3. kapitola - Měsíční zrcadlo

3. KAPITOLA - MĚSÍČNÍ ZRCADLO

Ten večer v nemocnici se strýčkovi Kaovi mnohem hůř dýchalo a byl stále v bezvědomí. Chvíli jsem ho držela za ruku, ale zdálo se, že to nemá význam.

,,Mluvte na něj," říkaly nám sestřičky. ,,Je docela možné, že vás ještě slyší."

A tak jsme mu vyprávěli, co jsme ten den dělali, jaké je počasí a podobně. Nezdálo se, že by nás slyšel, a já jsem měla dojem, že nám to sestřičky řekly jenom proto, aby nás uklidnily.

To podivné zrcadlo jsem si pověsila na stěnu pokoje, přímo nad lucernu. A když jsem konečně usnula, znovu se mi zdálo o té hoře. Tentokrát to bylo jako opravdové. Větrné zvonky cinkaly ve větvích modřínů a stále jsem slyšela, jak mě volá ten hlas. Ze sna jsem otevřela oči a zjistila, že někdo rozsvítil lucernu. A v zrcadle, které teď bylo jasné jako letní obloha, jsem spatřila sluncem ozářenou horu, obklopenou stovkami vzrostlých modřínů.

Kdo rozsvítil tu lucernu? Babička?

A pak jsem se probudila podruhé - tentokrát doopravdy. V pokoji bylo ticho a tma, lucerna nesvítila. Ale když jsem se podívala do zrcadla, na okamžik se mi zdálo, že jsem zahlédla odlesk horské stráně...

Následující noc jsem se proplížila dolů po schodech. Ve zpocených dlaních jsem svírala lucernu a zrcadlo. Dávala jsem pozor, aby schody nezavrzaly. Rozhodně jsem nechtěla vzbudit rodiče. Kdyby mě tu našli, dotěrně by se vyptávali na věci, o nichž se mi s nimi moc mluvit nechtělo.

Venku už na mě čekala Will.

,,Neměla jsi potíže dostat se ven?" šeptala jsem.

Zavrtěla hlavou. ,,S mámou ne."

,,A s kým tedy?" Začala se smát. ,,James se mě snažil přesvědčit, že se chovám velice nesprávně." James byl lednička. Jako všechny domácí spotřebiče si s Will povídá a většinou jí dává užitečné rady ohledně správného chování a jídelních návyků. V minulém životě musel být vrchní sluha.

,,Ještě že nevzbudil tvoji mámu."

,,To teda jo."

Taranee a Cornelia vešly brankou. A o chvilku později i Irma.

,,Omlouvám se, že jdu pozdě," řekla. ,,Ale táta má dneska noční a já jsem musela počkat, až odejde do práce."

,,Ale neviděl tě, že ne?" polekala se Taranee.

,,Děláš si legraci? Na místě by mě vzal do vazby."

Irmin táta byl policajt. Občas jsem si říkala, že je lepší, když chytá kriminální živly, než kdyby nachytal Irmu při kouzelných kouscích.

,,Ale zvládlas to," řekla jsem. ,,Teď jsme tu všechny. Tak jdeme na to."

Byla docela studená noc, člověk by ani neřekl, že už je jaro. I když třešeň, která rostla na našem dvorku, už vyrážela první růžovobílé pupeny.

,,Tamhle pověs lucernu," navrhla Will, ,,a tamhle zrcadlo. Myslím, že budeme potřebovat oboje." Přikývla jsem. Taky jsem měla pocit, že měsíční zrcadlo a Liina lucerna spolu souvisejí, a proto jsem s sebou vzala i lucernu. Opatrně jsem přivázala lucernu k jedné štíhlé větvi třešňového stromu.

Cornelia podržela zrcadlo a Taranee zatím přehodila přes další větev kus provazu.

,,Počkejte," vyhrkla náhle Cornelia. ,,Tady něco je... tady, na zadní straně."

Přetřela to rukávem. Na její velmi módní bledě modré bundě zůstala tmavá skvrna, ale Cornelia byla tak zaujatá svým objevem, že si toho ani nevšimla.

,,Podívejte," vydechla. ,,Zadní strana je taky zrcadlo!"

Otočila jsem ho, abychom si ho mohly pořádně prohlédnout. Měla pravdu. Bylo tak zašpiněné a začouzené, že to nebylo na první pohled vůbec poznat. Ale když jsme ho trochu víc očistily, bylo jasné, že to zrcadlo je ve skutečnosti oboustranné.

,,Na téhle straně jsou slunce," řekla Taranee. ,,To zrcadlo má sluneční a měsíční stranu. To je hezké!"

,,To jo, ale co to znamená? Sotva jsme se shodly na tom, že funguje jen v noci, zjistíme, že má na sobě i slunce!" stěžovala si Irma, jako by ji zrcadlo chtělo úmyslně podvést.

Podívala jsem se na sebe. Bylo úplně jasno, na obloze ani mráček. Do tmy zářily jasné hvězdy a obrovský bledě žlutý měsíc. Byl skoro v úplňku, i když na tom podle mě moc nezáleželo. Pohlédla jsem na ztemnělou lucernu. Sotva jsem rozeznala obrázek hory a jasného slunce. Najednou mě něco napadlo.

,,Pověste ho tou měsíční stranou k měsíci," řekla jsem. ,,A tu lucernu tak, aby svítila na sluneční stranu zrcadla."

Will se nad tím zamyslela. ,,Myslím, že máš pravdu," připustila. ,,To je jeden ze způsobů, jak získat slunce a měsíc zároveň."

Zanedlouho už oba předměty visely na tmavých třešňových větvích a jemně se houpaly sem a tam.

,,Taranee," řekla jsem, ,,zapáliš ji? Ale buď prosím opatrná. Je velmi stará."

Taranee se usmála. ,,Už celou věčnost jsem nic nezapalovala," řekla. ,,Teda pokud jsem zrovna nechtěla, aby něco shořelo. Tvoje lucerna je u mě v bezpečí."

Taraneein živel je samozřejmě Oheň. Stačilo, aby na okamžik zavřela oči. Vtom se uvnitř lucerny objevil malý plamínek. A ještě... stalo se ještě něco.

,,Óóó, podívejte!" vydechla užasle Irma.

Zrcadlo začalo jasně svítit. Uvnitř se objevila hora, ta hora, kterou jsem tak dobře znala ze snů. A docela jasně jsem slyšela cinkot větrných zvonků a dívčí hlas, který mě volal.

,,Vznešená Lin, poslouchej mě. Pomoz nám v našem trápení!"

Znělo to tak zoufale, tak beznadějně. Podívala jsem se na ostatní.

,,Slyšíte to taky?" šeptla jsem.

Will přikývla. ,,Někdo tě volá."

,,Vznešená Lin, slíbila jsi nám to!" volal znovu hlas a tentokrát ještě prosebněji než prve.

,,Potřebujeme tě! Neopouštěj nás!"

Slib? Ale já jsem nic neslíbila. Ledaže... ledaže ta dívka měla na mysli, že zaplatím to zrcadlo.

Většinou své sliby plním, řekla jsem tehdy. A ta mladá žena s babiččinýma očima odvětila: To je dobře. Je to důležité.

Ale i kdybych neměla ten nepříjemný pocit, že jsem něco udělala, že jsem něco nezaplatila, nemohla bych ten zoufalý hlas nechat být. To asi nikdo.

,,Musíme jí pomoct," řekla jsem tiše.

,,Vždyť ji neznáš," namítla Cornelia. ,,Může to být past."

,,Zná moje jméno!"

,,To je právě podezřelé."

Cornelia je z nás všech nejvíc nedůvěřivá. Nejhůř se dá přesvědčit. Snadno se pozná, že jí patří Země - měla by se jmenovat Zpátky-na-zem. Pro nás je to jenom dobré, protože díky ní se jen tak do něčeho bezhlavě nepustíme. Všechno vždycky nejdřív pořádně promyslíme. Ale v tuhle chvíli mi připadalo, že přehání.

,,Je jasné, že je v zoufalé situaci!"

,,Copak nevíš, jak se dřív chytali lvi? Používali na ně kůzlata jako návnady. A já jsem si jistá, že vždycky vybrali to, které nejvíc a nejpřesvědčivěji mečelo. Měly bychom znát víc, než se pustíme do boje se zbraněmi bez nábojů. Nebo s kouzelnými hůlkami, to je totéž."

,,Hůlky bez nábojů." ušklíbla se Irma. ,,To je teda představa."

,,Zeptej se Věštce," navrhla Taranee. ,,Bude vědět, co dělat. A kromě toho, jak jinak se k ní dostaneme, pokud to je to, co máme udělat?"

Sotva to dořekla, obraz v zrcadle se proměnil. Už tu nebyla sluncem ozářená hora, ale obrovská síň s mnoha sloupy, které nikde nekončily. Pevnost Kondrakar. S úsměvem na tváři tu stál Věštec - a po jeho boku moje babička.

Měla jsem pocit, že mi srdce radostí vyskočí z těla. Oči se mi zalily slzami štěstí, až jsem skoro nic neviděla. Ale slyšela jsem babiččin hlas, tak jasně, jako by stála kousek ode mě.

,,Použijte Srdce, děvčata. Použijte Srdce."

Pevnost se rozplynula. Chvilku se v zrcadle leskl jenom měsíc.

,,Tak jak je to s tou nezpochybnitelnou zlatou pečetí s modrými stužkami, která nám má dát svolení?" provokovala Cornelii Irma. Ale přesto, že se snažila vtipkovat, v jejím hlase bylo znát hluboké pohnutí. Znala jsem jen málo lidí, kteří by se setkali s mojí babičkou a neoblíbili si ji.

,,Řekla bych, že půjdeme na to, ne?" vyzvala nás Will.

Cornelia přikývla. ,,Ať se to týka čehokoli."

Will vytáhla Srdce Kondrakaru. Je stále u ní, ale ne vždycky je vidět. Teď zrovna leželo Will v dlani - byl to křišťálový přívěsek ve stříbrné obroučce.

Ale nebyl to obyčejný křišťál - i ten, kdo nepozná, že jde o kouzla, by si všiml toho jemného světla barvy perel, které se ze středu kamene rozlévalo všude kolem, až Will zaříla celá ruka.

,,Proměníme se hned?" zeptala se Will.

,,Asi to bude lepší," přitakala Irma. ,,Nemůžeme tušit, co se bude dít, až... Srdce udělá, to co udělá."

Will, Irma, Taranee, Cornelia a já máme svou normální každodenní podobu. Ale pak je tu ještě naše čarodějnická verze. A to je něco úplně jiného. Ale ne tak, že bychom se proměnily v někoho jiného. Spíš naopak. Dalo by se říct, že já se stanu víc sama sebou. Will je ještě víc Will. A tak je to se všemi. Tím, jak jsme naprosto samy sebou, taky vypadáme mnohem... dokonaleji. Ne jako topmodelky nebo filmové hvězdy, to ne. Spíš jako bychom takhle měly vypadat pořád, jenom nám to kazí každodenní realita. Jo, a to oblečení, to je taky něco...

Ale nejde jenom o to, jak vypadáme. Když jsem v čarodějnický podobě, jsem si sama sebou mnohem víc jistá. Jako bych dokázala udělat cokoli. Jako by nic nebylo příliš složité, příliš nebezpečné, žádný protivník příliš silný, žádná příšera příliš velká, abych se jí nedokázala postavit. Mám z toho takovou radost. A v tuhle chvíli mi to pomohlo překonat bodavou bolest u srdce, která mě přepadla, když jsem uviděla babičku. Když jsem ji tam viděla s Věštcem... cítila jsem se k ní blíž, jako by opravdu sledovala každý můj krok. A já jsem si přála, aby na mě mohla být hrdá.

,,Srdce Kondrakaru, veď nás," řekla tiše, ale jasně Will.

Rám zrcadla začal zářit ještě jasněji a protáhl se do štíhlého oválu, který se skoro dotkl země.

A najednou to už nebylo zrcadlo, ale vchod. Vchod do Jiného světa.

,,No?" podívala se na nás Will.

Cornelia odevzdaně přikývla.

,,Ano. Pojďme. Opět vstupujeme do neznáma, a můžu dodat, opět bez nějakého přesného plánu."

,,Jak si můžeme něco plánovat, když nevíme ani to nejmenší o tom, do čeho jdeme?" zeptala se Irma.

,,To jsem přesně chtěla říct," odvětila Cornelia a uhladila si dlouhé světlé vlasy. ,,Ale vím, že to je jako kdybych hrách na stěnu házela, takže asi bude lepší, když půjdeme."

,,Do toho!" popíchla ji Irma.

Cornelia obrátila oči v sloup.

,,Honem," popohnala nás Taranee. ,,Myslím, že se to zase začíná smršťovat!"

Prošly jsme dveřmi - já první, pak Will a pak ostatní - do neznáma, jak řekla Cornelia.