2. Kapitola - Hvězdný Expres

2. KAPITOLA - HVĚZDNÝ EXPRES

Mladá, talentovaná a atraktivní slečna Irma Lairová, nová kometa na hvězdném nebi heatherfieldkého popu, nás přivítala v okouzlujícím domku, který obývá spolu se svými hrdými rodiči, naprosto nepodstatným mladším bratrem a milující želvičkou Li...

Na tomhle místě v mých fantastických toulkách, mě Lillit kousla do prstu.

"Auu! Nevděčná bestie! Měla bys být vegetarián, víš to?"

"Irmo, co tam děláš? Ještě ani nejsi oblečená a už je skoro půl deváté!"

"Krmím Lillit!" I když jsem samozřejmě neplánovala, že si pochutná na mém ukazováčku...

Máma na mě vrhla podrážděný pohled. "Jak dlouho trvá nakrmit jednu želvu? Podívej se na sebe. Sotva ses vzbudila, natož abys byla připravená do školy!"

Opravdu jsem si nepřipadala ani vzhůru, ani připravená. Tak to chodí, když člověk vede dvojí život. Nebo dokonce trojí? S Nefritovými sestrami jsme zkoušely, kdykoli jsme našly nějakou skulinku. A z nějakého záhadného důvodu po nás učitelé stále vyžadovali nejrůznější úkoly a referáty. Doma na mě čekala spousta nudné práce, jako například stlaní a vynášení odpadků. My jsme sice vždycky měly na práci mnohem důležitější věci, ale zdálo se, že všichni dospělí se na nás smluvili, aby nám náhodou "nestoupla sláva do hlavy". A k tomu všemu tu ještě byly W.I.T.C.H. Když jsem si na to vzpomněla, projel mnou nepříjemný záchvěv. Co se stalo, stalo se a Will nebyla z těch, kdo by trucovali celé dny nebo dokonce týdny. Navenek bylo všechno zase při starém. Ale pod každodenností našeho kamarádství a spolučarodějnictví mezi námi stále něco bylo. Ne přímo napětí. Spíš jako by čekala, až něco udělám. Omluvím se? Uznám, že jsem udělala chybu? Nebo bych snad měla zrušit naší účast v Hvězdném Expresu a dát šanci Modrému kobaltu?

To teda ne. Tak moc jsem si to přála.. A Hay Lin, Kara a Fiona přece nemůžou platit za moji chybu. Kdo ví? Třeba bychom vyhrály i bez mých kouzel. Opravdu jsme hrály o tolik líp než na zkouškách...

"Irmo! Máš poslední možnost! Jinak půjdeš do školy pěšky!"

"No jo..." Nasoukala jsem se do trika a rychle si vyčistila zuby. Maličkosti jako to, že bych se měla učesat, musely počkat až na první přestávku. Zvláštní-to, že ze mě bude popová hvězda, mělo strašný vliv na můj vzhled. Ale přece jsem si nemohla najmout malou armádu návrhářů a maskérů...zatím.

Na dějepis jsem dorazila jen tak tak. Doufám, že jsem si nezapomněla knihu...

Samozřejmě že ano. Zeměpis-ten byl včera. Angličtina-ta měla být až po obědě. Matematika-ta byla...ani nevím kdy. Ale dějepis nikde.

"Sssst." zasyčela jsem na Hay Lin, která seděla v lavici vedle mě. "Můžu se dívat k tobě?"

Podívala se na mě překvapeně. "Cože? Copak ti někdo...eeeh, co jsi říkala?"

"Hay Lin! Tys usnula!"

Stydlivě se uculila. "Ne, neusnula. Jen...jenom jsem trochu odpočívala, vážně. Včera večer jsem musela dopsat úkoly na angličtinu a trochu se to protáhlo."

Úkol na angličtinu...zahlodalo ve mně hrozné pomyšlení...

"Na kdy ho máme mít?" zeptala jsem se.

Hay Lin se na mě podívala, jako bych byla trochu na hlavu.

"Na dnešek, to je snad jasné. Snad si nemyslíš, že bych obětovala svůj spánek, kdybych to mělo být na zítra!"

Zavřela jsem oči. Ach ne. Budu muset něco sesmolit v pauze na oběd. Možná bych mohla začít hned, pokud se pan Collins nebude dívat...

"Irmo, můžeš nám říct, co víš o průmyslové revoluci?"

No, to nebude na dlouho. Pomalu jsem otevřela oči. Pan Collins na mě zíral plný očekávání. Hvězdný Exprese, už aby se něco stalo. Odnes mě odsud pryč!

Potom, co všechno jsme zažily, byste si asi mysleli, že budu se svými přáními trochu opatrnější... Den v Hvězdném Expresu. Všude kolem samí zaneprázdnění lidé. Někteří natahovali kabely nebo připevňovali světla k trámovým mostům, jiní mluvili do mobilů. V Dómu už jsem sice několikrát byla, ale nikdy takhle za provozu. Dlouhé řady sedadel byly vždy prázdné a hlediště vypadalo jako nějaká tmavá opuštěná jeskyně.

"Promiňte," obrátila jsem se na muže v zářivých černobílých hadích kalhotách a kožené bundě s třasněmi. "Nevíte, kam máme jít? Jsme Nefritové sestry."

Pomalu se otáčel, asi abych měla čas pokochat se jeho třásněmi s korálky a slunečními brýlemi s obroučkami plnými blyštících se sklíček. Bylo to opravdu působivé.

"Vítám vás, drahouškové," řekl. "Rád vás vidím, opravdu velice rád!"

Prudce se naklonil směrem ke mně, asi jako útočící kobra, až jsem nechtěně o krok ustoupila. Ale muž jenom ve vzduchu vedle mé tváře naznačil polibek a pak se odtáhl. Totéž se opakovalo i s Hay Lin, Karou a Fionou a také s Will, Taranee a Cornelií, které nám tu dělaly morální podporu.

"V jste z Sheffieldského Institutu, je to tak, drahouškové? Já jsem Al Gator, Hvězdná Hudba!" Jako by nestačilo to pusinkování, začal nám podávat ruku. Měl ji pěkně zpocenou, jako bych se dotýkala mokré ropuchy. Musela jsem se přemáhat, abych si neotřela ruku do kalhot. "Půjdete přímo touhle chodbou a zeptáte se té milé paní v krásném červeném kostýmku. Ona už vám vše vysvětlí." Jeho brýle se zablyštily, když vtom ze námi někoho zahlédl. "Drahoušku! No to je báječné!" zvolal a protáhl se kolem Cornelie s nezbytným: "S vámi se, drahouškové, uvidím později!" O nanosekundu později už oblažoval svými vzdušnými polibky dívku v šatech, které ze všech sil křičely do světa byly-jsme-navrženy-někým-hodně-slavným-a-drahým. Samotné slečny si člověk ani nevšiml.

Všechny jsme na něj chvíli zíraly.

"Myslíte, že je takový pořád?" zeptala se Hay Lin tiše.

"Pravděpodobně jo."

Taranee si nesouhlasně prohlížela jeho hadí kalhoty. "Copak neví, že krajta síťovaná patří mezi ohrožené druhy?" poznamenala.

"Asi to nebude člověk, kterému by na tom záleželo," odtušila Fiona. "Al Gator! Myslíte, že to je jeho skutečné jméno?"

"Určitě ne," odvětila jsem. "Žádní rodiče by nebyli tak pitomí." Povolila jsem si popruh na tašce, kterou jsem nesla přes rameno. Zdálo se čím dál těžší. "Pojďme. Podíváme se na tu milou paní v krásném červeném kostýmku. Doufám, že bude trochu normálnější."

Byla opravdu moc milá a přívětivá a snažila se nám se vším poradit. Ukázala nám, kde se můžeme převléknout, a dala nám časový plán, který obsahoval i takové body jako ,instruktáž´, ,makeup´, ,zvonková zkouška´ a ,zkouška bez kamer´. Úplně nahoře stálo vedle loga televizní společnosti velkým písmem NEFRITOVÉ SESTRY.

"Vypadá to fakt...no, opravdově," poznamenala tiše Kara.

Přikývla jsem. Věděla jsem, co tím myslí. Byly jsme tady. Opravdu se to dělo. Byli tu lidé, kteří nás brali úplně vážně a věnovali nám opravdu profesionální péči. Po zádech mi přeběhl mráz-částečně z nervozity, částečně vzrušením.

Když šly ostatní do naší šatny (naší vlastní šatny, na jejíž dveřích stálo NEFRITOVÉ SESTRY), Will si mě vzala stranou.

"Použiješ zase kouzlo?" zeptala se mě potichu.

"Já...nevím," odvětila jsem, ne úplně po pravdě. Za poslední dva týdny jsme tolik zkoušely a byly jsme o tolik lepší, než předtím. Ale tady nás čekají další kapely, které to dělají profesionálně, nebo skoro profesionálně. Jako bychom tam vypadaly, jak by to znělo, kdybych tomu trochu nepomohla? Celý Heatherfield se na nás bude dívat. Každý, koho znám. Nechtěla jsem skončit poslední. Kdyby to byl úplný popadák, jak bych se ještě mohla někomu podívat do očí?

Will se na mě dlouze zadívala. Měla jsem pocit, že více méně ví, na co myslím.

"Bude to dobré," řekla konečně. "Máte hezkou písničku, bezva kostýmy a Kara hraje na kytaru přímo skvěle. Nepotřebujete kouzla. Jenom trochu sebevědomí."

"Vždyť mě znáš," řekla jsem a vesele se na ni usmála. "Já mám sebevědomí celého světa!"

Ale to nebyla pravda. V tu chvíli ne.

O tři hodiny později jsme byly kompletně připravené a už jsme jen čekaly, až na nás přijde řada. Dóm už byl plný lidí-bylo jich tu mnohem víc než na Hudebním večeru. Ve skutečnosti jsme ze svého místa do sálu neviděly, ale na řadě monitorů jsme mohly sledovat, co se právě děje. Všude byla spousta světel a kamer.

"To je dobře, že nemusíme jít na jeviště pěšky," řekla Kara tiše. "Podle toho, jak se mi teď třesou kolena, bych se pravděpodobně přerazila o vlastní chodidlo." Přestože byla nalíčená, viděla jsem, jak je bledá.

Stály jsme na malé plošině, která se, jak nám bylo řečeno, plynule přesune do sálu, jakmile přijdeme na řadu.

"Doufám, že to funguje," zamračila se Fiona. Musela se hodně soustředit, aby si stále neprohrabovala vlasy, které měla načesané obzvlášť povedeně-její účes byl jemný a přitom pěkně divoký.

"Hej!" snažila jsem se nás všechny trochu povzbudit. "Tohle má být legrace, vzpomínáte?"

Jako první zpívala dívka v šatech od drahého návrháře. Měla pěkný hlas, ale pozornost publika upoutala především svým tancem.

"Podívejte se na to," vydechla jsem a ukázala na jednu z obrazovek. "Ta musela chodit na tanec od svých pěti let!"

"Myslíš, že bychom taky měly tancovat podle nějaké sestavy?" zeptala se Fiona.

"Teď?" zašklebila se Kara. "To si snad děláš legraci! To musí člověk trénovat celé týdny. Raději to necháme tak, jak to umíme."

"Co přesně myslíš?" ptala se Fiona pochybovačně.

"Budeme dělat, cokoli nás napadne," odvětila Hay Lin. "Cokoli, co se hodí k naší hudbě."

Obecenstvu se dívka očividně líbila a všichni jí vřele kleskali. Zahlédla jsem ji, když odcházela z jeviště-ve tváři se jí zračila radost, ale taky úleva. Strašně jsem si přála, abych brzy měla podobný pocit...

Následovala dvě další vystoupení, ale ani jedno nemělo proti prvnímu číslu šanci. A pak jsme byly na řadě my. Rozzářila se světelná sekvence. Jevištní technik zdvihl tři prsty, pak dva, jeden...plošina, na níž jsme stály, se dala do pohybu.

Sál byl narvaný k prasknutí. A byl obrovský. Teď, když jsem ho viděla před sebou, se zdál mnohem, mnohem větší než na obrazovce. Nikdy v životě jsem nestála před tolika lidmi. V puse jsem rázem měla sucho. Zoufale jsem polkla. Budu vůbec moct zpívat?

Brnk. Kara začala hrát svou předehru. Pak Fiona na basu. Hay Lin se přidala na bicí, zpočátku trochu nejistě, ale pak čím dál tím pevněji: ra-ta-ta-ta, ra-ta-ta-ta-ta. Otevřela jsem pusu.

Najednou jsem si nemohla vzpomenout na slova.

Později jsem to viděla na videu. Máma mi to nahrávala. Vypadám tam jako jedno z těch zvířat, které občas vidíte v noci na silnici. Do očí jim září světla a oni jen zírají. Jsou v šoku. Na té nahrávce mám oči dokořán a pusu ztuhlou na písmenu O.

Kara se na mě prudce otočila, ale stále držela svoji melodii. Jednoduše bez zaváhání zopakovala předehru. Tentokrát se ze mě slova drala, aniž jsem to jakkoli ovládala.

"Pátek odpoledne, zvoní, škola končí,

uteklo to rychle, kdo by to byl řek..."

Připadalo mi, že zpívám hrozně nahlas, ale to dělala aparatura, na kterou jsem nebyla zvyklá. Jinak to znělo docela normálně. Podivuhodně normálně.

"Netušil jsem, že budu mít slzy v očích..."

To si sice můžu říkat! Ale ono to opravdu začínalo...

"Óóó, v sobotu jsem sám,

óóó. v neděli vztek mám..."

"Jako malá slza je tu zpátky sen..."

Promiň, Taranee. Snad to příště konečně zazpívám správně!

"Mám jen jedno přání-do školy zas jít!"

Poslední tóny Kařiny kytary, poslední gradující řinčení Hay Lininých činelů.

Panečku, říkala jsem si. Tak takhle to zní, když vám tleskají tři tisíce lidí.

Světla zablikala a plošina se začala přesouvat dozadu.

Ne, ještě ne, pomyslela jsem si. Chci tu ještě chvíli zůstat. Prosím!

Ale moderátor už oznamoval další číslo. Bylo to pryč. Celé tři a půl minuty.

"Skvělý!" výskla Hay Lin a štěstím celá jen zářila. "Kdy se nám tohle znovu podaří?"

Byla jsem udýchaná, jako bych uběhla nejmíň dva kilometry.

"Asi za dvacet minut," odvětila jsem. "Pokud ovšem vyhrajeme. A když ne, tak už asi nikdy..."

"Otravo," utrousila Fiona a jedním pohybem se zkazila celý svůj úžasný účes. "Ale pokud vyhrajeme, pokud tam budeme muset jít ještě jednou...Irmo, mohla by sis prosím, úpěnlivě tě prosím, zapamatovat slova?"

Málem jsem na těch deset sekund úplně zapomněla. Zdálo se mi, že se před světelnými roky. Co roky, před celými věky.

"Chceš snad říct, že jsem udělala chybu?" řekla jsem naoko uraženě. "Jenom se mi zdálo, že Kařina předehra je tak úžasná, že by si ji obecenstvo přálo slyšet ještě jednou."

"Jo, jasně!" Kara se usmála a upravila si uvolněný pramen jemných, tmavých vlasů.

Přehlídka pokračovala. Ta dívka s tanečním číslem byla pořád jedna z nejlepších. Mohly bychom ji porazit? Mohly bychom snad...dokonce vyhrát?

"Kéž bychom mohly sedět v hledišti," povzdechla si Hay Lin. "Tady je tak dusno, že se divím, že vůbec můžu dýchat. A hlavně dívat se na to v televizi, to není ono."

Napila jsem se vody. Zase jsem měla úplně vyschlo v krku. Kara poklepávala prsty do stolu. Dlouhé nehty na pravé ruce vyťukávaly rychlý rytmus.

"Nádhera, drahouškové..." rozplýval se Al Gator a zahltil nás dalšími slizkými polibky. "Nádhera! Perfektní předehra, velmi neobvyklé! A ty vaše oblečky, drahouškové, ty jsou prostě úžasné..."

"Děkujeme," řekla Hay Lin ze slušnosti. Ale to už Al Gator odplul někam pryč rozdávat další vzdušné polibky.

Ťuk-ťuk-ťuk. Kařiny nehty hbitě poskakovaly po stole. Očima byla přilepená na obrazovku.

Předposlední číslo. Nějaká klučičí kapela, která si říkala Pekelníci. Docela obyčejná předehra na basovku a pak...

Prudce jsem se narovnala.

"Co to je?"

Znělo to jako...nevím, jak to říct. Kdyby kytara mohla ožít, kdyby dýchala a hýbala se a zpívala, znělo by to přesně takhle. Proniklo to přímo do mě, pod kůži, přímo do srdce. Bylo to tak čisté. Tak blízké, jako by mezi námi nebyla žádná vzdálenost.

"Někde mezi všemi světy musí být místo...

Někde mezi všemi světy musí být chvíle...

Místo, kde tě potkám, chvíle pro lásku nás dvou.

Navždy s tebou..."

"Áááá," vydechla Kara. Úplně ji to omráčilo. "Zpívá tak..."

Byl to sólový kytarista. Seděla jsem bez hnutí, zírala na monitor a nemohla se od něj odtrhnout. Nebylo to tím, že by byl nějak zvlášť krásný. Měl docela normální, dlouhé hnědé vlasy, hubený obličej a byl trochu moc vyzáblý. Ale ta hudba...Ta snad nebyla z tohoto světa. Nepodobala se ničemu, co jsem až dosud slyšela. Přesně jsem si dokázala představit místo, o kterém zpíval. Nádherné, hvězdami ozářené místo, někde strašně daleko. Vzrostlé stromy a nekonečné pláně a uprostřed dívka, která naslouchá a usmívá se. Její dlouhé vlasy vypadají v měsíčním světle jako z hedvábí...Oči se mi zalily slzami, všechna světla a monitory a uspěchaní lidé zmizeli a zůstaly tu jenom stromy, pláně, dívka...A Ked. V jeho šedivých očích se zračilo očekávání a nepopsatelná touha a já jsem měla pocit, že se v nich musím utopit.

Ked...odkud jsem věděla, že se jmenuje Ked? Myslím, že to nikdo neříkal, ale stejně jsem si byla jistá, že to je jeho jméno. Tak jistá, jako že jsem slyšela jeho hudbu. Tím to možná bylo-poslouchat jeho hlas znamenalo poznat, kdo je.

Když umlkl poslední rozechvělý tón, v publiku se rozhostilo dlouhé ticho. Lidé seděli bez hnutí jakoby v nějakém transu. Věděla jsem přesně, jak se cítí. Chtěla jsem, aby pokračoval. Tak moc jsem si to přála, že jsem se ani nemohla pohnout.

Pak se strhlo hotové pozdvižení. Lidé vstávali, přelézali židle a cpali se do uliček. Všichni se snažili dostat se co nejblíž k jevišti. Ani netleskali. Jen výskali, pokřikovali a dožadovali se další skladby. Ale technické zařízení mezitím přesunulo Keda a Pekelníky i s plošinou dozadu a obecenstvo se ocitlo tváří v tvář dvojčatům v modrých stejnokrojích a kovbojských kloboucích, počitý flitry-poslední číslo dnešního večera.

Konferenciér se snažil udržet přehlídku v chodu. "A nyní se, přátelé, prosím znovu posaďte a přivítejte se mnou Zpívající dvojčata..." Ale na šílící dav to nemělo nejmenší vliv. Zpívající dvojčata vypadala naprosto vyděšeně. Já bych z toho teda určitě byla úplně hotová. Když šest nebo sedm fanoušků prorazilo přes ochranku a začali se drápat na jeviště, dívky vzaly nohy na ramena a utíkaly, až jim blonďaté cůpky pleskaly do tváří.

"Ať jsou hned zpátky!" křičel do vysílačky muž v obleku. "Nezajímá mě, co je v programu, prostě je tam dostaňte! Dřív než to tu celý zbořej!"

Někdo očividně uposlechl rozkaz. Krátce nato se znova objevila plošina s Kedem a Pekelníky.

"Prosím," promluvil Ked do mikrofonu. Jeho hlas zněl tiše a váhavě. "Mohli byste být chvíli poticho, prosím?"

Jako zázrakem sál zmlkl.

"Zdá se...zdá se, že jsme vyhráli."

Potlesk a výskot, ale už ne tak bláznivý. Všichni chtěli slyšet, co říká.

"Tak jsme si říkali...jestli byste tu písničku nechtěli slyšet ještě jednou..."

Pomyslela jsem si, že poroty se asi nikdo neptal. Nebyl na to čas. Ne že by na tom záleželo-bylo naprosto jasné, že nás Pekelníci porazili. Všechny jsme to věděly. Jak to, že o nich nikdy nikdo neslyšel? Jsem si jistá, že jakákoli renomovaná nahrávací firma by s nimi uzavřela smlouvu hned, jakmile by měla v ruce jejich demosnímek...

Pak jsem přestala přemýšlet o porotách a cenách a nahrávacích kontraktech. Navždy s tebou se mi vrylo do srdce, do hlavy, co celého těla...A já nedokázala odolat.

Po cestě domů jsem toho moc nenamluvila.

"Je ti líto, že jste nevyhrály, viď?" snažil se táta o rozhovor. "Ale nemůžeš čekat, že to vyjde pokaždé."

"Já vím."

"Byli opravdu dobří, ti Ďáblíci."

"Pekelníci, tati."

"To je jedno. Ne že by to byl zrovna můj styl, ale opravdu nebyli špatní."

"Byli úžasní."

"No tak vidíš. To není žádná ostuda, když jste nevyhrály v soutěži s někým, kdo je prostě jasně lepší."

"Ne,"

Něšlo o to, že jsme neskončily první. Vlastně mě ani vůbec nenapadlo, že bychom mohly vyhrát, jenom jsem se snažila, abych ze sebe ne jevišti neudělala úplného blbečka. A díky Kaře a ostatním se mi to splnilo.

Ne. To, kvůli čemu jsem teď byla tak zaražená, kvůli čemu jsem se cítila tak...nevím, tak smutně a vyplašeně, byl Kedův výraz, který jsem zahlédla po koncertě v zákulisí. Ostatní čtyři Pekelníci se chovali jako každý, kdo právě s novou kapelou získal svou první nahrávací smlouvu. Výskali a šklebili se jako pitomečci. Al Gator jenom zářil a poplácával svůj nový objev po zádech.

Ale Ked...

Ještě pořád držel v ruce kytaru, přímo ji svíral, jako by to byl úplně a naprosto ztracený.