3. Kapitola - Šílení

3. KAPITOLA - ŠÍLENÍ

Pekelná mánie zachvátila Heatherfield jako válící se lavina. Jednu chvíli je nikdo neznal. A pak jako mávnutím kouzelného proutku byli všude-v rádiu, v ranních zprávách, v obchodech s kazetami, na plakátech...V šatních skříňkách už nikdo neměl vylepenou Karmillu. Všichni odložili svoje trička s Kosmickým Džemem-na všem byli najednou Pekelníci.

Ani moje spolučarodějky nebyly imunní.

"He, Cornelie! Nezapomeň si tu klíče!" udvihla jsem je z kavárenského stolku a podávala jí je.

"No jo, díky..." odvětila a podezdřele rychle se po nich natáhla.

Ucukla jsem a pozorně jsem si prohlédla, co vlastně držím. Byla to plastová kulatá placka s Kedovou fotkou.

"Áááá! Co to tu máme?" poznamenala jsem. "Další praštěná puberťačka. Další oběť obávaného pekelnického šílení!"

"Buď ticho," odsekla Cornelia. "Dej to sem!"

Samozřejmě jsem jí tu placku hned vrátila. Teda skoro hned. Jenom mě musela asi pět minut honit kolem stolu. Než mě konečně chytila, objevila jsem na klíčence malé tajemství-když se zmáčkla, vyloudila úryvek z písně Navždy s tebou.

"No, není to slaďoučký!" škádlila jsem ji a snažila jsem se popadnout dech. Měla bych trochu cvičit. Cornelia byla celá červená.

"Byla na to sleva," zamumlala. "Vlastně jsem si to koupila jenom proto, že to bylo levné."

"No jasně! To si umím představit!"

"No zrovna ty máš co říkat. Myslíš, že nevíme, co máš nalepeno v kalendáři?"

Teď jsem zase zrudla já. "To není totéž. Já jsem si ji koupila, protože..."

"Protože byla levná?"

"Ne, protože..." Protože na té podepsané fotce se Ked díval přesně tak smutně, tak ztraceně jako tenkrát po koncertě. Ale to jsem jí říct nemohla. "No dobře. Prostě se mi líbí, jak zpívá. Je to snad zločin?"

Bylo to čím dál horší. Klíčenky a podepsané fotky byly to nejmenší. Zanedlouho už každý nosil pekelnické oblečení, letěly účesy podle Pekelníků a někteří kluci dokonce nosili levné umělohmotné napodobeniny Kedovy kytary, které říkal Milovaná.

Chvílemi se zdálo, že se v Sheffieldském Institutu zabydleli samí naklonovaní Kedové. Jak se to mohlo stát tak rychle? Tolik nesmyslných krámů. A lidi si je pořád kupovali. Nebylo divu, že když se Al Gator občas mihl ve zprávách, vypadal čím dál spokojenější a nadšenější.

Někteří spolužáci začali chodit po chodbách s tupým prázdným výrazem a pro sebe si broukali melodii Navždy s tebou. Se sluchátky na uších, nebo i bez nich. Šuškalo se, že jednoho z sheffieldských studentů chytili v obchodě, když chtěl ukrást nové album Pekelníků. Neměl dost peněz a zjevně byl přesvědčený, že bez něj nemůže být. Další dvě dívky se popraly o bundu s Kedovým podpisem a byly za to na čtrnáct dní vyloučeny ze školy.

A pak, asi dva týdny po vystoupení v Hvězdném Expresu, za mnou přišla Kara, že potřebuje pomoct.

"Jde o Fionu," začala. "Už několik dní nebyla ve škole a nezvedá telefon. Myslím, že se jí něco stalo. Šla bys ses se mnou na ni kouknout?"

U Fiony doma jsem nikdy předtím nebyla. Něž jsme začaly s Nefritovými sestrami. skoro jsme se neznaly. Ale s Karou jsem chodila do třídy a byla to moje dobrá kamarádka...a měla o Fionu takový strach. Jasně že jsem souhlasila.

"Možná by s námi měla jít i Hay Lin," navrhla jsem.

A tak jsme se všechny tři vydaly po škole do domu, kde bydlela Fiona a její velmi zaneprázdněný otec.

Jakmile jsme vystoupily z autobusu, praštil nás přes uši kus písničky Navždy s tebou.

"To bude ono," řekla Hay Lin a ukázala na upravený bílý domek se čtyřmi balkony se zeleným zábradlím. "Teda odtamtud křičí ta hudba."

Zazvonily jsme u hlavního vchodu, ale nikdo se neozýval. Konečně se na jednom z balkonů objevila nějaká paní.

"Vy jste její kamarádky?" obořila se na nás.

"Ehm, ano," odpověděla jsem nejistě. Nevypadala zrovna nadšeně. Očividně už ztrácela nervy.

"A mohly byste prosím zařídit, aby vypnula ten randál? Už to tady řve přes čtyřiadvacet hodin a její otec je na služební cestě. Já se z toho snad zblázním."

"Zařídíme to," odvětila jsem rychle, "ale musíte nás pustit dovnitř. Asi neslyší zvonek..."

"To jsem zvědavá," štěkla po mně a zmizela někam do útrob svého bytu. O chvilku později se rozdrnčely vchodové dveře a my jsme se dostaly dovnitř.

"Nahoru po schodech a doprava," zavelela Kara. "Když budeme klepat hodně nahlas, možná nás i přes ten kravál uslyší."

Klepaly jsme. Pak jsme bušily. Nakonec jsme ze všech sil křičely: "Fiono!" Naprosto bezvýsledně.

"Co teď?"

"Nevím," odvětila Hay Lin. "Musí tam být. Možná že nechce s nikým mluvit."

Asi jsme s sebou měly vzít Cornelii. Pod jejím pohledem se hýbaly předměty a zámky se samy otevíraly. Užitečné kouzlo. Já ani Hay Lin jsme toho moc dělat nemohly, pokud jsme nechtěly, aby Kara a všichni ze sousedství věděli, že jsme čarodějky.

"Já se k ní dostanu, ať se jí to líbí, nebo ne," prohlásila rázně Kara a otevřela přihrádku na poštu. Nakoukla dovnitř. "To jsem si myslela," utrousila. "Nemáte některá z vás propisku nebo kus drátu nebo něco podobného?"

Kus drátu? Co chce dělat? Vypáčit zámek?

"Já mám propisku," odvětila Hay Lin a už ji vytahovala z tašky.

Kara strčila propisku do schránky a chvíli tam něco lovila.

"Mám ho!" zvolala vítězoslavně a začala otvorem vytahovat dlouhý umělohmotný špagát. Na jeho konci se houpal klíč. Kara ho strčila do zámku a odemkla dveře do bytu. "Fiono?" zavolala. "Fiono, to jsme my!"

Pořád se nikdo neozýval, nebo jsme aspoň v tom rámusu nikoho neslyšely.

"Někde mezi všemi světy musí být místo..."

Někdo zpíval s kazetou v jakémsi dvojhlase s Kedem. Neznělo to jako Fiona-byl to takový hrubý chraplavý hlas.

Ale bylo to tak. Byla to Fiona. Seděla na podlaze uprostřed pokoje, obklopená Kedovými plakáty polštářky s Kedem a časopisy, z jejichž obálek se smutně díval...kdo jiný než Ked. Na sobě měla tričko s Kedovou fotkou a na krátkých blonďatých vlasech naraženou pekelnickou baseballovou čapku kšiltem dozadu. Měla zavřené oči a po tvářích se jí kutálely slzy.

"Místo, kde tě potkám, chvíle pro lásku nás dvou..."

Hay Lin ztlumila zvuk. Teď, když už s Fionou nezpíval Ked, znělo to ještě strašidelněji. Hlas jí přeskakoval a chvílemi sotva šeptala. Ale zpívala pořád dál a pohupovala se do rytmu, který slyšela už jen ona. A to na tom bylo to nejděsivější.

"Fiono," promluvila Kara a klekla si vedle ní.

"Fiono, nech toho!" Vzala svou kamarádku do náručí a po chvíli se jí podařilo zastavit to neustálé kývání. Konečně Fiona otevřela oči.

"Tak smutný," zašeptala sotva neslyšně. "Tak smutný..."

"Možná bych měla uvařit čaj," navrhla Hay Lin, v jejíž rodině se jakákoli nemoc léčila nejrůznějšími odvary.

"Na tohle čaj nestačí," namítla Kara a podívala se na mě. "Vem to cédéčko. Vytáhni tu hnusnou věc z věže a rozbij ji!"

Nebylo to hnusné. Bylo to nádherné. Nádherná, překrásná hudba...

Ale pak jsem pohlédla na Fioninu uplakanou tvář a pochopila jsem, co měla Kara na mysli. Tohle bylo příliš. Tohle nebylo jenom puberťácké pobláznění. Tohle bylo opravdu šílenství. Škodlivé a ubližující. Vyndala jsem cédéčko z Fioniny věže, chytla ho oběma rukama a rozlomila napůl.

Fiona vykřikla. "Ne! Zničilas to! Zabilas ho!"

"Poslouchej mě," řekla Kara přísně. "Poslouchej mě, Fiono. Teď vstaneš, oblíkneš si bundu a půjdeš se mnou k nám domů. Teď hned."

"A proč," zeptala se Fiona. "Jenom si tady poslouchám písničky..."

"Teď hned!" nedala se Kara a snažila se ji dostat na nohy. "Irmo, pomoz mi..."

Fiona musela na té zemi sedět hodně dlouho. Zdřevěnělé nohy ji vůbec neposlouchaly a ona jen pořád opakovala, že chce, abychom ji nechaly o samotě, a zlobila se, že jsem jí rozbila to cédéčko.

"Tvému otci tu necháme vzkaz," řekla Kara.

"A nahrajeme mu to taky na záznamník, kdyby náhodou volal. A teď půjdeme!"

Po cestě na autobusovou zastávku Fiona pořád přivírala oči a pobrukovala si úryvky z Kedových písní. Kara s ní musela doslova zatřást, aby se vzpamatovala a chovala se aspoň se aspoň trochu normálně.

"Tohle není v pořádku," šeptla jsem Hay Lin do ucha. "Není to ani trochu normální."

"To teda ne," odvětila polohlasem. "A víš, co si myslím? Mám dojem, že v tom jsou nějaké čáry."

Chvilku jsem přemýšlela na tím, co Hay Lin říkala, a nad Kedovým výrazem v tváři. Jako by nebyl z tohoto světa. Vypadal tak ztraceně.

"Možná bychom spolu s našimi čarodějnickými kamarádkami měly zajít za panem Kedem Popovou Hvězdou. Čím dřív, tím líp."

Hay Lin se na mě spokojeně usmála.

"Jak že je to s tou telepatií? Přesně na to jsem teď myslela."