5. kapitola - Město zvané Hlad

5. KAPITOLA - MĚSTO ZVANÉ HLAD

Půda byla šedá jako špinavá křídla. Vítr hvízdal holým strništěm. A odkudsi se ozýval tichý nářek, který se nám zabodl do srdce jako dýka - pláč hladového dítěte.

Jak jsem poznala, že dítě pláče hlady? Prostě jsem to věděla.

,,Pochmurná krajina," prohodila Will a trochu se otřásla.

Místo nebylo úplně pusté. Cestu lemovaly stromy, které se tvrdošíjně držely mocnými kořeny hluboko v zemi. Neviděly jsme na nich ani lísteček. Z pšenice a ječmene na okolních polích zbyly jen tenké stonky, od slunce a větru skoro bílé. Na šedé půdě se nedařilo ani plevelu.

,,Zapomněla jsem si vzít svačinu," prohlásila Irma.

Myslela to jako vtip, ale její slova vyzněla tak vážně, že jsme se ani neusmály.

,,Najdeme to dítě," navrhla Will. ,,Nevím jak vy, ale já už ten pláč nemůžu poslouchat."

Ještě nedávno to mohlo být hezké a bohaté město. Z bohatství ale zbyly jen oprýskané okenice, kdysi natřené jasnými barvami, dlouhé řady opuštěných stánků na obrovském tržišti, stromy na náměstí s korunami, které, když ještě mívaly listí, poskytovaly unaveným poutníkům stín.

Pořád tu byli lidé. Pracovali, tahali káry a vystavovali na pultech dřevěné mísy a hliněné hrnce, které níkdo nechtěl kupovat. Tváře měli šedé jako půda v okolí města, nebo bledé jako vysušené stonky na poli. Jako by z nich vyprchal všechen život a všechna barva.

Všude panovalo ticho, rušené jen větrem, který občas zalomcoval napůl vylomenou okenicí. U kašny na náměstí nějaké ženy praly, ale nezpívaly si při tom, ani nemluvily. Připadalo mi to divné. Přestože jsme byly cizí a navíc podivně oblečené, sotva se na nás podívaly a vrátily se zase ke své práci, jako by v nich nebyla už ani zvědavost. Jeden z prodavačů s dřevěnými mísami a krabicemi občas zavolal: ,,Krásné mísy, nejlepší kvalita, dvě za korunu."

Věděl moc dobře, že nic neprodá. Dělal to jen ze zvyku.

A přes to divné, stísněné ticho jsme pořád slyšely kvílení hladového dítěte.

Přešla jsem přes náměstí ke stánku prodavače s mísami. Když jsem se k němu blížila, zvedl hlavu a podíval se na mě s nadějí v očích.

,,Hezká dívenka v hezkých šatech," řekl a vyloudil na tváři unavený úsměv. ,,Taková dívenka určitě potřebuje pěknou krabičku na své věci!"

Bylo mi líto, že jsem ho musela zklamat. Ale ať už tohle město zabíjelo cokoli, jedna koupená krabička by stejně nespasila. Navíc jsem neměla nic, co bych za ni mohla prodavači nabídnout.

,,Čí je to dítě?" zeptala jsem se.

Prodavač smutně svěsil hlavu.

,,Mary Hrnčířky," řekl chabě. ,,Pláče už od poledne. Ale s tím se nedá nic dělat."

,,Kde bydlí ta Mara?"

,,Proč?"

Protože jsem stejně jako Will už nemohla ten pláč poslouchat. Ale to jsem mu neřekla.

,,Prosím, povězte mi to."

,,V tamté ulici, dům s modrými dveřmi a komínem z bílých cihel."

,,Díky."

,,Spinkej, děťátko, neplakej," zaslechly jsme z otevřeného okna unavený hlas, který zpíval plačícímu dítěti píseň bez nápěvu. ,,Maminka tě bude kolíbat..."

Zaklepaly jsme na modré dveře. Zpěv ustal.

,,Dále."

Irma otevřela. Od hrnčířského kruhu k nám vzhlédla tmavovlasá žena.

,,Kdo jste?" zeptala se. Asi byla moc unavená a neměla sílu na nějaké zdvořilosti.

,,Pocestné," odpověděla jsem, abych se vyhnula složitější odpovědi. ,,Slyšely jsme to dítě a myslely jsme... že bychom třeba pomohly."

Dítě leželo v postýlce vedle kruhu. Byl to chlapeček, tmavovlasý jako jeho matka, s tvářičkami bledými od pláče.

,,Jistě," přikývla jeho matka. ,,Udělejte ovesnou kaši, namažte medem krajíc chleba a já vám nabídnu můj nejlepší mošt." Hořce se zasmála.

,,Pláče, protože má hlad, chudáček, a já s tím nemůžu nic dělat. Musím počkat do večera, až bude Dělení, a pak stejně dostaneme jen tolik, že nám to sotva stačí."

Během našeho rozhovoru neustále pracovala.

Musela jsem obdivovat nádherný hrnec, který jí vyrůstal pod rukama.

,,Chcete říct, že nemáte v domě vůbec žádné jídlo?"

Vrhla na mě zlostný pohled.

,,Kdybych měla, myslíš, že bych nechala své dítě křičet hlady?"

,,Ne... já... tak jsem to nemyslela. Já jen..."

Vzpomněla jsem si na domov, plnou ledničku a úhledně naskládané balíčky a konzervy ve spíži. Hlad pro mě trval jen tak dlouho, dokud jsem si neudělala něco k jídlu. ,,Tam, odkud přicházím, je obvykle spousta jídla," vypravila jsem ze sebe nakonec.

,,Pak přicházíš asi hodně z daleka," prohlásila Mara Hrnčířka o něco mírnějším hlasem. ,,A budeš litovat, že jsi kdy vstoupila do tohohle prokletého města." Zvedla ruku a odhrnula si z očí pramen černých vlasů. Na čele jí zůstala šmouha od rudé hlíny. ,,Kdysi se mu říkalo Hojnost, ale to se změnilo." Na rtech jí zase zahrál ten hořký úsměv. ,,Teď mu říkáme Hlad."

Prohledaly jsme všechny kapsy, ale našly jsme jen dvě žvýkačky zabalené v pestrobarevné fólii.

,,Ty nejsou k ničemu," vzdychla Will. ,,Ještě by mu zaskočily."

Mařino dítě přestalo plakat a zadívalo se na pestré obaly žvýkaček. Oči v bledé tváři vypadaly velké.

,,Vyčarovat trochu jídla snad ještě zvládneme," odsekla jsem a můj hlas zněl skoro stejně zlostně jako Mařin. ,,Pěstujete nějakou zeleninu?" obrátila jsem se k ní. ,,Hrášek, fazole, cokoli?"

,,Všechno uschlo," odpověděla a kývla hlavou ke dveřím. ,,Vzadu za domem býval zeleninový záhon."

,,Dobře," řekla jsem. ,,Hned jsem zpátky."

U domu byla malá zahrádka obehnaná zídkou.

Rostly tu stromy, které kdysi rodily hrušky, jablka nebo broskve, a našla jsem tu i malý zašedlý záhon s uschlými stonky fazolí a hrachu.

Přistoupila jsem k broskvoni a dotkla se dlaněmi jejího tenkého kmene. Uvidíme, co dokáže trocha magie Země. Zavřela jsem oči a volala svůj živel, všechny síly růstu a života, které má, abych s jejich pomocí ten churavějící strom uzdravila a přiměla ho zase rodit ovoce.

Bylo to nečekaně těžké. Vlastně se mi to ze začátku zdálo úplně nemožné. Obvykle jsem cítila rychlý tok energie, který ochotně reagoval, ale tady nezbylo nic než suchý prach a... nějaký odporný sliz, z kterého se mi zvedl žaludek, až jsem se rozkašlala a musela od stromu na chvíli odstoupit.

Hay Lin, která se mnou odešla do zahrady, mě napjatě sledovala.

,,Něco není v pořádku?" zeptala se.

,,Ano," odpověděla jsem a pokoušela se zklidnit dech a nervy před druhým pokusem. ,,Země... je to hrozné. Jako by tu vůbec nebyla."

,,Žádná země?" vylekala se Hay Lin. ,,To není možné. Je to jeden z přírodních živlů."

,,Snad není ještě úplně pryč. Ale každopádně je hrozně daleko."

Ještě jednou jsem položila dlaně na kmen broskvoně. Tentokrát jsem se lépe připravila na vlnu nevolnosti, která se mě zmocnila, jen co jsem začala. Zatnula jsem zuby, zavřela oči a volala magii. A ponekonečně dlouhé chvíli to konečně přišlo.... slaboulinké záchvěvy. Odpověď skoro nepostřehnutelná, i když jsem do svého pokusu vložila skoro všechno a z čela se mi řinul pot. Otevřela jsem oči. Na suché větvi vyrašilo maličké poupě, které ale mělo do broskve ještě daleko.

,,Teď by se mi určitě hodila pomoc Plamínka a jeho kamarádů," prohodila jsem. Kolena se mi podlamovala vyčerpáním.

,,Věštec říkal, že se sem asi neodváží vrátit."

,,Já vím," vzdychla jsem odevzdaně. ,,Jen jsem si na ne vzpomněla."

Ale právě když jsem se chystala zase zavřít oči, objevila se mi na ruce zelená jiskra. Byla samotná. Jediný kousek zeleně v mrtvé zahradě.

,,Plaménku!" usmála jsem se a cítila jsem se najednou mnohem silnější. ,,Tys přišel!"

Ovnula mě vlna tepla a náklonnosti. A drobný záchvěv výčitek. Plamínek byl rád, že mě vidí. Ale taky měl hrozný strach.

,,Neboj se," konejšila jsem ho. ,,Dám na tebe pozor. Nedovolím, aby ti něco ublížilo."

Plamínek se přestal třást a rozzářil se o něco jasněji.

,,Musím nakrmit hladové dítě. Pomůžeš mi s tím?"

Pomoct stromu. Pomoct dítěti.

,,Přesně tak jsem to myslela."

Plamínek zablikal ve vzduchu nad broskvoní a pak s ní splynul.

Teď. Pomoct stromu.

Zavřela jsem oči a sebrala všechnu sílu, která ve mně ještě zbyla.

,,Daří se to!" zavolala Hay Lin. ,,Vydrž Cornelie, vydrž..."

To se jí lehce řeklo. Jí se neobracel žaludek naruby. Ona nemusela dolovat tu nehybnou energii, která nechtěla mít s tímhle městem zvaným Hlad a slizem, co ho zamořil, nic společného.

,,Dokázalas to!"

Rozkašlala jsem se a zachytila se stromu, abych neupadla. Pomalu jsem otevřela oči. Poupě se proměnilo v plod. Broskev byla sice maličká, ale zralá a voněla sladce.

,,Utrhni ji," zasípala jsem, ,,a dej ji Maře."

,,Není ti nic?" zeptala se starostlivě Hay Lin.

V prvním okamžiku jsem chtěla odpovědět, že jsem v pořádku. Ale nebyla jsem.

,,Trochu se mi motá hlava," řekla jsem. A pak se mi nohy, které jsem už měla jako z vlny, podlomily a já se poroučela k zemi.

,,Will!" zaječela Hay Lin, ,,Will, pojď sem honem!"

Will vyndala Srdce Kondrakaru a položila mi ho na prsa.

,,Lež klidně," řekla mi. ,,Nech Srdce chvilku působit. Jsi vyčerpaná."

Vyčerpaná po pěti minutách, kvůli jedné malé broskvi.

,,Jako čarodějka Země nestojím za nic, viďte?" zašeptala jsem.

,,Kdybys neodpovídala," okřikla mě rázně Taranee. ,,S tou zemí tady se něco stalo. Všechny to vidíme moc dobře. Škaredý případ všeobecného vyčerpání."

,,Nemusíš mi to opakovat," Měla jsem pocit, že se už v životě nebudu moct pohnout.

,,Myslela jsem vyčerpání půdy."

,,To mi došlo." Pak jsem se najednou hrozně vylekala. ,,Plamínku? Plamínku, jsi v pořádku? Kde je, vidíte ho někdě?"

,,Lež," řekla Will a položila mi ruce na ramena.

,,Je tady. Vidíš?"

Spatřila jsem ho přímo nad Srdcem. Jeho světlo bylo mnohem bledší než obvykle.

,,Chudák Plamínek," zašeptala jsem. ,,Nemáš to lehké, když jsi teď víc než jen zelená jiskřička bez jména."

Strom lepší. Teď pomoct dítěti.

,,Ano. Nakrmíme to dítě."

Díky Srdci jsem nabrala trochu sil. Podařilo se mi vstát a ujít těch pár kroků do domu Hrnčířky.

,,Našly jsme broskev," řekla jsem.

Nevěřícně se podívala napřed na nás a pak na broskev. Beze slova si od nás vzala plod a vdechla jeho vůni, jako by se bála, že není skutečný.

Dítě v postýlce nespouštělo z broskve oči. Natáhlo k ní ruku, ale nijak o ni neškemralo, ani nezaplakalo.

Mara se na mě prosebně obrátila.

,,Asi bys nedokázala... najít... další?" zašeptala.

,,Ne," odpověděla jsem. Ani za milion let. ,,Dnes ne. Nejdřív zítra."

,,Dobrá. Stejně ti děkuju. Mockrát ti děkuju."

Umyla si ruce od hlíny u pumpy a pak vytáhla z příborníku nůž. Opatrně rozřízla broskev na dvě poloviny.

,,Tumáš, Taddy," řekla svému synkovi. ,,Dám ti půlku, protože jsi už velký chlapec. Zbytek odnesu večer na Dělení."

,,Ale ta broskev byla celá pro vás," namítla jsem.

Pomyslela jsem si, že polovina sotva stačí utišit hlad jejího dítěte, i když bylo malé.

Mara sklonila hlavu. ,,Já vím. A děkuju ti za to.

Ale o všechno, co máme, se dělíme. Kdybychom to nedělali, polovina z nás by už zemřela. Místo toho jsme všichni napůl živí."

V posledních slovech zase zazněla hořkost. Přesto jsem musela obdivovat její statečnost. I ona musela mít hrozný hlad, ale dopřála si jen trochu šťávy, kterou olízla z konečků prstů.

,,Co se tu stalo?" zeptala jsem se. ,,kdo vám to způsobil?"

,,Ty se ptáš, kdo to všechno způsobil?" Zírala na mě, jako by nevěřila mé nevědomosti. ,,Přece Karok. Červ Karok."