5. KAPITOLA - DECH SFINGY
"Tamhle jsou!" křičel výkonný řiditel Hvězdné Hudby. Netuším, jak nás mohl v tom šeru a ještě k tomu se slunečními brýlemi na očích vidět-možná měl schopnost vnímat infračervené záření. "Vyveďte odsud ty vetřelce!"
"Přehlédla jsi nějakou kameru," sykla jsem na Will.
"To se mi nezdá." Na vteřinu zavřela oči a pak je opět otevřela. "Čert aby to zdal," zaklela a ukázala na malou krabičku u dveří. "Nevšimla jsem si toho mikrofonu." Jeden z hlídačů, kteří se pyšnili působivým svalstvem v obepnutých černých trikách s nápisem Pekelníci-Ochranka, udělal krok dopředu.
"Tak pojďme, dámy," zahřměl. "Tady pán vás tu nechce a to mi věřte, on nežertuje!"
"Půjdeme docela rády," odvětila jsem. "Ale Ked půjde s námi."
"Tak to se, slečinko, určitě nestane..."
"Ale já s nimi chci jít," namítl tiše Ked.
"Cože?" vyhrkl užasle Al Gator. "Cos to říkal? Co ti proboha nakukaly?"
"Prostě chci odejít," opakoval věčně Ked. "Myslím, že už nechci být popovým zpěvákem."
Gator zbledl, pak zčervenal a nakonec zfialověl vzteky. Byl to docela zajímavý pohled. "Snad si nemyslíš, že bys...jestli si myslíš, že já...uvědomuješ si, kolik peněz..." drmolil tak zmateně, že ani nedokázal dokončit větu. Pak se zhluboka nadechl a vypadalo to, že vynaložil nadlidské síly, aby se ovládl. "Teď mě, chlapče, poslouchej. A poslouchej mě dobře. Copak jsem se o tebe nestaral? Nedostal jsi snad všechno, cos chtěl? Jsi hodný kluk a skvělý hudebník. Neříkám nic nového, ale ty prostě nežiješ v tomhle světě..."
"Možná ne," připustil Ked. "Ale ať budu v budoucnu žít kdekoli, tady to určitě nebude." A zamířil k východu.
"Zastavte ho," sykl Gator na své zabijáky. "Odveďte ho do jeho pokoje a zamkněte ho. Nervově se zhroutil, potřebuje nějaká sedativa a absolutní klid, nikdo k němu nesmí... víte, co máte říct zvědavcům. Brzy se vrátí.
Dva z ochranky se pustili za Kedem. Třetí spolu s Gatorem zamířil k nám.
"A co se týče vás..." zahrozil Gator. "Já vám dám, potulovat se mi tady..."
"Dobrá," zvolala Will. "Holky, jdeme na to!" Hay Lin a já jsme se daly na jednu stranu, Will a Taranee na druhou. Cornelia mávla jednou rukou a vtom se uvolnila část lešení a zřítila se přímo na jednoho z těch chlápů, kteří chtěli chytit Keda. Pak zdvihla ruce Hay Lin a náhle se uzavřenou budovou proháněl ostrý vichr. Igelitové plachty pleskaly o zdi, až konečně spadly na zem a přikryly toho na zemi i jeho kumpána, který se z něj snažil sundat lešenářské tyče. Zpod plachet se ozývaly nadávky a klení, jak se snažili vydrápat se ven. Popadla jsem kbelík s barvou, rychle otevřela víko a chrstla ji do obličeje chlápkovi, který se řítil na Will. Barva byla docela řídká, takže jsem se mu snadno strefila přímo do obličeje. Vykřikl, uklouzl na louži rozlité barvy a svalil se na zem. Celou horní polovinu těla měl krásně levandulově nafialovělou.
Kochala jsem se tím pohledem až nebezpečně dlouho. Vlhké ruce Ala Gatora mě chytily za paži a snažily se mi ji zkroutit za zády.
"Nech mě být!" vykřikla jsem. "Pusť mě, ty hnusná ropucho!"
Opravdu mě hned pustil.
"Ach, Irmo!" vzdychla podrážděně Will. "Slíbila jsi, že už to nikdy neuděláš!"
Otočila jsem se. Na podlaze tu seděla velká ropucha s malinkými slunečními brýlemi. Vypadala velice překvapeně.
"Jestli mu chceš vrátit jeho odpornou podobu, posluž si. Klidně ho polib," odsekla jsem. "Slyšela jsi, co chtěl udělat Kedovi!"
"Popadni ho a honem odsud!" navrhla Cornelia. "A ne aby ti utekl! Vzpomínáš, kolik nám to naposled přidělalo starostí?"
"To nebylo schválně," namítla jsem a celá jsem zbrunátněla. Když na vás někdo naléhá a chce vám dát pusu, i když vy to vůbec nechcete...ale vrátily jsme ho zpátky. Hned jak jsme ho znovu našly. Ještě teď jsem si živě pamatovala, kolik času jsme strávily hledáním jedné žáby mezi stovkami dalších. Popadla jsem ropuchu, než stačila odskákat pryč, hodila jsem ji do prázdného kýble a ten jsem přikryla mikinou. "To by ho mělo udržet v klidu."
Bodyguard umazaný od barvy se mezitím zvedl a teď nejistě klopýtal k nám. Asi toho moc neviděl, ale já jsem se nehodlala nechat chytit-jeho ruce vypadaly jako dvě obrovské lopaty. Jednomu z lapených chlapů se podařilo odházet lešenářské trubky a už se skoro vyhrabal zpod plachet. Nejvyšší čas, abychom zmizely. Všichni včetně Keda jsme běželi ke dveřím, a jakmile jsme byli venku, zabouchli jsme je za sebou.
"Zamkni je," řekla Will Cornelii. "A zajisti, aby je nemohli odemknout."
Cornelia přiložila dlaň k zámku a tvář se jí zkřivila soustředěním. V zámku se ozvalo několik cvaknutí-znělo to naprosto definitivně.
"Tohle se jim ve spěchu otevřít nepodaří," řekla Cornelia spokojeně. Pak jsme se rozeběhli k bráně.
Byla zamčená-to byla pro Cornelii hračka-ale nikdo ji nehlídal. Měli tu jenom mluvítko, díky kterému se dovnitř dostal náš řidič. Za chvilku už jsme běželi do kopce k ovčímu chlívku, kde jsme si nechali kola.
"Budou nás pronásledovat?" zeptala se trochu postrašeně Taranee.
"Snad ne," hekala jsem. Do toho kopce jsem se pěkně zadýchala. "Když tam nebudou mít Gatora, aby jim dával pokyny, zůstanou nejspíš tupě stát na místě."
"Možná." Will si z čela rázně odhrnula vlasy-tenhle pohyb jsem znala velmi dobře. "Ale stejně se tu nemusíme zdržovat." Podívala se na Keda, který stál opodál a třásl se zimou. Ve stodole se topilo a on měl na sobě jenom tenké bílé triko. "Chtěl by ses vrátit domů?"
"Říkal jsem vám, že nemůžu."
"Ale kdybys mohl...Kdybychom ti pomohly...chtěl bys?"
S odpovědí si dal na čas, ale když konečně promluvil, bylo jasné, že se pevně rozhodl.
"Ano," prohlásil. "Víc než cokoli na světě. Víc než cokoli na kterémkoli světě."
"Tak v tom případě se, myslím, vydáme za Věštcem."
Uprostřed nekonečna stojí pevnost Kondrakar. Od ovčího chlívka na promrzlém kopci je to neskonale daleko. A přece...Když Will vytáhne Srdce Kondrakaru, ocitneme se tam během okamžiku. Chvílemi jako bychom tam byly každým smyslem, celým tělem a vůbec vším. Jindy se nám zdá, že se to děje jenom v našich myslích. Ať je to, jak chce, je to naprosto skutečné.
Síň s mnoha pilíři. Vlídná přítomnost Věštce.
Přivedly jste mi Vyděděnce.
"Ano," odvětila jsem. "Doufaly jsme...rády bychom mu pomohly najít cestu domů."
Provinil se proti zákonům svého lidu. Udělal to vědomě.
"Ale lituje toho! A tak moc si přeje vrátit se domů. A...a v Heatherfieldu nesmí zůstat. I když za to nemůže, svou hudbou lidem ubližuje."
Takže vy, Strážkyně Kondrakaru, mu chcete pomoci?
"Ano. Prosím."
To je od vás milosrdné. A milosrdenství by nemělo být zavrhováno. Musíte však vědět následující: Smíte se vydat na cestu do Bardu. Ale Strážná Šelma, kterou tam postavili Starší, zastupuje zákon. Až se budete pokoušet projít kolem ní, nesmíte použít Srdce.
"Ale...ale jak jinak bychom to mohly dokázat?" Moc dobře jsem věděla, že bez Srdce je naše magická síla slabá a často nevypočitatelná.
To musíte zjistit samy. Ještě stále to chcete podstoupit?
Sice jsem na ostatní moc dobře neviděla, ale cítila jsem je skrz naše propojení v Srdci. Cítila jsem, že souhlasí.
"Ano," odpověděla jsem.
A světy se proměnily.
Bez přestání skučel vítr. Pod nohama šedý písek, který čpěl jako popel. Nad hlavami prázdná šedivá obloha, bez slunce i bez měsíce.
"Tohle," zeptala jsem se nedůvěřivě, "je Bard?"
Z Kedových písní jsem měla dojem, že jeho země je plná luk, hájů a zurčících potůčků a že sem tam je slyšet dokonce pasáčkova píšťalka. Čekala jsem něco docela jiného.
Ked zavrtěl hlavou. "Ne," odvětil dost nahlas, abychom ho přes tu fujavici slyšely. "Tohle je...tady sídlí Strážná Šelma. Tohle není přímo svět...jenom takový meziprostor."
To se mi ulevilo. Neuměla jsem si totiž představit, že by se tu někomu mohlo líbit.
Písek se pohyboval. Uvědomila jsem si, že když stojím na místě, vlastně se pomalu ale jistě propadám. Už jsem byla po kotníky v písku. Kdybych tu stála hodně dlouho, jednoduše bych...zmizela. Při pomyšlení, že by se mi to mohlo stát, mi běhal mráz po zádech.
"Myslím, že musíme jít pořád dál," poznamenala Will.
"Já se propadám," fňukla Taranee.
"To my všichni," ujistila jsem ji. "Myslím, že zůstat dlouho stát není zrovna ten nejlepší nápad..."
"Nic tu není pevné," vysvětloval Ked. "Nic kromě Strážné Šelmy."
Pomalu jsme se začali brodit pískem. Ostrý vítr plný písku skučel kolem nás a bičoval nás do tváří.
"Kde je ta Šelma?" zeptala se Taranee a rozpačitě se rozhlížela. "Je daleko?"
"To nevím," odvětil Ked. "Už dvakrát jsem se ji snažil..." selhal mu hlas, jako by se styděl za to, že chtěl vzdorovat rozhodnutí Starších. "A pokaždé se zničehonic někde objevila."
Pořád jsme šli dál a dál. Ne proto, že bychom někam mířili, ale protože bychom se jinak začali propadat. Písek a obloha měly skoro stejnou barvu, takže jsme chvílemi ani neviděli, kde je obzor. Nedalo se poznat, jestli se přibližujeme, nebo ne. Nebe bylo stále stejně šedé, ani světlejší, ani tmavší.
Když jsme se už dlouho nezúčelně trmáceli pískem, Will se zastavila, aby si trochu oddychla.
"Tohle už dál nejde," řekla. "Nevzpomněl by sis na něco, čím jsi způsobil, že se ta Šelma objevila?"
"Jen jsem se snažil najít cestu domů..." odvětil Ked unaveně.
"To ano, ale...jak?"
"Když mě Starší vykázali, vytvořili pomocí hudby mezi Akordy Bytí malou skulinu. Jakousi pomlku v hudbě. Myslel jsem si, že kdyby se mi podařilo totéž, mohl bych se vrátit."
"Takže jsi hrál na Milovanou?"
"Ano. Jiný nástroj nemám."
"Hmm. Mohl bys hrát za chůze? Uvidíme, co to udělá..."
Ked přikývl a přehodil si Milovanou dopředu. Párkrát si protáhl prsty, aby je neměl tak ztuhlé, a pak začal hrát.
Z nějakého záhadného důvodu to vůbec neznělo tak čarovně jako v Heatherfieldu. Tady zněly tóny podivně placatě. Ked se zarazil.
"Omlouvám se," řekl. "Tak to není správně."
"Hraj dál," domlouvala mu Will. "Nemusí to být nic úžasného, ale pokračuj."
Chvíli se zdálo, že ho to urazilo. V Bardu asi nebylo zvykem hrát jen tak, aniž by do toho hudebník vložil vše, co umí. Ale tady jsme ještě nebyli v Bardu-a tímhle tempem bychom se tam taky nikdy nemuseli dostat.
"Zahraj Zpátky domů," navrhla jsem. "A zpívej to opravdově, ne jakoby to byl jen sen, který se nikdy nesplní."
Nedůvěřivě se na mě podíval. Ale přesto začal vybrnkávat ty tklivé akordy, které jsme ho slyšely hrát ve stodole.
"Vrátit se na místo, kde cesta se točí,
kde slunce se třpytí, když začne se šeřit..."
Najednou zesílil vítr. A vzduchem začala vířit spousta písku. Nebylo skoro nic vidět. Opatrně jsem si promnula oči, ale vůbec to nepomáhalo.
"Na místo, kde cesta bez konce končí..."
Zakopla jsem. Přímo přede mnou stála nízká hrubá pískovcová zídka, kterou jsem předtím vůbec neviděla. Takový zvláštní tvar. Skoro jako...
Skoro jako drápy.
Ztuhla jsem. Pomalu jsem pohlédla nahoru. A dívala jsem se výš a výš, až jsem stála v ohromném záklonu.
Byla obrovská. To, čeho jsem se dotkla a co jsem považovala za pískovcovou zídku, byla ve skutečnosti jenom část jedné tlapy. Ten silný písečný vichr, v kterém jsme se potácely ohnuté jak seschlé stařenky...to byl její dech. A odněkud shora se na mě dívaly dvě zlatohnědé oči velikosti orloje.
Ozval se hukot, který mi připomínal podzemnku. A pak Šelma zaburácela hrozitánským hlasem:
CESTOU NEPROJDETE.
"Co to je?" zeptala se Hay Lin svým pidihláskem. "Nějaký...nějaký druh lva?"
"Je to sfinga," odvětila Taranee, která vždycky měla o podobných věcech přehled. "Lidská tvář, lví tělo a, eeeh...ohromné proporce."
CESTOU NEPROJDETE.
"Ano, fajn, už jsme tě prve slyšeli," utrousila jsem. Těžko jsme ji mohli neslyšet, když její hlas dosahoval úrovně decibelů na rockových koncertech.
CETOU NEPROJDETE.
Zacpala jsme si uši. V tomhle rámusu bych mohla snadno ohluchnout.
"No, alespoň jsme ji našli," řekla Will. "Ale co s ní uděláme?"
Žádné komentáře:
Okomentovat