6. KAPITOLA - ŠIFRY V PÍSKU
Ked zahrál akord na svou Milovanou. "Moje hudba je teď mnohem mocnější, než když mě vyhnali," řekl. "Starší tuhle příšeru stvořili hudbou. Možná bych se mohl pokusit ji zase hudbou odstranit."
Will se zamračila. "Myslíš...zabít ji? Hudbou?"
"Ne vyloženě zabít. Jenom ji...odtvořit. Aby nám nemohla ublížit." Pohlédla jsem na tu gigantickou hlavu s obrovskýma očima, které na nás upřeně zíraly. "Hlavně ji neprovokuj," připomněla jsem mu. "Myslím, že bych nechtěla být nablízku, pokud se na nás rozhodně zaútočit..."
Ale Ked už neposlouchal. Skláněl se k Milované, jako by z ní chtěl vyloudit tón, který uslyší jen on. Jeho prsty se s jistotou pohybovaly po strunách. Ale ty zvuky, které vyluzoval, se vůbec nepodobaly něžným melodiím, které hrál normálně.
Jjjjaaaaaaaaanng.
Falešné kroucené zakvičení, akrd neakord. Celá jsem se otřásla. Bylo to, jako když se nehtem přejede po tabuli, ale ještě asi tak dvacetkrát horší.
Vítr ustal. Sfinga se sklonila k zemi. Z nozder jí sálalo, ale jenom slabě.
Jjjjaaaaaaaanng. Jjjjaaaaaaaanng.
Hay Lin se sesunula na kolena a začala se propadat do šedivého písku. Po obličeji jí stékaly slzy. Snažila jsem se jí pomoct na nohy, ale nemohla jsem skoro dýchat. Bylo to, jako by s větrem zmizel i veškerý vzduch.
Jjjjaaaaaaaanng.
Cornelia mě popadla za ruku. "Vstávej!" zalapala po dechu. "Utopíš se!"
Vstát? Ale vžďyť jsem...Ne, nestála jsem. Byla jsem na všech čtyřech a písek mi sahal až po lokty. Hrudník se mi divoce dmul, jak jsem se snažila popadnout dech...
Jjjjaaaaaaaanng. Jjjjaaaaaaaanng.
"Ne!" vykřikla Will-kde na to vzala sílu? "Přestaň! Kede, přestaň, vždyť nás zabiješ!"
Falešné kvílení ustalo. Rozhostilo se ticho. Závan větru mi načechral vlasy a já jsem ho hladově spolkla. Co na tom, že byl plný písku a štěrku. Byl to vzduch. A bylo to nádherné.
"Ale...ale vždyť to fungovalo." Na Kedově obličeji se objevil záblesk vzteku. Naštvalo ho, že byl vyrušen.
"Ne, nefungovalo. Svazovalo nás to. Dusilo nás to. Málem jsme se utopily v písku."
"Ale já nevím, co jiného bych měl dělat."
"Ani já," odvětila Will. "Ale tohle určitě ne."
"Třeba bychom jí mohli dát hádanku," navrhla Taranee.
"Hádanku? A proč?" zeptala jsem se nechápavě.
"Protože sfingám se mají dávat hádanky. Nebo je to naopak? Aha, tak je to. My musíme správně rozluštit hádanku."
"Ale vždyť nám žádnou nedala!" Sice přestala burácet CESTOU NEPROJDETE, což byl jistý pokrok, ale moc komunikativní teda nebyla.
"Kéž bychom na ni mohly zaútočit naším Vzduchem, Ohněm, Vodou a Zemí," povzdychla jsem si.
"To nemůžeme," namítla Will. "Nesmíme používat sílu Srdce."
"Já to vím. To bylo jenom přání."
Taranee si sfingu zadumaně prohlížela. Šelma se na ni také podívala.
"Co chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?" zeptala se Taranee.
ČLOVĚK, zahřímala sfinga, až se nám pod nohama zatřásl písek.
"Hele! Ona mluví!"
Ked se tvářil zmateně. "Ráno po čtyřech..."
"Batolící se dítě," vysvětlovala Taranee. " A po třech, to když se člověk ve stáří opírá o hůl."
"Ona mluví!" nemohla jsem uvěřit, že jí ta věc opravdu odpověděla.
"Co je stejně jako velryba založeno na hudbě?" začala si Taranee vymýšlet.
BARD.
"Chytrá," poznamenala jsem.
"Já nebo ona?" chytla se toho Taranee.
"Obě. Jen pokračuj, ty hlavo."
"Hmmm. Nejsem si jistá, jestli to musí být hádanka. Třeba by stačilo zeptat se, kudy se tam dostaneme."
CESTA VEDE SKRZE MNE.
"Děkuju," řekla jsem a prstem jsem si zacpávala své citlivé ucho. "Ale kudy přesně?"
Neodpověděla. Jenom se na mě dlouze podívala.
"Co udělá ze sfingy bránu?" zeptala se Taranee, které šlo takové vymýšlení lépe než mně.
JMÉNO.
"Dobře. A jaké je tvoje jméno, velectěná sfingo?" Ozval se zvláštní hluk, jako když se otřásá skála. Smích? Že by se smála?
ALE NO TAK. TO BY BYL PODVOD.
To bylo to nejlidštější, co zatím řekla.
"Musíme hádat její jméno!" zvolala vítězoslavně Taranee. "Něco jako Sezame, otevři se!"
"Ale to je beznadějné! Může se jmenovat jakkoli. Nemůže nám nějak napovědět?" sotva jsem to dořekla, zaburácela sfinga odpověď, a to tak hlasitě, že mě to doslova svalilo na zem.
PRVNÍ JE TO, CO ŘÍKÁTE, KDYŽ NEZNÁTE CESTU. DRUHÁ JE NOTA, ŠESTÁ SVÉHO DRUHU. A TŘETÍ JE VYJÁDŘENÍ TÉ NEJMOCNĚJŠÍ SÍLY NA SVĚTĚ. CELÉ MÉ JMÉNO, KDYŽ JE SLYŠENO, POTĚŠÍ SRDCE.
To mě zvedlo na nohy.
"No, to ti teda pěkně děkujeme," řekla jsem. "Teď je všechno mnohem jasnější."
"Ale ano, opravdu je!" namítla optimisticky Taranee. "No tak, holky, je to jako rébus. To dokážeme! Co myslíte, co děláme, když neznáme cestu?"
"Hledáme ji."
"To ano, ale co s tím?"
"Co takhle ,kam´? Když neznáme cestu, ptáme se, kam máme jít."
"Zkusíme to," souhlasila Taranee a prstem napsala do písku KAM.
"Kede, která nota je ve stupnici šestá?" zeptala se Cornelia.
"Záleží na tom, v jaké stupnici," odvětil Ked a tvářil se naprosto beznadějně.
"V té nejobvyklejší. Já nevím. Musí být něco jako...jako základní stupnice..."
"A," řekla jsem. "V C dur je šestá nota A."
"Dobrá, takže A." Vedle KAM se objevilo hrbolaté A.
Taraneiny copy se houpaly sem a tam a za brýlemi jí v očích tančily veselé plamínky. Ona takovéhle šifry miluje. Myslím, že to i tady brala jen jako hru.
"Prosím tě, mohly bychom si trochu pospíšit?" řekla jsem co nejšetrněji. "Propadám se a za chvíli mi asi odpadnou nohy."
"...co je největší síla na světě?" mumlala si Taranee pro sebe. "Láska. Musí to být láska."
"Ale to nedává smysl," namítla Cornelie. "Je to láska, ale přitom to tam nepasuje."
"RÁD!" vyhrkla jsem. "Dá se přece taky říct, že má člověk rád."
"Kamarád!" prohlásila triumfálně Taranee. "Vznešená sfingo, jmenuješ se Kamarád?"
ANO.
"Tak tedy...co kdybys nás teď pustil, Kamaráde?"
Sfinga se ani nepohnula. Připadala jsem si podvedená. A pořád jsem se propadala. Vytáhla jsem z písku nejdřív jednu a pak druhou nohu. Tohle bylo horší než šlapadlo, které měli ve fitness centru, kam občas chodí moje máma.
Taranee se mračila a vypadala zklamaně.
"Omlouvám se," řekla. "Byla jsem si tak jistá..."
"To není tvoje chyba," konejšila jsem ji. "Ale musíme něco udělat. Ty nohy mě zničí. Jestli si brzy nesednu, aniž bych zmizela v hromadě písku, budu...budu..." Vlastně jsem ani nevěděla, co bych dělala. Brečela? No to by mi teda opravdu pomohlo.
"Část máme správně," pravila Will. "Uhádli jsme její jméno. Ale v té hádance musí být něco, co jsme úplně nevyřešili. Jak byla ta poslední věta?"
Ještě že jsem měla hlavu na básničky. Alespoň většinou. "Celé mé jméno, když je slyšeno, potěší srdce," přeříkala jsem to.
"Celé mé jméno, to je slovo KAMARÁD," opakovala si Taranee. "Ale to už jsem vyslovila. Už to bylo slyšeno. Proč to nestačí?"
Ked najednou zdvihl ruku. "Myslím, že to vím," řekl. "Tuhle hádanku vymysleli Starší z Bardu. A v Bardu se říká, že slovo opravdu slyšíme, až když ho vyjádříme hudbou."
"KAMARÁD hudbou?" ozvala se nedůvěřivě Taranee. "Jak se to dělá?"
"Musí se vyhláskovat v bardské stupnici," odpověděl Ked. "Takhle!" Rychle napsal do písku pár not.
"Já neumím číst ani naše hudební značky," řekla Taranee, "ale tohle vypadá jako obyčejná...čmáranice."
"Je to jednoduché," vysvětloval Ked. "Každá nota znamená jedno písmeno. K..." brnkl na Milovanou. "A..." další, tentokrát o trochu vyšší, M...A...R...A...D..."
Vznikla z toho podivná krátká melodie. Šlo to nahoru a dolů, ale nemělo to hlavu, ani patu. A na sfingu s rozžhavenými nozdrami to neudělalo sebemenší dojem.
Ked spustil kytaru k zemi a celý se nahrbil.
"Je to beznadějné," vydechl. "Nechtěli, abych měl šanci se vrátit. Ta jejich hádanka je neřešitelná."
Najednou jsem si byla jistá. Nevím, čím to bylo, protože většinou jsem při takových úkolech bystrostí zrovna neoplývala, ale teď jsem si byla jistá, že to vím správně.
"Není to melodie," řekla jsem. "Jako melodie to nedává smysl. Má to být akorát. Všechny noty najednou."
Ked povzbuzen zdvihl hlavu. Zadíval se někam do dálky a v duchu naslouchal svému vnitřnímu hlasu. "Máš pravdu," připustil. "Je to Harmonie!" Znovu zdvihl kytaru a chystal se rozeznít její struny, ale já jsem ho chytla za zápěstí a zarazila ho.
"Ne." namítla jsem. "Nehraj na Milovanou."
"Proč ne?"
Nevěděla jsem proč. Mělo to něco společného s tím, jak se snažil odstranit sfingu ze světa. Jakoby na to ta kytara byla až příliš dobrá. A už jsem nechtěla riskovat, že se to bude opakovat.
"Ale jak jinak?" ptal se Ked. A vtom se chytil za čelo a sám si odpověděl. "No jasně. Jediný způsob, jak slyšet KAMARÁD v hudbě, je zazpívat to jako kamarádi. V Harmonii. Každý si vezmeme jednu notu."
"Ale já neumím zpívat!" protestovala Cornelia. "Já vážně vůbec neumím zpívat!"
"Tak se k někomu přidáš, stejně nás je víc než not. A neboj, já vám ukážu, jak to zpívat."
Bylo to nejpodivnější nacvičování, jaké jsem kdy zažila. Všichni jsme přešlapovali z nohy na nohu, abychom se nepropadali, a nad námi se na pozadí šedé neměnné oblohy tyčila sfinga. Její oči nás sledovaly jako pozorné reflektory. A Ked nám všem trpělivě ukazoval, jak máme zpívat. "Tohle je tvoje nota, Taranee-K, takhle, tak pojď, zkusíš si to, pořádně se nadechni, a ať to všichni slyšíme...A teď ty, Hay Lin, M, takhle ano, správně, a drž to, dobře..." Notu za notou mezi námi rostl akord, zvláštní a přitom jakýmsi způsobem úplně a opravdově harmonický...
KAMARÁD...
Uvnitř sfingy se ozval hukot, jako když se otevírá obrovská brána, a mezi jejími tlapami se náhle objevila světelná skulina. Spatřili jsme trávu a listí a zaslechli hlas harfy.
PROJDI, KAMARÁDE.
pravila sfinga.
Všichni společně jsme vstoupili do sluneční záře.
Žádné komentáře:
Okomentovat