5. Kapitola - Zaklínadlo

5. KAPITOLA - ZAKLÍNADLO

Nechtěli mě nechat jít. Dokud se na mě nepodívá doktor, říkali.

"Viděl někdo toho kluka, který tam byl se mnou?" ptala jsem se. "Asi takhle veliký, hnědé vlasy, výrazně modré oči."

Ne. Neviděli ho.

"Určitě se brzy vrátí," řekl kontrolor, který mě našel. "Třeba šel pro pomoc." Soucitně si mě prohlížel a určitě si myslel, že to bylo od Dannyho pěkně hnusné, nechat mě tu a zmizet. Samozřejmě jsem mu nemohla říct, že to, co Danny udělal, bylo mnohem, mnohem horší.

Nedokázala jsem přinutit své tělo, aby se přestalo třást. Cítila jsem uvnitř sebe prázdno. Prázdno a pusto.

Lékařka, kterou konečně někde sehnali, mi změřila pulz, tlak a svítila mi do očí malou svítilnou. Říkala jsem jí, že jsem se opravdu nepraštila do hlavy, ne, nemám potíže s dýcháním. Ale nepřestávala jsem se třást.

"Měla jsi někdy problémy v uzavřených prostorách?" ptala se.

Už už jsem chtěla říct, že ne, ale něco mě napadlo. Nenechá mě odejít, dokud nenajde příčinu mého stavu, a já jí přece nemůžu vyprávět co se doopravdy stalo. Klaustrofobie byla skvělé vysvětlení.

"Trochu," odpověděla jsem. "Vlastně...vlastně docela dost."

Zastrčila svítilnu do náprsní kapsy.

"Měla jsi strach, když v tunelu zhaslo světlo?"

Kývla jsem a v duchu si říkala, že vlastně nelžu-měla jsem šílený strach. Strach, že se něco strašného stalo Dannymu. A on celou dobu čekal, až...

Stáhl se mi žaludek při té myšlence a já se zhluboka nadechla.

Poklepala mi na rameno. "Myslím, že vím, co se ti přihodilo. Dostala jsi strach, začala jsi příliš rychle dýchat. Když člověk moc rychle dýchá, může i omdlít. Když se ti to někdy v budoucnu stane, soustřeď se na dýchání. Pomalé, hluboké nádechy, výdech nosem. Zvládneš to."

"Díky," řekla jsem.

"Je tu někdo, kdo by tě doprovodil domů? Jsi pořád ještě v šoku."

Ochotný kontrolor se honem přihlásil. Když jsme byli pár bloků od našeho domu, znovu vypadl proud. Centrum Heatherfieldu se proměnilo v jednu velkou, nervózní tácpu. Řekla jsem, že se ráda projdu. Ale nešla jsem, letěla jsem jako o závod. Musela jsem se dostat k Dannymu do bytu. Chtěla jsem chytit toho prolhaného, lstivého zloděje dřív, než...

"Will?"

Taranee. Cornelia. Irma. A Hay Lin.

Čekaly na mě před domem, všechny čtyři. Všechny byly zjevně otřesené.

"Will! Co se stalo? My... všechny víme, že se stalo něco strašného. Když jsme sem dorazily, nebylas tu. A tak tu na tebe čekáme. Will, co se stalo?"

Nedokázala jsem jim to říct. Prostě to něšlo.

Já ale musela.

"Danny..." Můj hlas zněl mrtvě u mně samé. "On... on... ukradl mi Srdce!"

Cornelia položila dlaně na dveře bytu 26B. Zámek s lehkým cvaknutím povolil-to bylo jedno z Corneliiných oblíbených čísel. Dokáže pohnout předměty jen pouhou silnou vůle.

Vešly jsme dovnitř. Hay Linina baterka olizovala stěny předsíně. Nebylo tam nic. Nikdo. Žádná bunda, žádné boty. Jen prázdno. To samé v kuchyni. I v obývacím pokoji. Ten byl prázdný, i když tu Danny bydlel. Všechno naznačovalo, že Danny zmizel. Otázka byla, kam!

"Děkuju pěkně!" prohlásila Cornelia a rychle se nadechla. "Hele!"

Posvítila na něco, co kdysi bývalo elektrickou zásuvkou. Místo ní visel ze zdi kus ohořelé, spečené umělé hmoty. Podobně vypadaly i ostatní zásuvky v bytě. A na prázdné podlaze v obývacím pokoji jsme našly černý vypálený kruh, asi metr v průměru.

"Co se tu dělo?" zamračila se Hay Lin. "Co tu dělal?"

V mém ochablém mozku se rozsvítilo mdlé, bledé světýlko. Ne nějaký poznatek, spíš logika. Nebo možná instinkt.

"Výpadky poudu," pronesla jsem tiše. "Způsobil to Danny, nevím proč, ani jak, ale určitě to s ním souvisí." Vzpomněla jsem si na ten hrůzostrašný okamžik, kdy kolem nás, mě a Dannyho, vytryskla ta energie. V něm.

"Je pryč?"

To promluvil tenký, roztřesený hlásek, který nepatřil žádné z nás.

Nadskočila jsem. Všechny jsme se polekaly. Kužely dvou baterek, které jsme měly s sebou, se rozeběhly po pokoji.

"Tady," ukázala jsem. "Na parapetu."

Byl to Dannyho maličký tranzistor. Malý, roztomilý, zářivě modrý. Jako jeho oči. Ne! Zakázala jsem si právě teď myslet na jeho oči!

"Viděla jsi ho odcházet?" zeptala jsem se.

"Ani se nerozloučil!" Tichý povzdech a vzdálený zvuk houslí provázely jeho konstatování. "Je pryč. Zmizel. A já jsem tady! Sám." Housle potichu lkaly.

"Kam šel?" zeptala se Cornelia.

Modré rádio ji ignorovalo a dál vypouštělo do prostoru uplakanou melodii. Cornelia se na mě podívala.

"Zeptej se ty," vyzvala mě. "Měly bychom to zjistit."

"Poslyš! Pro nás je to fakt důležité! Kam zmizel Danny?"

"Zmizel! A mě tu nechal. Po tom všem, co jsem pro něj udělal. Jasně. Nebyl jsem mu dost dobrý! a teď upláchl s tou!" Poslední slova zněla tak kysele, že jsem měla strach, že jeho baterie explodují.

"S kterou?" zeptala jsem se rychle a taky pocítila osten žárlivosti. "Koho myslíš?"

"Ten velký, vulgarní vyráběč hluku. Duc. Duc. Duc duc duc. Žádný styl. Nekultivovaný projev. Jen spousta rámusu a žádný vkus. Jenže přesně takovým mužstí podlehají!"

Přehrávač! Myslel přehrávač. Z mé hlavy pomalu odplouvala představa Dannyho v náruči nějaké štíhlounké, zmalované manekýny, mnohem hezčí než já. A pak jsem se vzpamatovala-jak můžu myslet na takové hlouposti, když mám hrozila katastrofa? Nebo už se valila přímo na nás-Srdce bylo prostě pryč!

"Co se tady stalo?" zeptala jsem se.

"Stalo se z něj světlo."

"Cože?"

Tranzistor si broukal pro sebe. "Jo, je to tak. Skrčil nohy pod sebe a změnil se ve světlo."

"Skrčil nohy?"

"Jo, vyndal je ze zásuvky," odpovědělo modré rádio, jako by to bylo něco naprosto normálního a přirozeného. A pro něj to taky normální bylo. Vžďyť i ono žilo z toho, čemu James říkal "vyšší zdroj energie". Ale Danny?

"Chceš říct... že i on žil z elektrické energie?" zeptala jsem se jen pro jistotu.

"Jasně! A jaký měl ten mladík apetyt!" Kdyby rádio mělo obličej, určitě by se teď shovívavě usmívalo. Hudba, kterou vysílalo, byla nyní mnohem živější a hlubší, s trochou basů a bicích.

Podívaly jsme se po sobě.

"Wow!" vyrazila ze sebe Hay Lin vítězoslavně. "Ať je, kdo je, rozhodně to není normální člověk! A pochybuju, že se usadil tady v sousedství!"

Seděly jsme zdrceně v mém pokoji a přemýšlely, co můžeme dělat. Veselo nám nebylo.

"Nezeptáme se Věštce?" řekla rychle Hay Lin.

Nedokázala jsme jí odporovat. Nezáleželo teď na tom, jak moc jsem nenáviděla přestavu, že stojím tváří v tvář Bratrstvu a všichni vědí, jaký jsem hlupák. A lajdák. Jak... jak špatná jsem Strážkyně Srdce, tedy spíš byla. Cítila jsem se strašně. Dutá a prázdná. Totálně pokořená.

Něco se dotklo mé ruky. Plch. Uvelebil se pohodlně na mém klíně a ležel úplně tiše a bez hnutí. To u něj nebývá obvyklé. Je to totiž nezvykle neposedný a čilý plch. Aktivní a destruktivní, kterému překáží i nábytek v místnosti. Teplo, které z něj vyzařovalo, bylo však pro mě teď báječně uklidňující. Měkce jsem ho hladila po zádech.

"Nic jiného nám nezbývá!" zopakovala Hay Lin.

"Hmmm... jenže to je právě problém," vzdychla Irma. "Jak se dovoláme Věštce, když nemáme Srdce?"

Znovu jsme na sebe zděšeně pohlédly. To mě nenapadlo. Ale Irma měla pravdu. Když jsme se dřív chtěly spojit s Kondrakarem nebo jiným místem mimo náš svět, dokázaly jsme to vždy pomocí Srdce.

Teprve teď mi došlo, jak velké neštěstí jsem způsobila. Doteď jsem se cítila jako dítě, které provedlo nějakou lumpárnu, ale v duchu pořád počítá s tím, že někdo dospělý přijde a problém vyřeší. Jenže co teď, když se nedostaneme k Věštci? Co když už nezískáme Srdce zpátky? Co s námi bude? A co Kondrakar? Mohl by... mohl by Danny, nebo kdo on vlastně byl, ohrozit samotný Kondrakar?

"My už nejsme pořádné čarodějky," zašeptala jsem. Neprovedla jsem tu strašnou věc jen sobě. Ublížila jsem nám všem. A pokud je Srdce navždy ztracené... vůbec jsem se neodvážila pomyslet, co by to mohlo znamenat pro rovnováhu mezi světem Dobra a Zla.

"Will..." Taranee mě rozpačitě pohladila po ruce. "Neber si to tak. Na něco určitě přijedeme."

Moc často nebrečím. Ale věděla jsem naprosto přesně, že pokud zůstanu takhle sedět a Taranee se na mě bude takhle soucitně dívat, bude potřeba kbelík a spoustu hadrů, aby vysušily řeku výčitek, která se ve mně brzy spustí. Rychle jsem se zvedla, s plchem v náručí.

"Co budeme dělat?" zeptala se Irma.

"Potřebuju se napít!" vypadalo ze mě cestou do kuchyně.

Plch se zavrtěl a chtěl na zem. Pustila jsem ho. Teď mi bylo úplně jedno, na kterém kusu nábytku si bude brousit drápky. Strčila jsem ruce pod proud ledové vody a chrstla si ji na obličej.

"Slečno Will?"

James. Hm, aspoň on se mnou mluví.

"Ano?"

"Na horní mřížce stojí sklenice nugety."

Nugeta. Můj univerzální lék na špatnou náladu. Musela jsem vypadat opravdu bídně-když mi James sám od sebe nabídl něco tak nezdravého.

"Díky."

"Pomůže to, slečno?"

"Teď zrovna ne, díky." Nebyla jsem v krizi, která by šla utopit v cukru a nasycených kyselinách. Jen pomyšlení na čokoládu mi dělalo zle.

Pomalu jsem si otírala ruce do utěrky. Bála jsem se vrátit zpátky k holkám. Kdo tvrdí, že v nouzi poznáš přítele, asi nikdy nebyl v mé situaci. Když jsem se podívala na své čtyři kamarádky a došlo mi, co jsem jim provedla, cítila jsem se čtyřikrát tak bídně. Čtyřnásobná vina. Čtyřnásobná hloupost.

James si odkašlal tím nejponíženějším, nejlokajštějším způsobem.

"Ehm, slečno Will?"

"Ano, Jamesi?"

"Myslím, že můžete zkusit nějaké zaklínadlo. To otvírá mnohé dveře."

Jaké zaklínadlo? Neznám žádné zaříkávadlo, které by nám přivolalo Srdce zpátky nebo nás dokázalo dopravit do Kondrakaru.

Pak mi ale došlo, co James myslí.

"Zdvořilost mnohé dveře otvírá"-to byla jeho oblíbená průpovídka.

"Ty myslíš... prostě jen slušně poprosit?"

Neznatelně se usmál. "To často zabírá!"

S touhle myšlenkou jsem se vracela k sobě do pokoje, kde ostatní pořád sklesle seděly a mlčely. Hm, nemůže uškodit, když to zkusíme, říkala jsem si.

"Holky," promluvila jsem. "Mám nápad. Takový nějaký..."

Irma a Taranee vzhlédly. Ostatní se ani nepohnuly.

"Jo?" odtušila Taranee. "Jaký?"

"Vím, že se samy do Kondrakaru nedostaneme. Ale co kdybychom Věštce poprosily? Pěkně slušně poprosily?"

"Myslíš, že nás uslyší?"

"A proč ne? Vždyť on ví o všem, co se stane ve Světě."

Na chvíli se zamyslely.

"No, uškodit to nemůže," vyslovila Irma nahlas.

"A jak to provedeme? Zavřeme oči a budeme si to přát? Nebo jak?" Hay Lin se o něco radostněji napřímila na mé posteli.

Pokrčila jsem rameny. "Myslela jsem... Co kdybychom se chytily za ruce. Všech pět. Společně."

Bez Srdce, myslela jsem si, jsme silnější, když jsme pohromadě.

Hay Lin sklouzla z postele a posadila se do tureckého sedu na podlahu vedle Taranee. "Fajn," řekla prostě.

Irma s Cornelií si přisedly. Přejela jsem je očima. Jsme tak rozdílné. Taranee. Tichá a přemýšlivá, někdy trochu nejistá. Irma. Živá, veselá, plná bláznivých nápadů. Cornelia, rozumná realistka, nedůvěřivá ke všemu novému. A Hay Lin, rychlá a hbitá, vždy dobře naladěná. Tedy skoro vždycky. Zrovna teď kdovíjak šťastně nevypadá. Když jsme spolu, skoro pořád se smějeme Irminým šíleným nápadům, často se vzájemně škádlíme. To je však pryč. Teď holky vypadají... ano, jako kdyby jim bylo stejně jako mně. Mají v sobě zvláštní prázdno a zmatek. Ale žádná z nich neřekne: Co jsem říkala. Nebo: Kdybys nebyla tak hloupá. Nebo: Je to tvoje vina.

Přisedla jsem si k nim. Vzaly jsme se za ruce. Zavřely jsme oči.

Prosila jsem. Poprosila jsem tak naléhavě a zdvořile, jak jsem jen uměla. Vyslyš mě, Nejvyšší. Vyslyš mě. Byla jsem nekonečně hloupá a neopatrná, ale moje kamarádky se ničím neprovinily. Nezaslouží si to... tu hrozivou prázdnotu. Moc prosím.

Zvedl se vánek. Dotyk lehkosti. Něco se stane, ale neodvažuju se otevřít oči.

Zdálky jsem zaslechla překvapené plchovo "Frrk!" a tiché "Hodně štěstí, slečno Will!" od Jamese. Pak zmizely všechny obvyklé heatherfieldské zvuky, vzdálené hučení aut, bouchání a kroky sousedů, šumění televizorů z ostatních bytů.

Vítejte, Strážkyně.

Konečně otevírám oči. Sotva jsem vnímala obrovský prostor Svatyně Bratrstva, podpírané sloupy nekonečné výšky, s klenutými stropními oblouky tak vzdálenými, že by klidně mohly tvořit oblohu. Jediné, co jsem skutečně viděla, byl obličej Věštce.

V jeho pohledu jsem nenalezla žádnou výčitku. Jen povznesený klid a tiché očekávání.

"Ztratila jsem Srdce," vyrazila jsem ze sebe, i když jsem si byla jistá, že to ví.

Ano.

"Udělám cokoli, abych ho získala zpět!"

Doufám. že ne...

"Cože?"

Doufám, že uděláš jen to, co bude správné a nezbytné.

Nad těmi slovy jsem se musela chvíli zamyslet.

"Podvedl mě," řekla jsem. A zranil. Ponížil. Poslední slova jsem nevyřekla nahlas, ale měla jsem trapný pocit, že je stejně slyšel.

Ano.

"Ukradl Srdce Kondrakaru. To není správné."

To je nepříjemné. A omlouvám se za bolest, která ti byla způsobena. V tento okamžik je však zloděj ve větším nebezpečí než ty.

"Danny? V nebezpečí?"

Ano.

"Ale proč?"

Myslíš si, Strážkyně, že někdo může vlastnit Srdce a zůstat nepoznamenám?

Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem poprvé držela Srdce v rukách. Ne. Má pravdu. S ním se mění všechno. Všechno.

A ten, kdo nosí Srdce neprávem, se změní... nebezpečně. I z toho důvodu musíš získat Srdce zpátky.

"Ale kde je Danny? Co je?"

Kde, je současně odpovědí, na co. Je v Nimbu, v Sluneční říši Salamandrů.

"Je Danny salamandr? ... mlok? Vždyť vypadal jako člověk. I když se tak zrovna nechoval." Poslední větu jsem vyslovila s větší hořkostí, než jsem původně zamýšlela.

Sluneční Salamandři jsou tvorové z čisté energie. Mohou na sebe vzít podobu, jakou chtějí.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na obrovskou kočku s jasně modrýma očima. Byl to... byl to Danny? Špehoval nás, sledoval, jak používám Srdce?

A možná přemýšel, jak by mě nejlépe obelstil? Předstíral. že se mu líbím a ve skutečnosti... cítila jsem, jak mi po tvářích stékají teplé slzy, a rázně jsem je střela rukou.

"Proč ukradl Srdce, když je pro něj tak nebezpečné? A jak se dostal do Heatherfieldu, když žije v tom... v Nimbu?"

V očích Salamandra září Srdce jako malé, zlaté slunce. Tak jako straku lákají lesklé předměty, každý Salamandr, který pocítí blízkost Srdce, je zatouží vlastnit. Nic víc, nic míň. Doufám. Taková krádež je téměř nevinná, a Nova bude potřebovat veškerou svou nevinu, aby přežil. A co se týká jeho cesty do vašeho světa... říkal jsem, že Salamandr může vzít na sebe jakoukoli podobu. Někteří z nich, ti nejnadanější, dokonce nemusejí mít pevný tvar. Mohou se změnit ve sluneční paprsek, který proniká okenní tabulkou, mohou proudit z jednoho světa do druhého ve formě čisté energie.

Vybavilo se mi, co říkalo modré rádio. Stal se světlem.

"Jak to, že jich nevidíme víc?"

Protože je váže přísaha. Přísahali, že budou bránit svůj lid a říši, v níž žijí. Pokud Nova porušil přísahu, aby se dostal k tobě, hrozí mu o to větší nebezpečí. Měla bys ho co nejrychleji vyhledat.

Na můj vkus se Věštec až moc zajímal o sprostého zloděje a podvodníka. Rozzlobilo mě to. Chci zpátky jen to, co mi patří.

"Pošleš nás do Nimbu?"

Ano.

"Kdy?"

Věštec se usmál.

Teď, netrpělivá dušičko. Teď.