4. KAPITOLA - ZÁPLAVA
Velkým střešním oknem v Heatherfieldském muzeu proudila do místnosti jemná měsíční záře. V tlumeném světle se nad černou pyramidou třpytil rozvířený prach a čerstvě vytřená podlaha se leskla jako vodní hladina.
Jeden z řemeslníků přinesl dvě židle a vytáhl si z kabely termosku.
,,Musíme sedět zrovna tady?" zeptal se jeho kolega a kývl směrem k pyramidě. ,,Nevím proč, ale běhá mi z toho mráz po zádech."
Vysoký muž se hlasitě rozesmál a plácl dlaní do studeného ebenu. ,,Téhle staré pyramidy se nemusíš bát. Určitě je to lepší, než svačit vedle, ve společnosti těch nabalzamovaných faraonů."
,,Asi máš pravdu," přisvědčil ten druhý a sedl si na židli. ,,Myslíš, že bychom ji měli překlopit ještě dneska?" zeptal se váhavě.
Jeho kolega se napil čaje, znovu se posadil a zhluboka si povzdychl. ,,Obávám se, že dneska už na to nemám."
,,Pokyny zněly jasně: poté, co bude pyramida vybalena, by za žádnou cenu neměla stát špicí nahoru."
,,Neříkej mi, že motu taky věříš!" odfrkl si muž a poškrábal se ve vousech.
,,O to nejde, ale... To víš, že tomu nevěřím! Za co mě máš?!"
,,Víš co? Dopijeme čaj a pro dnešek to zabalíme," prohlásil ten vysoký rozhodně. ,,Už jsme toho udělali dost."
Opřeli židle o stěnu, zhasli všechna světla a vydali se k východu.
Vtom se ale v odlesku měsíce na povrchu černé pyramidy cosi pohnulo. Menší muž se zarazil.
,,Co se děje?" obořil se na něj ten druhý netrpělivě.
,,Nevím, zdálo se mi, že jsem něco zahlédl."
Jeho kolega nakoukl zpátky do místnosti a rozmrzele se rozhlédl.
,,Já nic nevidím," otrousil a vrhl na parťáka posměšný pohled. ,,Už jsi přepracovaný. Měl by ses pořádně vyspat, nebo za chvilku uvidíš draky a malé okřídlené víly."
Menší muž se zasmál a zavrtěl hlavou. ,,Hodíš mě domů? Nechal bych si tu kolo přes noc."
Řemeslníci za sebou pečlivě zamkli a zmizeli v dlouhé chodbě.
Vzápětí se celý hlavní výstavní sál podivně roztřásl a v rohu místnosti spadlo na podlahu koště. Pak zase všechno utichlo a jen tajuplná záře pyramidy, která se pomalu pohybovala po stěnách, prozrazovala přítomnost čehosi živého.
,,Irmo?"
Irma se otočila a ve stínu na druhé straně místnosti spatřila nějakého kluka. Nebyly tu žádné lampy a umouněnými okny sem pronikalo jen slabounké světlo jasné měsíční noci.
Irma slyšela svůj hlas: ,,Kdo jsi?" zeptala se, aniž pohnula rty.
,,Nemám žádné vzpomínky," odvětila silueta z uctivé vzdálenosti. ,,Nevím, kdo jsem."
Irma byla zmatená - ten hlas zněl tak smutně a vystřašeně. Rádaa by zjistila, komu patří, a tak přistoupila blíž.
,,Nepřibližuj se!" pravil nálehavě. ,,Nechci, abys mě viděla... ne tak, jak vypadám teď."
,,A jak vypadáš? Jak to, že víš, kdo jsem?" zeptala se Irma a nejistě se rozhlédla. Nevzpomínala si, že by tu už někdy byla. Jak se sem jen dostala?
,,Půjčil jsem si některé z tvých vzpomínek, když ses dnes dopoledne v muzeu dotkla černé pyramidy."
,,Černé pyramidy?" zamrkala překvapeně Irma.
Jak to myslel?
,,Ty máš moc nad vodou, že?" zeptal se hlas.
,,Poznal jsem tě."
,,Jsi ten, koho jsem spatřila, když jsem se dotkla pyramidy?"
,,Nevím."
,,Kde to jsem?" Přestože těžký vzduch v místnosti se ani nepohnul, Irmě po zádech stoupal proud ledového větru. Náhle měla pocit, že musí co nejrychleji odsud.
,,Zdá se ti sen," odpověděl chlapec, ,,a já jsem tě v něm navštívil."
,,Děláš si legraci?"
,,Ne," odvětil klidně. ,,Potřebuji tě, abych mohl posbírat své vzpomínky. Sám je nedokážu udržet. Jakmile se objeví, hned jsou zase pryč. Jako pomíjivé záblesky světla v té věčné temnotě."
,,O čem to mluvíš?" Irm zatřásla hlavou v naději, že tím posune svůj sen někam dál, pryč z téhle děsivé místnosti.
Vtom se přímo před ní objevil jasný obraz, jako by někdo jen tak do vzduchu promítal film. Byl to opět ten kluk, kterého spatřila, když se dotkla pyramidy. Seděl na zemi se zkříženýma nohama, na sobě měl jen bederní roušku a na těle se mu svíjel vytetovaný had. Pak se z ničeho nic otočil a usmál se na Irmu.
I když to byla jen nehmotná představa, Irma úsměv bezděčně opětovala.
,,Tohle je jedna z tvých vzpomínek?" zeptala se.
Chlapec do sebe nasál mihotavý obraz a přikývl.
Tu však jeho tvář zastínila vysoká postava muže, který se objevil v obraze a přisedl si k dítěti. V jeho očích bylo cosi, z čeho Irmě přeběhl mráz po zádech. I ve chvíli, kdy si začal s chlapcem hrát, zůstal jeho pohled strohý a chladný jako kus ledu.
,,Kdo to je?!"
Chlapec se horlivě natáhl po obraze, ale zachytil už jen prázdný vzduch. Světelná představa se rozplynula do nicoty.
,,Já vím, kdo to je... to jsem já!" vyhrkl a zoufale se rozeštkal. ,,Nedokážu to udržet. Mizí to."
Irma přešla k jednomu z vysokých oken a otevřela ho dokořán. Místnost zalila hřejivá sluneční záře a ona si uvědomila, že to skutečně musí být sen, neboť ještě před chvílí hleděla o matného měsíčního světla. Otočila se a spatřila chlapce, který se před ní snažil schovat. Měl veliké vlhké oči a... srst.
,,Ty jsi napůl člověk a napůl pes!" zvolala Irma překvapeně.
,,Prosím zavři to okno. Slunce mě pálí do očí," žadonil naléhavě a zakrýval si tvář chlupatými dlaněmi.
,,Je to můj sen," namítla Irma umíněně, ,,a já si rozhodnu, jestli bude den, nebo noc. Teď se mi to líbí takhle."
Chlapec nasál vzduch jako pes, který větří nebezpečí.
,,On to ví," zašeptal.
,,On? Co kdo ví?"
,,Ví, že jsem uprchl, a teď mě hledá. Cítím, jak po mně slídí ten had... to světlo... zelené světlo jeho očí!"
,,O kom to mluvíš?" Irma začínala být lehce netrpělivá. Co si to ten kluk vymýšlel?
,,Nezapoměň na mě, Irmo," pravil. ,,Voda nás pojídohromady."
,,Pokud je tohle můj sen, můžu si tě vysnít třeba jako filmovou hvězdu. Pak bys neměl studený čenich a z pusy by ti nevisel jazyk," usmála se Irma a přistoupila k chlapci. Byl to její sen a jen na ní záleželo, jak bude pokračovat.
,,Nezapomeň na mě!" vyhrkl a zmizel v tříšti vodních kapek, které se rozstříkly do vzduchu a vypařily jako ranní rosa.
,,To jsem celá já," povzdychla si Irma. ,,Nedokážu ani přimět kluka, aby zůstal v mém snu."
Místnost se začala zakalovat a Irmu náhle nesmírně rozbolela hlava. Rychle se zachytila parapetu, aby se udržela na nohou.
A v tu chvíli si toho všimla. Okamžitě rozpoznala romantický bílý hrad na mořském pobřeží, jehož špičaté věže se odrážely v čiré hladině, jen občas zčeřené jemně zpněněnými vlnami.
Pak všechno zmizelo a zůstala jen pustá černota.
Irma se vzbudila s ukrutnou bolestí hlavy. Měla pocit, jako by někdo vzal všechny její myšlenky, pomíchal je a pak je zase nacpal zpátky. Ztěžka se posadila a položila si nohy na zem. Studená podlaha ji trošku probrala a donutila ji vylézt z postele.
Vtom bouchly vchodové dveře a Irma se vrhla k oknu. Spatřila tátu, jak běží přes zcela zaplavený trávník, který připomínal asijské rýžové pole. Naskočil do čekajícího policejního auta a byl pryč.
Dneska bude podivný den, blesklo Irmě hlavou.
Znaveně přišla k akvárku, aby nakrmila Lilit, a podívala se na hodinky.
,,Proč mě nikdo nevzbudil?" vykřikla zděšeně.
Nabrala hrst krmení a hodila ho želvě, pak se bleskurychle oblékla a seběhla dolů do kuchyně.
Máma a brácha Kryštof seděli u stolu a snídali.
,,Mami!" vyhrkla zoufale Irma a znovu se podívala na hodinky, které už ukazovaly deset hodin.
,,Vždyť přijdu pozdě do školy!"
Máma se klidně usmála. ,,Dneska není škola, Irmo," odvětila klidně, vstala a přešla k ledničce. ,,Několikrát jsem se na tebe byla podívat, ale psala jsi jak dřevo."
,,Cože, není škola?"
,,Celé město je zaplavené, Heatherfield je vzhůru nohama," vysvětlovala máma a přitom připravovala Irmě lupínky s mlíkem. ,,Tom si myslí, že přetekly kanály, ale přitom včera v noci vůbec nepršelo."
Irma cítila, jak se jí pomalu zklidňuje tep srdce, a zhluboka si oddychla.
,,To je typické - taková situace a mně se o tom nic neřekne!"
,,Chceš říct, že jsem tě měla vzbudit, abych ti mohla říct, že nemusíš do školy?" namítla s úsměvem máma.
Irma zavrtěla hlavou. Když se nad tím zamyslela, musela uznat, že má tu nejlepší rodinu na světě!
,,Proto táta tak spěchal?" zeptala se.
,,Kromě jiného," povzdychla si máma, ,,pracoval celou noc a domů se přišel jen najíst a převléct."
,,Včera v noci se někdo vloupal do Heatherfieldského muzea," hlásil Irmin malý brácha.
,,Vloupal?" vyhrkla Irma s plnou pusou.
,,Zdá se, že to byli jen nějací vandalové," odvětila máma. ,,Tom říkal, že rozbili nějaký vzácný artefakt, který měl být součástí té nové výstavy - nějakou černou pyramidu."
,,Černou ebenovou pyramidu?" vykulila Irma oči.
,,Nebyli jste tam náhodou včera?" zeptal se zvědavě Kryštof.
,,Jo, a tu pyramidu jsme viděli. Byla v pořádku," odvětila Irma, zpražila bráchu káravým pohledem a odsunula stranou prázdný talíř.
Ten vystrašený kluk z jejího snu říkal, že ji poznal, když se dotkla pyramidy.
,,Největší záhadou je rozbité okno," pokračovala máma.
,,Co je tak zvláštního na rozbitém okně?" zeptal se všetecně Kryštof?
,,Když se chtějí lupiči někam dostat, docela často k tomu použijí okno," přidala se pochybovačně Irma.
Kryštof nani vrhl nazlobený pohled, protože ho přerušila, ale Irma dělala, že ho nevidí.
,,To vím taky, broskvičko," přisvědčila máma.
,,Ale táta říkal, že to rozbité sklo leželo venku."
,,Už jsem tě několikrát prosila, abys mi tak neříkala," utrousila rozmrzele Irma. ,,Jak to myslíš, že bylo venku?"
,,V záhoně pod oknem."
,,Jako by ho někdo rozbil zevnitř, a ne zvenku?"
,,Přesně tak to říkal."
Máma začala sklízet ze stolu.
,,Will volala, jestli bys s nimi nechtěla jít na generálku Moderního kobaltu. Mají sraz na pláži."
,,Jak je to dlouho, co volala?"
,,Docela dost," odvětila máma. ,,Neměla jsem to srdce tě budit, když jsi spala tak tvrdě. A kromě toho, stejně si myslím, že ten koncert zruší kvůli záplavám."
,,Doufám, že tam ještě budou," odtušila Irma vstala od stolu a odběhla si do předsíně pro kabát. Musela holkám vyprávět svůj podivný sen! Byla si téměř jistá, že v sobě skrýval nějaké tajemství - ale nemohla přijít na to, jaké.
Žádné komentáře:
Okomentovat