4. KAPITOLA - PLAMÍNEK
,,Nemůžete mě vyhodit. To já končím! A pokud jde o vás, pane Jonesi, pochybuju, že jsem se někdy setkala s tak sobeckým, prolhaným a povrchním člověkem, jako jste vy! Nakonec jste se přece jen projevil jako Vlk!"
Byla jsem na svůj krátky proslov pyšná. Docela se mi povedl a každé slovo z něj byla pravda. Měl jen jednu chybu.
Netroufla jsem si říct mu ho do očí. Ve skutečnosti jsem vstala, věnovala jsem mu zlostný pohled a zjistila jsem, že zůstanu jen o chvilku déle, rozpláču se jako malá holka. Tu radost jsem mu rozhodně nechtěla udělat. Otočila jsem se a vyrazila ven z domu.
,,Cornelie!" volala za mnou Will.
,,Dej mi pokoj," vyrazila jsem ze sebe mezi vzlyky. ,,Nech mě být." A pak jsem utíkala po cestičce přes park, který obklopoval Ladyhold, až k bráně. Ani pak jsem nezpomalila. Trhaně jsem lapala po dechu, napůl kvůli běhu a napůl kvůli pláči, ale nohy jako by ani nechtěly zastavit. K červeným střevícům, které jsem měla na nohou, se mi lepilo mazlavé hnědé listí a holé větve stromů jako by se za mnou otáčely rychlostí světla.
Nakonec jsem už nemohla a zastavila jsem se.
Přes mlhu slz jsem skoro neviděla.
Nešlo jen o pitomého Jonese, ale o všechny ty podivné události a pocity, kterým jsem nerozuměla. Možná si myslíte, že holka zvyklá na magii jako já takové věci dokáže v pohodě zvládnout. Omyl. Někdy se mi zdá, že magie mi přináší jen utrpení. Svým způsobem mi ukradla nejlepší kamarádku Elyon, která se stala královnou jiného světa a nikdy už si nesedne ve třídě vedle mě a nebude mi šeptat hloupoučká tajemství, ani nebude kreslit svoje nádherné skicy při čaji, který jsme spolu vždycky pily, když přespávala u nás. A pak tu byl... ne, na Caleba jsem nechtěla myslet. Caleb z Elyonina světa. Proč jsem nemohla být Will a zamilovat se do někoho jako Matt, někoho milého a dosažitelného, někoho, s kým můžete být v obyčejném světě každý den. Ale to bych nesměla být já. Já se musím zamilovat do nedosažitelného hrdiny z pohádky, který mě nikdy nepozve na pizzu, ani mě nepožádá o tanec. I kdyby byl dokonce... ne. Nechtěla jsem myslet na Caleba. Radši budu naštvaná na Aceyho Jonese, na kterém nebylo absolutně nic pohádkového. Byl to jen sobecký a nafoukaný idiot.
Smutné. Tak smutné. Moc líto.
Tichounký hlásek, spíš dojmy než slova. Pocity smutku a lítosti.
Mrkla jsem a setřásla z řas poslední slzy.
Asi třicet centimetrů před obličejem se mi vznášela zelená jiskra. Maličké, zářící světlo, které kupodivu mělo hlas. A city. Mělo... snad dokonce i tvář?
To jsem nevěděla jistě.
,,Kdo jsi?" vyhrkla jsem.
Žádná skutečná odpověď nepřicházela. Jen takový hřejivý pocit, jako by té jiskře na mně hodně záleželo. Okamžitě mě napadlo slovo přítel.
Všimla jsem si, že jich je víc. Mnohem víc. Stovky jisker se soustředily kolem mě v jakémsi ohňostroji tepla, zeleně a světla. Ale ta před mým nosem byla největší - spíš plamínek než jisrka. Malý plamínek zeleného přátelství.
Spící předjarní louka kolem mě náhle rozkvetla spoustou zářících pryskyřníků. Ani stromy samozřejmě nezůstaly holé. Na špičce každé větvičky vyrašily mladé jarní lístky.
,,To vy," došlo mi najednou. ,,To vy děláte všechny ty věci. Kvetoucí stromy a tak."
,,Cornelie? Cornelie, jsi v pořádku?"
Škubla jsem sebou. Byla to jen Will, ale já jsem se tak zabrala do úvah o jiskrách, že jsem ji ani ostatní holky neslyšela přicházet.
,,Ano," odpověděla jsem. ,,Jak jste mě našly?"
Will, Irma, Taranee a Hay Lin došly až ke mně.
,,Stačilo sledovat zeleň," řekla Hay Lin a mávnutím ruky shrnula do jednoho gesta pryskyřníky a rašící listí na stromech. ,,Cornelie, co když se tvoje schopnosti zbláznily..."
,,Ne, tak to není," zavrtěla jsem hlavou, opravdu šťastná, že jsem to mohla říct. ,,To má na svědomí Plamínek a jeho kamarádi. Podívejte..."
Ale v tu chvíli všechny zelené jisrky zmizely.
,,Nestyďte se," volala jsem tichounce. ,,No tak, kde jste, seznamte se s mými kamarádkami!"
Jenže nic se nedělo a Taranee se zatvářila starostlivě, jako by mi vážně přeskočilo.
,,Asi se bojí," řekla jsem. ,,Will, nemohla bys jim ukázat Srdce? Třeba ti pak začnou důvěřovat."
,,Komu?" zeptala se Will.
,,Malinkým... jiskřičkám, tak by se jim nejspíš mohlo říkat. Zeleným zábleskům. To ony způsobily, že všechno kolem roste jako bláznivé."
,,Zkusit to můžeme."
Will vyndala Srdce Kondrakaru. Zářící křišťálové kyvadélko leželo na její dlani jako perla. V něm odpočívaly všechny přírodní živly v dokonalé harmonii a já doufala, že Plamínka jeho energie uklidní, protože jiskřičky mně samy připadaly jako přírodní energie.
Pokud se ozval nějaký zvuk, pak nejspíš překvapený vzdech. Ve skutečnosti jsem asi jen vnímala pocit úžasu. A pak se Plamínek vrátil i se stovkami svých kamarádů a začali tančit kolem Srdce. Rejdili a vesele poskakovali ve vírech zelené záře. Rozesmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem z nich tolik radosti.
,,No ne!" vydechla Hay Lin. ,,Neuvěřitelné!"
Irma zírala na tančící zelené šmouhy s otevřenou pusou.
,,Jestli ses zbláznila," vypravila ze sebe nakonec, ,,tak já taky. Vidím malé zelené mužíčky!"
,,To nejsou mužíčci," opravila ji Taranee, ,ale... světýlka."
,,Ale jsou to lidé. Nebo aspoň bytosti."
,,Lidé," prohlásila jsem pevně. ,,Mají pocity a myšlenky. Určitě jsou to lidé." A pak jsem natáhla ruku. ,,Plamínku? Plamínku, vydrž chvilku na místě, prosím. Chceme si tě prohlédnout."
Plamínek beze všeho zamířil k pohárku, který jsem udělala z dlaně, a důvěřivě se v něm uvelebil. Na okamžik se mě dotkl pocit náklonnosti a přátelství. Připomínal letní sluneční paprsky.
,,Tohle je Plamínek?" zeptala se Will.
,,Já mu tak jen říkám. Protože je větší než ostatní." Ale podle souhlasného dojmu, který jsem měla, se zdálo, že ,,Plamínek" mu docela vyhovuje.
Dokonce byl zřejmě pyšný na to, že dostal jméno.
,,Odkud jsi, Plamínku?" zeptala se ho Hay Lin.
Náhle se zakymácel a zbledl. Pýcha zmizela, jako by zhaslo světlo, a strach mě zasáhl jako přílivová vlna.
Červ. Červ přichází.
,,Ach," vzdychla jsem a musela se posadit.
Mokrá půda mi promáčela tenký růžový plášť, ale já byla tak zaplavená divnými pocity, že jsem si toho skoro nevšimla.
,,Jsou pryč," poznamenala Irma.
Zelené jiskřičky opět zmizely - všechny až na Plamínka, který se tvrdohlavě a statečně držel mé dlaně.
Pomoc. Prosím, pomoc.
,Sny," řekla jsem. ,,Noční můry. Ty mám taky od těch zelených jiskřiček. Ať už normálně žijí kdekoli, stalo se tam něco strašného." Až moc jasně jsem cítila hrozný strach z toho, že mě něco spolkne a zničí. Plamínek a jeho kamarádi přišli za mnou, protože unikli před děsivým nepřítelem. A žádali mě o pomoc.
,,Teď přišel čas navštívit Věštce," řekla jsem.
Pět dlaní spočívalo na povrchu Srdce. Pět kamarádek, blízkých jako sestry. To jsme my - W.I.T.C.H.
,,Srdce Kondrakaru, slyš nás," řekla Will tiše.
,,Přenes nás k Věštci."
Zelená louka, žluté pryskyřníky, stromy s račícími listy - všechno rázem zmizelo. Místo toho nad námi vyrostla vysoká klenba podepřená sloupy nekonečně vyššími, než byly stromy, které nás ještě před okamžikem obklopovaly.
Vítejte, Strážkyně.
Věštec nás skoro vždycky zdravil těmito slovy.
Pokaždé jsem se na ně těšila, protože v nich bylo něco víc. Přivítání bylo opravdové, vřelé a dávalo nám na vědomí, že sem patříme. Cítila jsem při něm totéž, jako když jsem se dotýkala Srdce.
,,Plamínkovi a jeho přátelům hrozí nebezpečí," začala jsem.
Tak ty mu říkáš Plamínek? Z těch slov jsem vycítila pobavení, dokonce tichý smích.
,,Je na tom něco špatného? Já vím, že to není jeho pravé jméno, ale..."
Jemu se líbí. Plamínek se k němu hodí.
,,Chci mu pomoct. Ale nevím ani, odkud přišel, nebo co je zač."
Pochází z Fylie. Ze světa oplývajících zelenými rostlinami. Takový ten svět alespoň býval ale od té doby, co z něj Plamínek a jeho lid uprchli, hrozí, že se obrátí v pustinu. Plamínek a jemu podobné bytosti jsou růst ve své podstatě. Bez nich jen málokterá rostlina rozkvete a přinese plody.
,,To... jsem si tak trochu domyslela. Ale jak mě našel?"
Nepochybně ho přitahovala tvá schopnost spojit se s životodárnou silou Země.
,,Něčeho se bojí, nějakého nepřítele, který ohrožuje jeho a ostatní zelené jiskřičky."
Ano.
Čekala jsem, ale Věštec mi zjevně nechtěl o povaze toho nepřítele říct nic dalšího.
,,Můžeme jít do Fylie a pomoct mu proti tomu nepříteli?"
Jestli si to přejete.
,,Ano. Viďte?"
Samozřejmě že jsme chtěly. Cítila jsem, že ostatní holky se mnou souhlasí.
Pochybuji, že většina těch zelených jisker v sobě najde odvahu vás sledovat. Plamínek snad, protože jsi ho pojmenovala, a tím ho označila."
,,Označila? Doufám, že jsem ho tím nepoškodila!"
Poškodí se však semeno, když vzklíčí? Každá změna přináší svým způsobem poškození, ale kdo by chtěl zůstat navždy beze změny? Změnila jsi ho a odlišila od jeho druhu. On tu změnu přijímá a je na ni hrdý. Chopil se výzvy stát se Plamínkem a tvým přítelem. Chval jeho odvahu a těš se z ní s ním. Ale jste připravené na cestu? Přejete si jít do Fylie a bojovat s nepřítelem, který odtamtud vyhnal Plamínka a jeho lid?
Při Věštcových slovech mi přejel mráz po zádech. Ale jestli se Plamínek opravdu změnil a stal se mým přítelem, jak bych ho mohla zklamat?
,Ano."
Dobře tedy. Hodně štěstí, Strážkyně.
A prostor najednou nebyl stejným prostorem jako dřív, ani čas stejným časem.
Žádné komentáře:
Okomentovat