně k nebeské báni.

Ať předstoupí před Plamen, kdo zemi vládne.

No jasně! To byla ta poslední sloka! Taranee měla celou dobu pocit, že ta báseň určitě ještě nějak pokračuje, že verše, které objevili Amanitus s Mykofobií v Královské knihovně, jsou jen částí nějakého důležitého poselství.

"To znamená, že Plamen je v nějaké věži," prohlásila Hay Lin. "Mezi červenými ptáky... tedy mezi papoušky!"

"Zajímalo by mě, kde se to naučil," utrousila podrážděně Irma.

"Papoušci se mohou dožít docela vysokého věku," odvětila Will. "A ten tvůj tu zřejmě poletoval ještě za vlády staré dobré královny."

Taranee se zhluboka nadechla a opatrně se vydala nahoru po vratkých výstupcích. Černé hladké kameny ji příjemně chladily do dlaní, a přestože neměla s lezením žádné zkušenosti, šlo jí to docela dobře.

Během několika vteřin se ladně vyhoupla přes okraj kamenné zdi a stanula na střeše malé věže.

Přímo před sebou spatřila obrovskou mísu z černého mramoru, na jejímž dně se mihotal nepatrný modrý plamínek. Chvilku to vypadalo, že už docela vyhasl, ale pak se opět objevila zářivá jiskra a malinký ohýnek znovu zaplápolal.

"Je to tady," pravila Taranee a pohlédla dolů přes okraj věže na své kamarádky. Will se podívala na Cornelii, ta významně kývla na Irmu a ta zase na Hay Lin. Až nyní jim došlo, že to nejtěžší teprve přijde-Taranee se bude muset postavit Plameni. Věděly, že Plamen jasu vyjevuje budoucnost, ale teprve teď si vlastně uvědomily, že tento úkol bude od čarodějky Ohně vyžadovat nesmírnou odvahu.

Zavřely oči a mlčky se chytily za ruce. Po chvilce Taranee ucítila, jak jejími útrobami proudí mocná energie, kterou jí její kamarádky poslaly, aby ji v této těžké chvíli podpořily. Klekla si na vlhkou kamennou podlahu a cípem svetru si pečlivě vyleštila kulaté brýle.

Pak se naklonila nad oheň. Opatrně zdvihla paže a vyslala z konečků prstů do obří mísy jemné ohnivé plamínky. Bála se, aby plamen jasu nepolekala, a tak jen pozvolna přidávala víc a víc energie, až se tajemný oheň rozžhavil do oslňující bílé záře.

Ještě nikdy předtím takový oheň neviděla. Jasnovidný plamen byl bělostný jako sníh, jen uprostřed se třpytilo blankytně modré oko. Taranee na něj zůstala zírat jako zhypnotizovaná.

Nejdříve viděla jen jasně modrou plochu. Pak se ale v dálce objevil matný stín, který se pomalu přibližoval a kousek po kousku odhaloval. Jako by ve středu Plamene vystupovala z mlhy jakási vznešená postava.

Nakonec se obraz rozjasnil docela a Taranee spatřila muže v honosném oblečení. Když se otočil, zjistila, že je to sám muscarijský král. Seděl na překrásném vyřezávaném trůnu, na hlavě měl královskou korunu a na tváři svůj typický bezstarostný úsměv.

Poté se objevila další postava-dvorní zpěvačka! Vycenila na panovníka své bělostné zuby a nadechla se tak mohutně, až se jí široký hrudník vzedmul těsně pod špičatou bradu. Přestože nebylo nic slyšet, Taranee věděla, že zpívá jednu ze svých slavných árií.

Král ji zasněně poslouchal a blaženě se usmíval. Měl přivřené oči, a tak nemohl vidět, co se mezitím odehrávalo za jeho zády. Jakmile dvorní zpěvačka zašla za královský trůn, začala se děsivě proměňovat! Během několika vteřin narostla do ohromné výšky, její úlisný úsměv vystřídal nenávistný škleb a z očí jí zůstaly jen dvě úzké slídivé štěrbinky. Z alabastrově bílých rukou s krvavě rudými nehty se staly děsivé pařáty, kterými se podlá stvůra začala sápat po panovníkově krku. Taranee si rázem byla jistá, že právě tahle ohavná obluda má na svědomí všechny problémy, které v poslední době sužovaly Muscarii. A vlastně ji to ani moc nepřekvapilo-dvorní zpěvačka jí od začátku připadala podezřelá a z té líbivé melodie, kterou zpívala na velké slavnosti na počest krále, se čarodějce Ohně málem rozskočila hlava.

Na scéně se najednou objevili dva hlídači v šedivých uniformách. Usmáli se a poklonili se králi, který dál důvěřivě naslouchal jedovatému hlasu podlé zrádkyně. Taranee ho chtěla varovat, snažila se na něj zavolat, ať je opatrný, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. To už se začali proměňovat i strážci: prodloužily se jim končetiny, narostly jim dlouhé uši, jejich tváře se zkroutily jako gumové masky a z úslužných úsměvů se staly lstivé vlčí tlamy. Za okamžik tu místo hlídačů stáli dva vyzáblí šediví vlčáci! Taranee je ihned poznala-byli to ti psi, které Will zkrotila minulou noc na hradě.

Král na ně chvíli vyděšeně zíral a pak se bezradně otočil na dvorní zpěvačku. Jakmile spatřil její pravou podobu, zbledl a strachy se celý roztřásl. Vypadalo to, že se na něco ptá, ale zpěvačka se jen pohrdavě rozesmála, vztáhla k němu své odporné spáry a shodila mu z hlavy královskou korunu. Vlčáci na něj začali divoce dorážet a sápali se svými tesáky po jeho honosných šatech. Netrvalo dlouho a z jeho královského hermelínu zůstalo jen pár potrhaných cárů. Během několika minut ztratil král své šaty, svou korunu i celé království!

Tak tohle viděla královna: tohle čekalo Muscarii! Dvorní zpěvačce se za pomoci lstivých nohsledů podařilo proniknout na královský dvůr a přimět krále a jeho poddané, aby začali žít naivním, bezstarostným životem a zapomněli na všechno, co až doposud tvořilo jejich jedinečnou kulturu. Oklamali celý národ a nyní pouze čekali na vhodnou příležitost k násilnému převzetí moci. Dvorní zpěvačka také ztlumila záři Plamene jasu, čímž si zajistila, že Muscariané ztratili schopnost jasně uvažovat. A tím, že pro ně přestala existovat jakákoli budoucnost, se téměř úplně zastavil čas! Proč nezhasila modrý oheň úplně? I na to znala Taranee odpověď: Plamen jasu se mohl dvorní zpěvačce hodit v budoucnu, kdy by mohla jeho zázračnou moc využít k ovládání celého království.