5. kapitola - Palác Ptačí Klec

5. KAPITOLA - PALÁC PTAČÍ KLEC

Když jsem viděla, jak Paní Liu težce nese, že se nemůže dívat na svou vnučku, něco se ve mně pohnulo. Naštvala jsem se. A pořádně.

To se mi nestává moc často. Abych pravdu řekla, Irma o mně jednou prohlásila, že jsem ,,patologicky veselá". A určitě to myslela i trochu vážně.

Ale teď, když jsem se dívala na Paní Liu, nebylo mi vůbec do smíchu. Zuřila jsem.

,,Chci jít za tou Císařovnou," prohlásila jsem tak prudce, že na mě Irma a ostatní zůstaly koukat s otevřenou pusou. ,,Chci ji odnaučit takovému chování ke zdejším lidem!"

,,Ano," přisvědčila Paní Liu a trošku se usmála.

,,To bych si taky přála. Ale to se lehko řekne, a hůř udělá, děvenko."

,,Kde bydlí?"

,,V paláci Ptačí Klec. Je to proti proudu řeky."

,,Tak tam tedy půjdu."

,,Ach, opatrně, ctěná Lin. Jsi velmi mladá. Démonka je zkušený a velmi nebezpečný protivník."

,,Já taky dokážu být docela nebezpečná, když chci. A co teprve, když se spojíme všechny dohromady."

,,Jasně, že tě v tom nenecháme," přisvědčila hned Will.

,,Ale nejdřív bychom si mely udělat nějaký plán," dodala Cornelia a z jejího hlasu bylo znát, že si uvědomuje, jak často tuhle větu používá.

,,Zdá se, že jsi velmi odhodlaná," konstatovala Paní Liu.

,,To teda jo."

Ale nebylo to jenom tím, že jsme se namíchla. Měla jsem totiž pocit, že tohle je můj úkol, za kterým jsem si přišla. Moje babička slíbila, že se sem vrátí, pokud bude potřeba. Ona by svůj slib nikdy neporušila a já jsem cítila, že ji tady musím nahradit.

,,Dobrá," řekla Paní Liu a roztřeseně se zvedala na nohy.

,,Půjdeme navštívit Její Veličenstvo."

,,My? Vy určitě ne, Paní Liu. Vy jste..." Málem jsem řekla ,,příliš stará", ale odhodlání v jejich starých nevidoucích očích mi v tom zabránilo. ,,Vy nesjte dost silná."

,,Na tohle jsem v pořádku až až," prohlásila rozhodně. ,,A tím, že budu sedět před domem a čekat, se to určitě nezlepší."

I když jsme se všechny snažily, nepodařilo se nám ji přesvědčit. A tak, když jsme se konečně vydaly proti proudu řeky, Paní Liu šla s námi. Držela se mě za loket svou hubenou, vrásčitou, teplou rukou.

Nebylo složité pochopit, proč se palác jmenuje zrovna Ptačí Klec. Ať jste se podívali kamkoli, všude byly samé klece. Tisíce klecí. Doslova tisíce. Visely ze stromů v palácové zahradě nebo ze štíhlých stříbrných sloupků, které vypadaly jako stojany pouličních lamp. Byly umístěné na mramorových sloupech i na nízkých schodech. Nejmenší z nich byly tak maličké, že jsem je objala jednou rukou, největší dosahovaly velikostí celých pavilónů. Některé byly ze zlatého nebo stříbrného drátu, jiné z tenkých bambusů, nalakovaných nabílo nebo načerno. A v každé z nich seděli ptáci a smutně zpívali. Jen několik patřilo mezi zvláštní exotické ptáky s barevným peřím. Většinu ale tvořili úplně obyčejní ptáci, jací měli žít v Klidném Vrbovém Údolí. Ale nežili.

,,Tak tady jsou," špitla jsem. ,,Pamatujete, jak se nám zdálo divné, že jsme nikde neviděly ani ptáčka?" Irma přikývla. ,,Zvláštní," řekla.

Palácové zahardy se rozprostíraly na obrovském území a byly překrásné. Rozkvetlé meruňkové stromy se elegantně skláněly nad pravidelně se klikatícími koryty potůčků. Majestátné cypřiše rostly mezi umělecky rozvrženými skalisky, jako v miniaturní horské scenerii. Vzduch byl prosycen vůněmi z tisíců nádherných keřů a květin a všude kolem létala spousta motýlů.

Zahrada nebyla obehnaná zdmi a ani tu nikdo nehlídal. Krutá Císařovna nepotřebovala stráže. Její sluhové byly všudypřítomní a jejich bystré smysly zaznamenaly mnohem víc, než by zvládl kterýkoli člověk.

Nějaký mlady muž klečel u skupinky šípkových keřů a pečlivě odstraňoval každý, byť jen maličko povadlý květ a každou větvičku, která vybočovala ze správného tvaru. Cvak cvak. Cvak cvak, cvakaly jeho malé zahradnické nůžky. Ruce měl poseté tenkými škrábanci od trnitých větví, jako by se na něj vrhla hravá kočka.

,,Promiňte..." začala jsem.

Vzhlédl od kytek a překvapeně se na mě podíval. Pak se rychle sklonil a pokračoval v práci.

,,Musím pracovat," řekl. ,,Nemám čas si povídat."

,,Ale mohl byste mi jenom říct..."

,,Nemám čas si povídat," opakoval a popošel o kus dál.

Paní Liu trochu sklonila hlavu. ,,Hane, jsi to ty?"

Mlady muž na okamžik přestal stříhat. ,,Ano, Paní Liu," odpověděl váhavým tónem.

,,Co to děláš? Ničíš si ruce zahradničením a přitom bys měl být u svých štětců." Paní Liu tu stála, ruce v bok, a tvářila se jako matka, která hubuje své nejmilejší dítě. ,,Umí krásně malovat," vysvětlovala nám. ,,Nejkrásněji. Západy slunce, rozkvetlé třešňové větve, borovice na úbočích hor... nádhera."

,,Dělám to, co vyžaduje Císařovna," odpověděl naléhavě a pustil se do dalšího šípkového keře.

,,Běžte domů, Paní Liu."

,,Ach ano, půjdu," řekla. ,,Jakmile dokončím to, proč jsem přišla."

Podíval se na ni naprosto vyděšeně. ,,Prosím Paní Liu... jděte domů."

Paní Liu si povzdechla. ,,Aspoň mi řekni, kde najdu svoji vnučku."

,,V broskvových hájích," odpověděl. ,,Na jih od Sněžného mostu."

Nechaly jsme ho stříhat a vyrazily směrem do jížní části Zahrad. Všude kolem nás bylo slyšet neustálé štěbetání, pískání a trylkování uvězněných ptáků. Jejich zpěv měl znít vesele, ale nebylo tomu tak. Kousek dál jsme potkaly chlapce, který krmil jednoho ptáka z velkého koše, plného semínek. Nejdřív zapískal a nehtem zaklepal na klec, ale vlaštovka, která ,,bydlela" uvnitř, nejevila o zrní žádný zájem.

,,Tak jez přece," domlouval jí. ,,Jez, nebo budeš nemocná."

Vlaštovka vypadala nemocná už teď. Seděla bez hnutí, hlavu skloněnou, křídla svěšená.

,,Nechutná jí zrní," promluvila Will na chlapce.

,,Živí se mouchami a larvami a podobnými věcmi."

Když nás uviděl, zůstal koukat s otevřenou pusou. Pak se vzpamatoval a rychle se rozhlížel ze strany na stranu.

,,Já vím," řekl. ,,Ale to nesmí. Jíst sluhy Jejího Veličenstva je zlé." Znovu zaťukal na příčky klece, tentokrát silněji. ,,Zlý ptáku," oslovil znovu vlaštovku. ,,Ošklivý, zlý ptáku!" Ale tvářil se, jako by toho ,,zlého" ptáčka měl velice rád.

,,K čemu jsou všechny ty klece?" zeptala se Irma. ,,Nechápu, proč by někdo chtěl tolik ptáků. Kdo by je vydržel pořád poslouchat?"

,,Vždyť vám to říkám." Chlapec vzal ťukání na klec a snažil se vzbudit vlaštovčinu pozornost slunečnicovým semínkem. ,,Musejí být uvěznění, protože jinak by zabíjeli a jedli malé Císařovniny sluhy."

Měl na mysli hmyz. Až teď jsem si uvědomila, že všichni ptáci v klecích se živili hmyzem.

,,Ale když je krmíš jen zrním, budou hladovět," namítla Will. ,,Copak to nevíš?"

Malý kluk protáhl nešťastně obličej. ,,Musejí se to naučit," řekl. ,,Možná že když je naučím jíst semínka, Její Veličenstvo je nechá být. Pak už by přece nebyli zlí, že je to tak?"

Tak moc tomu chtěl věřit. Ale úkol, který sám sobě uložil, byl naprosto beznadějný. Až mě z toho píchlo u srdce.

,,Možná máš pravdu," řekla jsem, i když jsem věděla, že tomu tak není.

Sněžný most byl obklopen tolika třešňovými stromy a tulipánovníky, že když z nich padaly bílé okvětná lístky, vypadalo to, jako by tu neustále sněžilo.

,,Krásné," vzdychla Irma, když jsme přecházely most.

Za ním se rozprostíraly broskvové háje, do nichž jsme měly namířeno. Kolem ovoce, pečlivě urovnaného v lískách, bzučely a nervózně poletovaly tlusté žlutočerné vosy. Všude pilně pracovala spousta lidí - okopávali stromy, trhali broskve a ukládali je do bedýnek, kde si na nich pochutnávaly nenasytné vosy. V houfu jsem zahlédla Petal.

,,Tamhle je vaše vnučka," řekla jsem Paní Liu.

,,A kolik jich tu celkem pracuje?"

,,Asi tak třicet. Zhruba."

,,Hmm. To nestačí. Ale snad se k nám další přidají po cestě do Paláce."

,,Vy chcete vzít všechny ty lidi s sebou?"

Přikývla. ,,Budeme je potřebovat. Dokud budeme bojovat jenom s Císařovniným služebnictvem, dříve nebo později nás přemůžou. Je jich nespočetně. Ne. Musíme se dostat přímo k Císařovně. Musíme se probojovat do Vnitřních Síní, a na to nás bude, děvenko, potřeba víc než jen pět dívek a jedna stará bába."

Obezřetně jsem pozorovala vosy, ale zdálo se, že jsou momentálně příliš opojené sladkou šťávou broskví, příliš zaujaté svým žíznivým apetitem.

,,A půjdou s námi?" zeptala jsem se a rozhlédla se po poslušně pracujících lidech. ,,Vypadá to, že si všechny pěkně ochočila."

,,Doufám, že mají ještě trochu elánu. Jenom se mi je musí podařit povzbudit." Zvýšila hlas: ,,Petal! Petal, holčičko moje, pojď a dej mi ruku."

,,Babičko!" vykřikla Petal a překvapením upustila na zem košík. ,,Co tu děláš?"

,,Ctěná Lin si myslí, že je čas naučit Císařovnu, jak se má chovat. A já jí s tím jdu pomoct."

,,Babičko! Takhle nesmíš mluvit!" Petal se rychle rozhlédla na všechny strany. Její hezký obličej byl celý bledý strachem. A teď se zdálo, že hlasitá slova Paní Liu vzbudila pozornost vos. Celý roj se zdvihl z lísek s ovocem a začal nebezpečně bzučet. Poslala jsem jejich směrem větrný úder, který je rozptýlil do všech stran. Některé vyrazily směrem k Paláci - bezpochyby tam budou vyprávět. Paní Liu se rychle obrátila na Will. Přestože neviděla, zdálo se, že docela dobře ví, kde kdo sotjí.

,,Ctěná Will, mohla bys znovu použít své kouzelné clony? Ráda bych si v klidu promluvila se svými sousedy."

,,Samozřejmě," odvětila Will. ,,Okamžik." Trvalo to trochu déle, protože obehnat celý háj elektrickou energií nebyla žádná hračka ani pro někoho, jako je Will. Než byla hotová, musela jsem ještě několikrát odhánět zuřivé vosy pomoc větru. Ale nakonec jsme všichni byli uzavřeni ve velké kouli perleťově zbarveného světla a Petal a všichni ti, kdo s ní pracovali, úžasem ani nedutali. Popletené vosy, které byly chyceny uvnitř energetické koule, nalétávaly přímo do světla, odkud jejich sežehnutá tělíčka padala do trávy. Ty, které se vrhaly na lidi, Irma spláchla velikánskými děšťovými kapkami. Ozývalo se vzrušené šuškání a sem tam jsme zaslechly něco jako ,,cizí démoni". Vzhledem k tomu, jaké tu měli zkušenosti s kouzly, nebylo ani divu. Jen Paní Liu se ničemu nedivila.

,,Přestaň plácat nesmysly, pekaři," obořila se na jednoho z těch, kteří nám ani zdaleka nedůvěřovali.

,,Tyto dívky urazily dlouhou cestu, aby nám pomohly. Měli bychom je vděčně přivítat, ane o nich mluvit jako o démonech! Copak nechceš zpátky své pece? Copak nechceš vyrábět citronové sušenky a voňavý chléb? A ty, Wu. Jsi truhlář. Nechceš se už konečně vrátit ke svým dlátům? Jen pomysli na skříně, které bys měl vyrábět, na pěkné almary a police a vyřezávané dvěře. Na pěstování ovoce není nic špatného. Ale pěstovat ovoce jen proto, aby se nasytily zlé vosy a jejich krutá paní, to pro tak chytrého a šikovného člověka, jako jsi ty, není přece smysluplná práce!"

Všichni poslouchali a kolem Paní Liu se začal tvořit hlouček.

,,Mluvíš, jako by bylo snadné porazit Císařovnu," namítl statný muž s jemným obličejem, truhlář Wu.

,,Všichni víme, že to tak není. Moc dobře víme, že je to víc než těžké. Je to nemožné!"

,,To tedy ne," namítla Paní Liu rázně. ,,Jednoduché to není, to ne, ale nemožné? Tomu nevěřím. Podívejte se, jak ty stěny drží její služebnictvo v šachu. Copak to nejsou dostatečně mocná kouzla? Už jednou jsme s pomocí takových kouzel Její Krutou Výsost porazili. Copak to nemůžeme udělat znovu? Říkám vám, že ano. A říkám vám, že se musíme pokusit. I kdyby se nám to podařilo, je lepší to zkusit, než jí navždy dělat otroky. Vždyť my se jí tak bojíme, že se ani neodvažujeme doufat v lepší budoucnost!"

Bylo úžasné sledovat, s jakou houževnatostí Paní Liu promlouvala ke svým sousedům a jak se z jejich znavených tváří pomalu vytrácela beznaděj a tupá odevzdanost. Petal se pokradmu chytila babičky za ruku a v jejich rozzářených očích se zračila hrdost.

,,Ale... jak bychom to měli provést?" zeptala se mladá žena, jen o pár let starší než Petal.

,,Musíme se probojovat do Paláce," odvětila rázně Paní Liu. ,,Přes Velkou Dračí Bránu přímo k Císařovně. Jediný způsob, jak ji můžeme porazit, je zajmout ji."

,,Ale vždyť bude... její sluhové... Pošle je na nás. Pobodají nás. Pokoušou nás. Udusí nás. Je jich tak straně moc!"

,,Nemusíme je všechny zneškodnit. Jenom se přes ně musíme dostat."

Truhlář Wu se rozesmál. ,,Jenom se přes ně musíme dostat!" opakoval a znovu se rozesmál, jako by to byl vtip. ,,Jak jednoduché! Tak dobrá! Jestli to je to jediné, co Paní Liu chce, jářku, proč pro ni tu maličkost neudělat!"

,,Když ji chytíme..." hlas mladé ženy se třásl strachem a zároveň nadějí. ,,Pokud se nám ji podaří chytit, co se stane pak? Už žádné lopotění se v jejích Zahradách? Už žádná práce pro ni? Už nebudeme muset předstírat, že ji obdivujeme, a oslovovat ji Její Nebeská Výsosti a Její Spanilé Veličenstvo? A přestanou nás štípat komáři a obtěžovat mouchy a ohrožovat vosy, když jí zrovna nebudeme po chuti?"

,,Přesně tak," přisvědčila Paní Liu. ,,Když ji chytíme, budeme volní."

Chvíli jsme se radily, jak se ochráníme před hmyzím služebnictvem, které na nás Císařovna zaručeně pošle ve chvíli, kdy Will odstraní energetickou kouli.

,,Můžeš s tou koulí pohybovat?" zeptala se Cornelia. ,,Přenést ji s námi až k Paláci?"

Will zavrtěla hlavou. ,,To je moc náročné. A i kdybych to dokázala, jak bychom poznali, kam jdeme?"

,,Potřebujeme nějakou pohyblivou ochranu."

Cornelia se na chvíli soustředně zamračila. ,,Hmm. Tohle by možná stačilo."

Dřepla si a přiložila dlaň na zem. Věděla jsem, že přivolává na pomoc síly Země, ale neměla jsem tušení, co má za lubem. Najednou jako by se půda probudila ze spánku. Jako fontána z ní začaly do všech stran prudce vyrůstat silné zelené stonky. Vypadalo to jako zimolez, ale rozhodně to nemělo tu příjemnou sladkou medovou vůni, spíš naopak. Corneliin výtvor pronikavě páchl po česneku.

,,Fuj," ušklíbla se Irma a zacpala si noc. ,,To je pěkně uleželé, Cornelie. Nic moc příjemného."

,,Doufejme, že ta hejna hmyzu budou mít podobný názor," podotkla Cornelia. ,,Taranee, mohla bys na moment?"

,,Ehm... proč?"

,,Raději bych to zkusila nejdřív na jedné z nás. Pro jistotu."

Taranee polkla, hlavně když Cornelia dodala to ,,pro jistotu". Ale nakonec statečně předstoupila před česnekovník, nebo jak by se ta věc dala nazvat. Rostlina bez přestání vyháněla nové a nové zelené plazivé stonky, které jako by tápaly ve vzduchu po něčem, na čem by se mohly uchytit. Na Corneliin povel se několik pátrajících výhonků přychytilo na Taraneeino tělo a začalo se po ní navíjet všemi směry. Zanedlouho byla od hlavy k patě obalená jakousi rostlinnou sítí.

,,Nebolí to, že ne?"

,,Ne," ozval se hlas zevnitř zeleného síťového obleku. ,,Jenom trochu šimrá. A ten zápach je naprosto omamný!"

,,No, myslím že do tohohle se pustí jenom velmi houževnatý hmyz," zhodnotila své dílo Cornelia.

,,Co myslíte?"

,,Hmyzuvzdorné brnění," zavýskla Irma, které teprve teď došlo, k čemu to vlastně slouží.

,,Cornelie, to je bomba!"

Cornelia se potěšeně usmála. Nestávalo se moc často, že by ji Irma za něco pochválila.

,,Má zájem někdo další?" zeptala se.

,,Myslím, že bychom to měli mít všichni," řekla Will. ,,Dokážeš to, Cornelie? Všichni vesničané i my?"

,,Bez problému," odpověděla rázně Cornelia a dala se do práce.

,,No hurá," utrousila Irma. ,,Aspoň budeme smrdět všichni stejně!"

Taranee se usmála... nebo jsem si aspoň myslela, že se usmála - přes tu česnekovou síť nebylo snadné rozeznat, jak se tváří.

,,Pojďme," řekla. ,,Je čas vyzkoušet naše brnění."