3. kapitola - Pohádkové fantazie

3. KAPITOLA - POHÁDKOVÉ FANTAZIE

Levandulový svetr, nebo ten mátově zelený? Zkusila jsem si první a pak druhý a kriticky jsem se prohlížela v zrcadle. Zelený docela ladil k sukni, fialový mi šel zase víc k pleti. Těžká volba. Nechtěla jsem do Ladyholdu přijet jako holka, která se neumí obléknout. Co když se ta sukně taky vůbec nehodila? Byly široké lemy pořád ještě v módě? Obvykle jsem takové věci věděla, nebo jsem si aspoň myslela, že o nich vím přinejměnším tolik, co každý v Sheffieldském Institutu. Jenže tihle lidé módu nesledovali, oni ji vytvářeli...

,,Cornelie!" zavolal táta. ,,Hay Lin je tady. Neříkal pan Jones, že tam máte být v devět?"

Máta, nebo levandule? Levandule, nebo máta? ,,Chviličku," odpověděla jsem, strhla ze sebe bledězelenou sukni a levandulový svetr a oblékla si dlouhé růžové šaty a o odstín tmavší bundu. Bylo to lepší? Nevěděla jsem. Když už nic jiného, aspoň se ta barva hodila k nafialověným kruhům, které se mi v poslední době udělaly pod očima...

,,Cornelie!"

,,Už jdu!" vykřikla jsem.

V obýváku čekala Hay Lin, oblečená v pruhovaných punčocháčích a minisukni. Na hlavě měla obrovské letecké brýle. Záviděla jsem jí. Hay Lin nemusela číst módní magazíny jako Red Hot, aby věděla, co si má vzít na sebe - měla svůj vlastní styl, který k ní zkrátka patřil.

,,Jak vypadám?" zeptala jsem se nervózně.

,,Dobře," odpověděl táta. ,,Hezká jako obrázek..."

Co ten o tom věděl? Byl to můj otec.

,,Hay Lin? Je to v pořádku?"

,,Vypadáš skvěle," řekla Hay Lin a povzbudivě se usmála.

Ale třeba to řekla jen proto, že jsme kamarádky. Nebo snad běžně říkáte kamarádkám, promiň, ale ty šaty jsou příšerné? Do pokoje vletěla Lillian s pusou umazanou od borůvkového koláče. Při pohledu na mě zkameněla.

,,Jsi růžová," poznamenala. ,,Celá růžová." Propána. Moc růžová? Asi bych měla -

A pak jsem se vzpamatovala. Co se to se mnou dělo? Klesla jsem snad tak hluboko, že musím brát v úvahu vkus mladší sestry?

,,Snídaně je na stole, Cornelie," ozvala se máma z kuchyně.

Mrkla jsem na hodinky. ,,Nemám čas."

,, Ale máš! Snídaně je nejdůležitější-"

,,Vážně nemám čas, mami!" přerušila jsem ji.

Táta nás měl s Hay Lin svézt cestou do banky.

,,Dám si jenom pomerančovou šťávu."

,,Nechceš můj koláč?" nabídla Lillian a natáhla ruku. Samozřejmě že jsem do ní vrazila.

Zděšeně jsem se podívala na tmavomodré šmouhy na růžových šatech.

,,Lillian, ty huso! Podívej se, jak vypadám!"

Lillian se zasmála. ,,Vypadáš jako pes pana Gilberta," prohlásila. ,,Víš, ten, co se jmenuje Flíček. Až na to, že Flíček není růžový."

Zřejmě vůbec nechápala, jakou pohromu způsobila. Ztratila jsem nervy. ,,Musíš se pořád chovat jako idiot? Proč nemůžeš snídat u stolu? Místo toho mi moje drahá sestřička upatlá šaty!"

,,Já nejsem idiot!"

,,Vážně? Že bych se spletla?"

Lillian se roztřásl spodní ret. Doufala jsem, že se nerozpláče. Obvykle si z mých nadávek skoro vůbec nic nedělala, ale tentokrát jsem asi vybuchla víc než obvykle.

,,Pitomá Cornelia," zvlykla a slzy se ji kutálely po tvářích. ,,Pitomá Cornelia, pitomé šaty a pitomé fotky." Pak se obrátila a utekla pryč. Za chvilku jsem zaslechla jak za ní bouchly dveře jejího pokojíčku.

Do obýváku vešla máma se sklenicí pomerančové šťávy.

,,Cornelie! Co jsi jí udělala?"

,,Nic," zamumlala jsem provinile. ,,Podívej, co mi provedla!"

Zdálo se, že máma chce k mému výstupu s Lillian ještě něco dodat, ale nakonec jen vzdychla. ,,Vidím," řekla. ,,Asi by ses měla převléknout. A pospěš si, táta musí být v bance před půl desátou."

,,Bradu trochu níž, drahoušku, a podívej se do objektivu."

,,Otoč hlavu, otoč hlavu, obracej se ... dobře! Vydrž!

,,Zvedni ruku. Trochu výš."

,,Drž ruku nahoře, nahoře!"

,,Maskérka! Udělejte něco, vždyť se nám leskne!"

,,Řekl jsem, zvedni ruku!"

,,Ne, neusmívej se, tvář napjatě".

,,Drahoušku, to není napjatý výraz, ale škleb!" Ruce mě bolely. Tváře mě bolely. O nohou ani nemluvím a navíc mi do vlasů nasypali něco, po čem mě svědila celá hlava.

,,Neškrábej se! Katie, uprav jí ty vlasy!"

,,Víc světla!"

Nebyla to taková zábava, jak jsem si myslela. Kdekdo mě sekýroval a pořád mi opravovali mejkap nebo účes. Podle pana Sacharina jsem se buď tvářila divně, držela jsem špatně ruku, nebo mu vadily miliony dalších maličkostí, které bránily v tom, aby pořídil dokonalé fotky svých ,,úžasných kreací".

Které byly vážně úžasné a dokázaly mi všechnu tu dřinu trochu vynahradit. Například ten hedvábný červený plášť s čepičkou, která vypadala jako velký růžový květ. Měl to být model Červená Karkulka, i když osobně si myslím, že slečna Karkulka by v něm daleko nedošla - plášť by si roztrhla v první lesní houštině.

,,Drahoušku, snaž se vypadat, jako by na tebe vlk zapůsobil trochu víc."

,,Odpusťte," odpověděla jsem, ,,ale on... nevypadá moc nebezpečně."

Vlka představoval Acey Jones a v huňatém kožichu a tmavých brýlích nevypadal zrovna jako hladová šelma. Spíš jako nějaký mladý podnikatel, který se bojí, že chytne rýmu. Když jsem si všimla, že hněvivě stáhl rty, uvědomila jsem si, že jsem měla radši mlčet.

,,Acey, mohl bys ji trochu... víc postrašit?"

Acey něco zabručel, sundal si brýle a podíval se na mě tak zle, až jsem se opravdu lekla. Tvářil se, jako by mi opravdu chtěl něco udělat.

,,Výborně a teď k ní jdi trochu blíž..."

Udělal krok vpřed - a u mých nohou se poroučel k zemi, protože mu lýtka ovinulo ostružiní, které tu z ničeho nic vyrostlo. Ach ne, zhrozila jsem se. Už zase.

Asi čtyři lidé mu hned přiskočili na pomoc - osobní asistent samotného velkého Sacharina konec konců něco znamenal. Odstrčil je stranou a zvedl se sám, vzteklý a vyvedený z míry. Brýle mu spadly a v šedém kožichu pevně vězel ostružinový prut, kterého se marně pokoušel zbavit.

,,Proč někdo neposekal ty zatracené ostružiny?" zavrčel. ,,Je to tu jako v džungli!"

Personál se udiveně rozhlížel, protože ještě před chvilkou to místo džungli rozhodně ničím nepřipomínalo. A skutečně. Během krátkého okamžiku, kdy mě Acey Jones zdánlivě ohrožoval, část vegetace najednou vyrostla skoro o půl metru a chňapla po něm svými zelenými šlahouny. Nechte toho, šeptala jsem v duchu, dejte mi pokoj!

Červ. Červ přichází. V hlavě se mi ozval zase ten tichý hlásek a zaplavila mě známá vlna strachu.

,,Dobrý drahoušku, nepřehrávej to. Chceme po tobě jen výraz překvapení, ne ohromujícího děsu...

Maskérka, proč je tak bledá?"

,,Promiňte," řekla jsem mdle. ,,Musím si na chvilku sednout."

,,Tam ne!" zahřímala stylistka, ale už bylo pozdě. Nohy se mi podlomily a já se sesypala na hromádku rovnou do ostružiní.

,,Není ti něco, drahoušku?" zeptal se fotograf, který se ke mně choval docela slušně, když mě zrovna nekomandoval při fotografování. ,,Neříkali ti, abys nestála na patách? Do mozku ti pak neproudí dost krve a složíš se."

,,Odpusťte," zašeptala jsem. Pořád mi bylo na omdlení. ,,To jsem nevěděla." Jenže já se nesložila kvůli nedostatku krve v mozku. Způsobil to starch, který ve mně vyvolal ten tichý hlásek a úplně mě ochromil. Bylo to jako v mém snu, až na to, že jsem nespala.

,,Přestávka na oběď," rozhodl fotograf. ,,Něco si sněz a uvidíš, že se ti udělá mnohem líp."

Acey Jones mě zpražil pohledem a bručel si cosi o amatérkách a pitomých husách. Oslnivý úsměv, kterým mě oblažoval, když mě přemlouval, abych se zúčastnila fotografování, byl zřejmě nadobro ten tam. Acey Jones mi docela lezl na nervy.

Hlava se mi přestala točit, a tak jsem se pokusila postavit na nohy.

,,Počkej, opatrně..." Stylistka si samozřejmě dělala starosti o šaty, ne o mě. Ale trnité výhonky, které se tak houževnatě držely Aceyho vlčí kůže, ze mě spadly, jako by mi za nic na světě nechtěly protrhat hedvábný plášť.

,,Je to v pořádku?" zeptala jsem se stylistky. Pozorně si mě prohlédla. ,,Hmm... zdá se, že ano." To bylo rozhodně zvláštní.

,,Tak co?" vyzvídala Taranee. ,,Jaké to je, být modelkou? kdybych tak uměla to, co ty."

,No..." odpověděla jsem. ,,Spíš se mi zdá, že dělám všechno špatně." Mračila jsem se na ananas a chlebíčky namazané rybí pomazánkou, které se tu podávaly k odpolední svačině. V břiše mi nespokojeně zakručelo.

Hlad. Hlad. Červ má hlad.

,,Cornelie!" zavolala Will. ,,Vždyť ty se celá třeseš!" Will, Taranee a Irma přijely do Ladyholdu hned po škole, aby se podívaly na to úžasné fotografování do módního časopisu. Teď si mě starostlivě prohlížely.

Málem jsem se rozplakala.

,,Nevím, co se to se mnou děje! zašeptala jsem a sevřela v dlaních plastikový pohárek. Vlažná oranžáda přetekla přes okraj a polila mi hřbet ruky. Odložila jsem pohárek a otřela si ruku do papírového kapesníčku. Obě ruce se mi chvěly.

,,Jsi nervózní kvůli tomu focení?" zeptala se účastně Taranee.

,,Ne. Jo. Ale o to nejde." Zaváhala jsem a pak jsem se rozhodla, že jim všechno vyklopím.

,,Poslední dobou se mi pořád zdá divný sen... noční můra..." Pokusila jsem se jim ten sen popsat, ale bylo to dost těžké, protože šlo spíš o pocity a dojmy. ,,Jenže teď se mi ten sen vrací i ve dne. Začínám snad bláznit, nebo co?"

Irma si mě vážně prohlédla. ,,Možná," prohlásila. ,,Ano, tím to asi bude."

,,Irmo!" napomenula ji Will a rýpla ji loktem do žeber.

,,Au! Jen jsem si dělala legraci..."

,,Nevidíš, že na legraci nemá náladu?"

Ale Irmin vtip mě kupodivu povzbudil. Došlo mi, že kdyby si Irma jen na okamžik pomyslela, že ztrácím rozum, určitě by to nebrala na lehkou váhu.

,,Cornelie, ty jsi ta nejnormálnější a nejrozumější holka, co znám," řekla Taranee.

,,Dobře, ale když nejsem blázen, co se to teda děje?"

,,Divné věci," prohlásila Irma, jako by to samo o sobě vše vysvětlovalo.

,,Věci, o kterých bychom si měly promluvit s Věštcem?" zeptala se Will.

,,Nevím," vzdychla jsem. ,, Co bychom mu vlastně řekly? Nemůžeme přece volat Věštce pokaždé, když má některá z nás divný sen."

,,Jenže tohle je trochu víc než jen sen."

,,Jo, ale stejně..."

Chvíli jsme mlčky seděly a přemýšlely.

,,Ehm, Cornelie?" odkašlala si Hay Lin.

,,Ano?"

,,Pusť ten talíř. Ananasy začínají klíčit a..."

Honem jsem stáhla ruce zpět. ,,Tohle musí přestat!" řekla jsem nahlas, ani nevím komu.

Na stůl najednou dopadl štos lesklých fotografií.

,,Slečno Haleová," ozval se hlas Aceyho Jonese.

,,Nechtěla byste nám něco vysvětlit?"

Podívala jsem se na fotky. Co měl na mysli?

Byly pořízené dopoledne, na některých jsem pózovala v modrých šatech v tanečním sále Ladyholdu, na jiných jsem měla na sobě červený Karkulčin plášť.

,,Vypadají úžasně!" zvolala nadšeně Taranee.

Acey ji věnoval útrpný pohled a sebral z hromady jeden snímek.

,,Úžsně? Jsou úplně k ničemu! Prohlédněte si tohle!"

Na fotce mi kolem obličeje poletovaly podivné zelené jiskřičky. Acey Jones vytáhl další snímek.

,,A tohle!"

Totéž.

,,A tohle. Tohle! Prohlédněte si všechny!"

Měl pravdu. Byly tam, na každé fotografii - malé zelené jiskřičky, smaragdové odrazy v mých vlasech, kolem obličeje, podél šatů, které jsem měla na sobě.

,,Prohlédli jsme filmy. Zkontrolovali jsme čočky. Vyzkoušeli jsme světla a aparáty. Prověřili jsme všechno. Nenašli jsme žádnou chybu. A protože naše modelky nikdy nemají podobné problémy, zbývá jen jediné vysvětlení. Přístroje a materiál jsou v pořádku. Vy nejste."

,,Omlouvám se, ale vážně to nechápu -"

,,Celý den práce byl k ničemu, slečno Haleová, kvůli vám. Uvědomujete si vůbec, kolik to všechno stálo?"

,,Ale já přece - "

,,Nevím přesně, co se s vámi děje. Ani to nechci vědět. Vím jen, že jsme udělali hroznou chybu, když jsme najali hloupou amatérku. Máte padáka, slečno Haleová."