2. KAPITOLA - JARO JE TADY
"Nelie, Nelie, vzbuď se!"
Neměla jsem na vybranou, zvlášť když mi Lillian skákala po posteli jako maniak a dupala po mně.
"Dej mi pokoj," odsekla jsem a ohnala se po ní polštářem. "Vypadni!"
"Jsi v novinách."
"Zmiz, nebo... cože?" Touha proměnit Lillan v něco tiššího mě na okamžik přešla. "Cojsi říkala?
V novinách je tvoje fotka."
Vysoukala jsem se z postele a natáhla si župan. V kuchyni snídal táta.
"Ahoj, zlatíčka. Pěkná fotka."
"Ukaž!"
Táta ke mně přisunul nedělní noviny. Bylo to tam. Módní přehlídka na Sheffieldském Institutu, hlásil titulek, a pod ním jsem uviděla velkou barevnou fotku, na které jsem se mračila přes rameno na neviditelného Uriu. Na tom obrázku jsem ale vypadala spíš napjatě než vztekle a moje oči byly díky tyrkysovým šatům neuvěřítelně modré.
"Já... vypadám jako opravdová modelka," vykoktala jsem.
Táta se na mě usmál. "Hezká jako obrázek," přikývl.
"Ne, chci říct, že vypadám... dobře." Ale myslím, že mi nerozuměl. Nevšímá si věcí, které vidím v zrcadle - vlasy, které bych měla mít trochu vlnitější, a moc špičatý nos. Pro něj jsem vždycky hezká. Což je samozřejmě příjemné, ale trochu daleko od pravdy."Vyfotila to tvoje kamarádka Taranee, řekl táta. "Vidíš?"
Foto: Taranee Cooková, hlásal popisek. V článku se psalo o módní přehlídce a Hay Lin a taky tam byl krátký rozhovor s ředitelkou Bocserovou, která prý "vždycky podporuje tvořivost žáků školy".
"Musím zavolat holkám," řekla jsem, "aby si to taky přečetly."
A pak jsem si všimla na té stránce dalšího článku s fotkou.
Buk láme rekordy, četla jsem překvapeně. "Včera na tomto obrovském buku v Hanabakerském parku, známém jako Hanabakerský buk, vyrašily první jarní listy - o celý měsíc dříve než obvykle. 'Nikdy jsem nic takového neviděl' prohlásil ředitel parku Thomas Greenbow, 'a to v tomhle parku pracuji skoro třicet let.' Meteorolegové potvrzují, že teploty 'nebyly nadprůměrné', nicméňě pohled na rostliny v parku svědčí otom, že jaru už je tady!"
Zatmělo se mi před očima. Nejspíš to byla náhoda a o nic nešlo. Ale co ten ibišek a třešňová větvička? Včera jsem cestou na generálku prošla kolem Hanabakerského parku.
"No?" ozval se táta.
Trhla jsem sebou. "Co?"
"Tak nezavoláš jim?"
Jim. W.I.T.C.H. Ano.
Přikývla jsem. "Asi bych měla."
"Nikdy mě nenapadlo, že o tom budu přesvědčovat právětebe," řekla mi Irma při obědě, "ale, Cornelie, podle mě si to všechno jen namlouváš. Je jaro a na stromech raší listí, to je úplně normální."
"O měsíc dřív?"
"Aha, takže to přirozeně musí mít co dělat s tebou?"
"Co když za to může globální oteplování?" vylekala se Taranee.
"Vždyť není nějak zvlášť teplo."
"Cítilas, že to děláš ty, nebo ne?" zajímala se Will a ukousla si ze sendviče. "Já jsem nevědomky kouzla nikdy nedělala, aspoň né od té doby, co... ale to už je stejně dávno."
"Necítila jsem vůbec nic. Ale co jiného by ty divné věci mohlo způsobit?"
Mluvily jsme potichu, protože rozhovory tohoto sruhu radši držíme před zbytkem školy v tajnosti. A tak nás pořádně vyděsilo, když se nám do tváří najednou blýskl fotoaparát. Zvedla jsem hlavua schytala další dávku ostrého světla přímo do očí.
"Hej, nech toho -" vyrazila jsem ze sebe.
"Óóó, prosíííím, slečno Haleová, ještě jednu fotečku, no tak, usmějte se na mě!"
I když jsem pro mžitky před očima skoro nic neviděla, poznala jsem Uriův protivný hlas.
"Zmiz, Urio!!"
Uria mával foťákem a poskakoval kolem nás jako nějaký papparazzi.
Natočte hlavinku sem, slečno Slavná modelko, táák, nádhera..."
Několik lidí se jeho pitomému vtipu opravdu smálo. Měla jsem sto chutí nacpat mu ten foťák do chřtánu, ale ovládla jsem se a vyloudila jsem na tváři ten nejsladší úsměv.
"Vážně vtipné, Urio. Ten foťák jsi koupil nedávno?
Zatváříl se trochu překvapeně, jako kdybych vypadla z role, kterou mi napsal.
"Jo, je nový. A co má být?"
"Doufám, že ti dali model pro blběčky."
Nebyl to kdyví jaký vtip, ale pobavená pozornost jídelny se teď obrátila k Uriovi. Není ve škole moc oblíbený.
"Ha-ha-ha," zašklebil se a zdálo se, že ztratil zájem. V každém případě jsme měly pokoj, a nic víc jsem nechtěla.
Nebo jsem si alespoň myslela, že mám pokoj. Ale pak odpoledne, když jsem vycházela ze třídy po hodině zeměpisu, mě oslepil další blesk.
"Urio!" vykřikla jsem. "Teď už toho mám tak akorát-"
A pak jsem si uvědomila, že Uriu nikde nevidím.
"Slečna Haleová?" zeptal se mě neznámý, který čekal před třídou. "Ještě jeden snímek, prosím. A pak bych si s tebou rád na chvilku popovídal."
"O čem?" vyhrkla jsem překvapeně. Kdo byl ten člověk? Trochu moc opálený, dokonale upravený, s bezvadně ostříhanými hnědými vlasy a ve skořicově hnědé košili, která až podezřele ladila s barvou jeho očí. Stejně jako hnědé boty a bílé lněné kalhoty.
"A. C. Jones," představil se a podal mi ruku. "Ale můžeš mi klidně říkat Acey. Jsem osobní asistent módního návrháře Tynyho Sacharina. Pan Sacharino viděl včera tvoji fotku v novinách a opravdu jsi mu padla dooka. Už jsi někdy dělala modelku? Myslím pro časopisy."
"Ne."
Věnoval mi oslinivý úsměv. "A nechtěla bys to zkusit?"
"Jmenuje se to Pohádková fantazie," vykládala jsem nadšeně. "Red Hot tomu bude věnovat šest stránek a mě chtějíjako modelku. Prosím, prosím, mimi... můžu? Dokonce mi prý za to zaplatí."
"Cornelie..."
"Zabere to jen dva dny a fotit se bude blízko Heatherfieldu, v Ladyholdu. Tam, co je to krásné venkovské sídlo. A říkal, že můžu vzít s sebou pár kamarádek, když nebudou překážet. Jen si představ, až Hay Lin uvidí při práci profesionální módní návrháře..."
Ale matka se vůbec netvářila nadšeně.
"Cornelie, je ti teprve čtrnáct."
Zaúpěla jsem. Už zase ta stará písnička.
"Ale mami, bude to moc prima!"
"Vážně to bude prima? Celé dva dny se v jednom kuse usmívat do kamery? Nebo špulit pusu, či co to dnes modelky musejí dělat?"
"Předvádět Hay Lininy šaty bylo bezva. A tohlebude... doopravdy, budu opravdová modelka a Red Hot čte plno lidí, dokonce i ty, mami..."
"Dokonce i já?" opáčila máma a v očích se jí zablesklo. Doufala jsem, že pobavením. "Naznačuješ snad, že jsem moc stará na to, abych se zajímala o módu?"
"Éééé... ne."
"To je dobře." Usmála se a já poznala, že si mě jen dobírala. Hned ale zase zvážněla.
"Je to povrchní svět, Cornelie. Nevím, jestli chci, aby ses stala jeho součástí. Rozhodně ne, dokud trochu nevyrosteš."
Chtěla mi to zatrhnout. Zkazila jsem to, měla jsem jít napřed za tátou. I když v podobných případech, jako byl tenhle, obvykle řekl: "Zeptej se mámy."
"Mami, opravdu si myslíš, že jsem povrchní?"
Máma si mě prohlédla. "Ne, Cornelie, to si nemyslím."
"A myslíš si, že se najednou změním jenom proto, že mě někdo bude dva dny fotit?"
Máma dlouho mlčela.
"Takže ty bys to opravdu chtěla zkusit?" zeptala se pak.
Horlivě jsem přikývla.
"A Hay Lin tam bude s tebou?"
"Will taky a možná ještě pár holek. I ty bys mohla jet, kdybys chtěla."
"Hmm. Příští týden mám moc práce, ale možná bych tam mohla na hodinku zajet."
"Takže mi to dovolíš?"
"Jestli s tím táta bude souhlasit."
Samozřejmě že bude, to jsme obě věděly. Vrhla jsem se jí okolo krku a bouřlivě ji objala.
"Díky mami! A slibuju, že nebudu nafoukaná, ani povrchní. Já... přečtu si nějakou knížku o filozofii."
Máma se zasmála. "Stačilo by, kdyby sis udělala aspoň úkoly."
Ten týden jsem měla plnou hlavu Pohádkových fantazií a šatů, ve kterých budu pózovat. Acey Jones - pořád dokonale upravený a opálený - mi ukázal skicy a některé z nich mě vážně uchvátily. Ale skutečný život - a botanika zvlášť - mi ne a ne dát pokoj.
"Na trávníku před domem narostlo plevele až po kotníky," stěžoval si táta při večeři. "Neměla by se o to postarat nějaká zahradnická firma?"
Už jsem jim volala," odpověděla máma. "Prý tu byli včera! Taková lež! Stačí se na ten trávník podívat a každému je jasné, že ho nikdo neposekal nejmíň dva týdny."
Provinile jsem se zahleděla do talíře. Lidé od zahradnické firmy skutečně přijeli včera, viděla jsem je. Nemohli za to, že plevel zase narostl. Došlo mi, že je to asi moje vina. Začala jsem se vyhýbat Hanabakerskému parku a chodila do školy oklikou. Stromy v té ulici se okamžitě zazelenaly, o měsíc dřív, než bylo obvyklé. Květináč s máminým ibiškem zase praskl - ještě štěstí, že jsem zrovna byla doma sama. A na trávníku před školou z ničeho nic vykveetly narcisy, které tam nikdo nesázel.
Každou noc se mi zdál hrozný sen. Byl podivně neurčitý - žádné obrazy, jen dojmy. Začínal jako příšerný pocit prázdnoty. Jako když je člověk na poušti. Nikde ani živáčka. A pak se mi v hlavě ozval tichý hlásek: Červ... červ přichází. Neměla jsem ponětí, co mi ten hlas říká. Jaký červ? To varování mě ale vždycky naplnilo děsem. polila mě čistá hrůza a já se budila ze spaní celá zpocená a srdce mi bušilo jako splašené.
Většinou mi chvíli trvalo, než jsem se uklidnila a pokusila se zase usnout. Možná proto jsem ve čtrvtek na výtvarce spíš zívala a hrála si s tužkou, než abych kreslila. Vysokými okny svítilodo třídy hřejivé slunce, které roztančilo zvířené částečky prachu. Prach a drobné záblesky zelených paprsků...
Will si odkašlala. "Cornelie..." zašeptala.
"Co je?"
"Tvoje tužka..."
Moje tužka? Co bylo s mojí tužkou?
Podívala jsem se na ni a honem ji schovala do tašky. Jinak bych učitelce Wartonové těžko vysvětlovala, proč na žluté dřevěné tužce, se kterou jsem si hrála, z ničeho nic vyrostly dva živé zelené lístky.
Žádné komentáře:
Okomentovat