4. kapitola - Černočerná křídla

4. KAPITOLA - ČERNOČERNÁ KŘÍDLA

Z měsíčního svitu jsme vešly do sluneční záře a málem nás to oslepilo. Chvíli jsem jen tak stála, mrkala, naslouchala tónům větrných zvonků a nasávala vůni pryskyřice a rozpálených kamenů.

Ozval se vylekaný pískot, jakoby nějakého ptáčka, a přímo přede mnou se na nohy postavila hubená osůbka. Ještě párkrát jsem mrkla. Byla to Číňanka asi v mém věku, na sobě měla vybledlou modrou bavlněnou halenu a bílé tříčtvrteční kalhoty. Rovné černé vlasy měla učesané do dvou úhledných cůpků. U nohou jí ležela sbírka roztodivných předmětů - malá rákosová podložka a naní obrázek legračního obličeje, miska s vodou, pár zrnek rýže a nějaké bílé květiny.

,,Vznešená Lin? Jsi to ty?" užasle na mě zírala svýma pronikavýma očima. ,,To jsou tvoji démoni?" Démoni?

,,Jmenuji se Hay Lin," odvětila jsem. ,,A tohle jsou moje přítelkyně."

Dívka se mi hluboce poklonila a pak o trochu méně uctivě i ostatním.

,,Vítám tě, vznešená Lin, a vítám i tvé démonské přítelkyně."

Cornelia si něco bručela pod vousy. Sice jsem jí nerozuměla, ale jasně jsem viděla, jak se mračí. ,,To nejsou démoni," začala jsem to dívce honem vysvětlovat. ,,Jsou to obyčejné holky."

Teda, ,obyčejné' zrovna ne, ale to teď nehrálo roli.

,,Jako ty a já."

Zdálo se, že jsem ji moc nepřesvědčila.

Nedůvěřivě si prohlížela Taraneeinu tmavou pleť a Corneliiny jasně blonďaté lokny. Natáhla ruku k Williným rudým vlasům, ale pak rychle ucukla, jako by se bála, že bude za tu opovážlivost krutě potrestána.

,,Ne jako ty a já," namítla. Doufala jsem, že tím myslí, že holky nejsou Číňanky. Ale tvářila se, jako by to vůbec nebyly lidské bytosti.

,,Kdo jsi?" zeptala jsem se. ,,A kde to jsme?"

,,Já jsem Hua," odpověděla a znovu se uklonila.

,,Ale každý mi říká Petal. A jsem samozřejmě na hoře. Na Bílé větrné hoře. A to pod námi je údolí Klidné Vrbové Řeky. Copak to Vznešená Lin nepoznává?"

Podívala jsme se směrem, kam ukazovala. ,,Ne," odvětila jsem. ,,Měla bych? Nikdy jsem tu nebyla."

Hua úplně zbělela. Vypadala naprosto vyděšeně.

,,Ach ne," začala naříkat. ,,Udělala jsme to špatně. Všechno je špatně!" Prudce se otočila a ohromnou rychlostí vyrazila dolů po strmé horské pěšince, jakoby by ji honili démoni. ,,Potrestá mě! Za tohle mě určitě krutě potrestá!"

,,Počkej!" zavolala jsem. ,,Huo... Petal.... počkej přece!"

Ale během několika vteřin byla pryč. Zmizela někde mezi balvany a modříny.

Cornelia ji sledovala s rukama zkříženýma na prsou.

,,No, nechci ti připomínat, že jsem to říkala..." prohlásila, ,,ale já tě varovala. Nemůžeš si vzít domů každou dojemně naříkající holku a ukonejšit ji sušenkami a horkým mlíkem. Tohle byl naprosto promrhaný čas. A ještě k tomu o nás mluvila jako o démonech!" Opovržlivě pohodila hlavou. ,,No, myslím, že bychom se konečně mohly vrátit domů, než nás někdo začně shánět."

,,Ne," řekla jsem rozhodně. ,,Oslovovala mě jménem. Jsme tu správně. Je tu něco, co mám udělat. A kromě toho i Věštec nám řekl, že sem máme jít." Cornelia si povzdychla. ,,V tom to asi bude, co?" Will zdvihla z podložky misku. Na bílém podkladě byly modře namalovány vrby, sklánějící se před větrem.

,,Co myslíte, k čemu měla všechny ty věci?" zeptala se. ,,Vodu, rýži, květiny..."

,,Možná to měly být dary na uvítanou," odvětila Taranee. ,,Nebo s tím zkoušela něco vykouzlit." Pokud ano, bylo to dost amatérské. Miska byla naštípnutá a z těch několika hubených rýžových zrníček by se nenajedl ani malý ptáček.

,,Nevypadá to moc... profesionálně," poznamenala Irma.

,,Ale přivedla nás sem," nedala jsem se. Cítila jsem zvláštní nutkání tu dívku bránit. ,,Podařilo se jí to. Co jiného by měl profesionál dokázat?"

,,A pak utekla jako kočka, kterou honí pes."

,,Myslím, že nás nečekala tolik. To možná myslela, když říkala, že to všechno udělala špatně."

Will vypadala zamyšleně. ,,A pak taky řekla, za tohle mě potrestá'. Co myslíte, o kom mluvila?"

,,To nevím," odvětila jsem. ,,Ale myslím, že bychom se měly pokusit zjistit, kam Petal šla."

,,Tamhle," protáhla Irma obličej a ukázala na horskou pěšinku. ,,Letěla, jen se za ní prášilo."

Misku, rýži a ostatní věci jsme nechaly tam, kde jsme je našly. Po zrcadlovém portálu nebylo ani památky. Napadlo mě, jak se asi dostaneme zpátky, až přijde ten správný čas.

Vydaly jsme se dolů po strmé cestičce. Horký vzduch se tetelil nad rozpálenými kameny a všude kolem hlasitě cvrkaly cikády. Pár obzvlášť velkých jsem zahlédla mezi zaprášenými větvemi smrků, které rostly po obou stranách pěšinky. Cikády byly celé hnědé, jen velká plocha křídla měla žlutý nádech.

Will vykřikla a plácla se do krku.

,,Au!" vyjekla. ,,To jsou ale krvežíznivé potvory!"

,,A je jich tu hrozně moc," dodala Irma.

Měla pravdu. I v tomhle poledním parnu všude kolem létaly stovky a tisíce much, mušek a nenasytných komárů. Hlasitý cvrkot cikád doprovázelo neustávající bzučení. Vtom jsem si uvědomila, že tu nejsou slyšet žádní ptáci.

,,Nejsou tu ptáci," řekla jsem. ,,Viděly jste nějaké? Nebo slyšely?"

,,Ani jednoho," odvětila Will a zadívala se na vymetenou oblohu. ,,Taky vás napadlo, že to může být špatné znamení?"

Chvíli nám to trvalo, ale nakonec jsme po horské pěšince přece jen došly až dolů do průsmyku, který Hua nazývala údolím. Klidné Vrbové Řeky. Ten název byl zcela pochopitelný - tekla tudy pomalá, klidná řeka, na jejíž březích se skláněly stařičké vrby. Přes řeku vedl úzký dřevěný most. A za ním se rozkládalo město.

,,Vypadá nějak zchátrale," poznamenala Irma.

,,Stačilo by trochu oživit barvami a hned by to tu působilo jinak."

,,A taky vypadá docela opuštěně," řekla Taranee trochu nervózně.

Měla pravdu. Bylo vidět, že ještě nedávno město žilo naplno. Ale teď se v dříve udržovaných zahrádkách rozrůstal plevel a spousta domů měla zavřené okenice. Když bylo tak krásné počasí, měly by být široké verandy přeplněné lidmi, ať už by pracovali nebo jen tak odpočívali. Ale nebyl tu nikdo. Byl to podivný pocit, jako když vejdete do liduprázdného domu. ,,Dobrý den!" zavoala Will. ,,Je tu někdo?"

K mému překvapení se ozvala odpověď: ,,Tady jsem. Myslím, že jsem tu už jediná. Vlastně ještě Stará Miya, ale ta už ani nevstává z postele."

Stará žena seděla, nohu přes nohu, u vchodu do obrovského, příjemně vypadajícího domu. Její ruce se rychle míhaly, jak točila s příručním vřetenákem. A když jsme se příblížily, obrátila se k nám čelem. Neodhadla to přesně. Dívala se někam kousek nalevo od nás. A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Její oči vypadaly sice docela normálně, ale bylo jasné, že nás nevidí.

,,Kde jsou všichni?" zeptala se Taranee potichu.

,,Proč jste tady sama?"

Stařena sešpulila pusu. ,,Vy určitě nejste zdejší," řekla. ,,Jinak byste věděly. Už dlouho nás nikdo nenavštívil. Přišly jste za Císařovnou? Mám samozřejmě na mysli Její nebeské Veličenstvo, Spanilou Song Ho."

,,Obávám se, že Její Veličenstvo neznáme," odpověděla Will opatrně.

,,Říká se ,blahoslavení, kdo nevědí'," pokračovala stařena. ,,My tady v Klidném Vrbovém Městě známe Její Veličenstvo velmi dobře. A to je vlastně důvod, proč tu nikdo není. Všichni odešli sloužit Císařovně."

,,Všichni?" nevěřila Irma svým uším.

Stařena přikývla. ,,Muži, ženy, děti... každý má svůj úkol. Kromě nás, kteří jsme opravdu k ničemu. A těch hodin, co musejí odsloužit! Omlouvám se, že vás nemohu jak se patří pohostit, ale zanedlouho se vrátí má vnučka Petal."

,,Petal? Petal je vaše vnučka?"

To bylo poprvé, co jsem promluvila. Když stařena zaslechla můj hlas, prudce se napřímila a začala vrtět hlavou ze strany na stranu, jako by hledala můj obličej.

,,Lin? Vznešená Lin, jsi to ty? Upustila vřeteno a nemotorně se natáhla směrem ke mně. ,,Ty ses vrátila! Proč jsi byla pryč tak dlouho?"

To už jsem si stihla dát dvě a dvě dohromady. Jemně jsem uchopila tápající ruku.

,,Myslím, že si mě pletete s mou babičkou, Yan Lin. Já jsem Hay Lin. Obávám se, že jsem tu nikdy předtím nebyla."

Stařena se na chvíli sesunula zpátky na židli, jako by ji ta novina doslova srazila. Ale pak se znovu napřímila.

,,Tak tě tedy vítám, ve jménu tvé babičky," pravila a pevně stiskla moji ruku. ,,Přijmi pozvání do mého domu. Vidím, že si toho budeme muset hodně říct."

,,Zatáhněte ty zástěny," řekla Petalina babička.

,,A byla by jedna z vás tak laskavá a uvařila nám čaj?"

Taranee a Cornelia přitáhly křehký paraván z rýžového papíru, který odděloval místnost od verandy a malé upravené zahrádky. Já jsem zatím podle pokynů Petaliny babičky pro všechny uvařila zelený čaj a na nízký stolek naservírovala pár křupavých sušenek ve tvaru kytky. Jídla na policích ve spíži bylo tak málo, že mi nepřipadalo správné ujídat jim z posledních zásob, ale věděla jsem, že nám je stará paní nabídla ze slušnosti.

,,Říkejte mi paní Paní Liu," řekla stařena. ,,Každý mi tak říká. A teď mi pěkně povězte, jak se která jmenujete."

Každá jsme se představila a Paní Liu nás jednu po druhé uctivě přivítala. Kimono měla sice už sešlé častým praním, ale bylo čisté a vyžehlené, a bílé vlasy měla pečlivě vyčesané do malého drdůlku, připevněného dvěma dlouhými bambusovými jehlicemi. Paní Liu byla hrdá a důstojná žena.

,,Ctěná Hay Lin, když k nám poprvé přišla tvoje babička, velmi jsme ji potřebovali. Do našeho údolí přišla zlá a krutá démonka. Prohlásila se za Císařovnu a vyžadovala, abychom pro ni pracovali, uctívali ji a obdivovali. Nastal lítý boj, ale Vznešená Lin a její mocná kouzla, s kterými uměla moudře nakládat, zvítězily nad démonkou a Klidné Vrbové Údolí bylo zase svobodné."

Před domem se ozvalo tlumené bzučení.

,,Co je to za zvuk?" zeptala se Taranee tiše.

,,Jsou v oknech zástěny?" zeptala se Paní Liu.

,Ano, jsou."

Paní Liu si povzdychla a položila si hlavu do drobné dlaně. Všimla jsem si, že se trochu třese.

,,Byl to krásný čas," pokračovala. ,,Obyvatelé Klidného Vrbového Údolí byli tenkrát veselí a hrdí a měli k tomu důvod. Ale tvoje babička nás opustila. Řekla, že se vrátí, pokud to bude potřeba, ale nikdy se už neobjevila. Místo toho se vrátila krutá Císařovna a znovu sužuje tohle místo."

Bzučení zesílilo a přidalo se k tomu ještě podivné ostré ťukání.

,,Co to je?" drkla do mě Taranee.

Chtěla jsem říct, že nevím, ale vtom jsem si uvědomila, že to vlastně vím.

,,Hmyz," řekla jsem. ,,Naráží do papírových zástěn. Ale to většinou dělají v noci, když je uvnitř rozsvíceno."

Tohle nebylo jen pár nočních můr. Na jemný rýžový papír dorážely tisíce malých černých tělíček.

,,Řekla jsem krutá Císařovna?" zvolala hlasitě Paní Liu. ,,Přeřekla jsem se. Pokorně se omlouvám. Měla jsem samozřejmě na mysli Její Nebeské Veličenstvo, Spanilou Song Ho. Buď požehnáno její jméno!"

Ale hmyz nepřestával dorážet. Najednou se s ohromným zapraskáním rýžový papír protrhl a do místnosti se valil obrovský černý roj much. Nebylo pochyb, že míří k Paní Liu. S tlumeným výkřikem se stařenka schoulila na zem, pažemi si zakrývala hlavu a snažila se uchránit si obličej.

Vyskočila jsem ze židle.

,,Dostaneme je!" vykřikla jsem. ,,Zbavíme se jich!" Přivolala jsem vítr a snažila jsem se mouchy od Paní Liu odvát. Irma také zdvihla ruce nad hlavu a na malinké škůdce, kteří útočili na stařenu, se najednou snesla sprška vody. Ale když se roj stáhl a nakonec zmizel, měla jsem dojem, že to bylo spíš proto, že byli přivoláni zpátky, než že bychom je my porazily.

,,Jste zraněna?" zeptala jsem se Paní Liu, která se stále choulila na zemi, dlaně na obličeji. ,,Paní Liu, jste v pořádku?"

Pomalu spustila ruce do klína. Obličej měla oteklý a samý pupínek, jak ji hmyz poštípal. Ale nejhorší byl strach, který čišel z jejich očí. Čirý strach, který zvítězil nad veškerou důstojností, na níž si tolik zakládala.

,,Jsou opravdu pryč?" řekla sotva slyšitelně.

,,Ano."

,,Prosím... mohly byste opravit tu clonu?"

,,Samozřejmě," prohlásila Will rozhodně. ,,Bude to trvat jen chviličku a každá potvora, která by se sem chtěla ještě někdy dostat, bude na místě seškvařená."

V ruce držela Srdce Kondrakaru. V rámu se objevilo perleťově a modře zbarvené světlo a nahradilo zbytky roztrhaného rýžového papíru.

,,Tak," řekla Will spokojeně. ,,Spolehlivě hmyzuvzdorné. Slibuji. Ale vy se toho raději nedotýkejte, abyste nedostala ránu."

,,Udělej i dveře," řekla jsem. ,,Abychom si mohly v klidu promluvit."

Will opatřila dveře elektrickým světlem. ,,Vše je zabezpečené."

Jak už jsem říkala, Will ovláda Energii a nejvíc si rozumí s elektřinou. Nechtěla bych být tou muchou, která se bude snažit proletět přes její silové pole. Nejsem si jistá, nakolik tomu všemu rozuměla Paní Liu - seškvaření a tomu, že by mohla dostat ránu. Ale každopádně pochopila, že Will svým vynálezům naprosto věři, a to jí stačilo. Sesunula se na židli a zhluboka si oddychla.

,,Stydím se," řekla a hlas se jí pořád chvěl.

,,Musíte si myslet, že jsem hrozný zbabělec."

,,Vůbec ne." Ten roj byl opravdu děsivý.

Paní Liu se trpce zasmála. ,,Dřív jsem si myslela, že bábě, jako jsem já, nemůže nic udělat. Mýlila jsem se." Prstem se poškrábala na jednom napuchlém štípanci. ,,Jsou to její sluhové, víte. Všechen hmyz. A takhle nás nutí poddat se každému jejímu vrtochu. Urazíte Její Veličenstvo? Tyhle její oči a uši to uslyší a potrestají vás. Chcete se vzepřít? Nebudete moct spát, pokud se jí zalíbí. Neexistuje způsob, jak se jich zbavit. Nikdo proti nim není úplně v bezpečí. Neodpočinete si, neuvolníte se, nezdají se vám sny... jenom vás pronásledují noční můry. Jsou příliš maličcí a je jich příliš mnoho. Jsou všude. Lidé kvůli nim onemocněli, nebo začali bláznit. Zanedlouho udělá člověk cokoli, jen aby unikl jejímu hněvu. A když sem přišla poprvé..." hlas se jí roztřásl. ,,Když jsem se jí pokusila vzdorovat, protože jsem si myslela, že někdo to udělat musí a že bude nejlepší, když to budu já, protože na tom, jestli mi něco udělá, tolik nezáleželo... vzala mi zrak. Proklela mě, takže teď vidím jediné - Roj. Černá křídla. Nic než černotu křídel." Přitiskla si prsty na přivřená víčka, také celá oteklá od hmyzích štípanců. ,,Teď se už nemohu dívat do očí své milé Petal. A bylo to k ničemu. Úplně k ničemu."