4. kapitola - Zlomené srdce

4. KAPITOLA - ZLOMENÉ SRDCE

Provětraly jsme peněženky a pronajaly si člun. Byla to vlastně jen taková kocábka, ale s čarodějkou Vzduchu a čarodějkou Vody na palubě to bylo celkem jedno. Jakmile jsme vypluly a jakžtakž si byly jisté, že nás nikdo nesleduje, vytáhly jsme vesla, rozvinuly plachtu a Irma s Hay Lin se daly do práce. Zakrátko jsme nabraly správný vítr a ten se opřel do bílé nylonové plachty. Vlny nás snaživě kolébaly vytyčeným směrem. Uháněly jsme jako v motorovém člunu.

Těžké, tmavé mraky visely pořád nad námi a barvily moře skoro dočerna. Slunce se ale dralo neodbytně zpod mraků, takže se zdálo, jako by se mraky, voda, člun i my koupaly ve zvláštní rudé záři. Skoro jako by někde blízko hořelo. Od vody stoupal chlad. Zastrčila jsem si ruce do rukávů a zalitovala, že jsem si nevzala teplejší svetr.

"To je on," vykřila Hay Lin horlivě.

A skutečně. Zlomené srdce. Rýsovalo se černě proti západu Slunce, dva vzedmuté, oblé hrby na skále, která rostla a zvětšovala se, jak jsme se ve člunu blížily. Tyčila se nad námi jako osamělá hora.

"Je taková...divná...jako by sem nepatřila," pronesla jsem váhavě. "Jako by tady vůbec neměla být."

"Před třemi sty lety tu fakt nebyla," řekla Hay Lin. "Až jednoho dne přistál nějaký rybář na ostrově, který se z ničeho nic vynořil z moře. Vědci tvrdí, že vznikl sopečnou činností. Ale lidé z Pleasance znají samozřejmě spoustu historek o nadpřirozených silách!"

Vlny narážely na kolmé skalní stěny, až je téměř celé pokryly pěnou.

"Je tu někde nějaká pláž?" zeptala se Irma.

"Jestli ne, Cornelia by ji mohla udělat!" navrhla Hay Lin.

Cornelia neodpovídala. Měla dost práce sama se sebou. Oběma rukama pevně svírala okraj člunu, až měla úplně bílé klouby. Vodu zrovna nemilovala.

"Co kdybychom ostrov obepluly dokola?" navrhla jsem. "Pak se uvidí."

Očima jsem přejížděla jeden skalní útes za druhým a hledala jsem a pátrala. Cožpak tu není vůbec nic, žádná maličkost, která by svědčila o tom, že tu Petr byl? Co když jsme se vydaly po falešné stopě? To jediné, čeho jsme se mohly chytit, byl obraz, který jsme spatřily v zahradním jezírku. Možná měla Cornelia pravdu. Věštění z křišťálové koule nám fakt nejde.

"Tamhle je pláž!" ukázala najednou Hay Lin. "Je to ta, kterou hledáme?"

Byla to maličká plážička, jen takový uzounký půlměsíc plný bledého písku mezi dlouhými skalními výběžky. Na písku však něco leželo...něco...

"Tady přistaneme," rozhodla jsem se. "Myslím, že tam něco je..."

Irma uklidnila vzedmuté vlny a Hay Lin přiměla vítr, aby hnal náš člun mezi skalní výběžky. Najednou vzduch prořízl Corneliin výkřik.

"Útesy!" křičela. "Dávejte na ně pozor!"

Kde? Nic jsem neviděla.

"Pod námi! Zvedni člun! Irmo, zvedni ten člun!" A pak jsem je také spatřila. Černé, hrozivé, ostré... ve vodě pod námi. Jako žralocí zuby, které jen čekaly na to, aby nás mohly rozsápat. Irma horečně mávala rukama. A člun vylétl do vzduchu jako korková zátka, nesen na hřbetě obrovské zpěněné vlny. Zaslechly jsme hrůzné škrábání podél trupu lodi a už jsme letěly úzkou průrvou mezi skalisky. Rychle jako vítr, moc rychle. Bylo jasné, že na pláži přistaneme s velkým třeskem. Člun sebou příšerně trhl a převrátil se. Vykutálely jsme se z něj jako hrášky z lusku. Slyšela jsem křičet Cornelii, sama jsem měla co dělat. Vykřikla jsem, plácala jsem rukama do vody, potácela se, kašlala a prskala s pusou plnou slané vody. Pomoc, nechci se utopit, děsila jsem se. A pak mi došlo, že tady mi vůbec žádné nebezpečí nehrozí. Ne ve vodě, která mi sahala po kolena...

Vydrápala jsem se na břeh a snažila se najít brýle, které mi při těch kotrmelcích někam zapadly. Ostatní už také stály na nohou a nezdálo se, že by byly nějak zraněné. Dokonce i člun byl nepoškozený, když jsem si odmyslela těch pár hlubokých škrábanců v laminátu. Vypadal, jako by ho podrápala obrovská kočka.

Brodila jsem se k pevnině a k předmětu, který jsem zahlédla mezi jednotlivými nárazy vln. Zářil bíle do padajícího šera. Zahlédla jsem na té věci pár veselých modrých a žlutých podélných pruhů. Byl to Petrův surf. Vlastně jen pár třísek, které z něho zbyly.

Jak já ten ostrov nenáviděla! V houstnoucí tmě jsme prohledávaly každičký kousek skal-slizký, kamenitý, pokaděný od ptáků, každou skulinku. Přeskakovaly jsme kameny a brodily se mělčinou, šplhaly jsme na kolmé skalní stěny, které byly tak kluzké od mořské pěny a potřísněné od ptačího trusu, že se na nich skoro nedalo udržet. Volaly jsme a křičely až do úplného ochraptění. Nakonec jsme se vrátily na malinkou plážičku, mokré, promrzlé a vyčerpané. Nenašly jsme sebemenší stopu.

"Je už tma," popotáhla nosem Hay Lin. "Klidně jsme mohly procházet těsně kolem něho a vůbec jsme si ho nemusely všimnout. A všechny ty útesy a prohlubně...akorát si na nich něco zlomíme.

Hlas se jí chvěl zimou. Až k místu, kde jsem seděla na převráceném člunu, bylo jasně slyšet, jak jí cvakají zuby.

"Uděláme si ohýnek," navrhla jsem. "Není důvod, abychom tu seděly a třásly se zimou."

Nebylo to téměř nic, co by se dalo použít na podpal. Žádné stromy, jan kamení, skály, ptačí trus a pár chaluh. Pro čarodějku Ohně ten nejmenší problém. Posbíraly jsme na hromádku chaluhy a trochu kamení a já vyvolala Oheň. Možná jsme byly hladové, unavené a zdrcené, ale aspoň jsem se mohla postarat o příjemné teplo.

Cornelia našla v kapse své moderní, šeříkově fialové větrovky kousek čokolády. Byla sice rozlámaná a trochu navlhlá a na každou vyšel jen jeden čtvereček, ale i přes nepatrnou slanou příchuť to bylo rozhodně lepší než nic.

"Díky," pípla jsem vděčně.

Jen kývla. Seděla na kameni s nohama na stranu, tak nějak jako Malá mořská víla. Nevím, jak to dělá. My ostatní vyhlížely dost zbídačeně. Jí se ale podařilo, že vypadala, jako by měla vlasy polozmáčené schválně. Jako by jí je přesně takhle naaranžoval vizážista, každou neposednou blonďatou kadeř na své místo před velkým focením do katalogu. Myslím, že se tomu říká styl. Přála jsem si, abych z něj měla aspoň ždibínek.

Zírala jsem do plamene. Ne že bych se z něj snažila něco vyčíst, prostě se tu jen nedalo dělat nic jiného.

A ten pohled mě trochu uklidňoval. Beznaděj se vplížila zpátky. Našly jsme Petrovo prkno, Petr tu však zcela určitě není. Kde tedy může být? Byl tu jen ostrov a moře, a podle Irmy se nenacházel ve světě Vody. K této naději jsem se upnula. Nic jiného mi nezbývalo.

Cítila jsem se totálně vyčerpaná. Veslování, plachtění, snaha neutopit se, šplhání po těch odporných, slizkých skalách-to všechno vysilovalo. Ještě víc síly však ubíralo cítit současně všechnu tu naději, strach a zoufalství. Seděla jsem na písku a zády se opírala o člun, vyhřátý od ohně. A najednou, aniž bych si to uvědomila, jsem usnula.

"Taranee!" Hay Lin se mnou třásla. "Probuď se! Koukej!"

Probrala jsem se ze snu plného shnilých mořských řas s náhrobků s nápisy "Vzalo ho moře". Pach chaluh byl však skutečný. Zatímco jsem spala, oheň zhasl a zbytky doutnajících řas neuvěřitelně páchly.

Co jsem měla vidět? Brýle mi sklouzly z nosu, a tak jsem si je jedním netrpělivým pohybem posunula na místo. A pak jsem to spatřila.

Bylo tak slabé, že jsme ho objevily jen díky vyhaslému ohni. Jinak byla černočerná tma. Nejasné, nazelenalé světélko, strašidelné, fosforeskující tak jako pavouci a hnáty, kterými se to všude hemží o Halloweenu. Zdálo se, že vychází z vnitřku ostrova.

"Co je to?" zeptala jsem se.

"Vypadá to, jako by někdo zapomněl zavřít ledničku," neodpustila si Irma. "Musí to ale být pořádná lednice!"

Někdy se může zdát, že Irma nikdy nic nebere vážně. Ale svým způsobem jsem chápala, co myslí-vážně jsem měla dojem, jako bych stála uprostřed velké tmavé kuchyně a zahlédla mlhavý, slabě osvětlený okraj nedovřené lednice. Nebyl to ale tenký, rovný okraj. Spíš se podobal rozervané, zubaté cikcak štěrbině, asi metr dlouhé.

"Naše lednička teda zeleně nesvítí," namítla Hay Lin.

"Tahle jo," odtušila Will. "Radši bychom měly přijít na to, odkud to světlo vychází." A začala šplhat po skále k místu, kde dlouhá štěrbina začínala.

"Moc se mi to nelíbí," ušklíbla se Irma a náhle zvážněla. "To světlo se mi...nějak nezdá!"

Will už mezitím vyšplhala dost vysoko a já cítila, že ať to světlo vychází odkudkoliv, má nějakou souvislost s Petrem. Vydala jsem se za ní. Hay Lin se skoro vznášela nad ostrými skalními výstupky, jako by vůbec nic nevážila. To je jedna z výhod čarodějky Vzduchu. Žádné namožené svaly ze šplhání, žádné vyvrknuté klouby, s čímž se musíme vyrovnávat my, více pozemské bytosti.

"Je to hluboké!" zvolala shora Will. "Myslím, že je to vchod do nějaké jeskyně."

Snažila jsem se drápat nahoru ještě rychleji. A byla jsem nedočkavá i nervózní zároveň. Možná byl Petr vážně pod zemí, jak jsem si myslela původně. Jen aby se mu nic nestalo! Černé myšlenky na zlomené nohy či něco ještě horšího jsem rychle odehnala. Možná je díra tak hluboká, že nezaslechl naše volání.

Obličej Will vypadal neskutečně a strašidelně, protože bledě zelenkavé světlo ho osvětlilo zespodu.

"Musíme přijít na to, jak se dostaneme dolů," zamyslela se Will. "Bylo by prima, kdybychom si přitom nic nezlomily. Díra se svažuje dost příkře, konec není vidět."

"Pusť mě k tomu!" řekla Cornelia a zvedla ruce.

Ozvalo se dunění a hřmění padajícího kamení, vnitřek skály počal pomalu měnit podobu.

"Dávej pozor!" Vykřikla jsem. "Petr může být dole!"

Cornelia ihned přestala.

"Promiň," špitla. "Na to jsem vůbec nepomyslela."

Pátravě se zadívala do štěrbiny. "Není to ještě hotové." zamyslela se. "Ale když si dáme pozor, můžeme tudy klidně sejít dolů."

V zeleném světle se vznášel prach, hustý jako dým. Chvíli trvalo, než jsme si mohly prohlédnout výsledek Corneliina snažení.

Nejspíš se pokoušela vytvořit schodiště, dokud jsem ji nezarazila. Teď však pod námi zela řada výběžků jako ostny na dračím hřbetě. Ale měla pravdu-když budeme opatrné, klidně po nich sešplháme dolů.

"Paráda," pochválila ji Will. "Tak na co čekáme? Jdeme na to!"

Pomalu jsme se spustily do nitra ostrova.

Uvnitř bylo cítit podivný pach zatuchlých kamenů a vlhka.

"Připadám si, jako bych lezla do sendviče," mumlala si Irma za mnou. "Do sendviče z pěkně plesnivého chleba!"

Fakt tady nebylo moc prostoru. V některých místech se štěrbina svažovala skoro kolmo dolů, takže mě bolely prsty, jak jsem je zatínala do výstupků Corneliina schodiště. Jinde vedla docela rovně, ale strop byl tak nízko, že jsme musely lézt po kolenou a nakonec se plazit po břiše.

"Jak je to ještě dlouhé?" zeptala jsem se šeptem Will, která se plazila těsně přede mnou.

"Nic nevidím," zamumlala přes rameno.

Zdálo se, že se prodíráme nazelenalým přítmím hodiny, možná celou noc. Může se taková štěrbina vinout až pod mořskou hladinu a nezatopit se vodou? Neměla jsem tušení. Napadlo mě něco o vodní hladině, přílivu a odlivu a takových věcech.

Kéž bych na ten příliv nemyslela! Co když najednou začne štěrbinou stoupat voda? Dostaneme se odsud?

Přestaň! poručila jsem si přísně. Ty se neutopíš. Těsně ze tebou se plazí čarodějka Vody. Kdepak, tunel se nezužuje. Vlastně je tu dost vzduchu! Dá se dýchat celkem dobře, i když to tu tak divně zavání...

Prudce jsem vrazila do Will. Náhle se totiž zastavila.

"Koukej!" ukázala bradou vpřed. "Myslím, že jsme na místě."

Po kolenou jsem se kolem ní problížila. Kousek před námi se chodba rozšiřovala, do skály byly vytesány skutečné schody. Stupně se ani trochu nepodobaly Corneliiným nahrubo osekaným, nedodělaným výstupkům.

Obezřetně jsme se sunuly vpřed. Všimla jsem si, že Will svírá v ruce Srdce Kondrakaru. Tušila snad nebezpečí? Nebo jen byla klidnější, když ho cítila v dlani?

Schody končily v prostorné jeskyni, vytesané do skály. A i když tam nikdo nebyl, měly jsme pocit, že jeskyně není úplně prázdná. Nebylo tu nic, co by se hýbalo jako my, nebo dýchalo jako my, ale přesto to bylo živé. Ve veliké kamenné nádobě uprostřed místnosti se něco pohnulo. Třepotalo se, vířilo. Něco, co svítilo sytou, fosforově zelenou září. Stejný vítr jako v mém snu. Obří vír. Ale z čeho byl vytvořen? Nebylo to tak čisté a průzračné jako voda. Zírala jsem na to a po zádech mi běhal mráz.

Dno jeskyně pokrývala jemná vrstva písku. Do ní někdo načmáral vzkaz.

Pojď za mnou, malá čarodějko! Jestli máš odvahu!

Vedle vzkazu ležely Petrovy hodinky.