18. kapitola - Plamen hoří, čas zase běží

18. KAPITOLA - PLAMEN HOŘÍ, ČAS ZASE BĚŽÍ

Na hlavním nádvoří čekala dívky zvláštní podívaná. Z hradu proudily desítky žen a mužů, kteří si rozespale mnuli oči, protahovali se a marně se snažili narovnat zmačkané oblečení, které vypadalo, jako by v něm spali. Další Muscariané se v malých skupinkách rojili zpod košatých stromů v parku.

"Ty bílé mramorové houby," vydechla ohromeně Cornelia. "Už to chápu! V každé z nich se ve skutečnosti skrýval jeden ze zakletých Muscarianů!!"

Samozřejmě to byli ti, které během svých nočních zátahů zajali Strážci smíchu. Ti, kteří se dostatečně nesmáli, kteří byli příliš vážní a odmítali se zúčastnit hloupých šarád a dennodenních oslav na počest očarovaného krále. Amanitus a Mykofobia měli veliké štěstí, že mezi nimi také neskončili.

Náhle se před nimi objevil malý vyzáblý dědeček a smekl tmavě hnědý klobouk. Vedle něj stála drobná stařenka v podobném klobouku a rozzářeně se usmívala. Chvíli trvalo, než dívkám došlo, že to je Amanitus se svou sestrou, protože i on hodně zestárl.

"Tohle je moje milovaná sestřička, Amanita," vyhrkl horlivě Amanitus.

Byli si podobní jako vejce vejci-oba měli stejně rozježené vlasy, tmavé korálkové oči i stejně ostražitý pohled. Amanitus se usmál.

"Děkuju," pravil prostě.

Taranee k němu přistoupila a bez přemýšlení ho jemně objala. Nejdřív se tvářil poněkud rozpačitě, ale pak se mu v očích zaleskly slzy vděčnosti, a než se rozloučil se všemi Strážkyněmi, plakal dojetím, jako malé dítě.

"Musíte mi prominout, že samým nadšením nejásám na celé kolo," pravil po chvíli. "Myslím už totiž na všechno, co nás teď čeká. Budeme muset dohnat to, co jsme zameškali, protože jinak by se mohlo stát, že naše děti nebudou mít v zimě co jíst."

"Takže za to mohla dvorní zpěvačka," pravil Amanitus, když se všichni trochu uklidnili. "Ani mě to moc nepřekvapuje."

Pak jim vysvětlil, že všechno pravděpodobně začalo, když novopečený král odmítl používat Plamen jasu-neměl totiž dost odvahy pohlédnout do budoucnosti. Tím umožnil zlým mocnostem nepozorovaně proniknout do země a pak se nechal snadno oklamat lichotivými řečmi a šálivými písněmi dvorní zpěvačky. Jakmile podlá kouzelnice získala jeho přízeň, postarala se, aby Plamen jasu ztratil svou mocnou sílu, a začala se pomalu připravovat na převzetí moci nad celou Muscarií.

"A málem se jí to podařilo," pravil rozrušeně Amanitus, "byla tak nebezpečně blízko..."

"Kam se poděli Strážci smíchu?" zeptala se z ničeho nic Irma.

Všichni si vyměnili znepokojené pohledy. Na ty zatím nikdo ani nepomyslel! Když se teď rozhlédli po královském parku, nebyl tu ani jeden člověk v bílé uniformě a každý, koho potkali, se tvářil docela přirozeně. Strojené úsměvy byly ty tam!

"Zmizeli," odvětila Will, "a my musíme zjistit kam! Než odsud odejdeme, musíme se ujistit, že už se nikdy nevrátí a nebudou ostatním znepříjemňovat život."

"Souhlasím," přisvědčila Taranee, "ale je tu ještě něco: musíme ještě jednou zkontrolovat Plamen jasu. Cítila jsem, jak se rozhořel, když dvorní zpěvačka ztratila svou moc, ale chci si být jistá, že už ho nic nemůže ohrozit."

"A nezapomínejte na to proroctví," podotkla Hay Lin. "Věž ční vznešeně k nebeské báni, ať předstoupí před Plamen, kdo zemi vládne."

"Budeme muset přimět krále, aby našel odvahu pohlédnout do Plamene," prohlásila rozhodně Will. "Pak teprve bude splněn náš úkol."

Obyvatelé Muscarie měli tolik starostí se svými zchátralými domky a zanedbanými zahradami, že si ani nevzpomněli na to, jak se asi daří jejich králi. A tak Amanitus s Mykofobií a pěticí heatherfieldských dívek byli jediní, kdo stáli po jeho boku, když se vydal na nejtěžší zkoušku svého života. Jeden za druhým šli po široké prošlapané cestě k lesu, v němž stála nízká kamenná věž, skrývající vzácný Plamen jasu.

"Pamatuju si, jak jsme tudy šly naposled," poznamenala Hay Lin. "Bylo to jako zlý sen. Úplně mně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na ty netečné bílé postavy."

"Vypadaly jako chodící reklamy na zubní pastu," utrousila Irma. "Pasta Smíšek rozzáří vaše zuby za každého počasí. Neváhejte a hned ji vyzkoušejte!"

"Nikde tu nejsou," pravila vážně Taranee. "Vypadá to, že opravdu zmizeli..."

"Já myslím, že by to nebylo tak špatný,"podotkla Hay Lin. "Představ si, kdyby se teď Strážci smíchu v něco proměnili-třeba pro změnu v houby! To by pak pořád existovali a hrozilo by, že je někdo znovu oživí."

Král šel jako první. Kráčel mlčky pár metrů před ostatními a zdálo se, že se z toho všeho ještě stále nevzpamatoval. Amanitus mu půjčil své šle, aby si mohl přichytit kalhoty, a Mykofobia našla v královských komnatách tmavý plášť, který sice nezářil novotou, ale alespoň držel pohromadě. Modrý samet byl ozdobený stříbrnou výšivkou, a když se pořádně vyprášil, vypadal ještě docela zachovale. Než vyrazili z hradu, předstoupila Irma před krále a zahrála před ním ohromné divadlo. Požádala ho, jestli by směla vyleštit královskou korunu, a když dostala svolení, dala si na tom tak záležet, že se teď zlatý klenot leskl jako nablýskané zrcadlo.

Tentokrát jim cesta ubíhala mnohem rychleji a zanedlouho už mezi stromy spatřili nízkou kamennou věž.

"Vsadím se, že když jsem začala oživovat Plamen, dvorní zpěvačka se o tom hned dozvěděla, a proto mohla ihned zasáhnout," pravila Taranee.

"Není snadné si to představit, ale musela být s ohněm ve stejném spojení jako já."

"Asi ano," přisvědčila Will. "Vlastně toho o ní moc nevíme-akorát to, že měla moc, kterou spojila se silami zla."