5. kapitola - Pojď, jestli máš odvahu

5. KAPITOLA - POJĎ, JESTLI MÁŠ ODVAHU

Opatrně jsem hodinky zvedla. Byly skoro nové, dárek k narozeninám od mámy a táty, plné tlačítek a kdovíjakých funkcí, jak to má Petr rád.

"Jsou jeho?" zeptala se Will.

Kývla jsem. Nemohla jsem ze sebe vypravit slovo.

"Pak tedy musí být něco, co ho sem zavleklo," řekla. "A nějakým způsobem ho to muselo dostat skrz tu...tu věc. Chce to, abys ho následovala."

Společně jsme se dívaly do obřího víru, zářícího a jedovatě zeleného, točícího se jako voda, blikotajícího jako oheň.

"Irmo..." začala jsem. Ale ona se otřásla a zavrtěla hlavou.

"Děkuju pěkně," odpověděla. "Nechce mě to. Neposlechne mě to. Není to voda."

Klekla jsem si k okraji otvoru a opatrně do něj ponořila prst. S vylekaným výkřikem jsem ucukla.

"Není to ani oheň," zamyslela jsem se. "Pálí to! Mě by oheň nespálil."

Will vír zkoumavě pozorovala. Pro ni nebyl žádný z živlů zcela cizí.

"Je to...obojí, a zároveň ani jedno z toho," filozofovala. "Ohňová voda. Vodní oheň. Voda a oheň najednou."

Zíraly jsme jedna na druhou. Voda se s Ohněm nikdy nespojí. Nikdy za žádných okolností. To prostě nejde.

Jenže přesně tohle se tu stalo.

"A jak tím teda má čarodějka projít?" zašeptala Irma.

Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem. Ale musely jsme to zkusit. A ten, kdo psal vzkaz, naznačoval, že je to možné. Když se ovšem odvážíme.

"Co kdybychom se zeptaly Srdce?" navrhla Will a vyndala jej. Tady v jeskyni, v dušivě zeleném světle z víru, působila záře vycházející ze Srdce čistě a svěže jako jarní přeháňka. Přistoupily jsme k němu, dotkly se ho a nechaly se osvítit jeho měkkým, bledým jasem.

"Srdce Kondrakaru," oslovila ho Will tichým hlasem, "ukaž nám cestu."

Říkala jsem, že Oheň a Voda se nikdy nespojí, a to taky nenastane, Jenže v Srdci Kondrakaru se setkají, protože Srdce nás všechny obejme a sjednotí naše protiklady. Irma a já jsme tak rozdílné. Naprosto jiné. Obvykle. Ale když se obě dotýkáme Srdce Kondrakaru, jsme si blíže než rodné sestry.

Je to jako teplo, které se rozlévá celým tělem, ale nehřeje. Je to téměř bolest, která však přináší takové štěstí, že se vám chce plakat. Myslíte, že ten pocit může trvat věčnost, ale když pomine, jste smutní, že odešel tak rychle.

Zavřela jsem oči a věděla, že všechny vidíme to samé. Obrovský sloupový sál, tak nedozírný, že jeho stěny jako by stoupaly do nekonečna. A světlo, úplně stejná zář, jaká vychází se Srdce. A uprostřed záře stojí bytost, jemná i silná, mladá i prastará, plná soucitu.

Vítejte, Strážkyně.

Je to hlas Věštce. Neumím ten pocit vysvětlit, ale věděla jsem, že i když stojím na písku na dně jeskyně, hluboko ve Zlomeném srdci, jsem současně i v pevnosti Kondrakarum u Věštce. I když jsem mu vyprávěla celý příběh, o svých zlých slovech a Petrovu zmizení, měla jsem silný dojem, že vlastně není třeba nic vysvětlovat-Věštec o všem už dávno věděl.

"Je to moje vina," vyhrkla jsem zoufale. "Neměla jsem to říkat."

Přání je vždycky mocná síla, v dobrém i zlém. Zvláště přání Strážkyně.

Svěsila jsem hlavu a cítila se strašlivě provinile. Ale Věštec se usmíval, a tak trochu mírnil můj pocit viny. V útrobách mě přestalo mrazit.

Odvahu! Tvá slova byla jistě nerozumná, ale nebyla v nich zloba. Chtěla jsi svému bratrovi ublížit?

"To určitě ne!"

Dobrá. Každý den dochází k horším činům, které zůstanou nepotrestány. Tvůj omyl tě zavedl až sem, tvář této výzvě. Buď si jista, že tato cesta má svůj účel. Bez chyb se nikdo ničemu novému nenaučí, bez chyb se nikdo z nás nestane silnějším. Z tvého malého omylu se může zrodit něco velikého a dobrého, možná dojde k nápravě prastarého bezpráví.

"Ale obří vír...nedostaneme se přes něj. Nevíme, jak jím projít. Nevíme, z čeho pochází."

Znělo to téměř jako povzdech. A Věštec pokračoval: Poslouchej, povím ti příběh. Kdysi, před dávnými a dávnými časy, žila mladá žena, ne o moc starší než ty. Nepatrně ovládala magické síly, ne o mnoho víc než jiní lidé, ale přece jen lépe. Tak trochu jich používala k ovládnutí myslí ostatních. Jednoho dne si vyhlédla mladíka a přála si, aby se do ní zamiloval. On se však nezpronevěřil své lásce k jiné. A tak se naše malá kouzelnice pokusila sokyni odstranit. Téměř se jí to podařilo-ne díky jejím vlastním silám, ale proto, že povolala mnoho zlomyslných a chamtivých duchů z jiných světů. Stejně tak, jak se ona zmocnila jich, oni vtáhli ji do svých vlastních říší. Nežila tak ani ve svém, ani v jejich světě. Tehdejší Strážkyně nad zlými duchy, které ona vyvolala, zvítězily. V nastalém zmatku naše čarodějka objevila hrůzostrašnou únikovou cestu. Lapena mezi dvěma světy, přerostla její nepatrná síla v mnohem větší energii. Zmizela ve víru nepřirozené magie, ve strašlivém obřím víru, který ji pohltil a stáhl do svých hlubin, a tak v mžiku zmizela z dosahu Strážkyň.

Oči mi bezděčně zabloudily k obřímu víru.

"Je to tenhle vír?"

Ano. Tehdejší Strážkyně se neodvážily k vířícímu chaosu přiblížit. Místo toho stvořily ostrov, který vír zakryl před zraky okolí, aby už nemohl pozřít nikoho dalšího.

"A co se stalo s tou čarodějkou?"

To já nevím.

Zmocnila se nás hrůza. Myslela jsem, že máme být postupně přesvědčeny o tom, že Věštec ví všechno.

"Jak to, že...že ne?"

Věštec pozdvihl ruce. V prostoru mezi nimi se objevila překroucená smyčka. Vypadala jako podivná osmička.

Víš, co to je?

Jasně, neříkají mi "Einstein" jen tak pro nic za nic. "Je to Moebiona smyčka. Něco jako...jako dvourozměrné nekonečno."

A teď?

Smyčka změnila tvar. Najednou vypadala jako skutečná osmička-dva uzavřené kruhy, protínající se v jediném bodě, jeden o mnoho menší než ten druhý.

"To není nic...Obyčejná osmička."

A co se stalo s Nekonečnem?

"Já...asi dobře nerozumím..."

Čarodějka převrátila rozměr přírody. Přetočila ji tak prudce, že nepatrný kousek času a prostoru se oddělil od zbytku světa a vytvořil svou vlastní malou smyčku. Tak jako ten kruh zde. Vidím velký kruh Nekonečna-ale do jejího malého kroužku nedokážu proniknout. Myslím však, že vy to dokážete. Někdo chce, abyste se o to pokusily. Cožpak jsi neslyšela její hlas?

Vybavil se mi nenasytný, ledově studený hlas, který šeptal: "Pojď, malá čarodějko..." a otřásla jsem se.

"Chceš říct, že se jen tak máme nechat spolknout tady tou...věci?" ozval se Irmin hlas, plný hnusu.

Věřím, že uděláte to, co budete považovat za nezbytné. Naslouchejte svým srdcím, Strážkyně.

Sloupová síň zmizela. Věštec se rozplynul.

Vyděšeně jsme se na sebe podívaly.

"Je tak mrazivý, až pálí..." zašeptala jsem.

"Je hnusný," přidala se Cornelia. "Nepřirozený."

Jak se přes něj Petr dostal? Musel jím projít. Nemohl být na jiném místě. A tenhle vír byl naprosto dokonalou odpovědí na to, jak se někdo může nacházet mimo svět Vody, mimo svět Vzduchu, mimo Zemi-a přesto být naživu. Aspoň jsem v to doufala.

"Třeba nás Srdce ochrání..." pronesla Will tichounkým hláskem.

"Dokážu to...sama," řekla jsem pevně. "Je to můj brácha!"

"Blbost!" vypálila Irma okamžitě. "Tahle věc chce čarodějku. Myslím, že bychom jí měly dát víc, než čeká. Ne jednu, ale pět čarodějek!"

Líně se protáhla a hned vypadala o kousek vyšší. A pak se začala proměňovat. My ostatní se přidaly. Brzy kolem víru nestálo pět unavených, zašpiněných holek ve svetrech, džínách a teniskách. Jak říkávala Irma-když jsme čarodějky, vypadáme skoro až moc dobře! Není to jen křídly a čarodějnými oblečky, i když obojí je super! Cornelia je elegantní a dokonalá, to ostatně bývá vždycky. Zajímavé je, že dobře vypadáme i my ostatní. Hay Lin je perfektní Hay Lin. Will je prostě suprová Will. Dokonce i já vypadám parádně, i když tak trochu svým vlastním způsobem. Dokonce se i lépe cítíme. Je to takový uspokojivý pocit divoké kočky, která je schopná všeho. Tohle jsem myslela, když jsem říkala, že být Strážkyněmi Kondrakaru je někdy naprosto super! Občas se u toho tak bavíme, že skoro zapomeneme, že máme zachránit svět.

Tentokrát jsme však neměly zachránit svět. Na řadě byl můj brácha Petr. A tak rozhodně nehrozilo, že bych na to mohla zapomenout.

"Pokud se do toho máme pustit," nadechla jsem se, "uděláme to hned!"

Obstoupily jsme jámu a chytily se za ruce, akorát jsme ji obkroužily. Irma zašilhala do nezdravě zelené ne-vody.

"Do háje, už jsem zažila příjemnější koupel!"

"Srdce Kondrakaru, ochraňuj nás," zašeptala Will a zavřela oči.

A pak jsme skočily.

Už nikdy v životě bych to neudělala. Za žádnou cenu. Zima tak strašlivá, jako by vás opařili. Tlak tak nesnesitelný, že se nešlo nadechnout. Ruka Hay Lin se mi vyrvala téměř okamžitě z dlaně. Na několik zoufalých vteřin se mi podařilo přimknout k Will, pak ji to taky odervalo pryč. Vířila jsem nicotou. Slepá, ohlušená, sama. Trvalo to celou věčnost. Ne déle než pár úderů srdce, a přesto celou věčnost. Nekonečně dlouho. Pak nastal konec. Krátký, prudký záblesk...padala jsem proti stropu? Něco mě udeřilo, do celého těla najednou, a vzápětí se rozhostila tma a ticho. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná rozhlédnout se kolem sebe.

"Co se stalo?" mumlala Hay Lin zmateně. "Bylo to zemětřesení...nebo něco takového...?"

Celé to byl pouhý sen. Nikam jsme neskočily.

Zůstaly jsme tam, kde jsme byly předtím. Anebo to tak aspoň vypadalo, když jsem se konečně posadila, vyplivla trochu písku z pusy a rozhlédla se kolem.

Podzemní jeskyně. Kamenný jícen uprostřed. Podlaha pokrytá pískem. Vše osvícené zelenkavým světlem obřího víru.

Irma se s námahou zvedla a nevěřícně se rozhlížela.

"Ale my jsme přece přišly...vždyť jsme byly..." zírala do jícnu na zelené víření.

Will vypadala omámeně. Ustaraně jsem dotkla jejího čela. Bylo studené a vlhké. Pot.

"Stalo se jí něco?" zeptala se Hay Lin.

"Nevím. Kde jsme? Přenesly jsme se...vůbec někam?"

"Samozřejmě že jo!" zavrčela Cornelia tónem, který naznačoval, že to přece musí vidět každý idiot. "Schodiště je na druhé straně jeskyně!"

Měla pravdu! Když jsme se rozhlédly, bylo to jasné. A navíc-vír se v jícnu točil opačně. Už ne po směru hodinových ručiček, ale proti. Jeskyně nebyla úplně stejná jako ta, kterou jsme opustily. Byla zrcadlově převrácená.

Will se pohnula. Irma jí pomohla posadit se.

"Tak jsme tady," řekla Hay Lin. "Ať je to, kde chce."

"Hm," pronesla Will slabounce. "Vypadá to tu skoro stejně...jako tam, kde jsme byly."

Pak najednou ztuhla a z hrdla se jí vydral podivný přidušený zvuk.

"Will? Co se stalo?"

Will pořád nic neříkala. Byla to Hay Lin, kdo ukázal na Srdce, ležící v písku tam, kde ho Will ztratila. "Koukejte!"

Srdce Kondrakaru už nebylo tou dokonalou perlou z jasného světla. V jádru krystalu se objevila nazelenalá škvíra, jako prasklina na porcelánovém talířku.

"Podívejte se," šeptala Hay Lin, "Srdce se rozbilo."

Stály jsme a dívaly se na ně, zcela ochromené . Jen Will stále seděla na písku a třásla se po celém těle. Jak se mohlo Srdce rozbít? Bylo to přece Srdce Kondrakaru, ne jen tak nějaká laciná cetka z barevného sklíčka.

"Je jen naprasklé," pronesla Irma optimisticky, "ne doopravdy doopravdy rozbité!"

"Ne doopravdy doopravdy rozbité?" opakovala po ní Cornelia: "Teda, děkujeme pěkně za geniální analýzu situace, slečno Lairová!"

"Hm! Zmlkni, Cornelie!" zasyčela Irma. "Ty všechno víš vždycky..."

"Ticho, vy dvě!" přerušila jsem ji. "Will se něco stalo."

V odporně nazelenalém světle se dalo těžko něco rozpoznat. Myslím, že všechny jsme v něm měly nezdravou barvu, ale obličej Will byl opravdu neskutečně bledý. Popelavě šedý. Will seděla na zemi se zavřenýma očima a třásla se tak, že nedokázala udržet ruce v klidu.

"Will?" oslovila jsem ji a znovu se dotkla jejího čela. Lesklo se potem.

Otevřela oči a skoro ihned je zase zavřela.

"Je mi špatně," mumlala. "Taranee, to bolí!"

"Kde?"

"Všude," odpověděla chvějícím se hlasem. "Vevnitř."

"Můžeš se postavit?"

"Asi jo"

Will dýchala ztěžka a přerývavě. S Cornelií jsme ji podepřely, takže chvíli se zády opírala o stěnu. Hay Lin se sehnula pro rozbité Srdce a podala jí ho. Will se na ně zadívala a oči se jí zalily slzami.

"Měla jsem dávat pozor!" naříkala zničeně.

"Není to přece tvoje chyba!" uklidňovala jsem ji a hladila ji po rameni. "Není přece úplně..." Na chvíli jsem zaváhala a vzpomněla si na Irmino doopravdy, doopravdy rozbité. "...Není úplně na kusy. Možná najdeme někoho, kdo ho dokáže spravit."

"Jasně," hučela Cornelia. "Zajdeme do nejbližšího klenotnictví..."

Střelila jsem po ní pohledem. "Co o tom víš, Cornelie? Je to magická věc. Možná ho magie dokáže úplně spravit."

"Můžeme se zeptat Věštce," navrhla Hay Lin. "Až...až se vrátíme na správnou stranu Nekonečna. Teď bychom se radši měly kouknout po Petrovi."

"Myslím, že by tu Will měla zůstat," nadhodila Irma. "Není jí dobře. A možná by tu s ní někdo měl počkat."

Will zavrtěla hlavou.

"Ne," řekla. "Musíme zůstat spolu." Opřela se rukama o kraj jícnu a zvedla se na nohy.

"Jsi si jistá?" zeptala jsem se.

Kývla. "Naprosto jistá." Její obličej byl bledý, ale vypadala rozhodně.

"Dobrá! Jdeme!" Otočila jsem se a zamířila ke schodišti.

"Ach jo. Typický Oheň!" povzdechla si Cornelia.

Otočila jsem se. "Co je?"

"Co to děláš? Jen tak vyrazíš na cestu hlava nehlava, bez rozmýšlení?"

"Co si mám rozmýšlet? Vůbec to tady neznáme!"

"Dobrá, dobrá. Dělej, jak myslíš!"

Slečny Cornelie jsem měla pomalu dost.

"Je to můj bratr a rozhodla jsem se, že ho najdu," říkala jsem a pokračovala po schodišti, aniž bych čekala na odpověď.

"Počkej!" zvolala Irma a spěchala za mnou. "Jdu s tebou!"

Schodiště bylo širší a zřetelně více používané, než to ve Zlomeném srdci. Někdo po něm často chodil, jednotlivé schody byly do leskla uhlazené. A tunel byla pořádná chodba, ne jen nějaká trhlina, kterou se člověk sotva protáhne.

Za chvíli jsem na konci chodby zahlédla bledé světlo. Poslední kus cesty jsme lezly po čtyřech a já se nemohla zbavit myšlenek na studený hlas a na Věštcova slova, že někdo chce, abychom se o to pokusily. Ten někdo byl určitě ten samý, kdo napsal vzkaz do písku v jeskyni: Pojď, jestli máš odvahu. Musela jsem tedy počítat s tím, že tam možná bude čekat velký uvítací výbor: A možná to nebude zrovna přivítání, o které bych stála bez varování.

Venku nás nikdo nečekal. Aspoň tedy ne v bezprostřední blízkosti vyústění chodby. Holé skály na ostrově byly pusté. Ale zřejmě jsme se ocitly v živém městě.

Moře kolem nás bylo poseté dřevěnými vory, pramičkami, plachetnicemi a nástupními můstky.

Gondolami, obytnými čluny i veslicemi, zkrátka všemi možnými plovoucími dopravními prostředky, jaké si jen člověk dokáže představit. A k tomu pár kousků, o kterých můžu s jistotou říct, že je lidstvo jakživo nevidělo. Některé dřevěné vory byly tak obrovské, že se na ně vešly celé zahrady s altánky a vodotrysky, jiné byly pospojované umělými můstky. Obloha nad námi byla černá a čistá jako nepopsaná školní tabule. Žádný Měsíc, žádné hvězdy. Při pohledu nahoru jsem se začala třást. Bylo to tak holé, neznámé, že jsem rychle sklopila zrak zpět k zemi.

Světlo, které jsem zahlédla, vycházelo ze zahrady. Bledé korálky světla probublávaly z hlubiny, třpytily se ve vlnách a všemu kolem dodávaly strašidelný nádech. Teď bylo zřetelně vidět i spoustu místních, živoucích obyvatel. I když těžko šlo mluvit o lidech. Většina z nich mi připomínala...ano, žáby! Neohrabaně se kolébali po zemi na křivých nožkách s plovacími blánami. Jejich lysá kůže byla poseta skvrnami ve všech možných odstínech zelené. Můstky moc nepoužívali. Když potřebovali přejít z jednoho voru na druhý, prostě sklouzli do vody.

Vlastně ve vodě byl skoro stejně čilý ruch jako na vorech.

"Vypadají jako žáby!" šeptala Irma. "Úplně jako veliké žáby!"

Kývla jsem. Ti tvorové byli většinou velcí jako dospělí lidé. Nevyhlíželi nijak zvlášť odpudivě nebo nebezpečně. Občas se však rychle rozprchli, aby udělali místo něčemu většímu a dravějšímu. Ti druzí se podobali šupinatým plazům s dopředu trčícími tesáky a dvojitou řadou silných trnů podél celé páteře. Pokud většina obyvatel vypadala jako žáby, tihle bodlináči měli blíž k ještěrům.

"Na tyhle trnité bychom se měly dávat bacha!" zašeptala jsem přes rameno na Irmu. Vypadají...hrozivě! A jakmile si nás všimnou, bude jim jasné, že sem nepatříme!"

Irma zafuněla. "Pokud se mi nepodaří přesvědčit tohle hejno plazů a obojživelníků o tom, že se jim docela podobáme, vrátím čarodějný výuční list Věštci!"

"Žádný čarodějný list nemáš!"

"Však ty víš, jak to myslím!"

"Hmm!" zapochybovala Will. "A dokázala bys taky přesvědčit Vodu, aby nás nechala dýchat pod hladinou, kdyby to bylo nutné?"

Irma se na chvíli zamyslela. "Myslím, že klidně," odpověděla.

"Ona myslí," ušklíbla se Cornelia. "Super! Šíleně mě uklidňuje, když vím, že naše životy jsou v dobrých rukou!"

"Proč jsi taková?" zeptala jsem se.

"Jaká?" Cornelia se zatvářila jako nevinnost sama, jako by opravdu netušila, co myslím.

"Negativní, sarkastická. Neděláš nic jiného, než že urazíš druhé!"

"Á, pardon," ohradila se Cornelia. "Jen se pokouším mluvit hlasem rozumu. Někdo by měl zůstat při smyslech."

"A kdo tenhle úkol svěřil zrovna tobě?"

"Nemůžete se mírnit?" zasykla Hay Lin. "Copak chcete, aby nás ty ještěrky s obříma zubama slyšely?"

Naštvané a vzteklé pohledy. Hay Lin, která obvykle bývá dobře naladěná, vypadala napjatě a rozzlobeně.

"Jdu dolů," řekla jsem. "Když mi Irma pomůže. Dole bude třeba někdo vědět, kde je Petr."

"To víš, že pomůžu," kývla Irma loajálně. "Je hezké vědět, že aspoň někdo tady na mě spoléhá!"

"Myslím, že někdo by tu měl zůstat a hlídat jeskyni, aby ty, co třeba přežijí, měly aspoň minimální šanci vrátit se domů do Heatherfieldu," navrhla Cornelia.

"Hlásíš se?" zeptala jsem se jí.

"Když myslíš," odvětila a vypadala trochu dotčeně.

Pocítila jsem závan špatného svědomí. Obyčejně se držíme pohromadě, když to jde. Ale v tuhle chvíli jsem vážně neměla chuť dál být s Cornelií. Hlídat jeskyni nebyl špatný nápad. Ne?

"Já tu taky počkám," přidala se Hay Lin. "Pro jistotu."

Cornelia neochotně přikývla. "To nemusíš!" řekla. "Ale bylo by hezké...chci říct, že bude rozumnější, když budeme hlídat dvě."

Will se netvářila nadšeně. "Lepší je zůstat pohromadě," řekla. "Tak jsme silnější."

Jenže ne teď, říkala jsem si, teď když na sebe vrčíme a štěkáme, a celou dobu si lezeme navzájem na nervy.

"Jsi pořád bledá," řekla jsem nahlas. "Možná bys měla zůstat s Cornelií a Hay Lin, než my s Irmou něco dole zjistíme."

Zavrtěla hlavou. "Ne," řekla pevně. "Mám pocit, že...že bych měla jít s vámi. A už je mi mnohem líp."

Lépe ale nevypadala. Will však byla má nejlepší kamarádka a byla jsem ráda, že chce jít se mnou.