4. Kapitola - Strašidelný zámek

4. KAPITOLA - STRAŠIDELNÝ ZÁMEK

Nad námi zaduněl mohutný hrom. Ve vzduchu viselo absolutní ticho. Měla jsem vlasy zježené kolem hlavy, obživlé statickou elektřinou.

"Myslíš, že bude pršet?" zeptala jsem se.

Danny zavrtěl hlavou.

"Ne!" Znělo to naprosto přesvědčivě. "Dneska večer neprší!" Usmál se na mě zářivým úsměvem, plným očekávání. Vypadal, jako by nemohl vteřinku postát v klidu. "Pojď!" vybídl mě. "Tady si užijeme spousty zábavy."

"Tady" znamenalo v Carnival Bay, v zábavním parku, který se rozkládal podél heatherfieldského přístavu. Proti ztemnělé šedé obloze se ostře rýsovaly osvícené obrysy velikého ruského kola, vzduchem se nesla opojná vůně teplého popcornu.

"Vypadají legračně," ukázal Danny na obrovské chomáče růžové cukrové vaty, které procházely kolem nás. "Dáš si?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Cukr a teplý vzduch," řekla jsem. "Tomu bych ani neříkala jídlo. Jestli máš hlad, dáme si hamburger."

"Zatím ne. Podívej-jdeme sem!"

Autíčka. A proč ne? Když jsem byla malá, milovala jsem je. S Dannym by to mohla být zábava.

"Na," podal mi bankovku. "Kup lístky."

"Danny, vždyť to je tisícovka!"

Zašklebil se. "Jo, to snad stačí, ne? Nech si ji. A řekni, až budeš potřebovat další."

Znepokojeně jsem se podívala na bankovku. Bylo to fakt dost. Jak může takový kluk jako Danny vyhazovat tak beztarostně tolik peněz? Co když z toho má žít do konce měsíce? Říkal, že rodiče mu peníze posílají. Přitom se chová, jako by vůbec netušil, kolik co stojí. Někdy to vypadá, jako by on sám byl z úplně jiné, exotické planety.

Ukázalo se, že v jedné věci jsem měla pravdu. Jezdit na autíčkách s Dannym byla vážně zábava! Řítili jsme se z jednoho konce dráhy na druhý a byli jsme postrachem všech kolem. Danny neměl žádný pud sebezáchovy-během půl minuty dokázal naštvat nejmíň šest řidičů a přimět je k zuřivému pronásledování našeho autíčka. Ale do nás nenarazili-vypadalo to, jako by naše autíčko bylo vždycky o malinko rychlejší než ostatní. Danny manévroval autíčkem bleskurychle a obratně. BUCH! Rychlý náraz ze strany do zelené třicet dvojky. PRÁSK! Drzé žďuchnutí do páru v sedmičce. Oblouk jisker a anténky se nad námi klenul jako dohasínající ohňostroj a Danny se smál a výskal jako malý kluk. Já jsem se taky neubránila smíchu, a netrvalo dlouho a brzy se hlasitě bavili i ostatní řidiči. Nálada byla nakažlivá-Danny byl prostě tak dobrý v tom, co dělal, a tak si to užíval, že jeho radost přeskočila i na druhé. Bum! Sviiist! Dokola, znovu a znovu. Pán od kolotočů nás nechal jezdit určitě o chvíli déle než obvykle, říkala jsem si. Určitě proto, aby mohl sledovat Dannyho bláznivé kousky.

Když skončila poslední jízda, přišli k nám při kluci z ostatních autíček a poplácávali Dannyho po ramenou. Danny se smál, oči mi zářily. Sledovala jsem ho a říkala si, že jsem ještě nikdy nepotkala člověka, který by se tak bavil nad čímkoliv, co dělal.

Koupila jsem si kolu.

"Nedáš si něco?"

Zavrtěl hlavou. "Nemám žízeň." Byl připraven na další dobrodružství. "Co kdybychom vyzkoušeli tohle?" zeptal se a ukázal na Strašidelný zámek.

Zaplatila jsem Dannyho penězi a usadili jsme se ve vozíku. Nad parkem visely těžké mraky, bouřka a liják byly na spadnutí, a tak tu nebylo moc lidí. Měli jsme celé první oddělení téměř sami pro sebe. Se strašidelným skřípáním se dal vozík do pohybu a zamířil k prvnímu temnému tunelu, který vypadal jako starý, dávno opuštěný důl. Húúúú! Najednou jsme se řítili prudce dolů, tak rychle, že můj žaludek zůstal viset někde nahoře, blízko srdce, a já se křečovitě chytila kovového držadla před sebou. Danny se smál, byl to milý zvuk, měkký a uklidňující jako teplá deka. Vozík se namáhavě drápal do vrchu, výš, výš, a ještě výš... a vtom na nás vyskočila kostra. Vřeštící kostlivec s velkým hákem v kostnatém hnátu. Pak jsme sjížděli dolů. Studený vzduch smíchaný s pachem oleje vanul proti nám a shrnoval mi vlasy dozadu. Žaludek se mi znovu houpal v divokých saltech. Jako speciální překvapení nás dole čekalo mohutné plácnutí do vody! Ostrá zatáčka vpravo. A pak... pavučina! Zděšeně jsem se oháněla jednou rukou, abych pavučinu odhrnula. Mrtvolně zelené světlo ozářilo další a další pavučiny a v nich sedící pavouky velké jako kočky.

"Fuj, to je chuťovka," mumlala jsem si pro sebe a říkala si, jak je dobře, že tu nesedí Taranee. Já se pavouků nebojím-tedy ne moc.

Náhle mě oslepila prudká záře blesku. Postřehla jsem elektrický oblouk, explozi energie. Vozík se prudce zastavil a všechna světla zhasla.

Ach ne, zase vypadl proud, napadlo mě. Nebo to bylo součástí strašidelné jízdy? Ne. Viděla jsem přece ten elektrický výboj, jak vyskočil...

...nad Dannym.

Na pár sekund se mi v šoku zastavilo srdce.

"Danny?"

Žádná odpověď.

Zašátrala jsem po jeho ruce. Nenašla jsem ji. Kde je? Byl...mohl by...? Začaly se mi třást ruce. Takhle silný proud dokáže zabíjet.

"Danny!"

Kde může být? Proč neodpovídá?

Ve starém dole byla tma černá jako uhel. Neviděla jsem před sebou ani vlastní ruku. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že se Dannymu něco stalo. Mohla jsem udělat jen jedinou věc.

Vyvolala jsem Srdce.

Jeho měkké bledé paprsky dopadly na zářící nylonová vlákna umělých pavučin. A na prázdné místo vedle mě.

Slabý zvuk za mnou mě přiměl otočit se. Za mnou, na okraji vozíku, stál Danny a snažil se udržet rovnováhu jako nějaký akrobat. Tentokrát se vůbec neusmíval.

"Promiň," řekl a položil mi dlaně na tváře, jemně a něžně.

Promiň? říkala jsem si. Ale...

Pak mnou otřásl mohutný výbuch energie a vše se ponořilo do tmy.

"Haló? Slečno, stalo se vám něco?"

Třásla jsem se. Měla jsem sucho v puse. Všechno mě bolelo, celé tělo. Co to bylo?

"Podejte sem deku. Slečno, slyšíte mě?"

"Ano," mumlala jsem a pokoušela se otevřít oči. Co to bylo za pocit, který jsem měla v sobě, strašlivé tušení?

Nějaký člověk se skláněl nade mnou, člověk v křiklavě červeno-žluté uniformě. Carnival Bay Kontrolor, stálo na jeho kapse.

Carnival Bay. Strašidelný zámek. Danny.

Vyděšeně jsem se podívala kolem sebe a pomalu mi začalo docházet, proč jsem tak vyděšená.

Danny byl pryč.

A s ním Srdce Kondrakaru.