3. KAPITOLA - SAMA
Než se Cornelia vydala na cestu domů, přestalo foukat. Ale jí byla pořád hrozná zima, a tak šlapala jako o závod, aby se aspoň trochu zahřála. Vyrazila ze školy, jakmile zazvonilo na konec vyučování, ani nepočkala na ostatní čarodějky u hlavního vchodu, jak to obvykle dělávala. Proč taky, říkala si v duchu a vybavila si, jak netečně se k ní chovaly v jídelně. Ani ji nepozdravily, když přišla-byly naprosto pohlcené svým dětinským nadšením z toho přiblblého maškarního večírku. Jo, a taky z kluků! Rozhořčeně si odfrkla. Žádná z nich nemá nejmenší tušení, jaké to je, když se člověk opravdu zamiluje. Ani jedna o svou lásku nepřišla. Při vzpomínce na Caleba se jí nahrnuly slzy do očí, ale Cornelia si je rychle otřela. Ostatní si jen hrají na to, že jsou zamilované. Ostatně, co jiného jim zbývá-jsou tak nezralé!
Zasunula čipovou kartu do dveří, počkala, až se otevřou, a pak si zavezla kolo do sklepa. Proč by jí vlastně na nich mělo záležet? Přemítala. Copak s nimi musí kamarádit? Nemají vůbec nic společného. Tedy kromě toho, že jsou všechny Strážkyněmi Kondrakaru! Na okamžik měla čarodějka Země pocit, jako by se jí před očima rozpustil mrazivý mlžný opar. Znepokojeně se tázala sama sebe: "Proč mě napadají takové ošklivé věci o mých kamarádkách? Co se to se mnou děje?"
Ale pak se znovu ozval ten ledově odměřený hlas a odehnal veškeré pochybnosti: "Vždycky jsi věděla, že Srdce Kondrakaru bys měla střežit ty, a ne Will. Jsi mnohem vyspělejší než ona."
Když si v hale odkládala kabát na věšák, objevila se ve dveřích její maminka. Vypadala ustaraně.
"Díkybohu, že už jsi doma, Cornelie. Lilian není dobře, přijde k ní lékař. Neříkala jsi dneska ráno, že ti je zima?" Cornelia přikývla. "Musí to být nějaký virus," pokračovala paní Landonová. "Kolem poledního začala Lilian naříkat, že jí je zima, a teď se cítí dost mizerně. Jak je tobě?" pohlédla pátravě na svou starší dceru.
Cornelia pokrčila rameny. "Je mi fajn," odvětila, ale z jejího hlasu bylo znát, že není ve své kůži.
"Mohla by ses chvilku věnovat Lilian? Většinou ji dokážeš rozveselit."
"Mám hrozně moc domácích úkolů."
"Snad to chvilku počká. Co je s tebou, Cornelie? Vůbec tě nepoznávám."
Maminčin ustaraný hlas znovu rozptýlil tu podivnou chladivou mlhu, která se usadila mladé blondýnce na duši. Cornelia zavrtěla nechápavě hlavou.
"Omlouvám se, mami. Nevím, co se to se mnou děje-možná máš s tím virem pravdu. Samozřejmě že půjdu za Lilian."
Malá holčička, jindy tak rozverná a neposedná, ležela netečně na posteli, přikrytá čtyřmi teplými dekami. Cornelia si k ní přisedla a vzala do dlaně její skleslou ledovou ruku.
"Ahoj, Cornelie," pípla dívenka tichounce. "Je mi hrozná zima. Mohla bys mě trochu zahřát?"
Cornelia ji jemně pohladila. "Pan doktor tu bude každou chvíli. Bude to asi jen obyčejná chřipka. Já jsem dneska ráno myslela, že umrznu, ale teď už je mi líp."
Lilian zavřela oči a Cornelia znepokojeně pohlédla na její bledá, namodralá víčka. Děje se tu něco moc zlého, prolétlo jí hlavou. Snažila se přijít na to, co to jen může být, ale nic ji nenapadlo.
Zůstala tu sedět se sestřinou rukou v dlani, dokud nedorazil lékař. Lilian mezitím usnula a teď se jen těžko probouzela. Nakonec s ní musel doktor docela prudce zatřást, aby se probrala z hlubokého spánku.
Cornelia si ji dál prohlížela a marně se snažila něco vymyslet. Měla pocit, jako by byla rozpolcená do dvou osob-jedna se o Lilian moc strachovala, ale druhá se chovala, jako by se to všechno odehrávalo ve filmu a ona tomu jen lhostejně přihlížela.
"Nemusíte si dělat starosti, paní Landonová," pravil lékař, když Lilian důkladně prohlédl. "Je to jen chřipková nákaza. Měla by pár dní zůstat v posteli a odpočívat a určitě bude v pořádku."
"Ale vždyť nemá horečku-spíš naopak," namítla maminka.
Lékař pokrčil rameny. "Lidské tělo může reagovat různě. Každopádně se nemusíte obávat." Naskládal si věci zpátky do brašny a Elizabeth ho doprovodila ke dveřím.
Cornelia si vytáhla z batohu učebnice a šla do svého pokoje číst si o metamorfóze motýlí larvy. Posadila se ke svému psacímu stolu a najednou ji napadlo, že musí ještě dojít na kluziště vrátit ten krásný průsvitný přívěsek. Ale kam zmizel?
Prudce otevřela dveře na chodbu a vykřikla na celé kolo: "Kdo mi vzal řetízek, který ležel na mém nočním stolku?"
"Snad bys nemusela tak křičet!" odvětila nakvašeně její máma. "Lilian se moc líbil, a tak si ho půjčila."
"Proč nemůže nechat moje věci na pokoji? Copak v tomhle domě vážně nemůže mít člověk ani trochu soukromí?" Vtrhla do Lilianina pokoje a zatřásla se svou malou sestřičkou, která mezitím znovu usnula. "Co jsi udělala s mým Ledovým květem, ty malá zlodějkou?" Ale než se Lilian stačila úplně vzbudit, popadla paní Landonová svou starší dceru za rameno a odtáhla ji ven z místnosti.
"Tady je ten přívěsek," prohlásila a vložila ho Cornelii do dlaně. "A doufám, že se napříště budeš ke své mladší sestře chovat lépe. Je ještě malá a nemá z toho rozum. Snad se nestalo nic tak hrozného, když si tu tvoji nádheru na chvilku vyzkoušela."
Cornelia se matce vykroutila a s přívěskem v ruce odběhla do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře, až se celý byt otřásl. Do očí se ji nahrnuly hořké slzy. Plácla sebou na postel, přímo na pomačkané šaty Sněhové královny, a začala rozzuřeně bušit do polštáře. Proč to muselo dopadnout takhle? Ať udělala cokoli, vždycky to bylo špatně. Nikdo jí nerozuměl a nikdo ji neměl rád. Její takzvané kamarádky si jí nevšímaly a zajímaly se víc o své vybájené lásky než o ni. Dokonce ani máma ji neměla ráda-zato Lilian byla její miláček.
Po chvíli přestala plakat a hlasitě se vysmrkala. Tak dobře, pomyslela si. Když mi nic jiného nezbývá, ukážu jim, že si hravě poradím i bez nich. Vstala a přešla k psacímu stolu. I kdyby ji nesnášel celý svět, nikdo jí nezabrání v tom, aby se učila a měla dobré známky. Vytáhla učebnici přírodopisu a nalistovala kapitolu, kterou se měla naučit na blížící se písemku.
V tu chvíli se ve dveřích objevila její máma. Tázavě pohlédla na svou starší dceru, ale ta jen zarytě civěla do učebnice.
"Nechceš si promluvit? Svěřit se, co tě trápí? Ach… pro všechno na světě… Cornelie, cos to provedla se svým kostýmem? Vždyť je celý zmačkaný!"
Elizabeth Landonová zdvihla z postele krásné šaty a marně se je snažila narovnat.
"A tady! Je to zničené!" Vzala do ruky kus modrostříbrné krajky, která visela ze šatů jako utržená mašle. "Jak jsi mohla? Vždyť to stálo celé jmění."
"Já jsem se tě o to neprosila," utrousila Cornelia a dál koukala do učebnice.
"Nepovídej! Pokud vím, domluvily jsme se, že ti seženu nějaký pěkný kostým. Šla jsem k jedné z nejlepších návrhářek a tu napadlo, že když to má být pohádková postava, mohla bys jít za Sněhovou královnu. A ty jsi s tím nadšeně souhlasila! Tak jak můžeš říct, že…"
"Mami, jestli sis nevšimla, tak se snažím učit." Cornelia byla sama překvapená, jak chladně dokázala s matkou mluvit.
"To je možné, ale teď se bavíme o tvém kostýmu. Jak si to vůbec představuješ? Myslíš si, že ti ho stihnu takhle na poslední chvíli spravit? Za tři hodiny musíš odcházet."
"Tak víš co? Já raději zůstanu doma."
"Co tím chceš říct? Vždyť ses na ten maškarní večírek tak těšila."
"Těšila, ale časy se mění. Nikam nejdu. Maškarní ples-to je přece tak dětinské. A kromě toho, musím se učit na písemku z přírodopisu."
Elizabeth Landonová si přisunula židli ke Cornelii, která se ale opět zahleděla do své učebnice.
"Drahoušku, trápí tě něco? Nepohodla ses s kamarádkami? Nebo jde o nějakého kluka? Víš přece, že se mnou můžeš o všem mluvit."
Cornelia vrhla na mámu otrávený pohled a pravila netrpělivě: "Nemohla bych mít aspoň chvíli klidu na učení?"
Paní Landonová se zahleděla své dceři hluboko do očí a pak odvětila: "Ano, samozřejmě. Já ti zatím vyžehlím ty šaty a zkusím sehnat někoho, kdo by je mohl zašít. Až si uděláš úkoly, promluvíme si o tom plese, ano?"
To už se ale Cornelia znovu zahloubila do přeměny housenky v motýla a na matčina slova nereagovala. Elizabeth si ji ještě chvíli zamyšleně prohlížela, pak si přehodila třpytivé šaty přes ruku a nechala Cornelii o samotě.
Larvy motýlů. Kolik je různých druhů? Cornelia zalistovala o pár stránek zpátky. Už si to přečetla třikrát, ale za nic na světě si to nemohla zapamatovat. Proč byla tak nesoustředěná? Protáhla se a chvilku jen tak koukala z okna. Náhle si vybavila sen z předešlé noci. Ten ledový zámek se třpytil, až oči přecházely, a každý křehounký krystal na něm byl dokonale hladký a symetrický. Usmála se a natáhla se pro Ledový květ. Na šesti hranolech, které tvořily jemné okvětní lístky, nebyla jediná rýha, jediná prasklinka. Napadlo ji, že si řetízek pověsí na krk, a jakmile si ho připnula, zdvihla přívěsek před sebe, aby na něj dopadaly jasné paprsky vycházejícího měsíce. Krystal se opět rozzářil všemi barvami, až si Cornelia musela zakrýt oči.
"Podívej se na mě," ozval se zničehonic neznámý hlas. Cornelia překvapeně vykoukla zpoza zkřížených prstů a spatřila uvnitř Ledového květu ženský obličej s jiskřivýma jasně modrýma očima.
"Nedovedeš si představit, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala," pravila záhadná tvář a vítězoslavně se usmála.
Žádné komentáře:
Okomentovat