3. kapitola - Za životem

3. KAPITOLA - ZA ŽIVOTEM

Bylo to strašné. Cítila jsem se tak děsně, že jsem nemohla ani přemýšlet. Máma mluvila s jednou uniformou za druhou, ale já sotva slyšela, co jim říkala. Její hlas byl ostrý jako ocel, mluvila a mluvila-udělali jste tohle, zkoušeli jste tamto, a proč ne, a kde je teď? Máma je soudkyně, a tak je zvyklá vyslýchat neochotné svědky. Strach o Petra však způsobil, že byla naprosto nemilosrdná. Některé z jejích obětí vypadaly úplně zmateně, když je konečně nechává odejít. Možná měla být čarodějkou máma-byla by určitě ostrá Strážkyně.

V uších mi zněla tři slova: Moře ho vzalo. Nevěděla jsem přesně, jestli jsou slova z filmu, nebo z knížky. Možná jsem je četla na nějakém náhrobku. Rozhodně je ten den nikdo nevyslovil.

Místo toho zaznělo: Je přece zkušený plavec. Nebo: Třeba je někde, kde nemají telefon. a pak: Mladí jsou tak bezstarostní. Tím bylo myšleno asi něco v tom smyslu, že Petr sedí někde v nějakém bistru, s kamarádem, a ani ho nenapadne, že by si o něj někdo mohl dělat starosti. Ach, jak ráda bych tomu všemu uvěřila. Ale chlad svírající můj žaludek nemizel.

Tak ráda bych s něčím pomohla, udělala to či ono, třeba by pak to hnusné mrazení v mých vnitřnostech začalo pomalounku roztávat. Připravila jsem horké kakao, ale nikdo ho nepil. Ani já ne. Táta poděkoval a objal mě, o hodinu později jsem však zase odnesla jeho hrnek do kuchyně a vylila hnědou, studenou tekutinu do výlevky. A tak jsem nevěděla, co si počít, kromě toho, že jsem se cítila bídně.

Pobřežní stráž ho hledá, říkali. Jsou velmi schopní.

Vyslali na místo záchranný vrtulník, říkali. Určitě ho brzy najdou.

Nikdo nevyslovil: Utopil se. Nikdo neřekl: Je mrtvý. Nikdo neřekl: Je to taky tvoje vina!

Ale byla! Sama jsem to dobře věděla. Moje zlé přání se vyplnilo.

Vyplížila jsem se z domu, jak nejtišeji jsem dovedla. Holky možná ještě seděly u Hay Lin a já jsem potřebovala jejich pomoc. Tohle bylo něco, co sama nezvládnu. Našim jsem doma nechala lístek (Zkusím Petra najít), protože bych nedokázala vysvětlit, proč musím ven. A bez velmi dobrého důvodu by mě stejně nenechali odejít. V hloubi duše jsem doufala, že budu zpátky doma-spolu s Petrem-dřív, než vzkaz najdou. Přes restauraci jsem jít nemohla. Nechtěla jsem riskovat, že si mě Hay Linini rodiče všimnou a zavolají našim. A tak jsem prostě stála před Stříbrným Drakem, pozorovala jsem okno dívčího pokoje a usilovně si přála, aby holky vyhlédly z okna a uviděly mě. Za chvíli otevřela okno Will a zahlédla mě. Mlčky jsem jí naznačila, aby sešla dolů. Will přikývla.

"Našli ho?" zeptala se o chvíli později Hay Lin.

Zavrtěla jsem hlavou. Stály kolem mě a vypadaly rozpačitě. Asi bych se taky tak tvářila, kdyby se něco podobného přihodilo některé z nich. Člověk jen těžko hledá slova, když se stane něco tak strašného. Nakonec mě Irma objala.

"Já za to můžu," řekla jsem studeným, mrtvým hlasem, který jsem sama nepoznávala.

"Nebuď hloupá," namítla Cornelia. "Jak by to mohla být tvá vina?"

Všechno jsem jim vyprávěla.

Vypadaly otřeseně.

"Pani, já říkám hrozné věci každičký den!" rozohnila se Irma. "Tomu se nedá zabránit! A hlavně se jim nevyhneš, pokud máš bráchu!"

"Třeba to s tím nemá nic společného?" pokračovala Cornelia. "Třeba je to jen náhoda."

Potřásla jsem hlavou. "Je to kvůli tomu, co jsem řekla. Prostě to vím. Musíte mi pomoct. Musíme ho jít hledat. A my ho najdeme."

"No, já nevím," vzdychla pochybovačně Cornelia. "Já jen, že s tou křišťálovou koulí nám to moc nešlo. Co když to nedokážeme?"

Will se po ní zle podívala. "Samozřejmě že dokážeme! A samozřejmě ti pomůžeme. Irmo, tobě to šlo nejlíp. Jak to uděláme?"

Irma mě popadla do náruče, bradu mi položila na rameno. Cítila jsem její teplou, živoucí tvář na své. Trochu tím rozehřála můj vnitřní chlad.

"Hm," zamyslela se nahlas. "Myslím, že budu potřebovat trochu víc vody, než se vejde do pekáče. Vlastně spousta vody. A znám perfektní místo!"

Zahrada byla obrovská, spíš se podobala parku. Plot, který ji obklopoval, vypadal rozhodně nepřátelsky, nebylo pochyb, že nezvaní návštěvnící nejsou vítáni. Jeho černé hroty trčely proti nebi jako oštěpy.

"Opravdu musíme dovnitř?" pípla Hay Lin a zašilhala směrem k temnému pralesu uvnitř, divoce zarostlému psím vínem. "Je to tak...husté! A určitě se to tam hemží pavouky, klíšťaty a brouky a housenkami!"

"Nemůžeme třeba použít vanu u nás doma?" zeptala se Cornelia. "Rozhodně bude čistější!"

"V ní je chlór!" smetla nápad Irma, jako by tím bylo řečeno vše. "A tvá drahá sestra by nás neúnavně otravovala každých pět minut. A navíc jsem ještě neslyšela o čarodějkách, které by používaly vanu jako kouzelné zrcadlo. Potřebujeme taky nějakou atmosféru! Tak! Zvedněte mě nahoru!"

"Slyšela jsem, že jednou zastřelil zloděje!" zašeptala temně Hay Lin.

"Kdo? Pan Buckingham? To jsou kecy! A navíc je už dávno hluchý! Ani psy tu nemá!"

"Jaké psy?"

"Míval párek dobrmanů. Ale říkám, že už tu nejsou. Tak toho nechte a jdeme! Dokud jsme mladé a krásné!"

Vůbec se mi nechtělo. Nesnáším houštiny plné hnusných pavouků a obyčejně taky nelezu do zahrad k cizím lidem. Psy taky moc v lásce nemám, zvlášť ne velké, černé s velkými zuby. A už vůbec nemusím pana Buckungama a jeho brokovnici. Jenže chtěla jsem zpátky bráchu. A pokud tohle mělo pomoct, tak...

Vyšplhala jsem se na plot.

Rybníček by pojatý stejně velkoryse jako celá zahrada-vypadal spíš jako jezero. Uprostřed se nacházel maličký ostrůvek, hustě porostlý obrovskými, tmavými rododendronovými keři.

"Tam to bude nejlepší," zašeptala Irma a ukázala k ostrůvku.

"Proč šeptáš?" šeptla Cornelia. "Říkala jsi přece, že je hluchý!"

"To taky je!" odpověděla Irma, ale rozhodně ne úplně nahlas.

Přešly jsme po kamenném japonském můstku k ostrůvku. Jezírko bylo na mnoha místech skoro ucpané vodními rostlinami a spadaným listím. Voda byla ve stínu temných rododendronů tmavá a zlověstně se leskla. Pochopila jsem, co Irma myslela atmosférou. Tady už chyběl jen třepotající se netopýr a cáry pavučin.

"Tak, jsme tady," pronesla Irma spokojeně. "Podíváme se, co můžeme dělat!"

Pevně zavřela oči, aby se lépe soustředila. Voda, které se dotýkala špičkami bot, začala nepatrně vířit, pak se náhle zklidnila. Všechny jsme upřeně zíraly na vodní hladinu. Nezahlédly jsme tam snad záblesk oblohy, která nebyla tak šedavě ponurá, jako ta nad námi? Ta v jezírku byla modravá a plná kroužících racků. Obrázek však rázem zmizel, jako když vypneš televizi, a hladina byla znovu černá a tichá.

Všechny jsme se podívaly na Irmu. Zatřásla hlavou. "Byl na vodě, ale už není. Je mimo svět Vody." Její hlas zněl podivně, tak nějak mysticky a "neirmovsky".

Mimo svět Vody? Znamenalo to, že je tedy na pevnině? V to jsem doufala. Ale kde je?

"Teď to zkusím já," navrhla Hay Lin.

Zvedla ruce a najednou proti nám vál ostrý, studený vítr. Vítr plný pachu soli a křiku racků.

"Byl ve větru," promluvila Hay Lin a zase zmlkla. "Vím, že to bude znít strašidelně, ale teď je i mimo svět Vzduchu."

Mimo svět Vzduchu? Je něco takového vůbec možné?

"Přestaňte," zavrčela Cornelia. "Copak nevidíte, že jí tím mystickým mlžením naháníte hrůzu? Jestli ho nevidíte, prostě řekněte, že tam není! Já vám říkám, že na věštění se nehodíme!"

"Cornelie!" Cítila jsem na tvářích slzy, dva teplé pramínky. "Ty to ani nezkusíš? Třeba je...na nějakém místě pod zemí. V nějaké díře nebo jeskyni, a proto ho Vzduch ani Voda nemůžou najít."

Chviličku vypadala tak...nevím, jak to přesně vyjádřit. Tak vyděšeně a současně umíněně. Když se má vyzkoušet něco nového a zvláštního, je docela těžké Cornelii přesvědčit.

Pak si všimla mých slz a její obličej jako by roztál.

"Dobrá," vzdychla. "Já to tedy zkusím." Klekla si na koleno a dotkla se mokré hlíny.

Celý ostrůvek se rozechvěl. Bylo zřetelně vidět, jak se tmavé listy rododendoronu chvějí. Z keře vyletěl poplašený párek holubů. Cornelia přitáhla ruku k tělu a chvění ustalo.

Napjatě jsem se na ni podívala. Ostatní ji taky pozorovaly. Krčila se u země a mlčela.

"Tak co?" zeptala jsem se.

Je potřásla hlavou a vypadala zarputile.

Chlad kolem žaludku se mi začal šířit po celém těle.

"Ty chceš říct, že tam byl, ale už není. Že je teď i mimo prostor Země," zašeptala jsem nakonec.

"Něco takového já neříkám nikdy," zamumlala. Ale přesně to si myslela, přesně to viděla.

Posadila jsem se na okraj můstku. Jak by mohl Petr být mimo Vodu, mimo Vzduch, mimo Zemi a-zůstat přitom naživu?

"Taranee..." Will se neohrabaně dotkla mého ramene.

Podívala jsem se na ni, nebo jsem se aspoň pokusila. Brýle jsem měla celé zamlžené a všechno jsem viděla rozmazaně.

"Já...já nevím, jestli něco takového jako vy dokážu," řekla Will, "ale zkoušela jsem taky položit otázku. Jestli je Petr mimo život-a myslím, že není."

"Jak ale může žít, a přitom být mimo...mimo..." nebyla jsem s to dokončit větu.

"To nevím," tiše odpověděla Will. "Když se ale zeptáme všechny najednou-přinejmenším se dozvíme, kde máme začít hledat." A pak vyvolala Srdce Kondrakaru a jemně ho vzala do rukou.

Má ho pořád u sebe, ale ne vždy ho můžeš spatřit. Když ho vidíš, podobá se nejvíce křišťálové perle zachycené ve stříbře. Právě teď začal krystal vysílat své světlo-záblesk zelené, pak modré, a nakonec narůžovělé, jako kdyby právě vycházelo Slunce. Na tomhle šperku je něco zvláštního-není to pouhé Srdce Kondrakaru, je i naším srdcem. Srdce Will, Irmy, mé, nás čarodějek. Nás W.I.T.C.H. Už jenom když na ně pohlédnou, cítím se lépe. Vždycky jsem měla ráda báji o Ptáku Fénixovi, který se znovu zrodil v ohni a povstal z vlastního popela. Podobný pocit jsem cítila se Srdcem. Jako kdyby do mě vdechlo nový život, nový plamen. Cítila jsem, jak ze mě beznaděj odplouvá, jako vrstvy starého popela.

Jednu po druhé nás Srdce přitahovalo k sobě, až jsme stály těsně kolem něj, pět rukou, jedna přes druhou.

"Soustřeďte se, holky," řekla Will. "Ptáme se: Kde je Petr?"

To, co jsme dělaly společně, vždy účinkovalo mnohem silněji, než když jsme se snažily každá zvlášť.

Tentokrát jsme pocítily záchvěv Země, jako by obrovské zvíře otřáslo tlustou kůží na zádech. Větry šlehaly kolem nás a rvaly listy ze stromů, bičovaly nás vodou z jezírka. Jako kdybychom stály uprostřed orkánu. Kámen, na kterém jsem stála, začal se syčením a prskáním hořet. Kolem nás se jako tmavá zelená stěna zvedla obrovská masa vody. Na ní se objevil obraz.

"Vítr utvořil toto místo," řekla Hay Lin.

"A Voda," dodala Irma.

"A skála," přidala se Cornelia.

Já jsem mlčela. Opět jsem ucítila něco podobného ohni, co však ohněm nebylo. Nevěděla jsem, jak si mám takový pocit vysvětlit.

Obraz byl čím dál ostřejší a zřetelnější. Ostrov, ne moc veliký, skalnatý. Skála však měla zvláštní tvar. Zvedaly se z ní dvě obliny oddělené zubatou štěrbinou. Dávaly ostrovu podobu rozervaného srdce. Nad skálou kroužili na nehybných křídlech rackové. Slunce začínalo pomalu zapadat za skálu.

"Znáte někdo ten ostrov?" zasykla Will.

Hay Lin kývla. "Leží kousek od Pleasance, těch lázní. Hned u pobřeží. Pamatuju si to místo, protože...protože když ho člověk jednou spatří, hned tak na něj nezapomene."

Will vzdychla a pustila krystal. Vítr se utišil. Země se zastavila. Můj plamínek skomíral. A voda se vrátila způsobně a ukázněně zpět do jezírka. Irma opatrně vzala do ruky zlatou rybku, která přistála na cestičce, a vrátila ji zpět do jejího živlu.

"Jmenuje se to tam nějak?" zeptala se.

Hay Lin pokrčila rameny. "To se taky hned tak nezapomene. Místní tomu ostrovu říkají Zlomené srdce."

Vtom jsme si všimly, že na opačném konci můstku stojí muž v manšestrových kalhotách a ošoupané tvídové vestě. V rukou svíral brokovnici, ale nemířil na nás. Měl otevřená ústa jako temné bezzubé O. A sotva jsme na něj pohlédly, odhodil zbraň, otočil se na patě a pelášil zpátky k domu, co mu jeho staré, unavené nohy stačily.