4. KAPITOLA - KLUK Z BARDU
Dostat se ke Kedovi se ukázalo jako pěkný oříšek. Hvězdná Hudba, zosobněná Alem Gatorem s jeho vzdušnými polibky, přestěhovala Pekelníky do velkého statku za Heatherfieldem, kde měli, jak se patří na hvězdy takového kalibru, svoji vlastní ochranku. Nejdřív jsme s ním chtěly udělat rozhovor pro školní časopis. Ani náhodou!
"Nezlobte se, drahouškové," vysvětloval Al Gator, "ale Ked nadává interview místním médiím."
Vypadalo to, že si nás nepamatuje. Jak by taky mohl-vždyť se toho za tu dobu tolik událo! Kromě jiného se z pana Gatora stal velmi, velmi bohatý muž.
Znechuceně jsem vrátila Will její mobilní telefon. "Nejde to," řekla jsem. "Nejsme dostatečně celostátní."
Nějaký student vrazil ze strany do Will, až málem upustila telefon, a beze slova šel dál. Z jeho rádia k nám doléhal nekvalitní přenos písničky Navždy s tebou.
Will nad tím jen kroutila hlavou. "Někteří vypadají jako oživlé mrtvoly," poznamenala. "Tohle musí přestat!"
"Možná bychom se tam mohly jednoduše vloupat," navrhla jsem. "Nakonec, jsme přece čarodějky. Bude to pro nás hračka."
Má poslední slavná slova, říkala jsem si, když jsem ležela na břiše na mokré zasněžené pastvině pro ovce a prohlížela si budovu, které dnes nikdo neřekl jinak než Pekelnický statek. Byly tam ploty. Byli tam psi. Byly tam kamery a poplašná zařízení. A byly tu rozestavěné stráže, proti kterým by horské gorily vypadaly jako pouhá nedochůdčata.
"Snad bych dokázala zvládnout ty psy," řekla jsem nahlas. Kromě Lillit, která byla v jednom kuse podrážděná, se mi docela dařilo získávat přízeň všech možných zvířat. Bylo to podobné, jako když jsem se snažila, aby mě měli rádi lidé. "Will by se mohla postarat o ty kamery a alarmy. Ale co to ostatní?"
"Nemůžeme si dovolit nic efektního," upozorňovala Cornelia. "Jsme sice na venkově, ale i tady žijí lidé. Myslím kromě Gatora a jeho svalovců."
Měla pravdu, i když v tuhle chvíli byly všude samé ovce. Jedna z nich, kamarádská ovečka s obojkem a zvonečkem s nápisem "Molly", se mi neustále snažila okusovat rukáv.
"Hodila by se nám neviditelnost," prohodila jsem zadumaně a přitom jsem odstrkovala Mollyinu neodbytnou tlamu. "Ale to asi nezvládneme, co?"
Všechny holky zavrtěly hlavou.
"Stejně bychom se nedostaly přes plot," namítla Will. "Ledaže bychom proklouzly branou, až přivezou nějaké jídlo nebo něco takového."
"Hmmm," odvětila jsem zamyšleně. "To je nápad..."
"V příštím životě," řekla Will, "se nechci narodit jako krabice banánů."
Věděla jsem přesně, jak se cítí. Natřásání se v náklaďáku spolu s půl tunou jídla a čtyřmi kamarádkami bych určitě nenazvala zábavou.
"Řídí jako šílenec," špitla Taranee. "Doufám, že nenabouráme!"
"Asi ho naštvalo to zpoždění."
Člověka to asi dost otráví, když se mu do cesty položí tři spící ovce. Ale svůj účel to splnilo-řidič zastavil a vylezl z auta, a to bylo pro nás to hlavní. Zatímco on zaháněl ovce zpátky na pastvinu, my jsme honem naskákaly do jeho náklaďáku.
"Ale Molly takhle za krk brát nemusel," podotkla jsem. "Ty ovečky jsou tak přátelské, není potřeba s nimi jednat hrubě."
"Každý není se zvířaty takový kamarád," uzemnila mě Cornelia.
"Pššš," okřikla nás Will. "Myslím, že se blížíme k bráně..."
Auto zastavilo. Z mluvítka zařinčel nějaký hlas a pak bylo slyšet, jak řidič odpovídá. Hned nato se náklaďák znovu rozjel.
"Projely jsme," zašeptala Taranee. "Will, neměla bys raději..."
"Už na tom pracuji," přerušila ji Will. Ve tváři se jí zračilo hluboké soustředění. O vteřinu později chcípl motor. Za tenkou kovovou přepážkou se ozývaly rozzuřené nadávky.
"Dneska prostě nemá svůj den, co?" zasmála jsem se.
Práskly dveře. Pak se ozvalo zavrzání, jak řidič zdvihal kapotu.
"Teď," zavelela Will. "Ven! Tiše!"
Vystoupily jsme tak potichu, jak to jen šlo. Řidič byl naštěstí plně zaměstnán motorem. Proplížily jsme se až k nejbližším keřům, a jakmile jsme byly z dohledu, Will motor znovu spustila. Řidič se překvapením napřímil tak prudce, že se praštil do hlavy o kapotu vozu.
"Opravdu má dneska pech," šeptla jsem.
"Nebuď škodolibá," zchladila mě Taranee. "Vždyť nám vůbec nic neudělal."
"To ne, ale k Molly se moc hezky nechoval."
Opatrně jsme se proplížily blíž ke statku a hospodářským budovám. Pokaždé jsme přeběhly od jednoho keře k druhému. Zatím žádní psi. Will měla plno práce, aby všem hlídacím kamerám stihla včas říct, že se mají koukat na druhou stranu.
"Je to tu obrovské," špitla Taranee. "Může být kdekoli. Kde začneme hledat?"
Vtom k nám z dálky dolehl zvuk, jako kdyby někdo brnkal na kytaru. Vycházelo to z budovy, která kdysi sloužila jako stodola na slámu.
"Co třeba tamhle?"navrhla jsem a ukázala na vrata do stodoly. Byla to obrovská a jenom tlumeně osvětlená stará stodola. Zdálo se, že ji předělávají na nahrávací studio, ale práce ještě nebyly ani zdaleka dokončené. Velká část místnosti byla zastavěná lešením a pokrytá igelitovými plachtami a ve vzduchu bylo cítit ostrý zápach čerstvého nátěru.
Někde v šeru se znovu ozvala kytara.
Zarazila jsem se, protože tentokrát jsem si byla jistá. Byl to jasný a nezaměnitelný hlas Kedovy Milované.
Podívala jsem se na Hay Lin. Přikývla. Bylo jasné, že jsme na správném místě.
Tiše jsme se plížily mezi stíny.
Seděl na převrácené bedně a jemně vybrnkával akordy. A přestože právě vymýšlel novou píseň, jeho hudba byla mrazivě krásná:
"Vrátit se na místo, kde cesta se točí,
kde slunce se třpytí, když začne se šetřit.
Na místo, kde cesta bez konce končí,
mezi své blízké, jimž můžeš vždy věřit.
Vrátit se domů, zpátky domů
Najít zas to, co jsi málem nenávratně ztratil."
Proč jsou všechny jeho písničky tak smutné? říkala jsem si. Protože to opravdu je smutné. Místo-kde cesta bez konce končí-se nedá nalézt. Není to v našich silách. Beznaděj nebyla ani tak ve slovech, byla v jeho hlasu. Vzpomněla jsem si na Fionu, jak celé hodiny chraplavě zpívala a slzy se jí kutálely po obličeji. Pokud tuhle novou písničku nahrají, budeme tu mít další takové případy. Tisíce dalších.
"Musíš toho nechat," vyhrkla jsem najednou.
Will zuřivě zamáchala rukama, ale už bylo pozdě. Slyšel mě. Brnkání utichlo a on se otočil, aby se podíval, kdo to promluvil.
"Kdo je tam?" řekl tiše. "Kdo jsi?"
Vykročila jsem zpoza igelitové plachty.
"Já," odpověděla jsem. "Setkali jsme se na přehlídce v Hvězdném Expresu." Samozřejmě jsem trochu přeháněla. Jeden letmý pohled přes přeplněnou místnost, to není setkání. Ale nebyla jsem zase tak daleko od pravdy.
Nejistě se na mě díval. "Ty jsi jedna z těch...z těch zelenobílých dívek, viď?"
"Nefritové sestry. Ano." Moc mi zalichotilo, že si mě pamatoval.
"Aha." Dál už se na nic neptal. Nezajímalo ho, co tam dělám, kdo mě pustil dovnitř a tak podobně. Zdálo se, že prostě vzal na vědomí, že tam jsem. Jeho pohled byl na chvíli tak strašně vzdálený...jako Fionin.
"Vaše kytaristka je...připomíná mi..." zarazil se v půlce věty. "Jednou bude hodně dobrá. Mohla by z ní být opravdu velká hudebnice."
Slovo hudebnice vyslovil takovým zvláštním způsobem, jako by to byl přímo titul. To mě za Karu trochu urazilo-podle mě už byla hudebnice, a dobrá-ale od něj to stejně znělo jako nevýslovná pocta. Měla jsem dojem, že má jiná měřítka než my. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli je vůbec z naší planety.
Ha! Myšlenky se mi náhle zarazily. Co když...co když to není jenom slovní hříčka. Co když je opravdu...opravdu odjinud?
"Proč jsi říkala, že toho musím nechat?" zeptal se vážně.
"Protože tím ubližuješ lidem. Tvoje hudba...jim ubližuje."
Když jsem to říkala, připadala jsem si strašně krutá. Vypadal tak bezbranně. Tak smutně. Ale to s tím samozřejmě také souviselo.
Seděl klidně, bez hnutí a pevně svíral svou vzácnou kytaru. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost.
"Jseš si tím jistá?" promluvil konečně.
Přikývla jsem. "Je příliš silná. Nejsme na tak mocnou hudbu zvyklí. Působí nám bolest."
Jeho oči byly najednou neuvěřitelně obrovské. Jako by patřily nějaké noční stvůře a ne lidské bytosti.
"Ale já nevím, co mám jiného dělat," zašeptal.
Tak ztracený. Chtěla jsem říct něco příjemného a uklidňujícího.
"Určitě se pro tebe něco najde...něco jiného než zpívání a hraní."
Podíval se na svou kytaru. "Mohl bych pracovat se dřevem," řekl. "Jsem...byl jsem v tom docela dobrý."
Na truhlařině není nic špatného, pomyslela jsem si, ale určitě si tím nevydělá tolik, co popová hvězda.
A pak jsem si vzpomněla na písničku, kterou před chvílí zpíval. Zpátky domů.
"Kede," řekla jsem. "co kdybys mi řekl, odkud jsi?"
Trochu znejistěl. "Město se jmenuje Bard," odpověděl.
"A jaké to tam je?"
"Nádherné," odvětil zasněně. "Je tam tolik hudby. Každý hraje aspoň na jeden nástroj, každý zpívá...Všichni tam jedí, pijí a dýchají hudbu od narození až do smrti. Bard z Hudby žije." Jeho tvář měla čím dál tím tesknější výraz.
"To zní jako ideální domov pro hudebníka."
Smutně se pousmál. "To ano, ale musíš být hudebník." Znova ten zvláštní důraz na slově hudebník. Jako by se psalo s velkým H.
"A proč se tam tedy nevrátíš?"
Prudce se postavil. "Nemůžu," prohlásil.
"Proč ne?"
"Prostě nemůžu. A kromě toho ani nejsem hudebník."
"Děláš si ze mě legraci? Jsi ten nejlepší, jakého jsem kdy slyšela."
Tiše zavrtěl hlavou. "Věř mi. Nejsem."
"Kede...kde vlastně leží Bard?"
"Daleko."
Musela jsem se zeptat. Pokud bych se mýlila, bude si myslet, že jsem se zbláznila, ale musela jsem to vědět.
"Daleko jako...v Jiném světě?"
Ztuhnul. Otočil se a zůstal na mě zírat.
"Jak to víš?" vyhrkl.
Zásah! Oddychla jsem si. Pak jsem se usmála tím nejlíbeznějším vítězoslavným způsobem. "Poslouchej Kede...myslím, že je na čase, aby ses seznámil s mými přítelkyněmi."
Trochu trvalo, než jsme ho přesvědčily, že i my máme zkušenosti z Jiných světů. A i potom, kdy nám konečně uvěřil, pořád opakoval, že mu stejně nemůžeme pomoct. Nikdo mu nemůže pomoct.
"Proč?" naléhala Hay Lin.
Podíval se na svoji kytaru a najednou vypadal zahanbeně.
"Já...já jsem byl vyloučen. Dopustil jsem se přestupku."
Přestupku? To nevypadalo tak hrozně. Asi jako dopravní přestupek, nebo tak něco.
"Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš," konejšila ho Will.
Ale ano, měl bys, pomyslela jsem si. Já to chci vědět.
Vzdychl. "Až budete vědět, co jsem provedl, nebudete mi chtít pomoct," prohlásil s naprostou jistotou.
"Proč myslíš?"
"Tak za prvé, proč mi vlastně vůbec chcete pomoct? Proč se o mě vůbec zajímáte?
"Je to...prostě je to..." Prostě je to správné, dořekla jsem v duchu, ale připadalo mi, že to zní hrozně pokrytecky.
"Je to kvůli mé hudbě, že?"
"Ne tak úplně." Ale musela jsem uznat, že kdyby nehrál a nezpíval tak, jak jsme v posledních týdnech slyšely všude, kam jsme se hnuly...spousta lidí by si ho vůbec nevšimla.
"Pochopte, já jsem se nenarodil s hudebním talentem."
"A to je přestupek?" zeptala se Cornelia.
"Ne. Ale v Bardu to člověk bez nadání nemá jednoduché. Nebyly jste tam, nechápete to...všechno je tam spojeno s hudbou. A mně to prostě nešlo. Strašně jsem se snažil, ale pořád mi říkali, že hraju falešně, nebo že jsem mimo rytmus, nebo...prostě jsem dělal všechno špatně a ani jsem to neslyšel. Narodil jsem se bez hudebního sluchu. Většina lidí se mnou jednala hezky. Říkali mi, že to nevadí, že můžu být dobrý v jiných věcech. A taky jsem byl. Ale co to bylo ve srovnání s hudbou! Můj otec je Hudebník. Svůj titul získal jako jeden z nejmladších v celé historii. Nemohl jsem unést, že ho zklamu."
"A co jsi tedy udělal?" zeptala se citlivě Taranee.
"Šel jsem...na zakázané místo. Do Kruhu Tišitele." Při posledních slovech se mu roztřásl hlas a pak úplně utichl. Rozechvěle se nadechl a pak pokračoval, pevně rozhodnut, že se musíme dozvědět to nejhorší. "Říká se, že když si tam člověk něco přeje, může se mu to splnit. A já jsem chtěl...tak moc jsem si přál, aby na mě mohl být otec hrdý. A taky...Anya."
"Kdo je Anya?" zeptala jsem se, ale z jeho tónu jsem to vlastně už věděla.
"Dívka. Krásná dívka. Chtěl jsem, aby se za mě provdala. A myslel jsem si, že si mě nebude chtít vzít, pokud nebudu Hudebníkem." Prsty se dotkl strun kytary a tichounce zahrál jeden jediný akord. Najednou jsem věděla, že Anya má tmavé vlasy. Vlasy půlnoční barvy, jako ten akord. "A tak jsem šel ke Kruhu, který leží hluboko v lesích. Lehl jsem si na černé kameny pod lomenou klenbu a usnul jsem. Když jsem se vzbudil, slunce zapadalo, ale já jsem věděl, že ještě nenadešel čas na návrat domů. Nejdřív jsem musel ještě něco udělat."
Odmlčel se. Bylo to k zešílení, byla jsem tak zvědavá...Jednou rukou hladil černé dřevo kytary. Tentokrát nehrál, ale přesto se ve vzduchu vznášely slabounké tóny. Možná ozvěna...
"Co?" zeptala jsem se netrpělivě. "Co jsi musel udělat?"
"Vyrobit Milovanou. Z ebenového dřeva lomené klenby."
Řekl to tak potichu, že jsem mu sotva rozuměla.
"A?" skočila jsem mu do řeči, aby mě snad zase nechtěl napínat.
"Pracoval jsem celou noc v měsíčním světle. Ráno jsem měl hotové tělo kytary. Struny jsem si koupil od houslaře, ale všechno ostatní pochází z Kruhu Tišitele. A najednou jsem jako zázrakem uměl hrát. Nějakou dobou jsem to musel skrývat a dělat, jako že se postupně lepším. Ale bylo to, jako by se náhle otevřely zamčené dveře. Najednou jsem přesně věděl, o čem všichni mluvili. Najednou jsem to slyšel. Bylo to, jako bych náhle procitl z hluchoty."
I přes smutek, který ho ani na okamžik neopustil, bylo znát, jako obrovské štěstí to přineslo do jeho života. Podívala jsem se na Milovanou. Tohle všechno kvůli jedné kytaře? Neuvěřitelné. Přestože pocházela z...jak tomu říkal...z Kruhu Tišitele.
"Nazývali to Pozdní probuzení. Říkali, že je to malý zázrak. Ale nakonec zjistili, jak to s tím zázrakem ve skutečnosti je. Starší se sešli v Kruhu Souladu a vyřkli nade mnou ortel. Prohlásili, že jsem se dopustil Přestupku proti Zákonu Hudby. Spáchal jsem Odpornost a musím být poslán do vyhnanství. Rozevřeli skulinu mezi Akordy Bytí a donutili mě, abych od nich odešel. A abych se nemohl vrátit, postavili tam Strážnou Šelmu. Ta cesta je hlídaná a já se nemůžu vrátit domů." Prsty se znovu dotkl strun a místností se rozezněl akord plný zoufalství a opuštěnosti. Oříškově hnědé oči, pomyslela jsem si. Anya měla oříškově hnědé oči.
"Takže teď mám hudbu," dodal ještě. "Ale nic jiného."
Rozhostilo se hluboké, nepokojné ticho. A do toho sem vtrhl Al Gator a tři muži z jeho ostrahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat