6. KAPITOLA - ROJ
,,Připraveni?" na hlase bylo znát, že je Will nervózní. ,,Zvedám clonu... teď!"
Perlové světlo se zachvělo a pak se rozplynulo do prostoru. A místo něj se tu objevil obrovský roj hmyzu - mouchy, komáři, vosy, včely větší než můj palec. I když jsem na to byla připravená, stejně mě zarazilo, jak moc jich je.
Hmyzuvzdorné brnění fungovalo. Pod vlivem ostrého zápachu česneku roj zaváhal a rozptýlil se do všech stran. Měla jsem dojem, že s evčely snaží zadržet dech. Pak se znovu spojily do jednolitého hejna a chystaly se na druhý útok. Většina z nich dokázala zůstat pohromadě, přestože jim česnekový smrad bránil v orientaci.
,,Nezastavujte se," zvolala Will. ,,Běžte pořád dál. Směrem k Paláci!"
Roj byl teď tak hustý, že chvílemi připomínal velkou černou pěst, která hrozila směrem k nám. Truhlář Wu vzkřikl a zdvihl obě ruce, jako by se chtěl bránit.
Řekla jsem si, že je čas se do toho taky trochu vložit.
,,Severní Větře," zašeptala jsem. ,,Pojď se mnou do tance. Odvaň pryč tyhle škůdce!"
Vtom se přihnal chladný poryv větru přímo z vrcholku hory. Broskvové větve se pod jeho proudem roztřásly a hmyzí pěst se rozplynula jako kouř v náhlém průvanu. Některé menší a na chlad náchylnější druhy popadaly na zem, pokryté třpytivou vrstvičkou ledu. Doufala jsem, že jim bude trvat hodně dlouho, než se vzpamatují.
Už jsme byli pryč z broskvového háje a přecházeli jsme Sněžný most. Neustále jsem hlídala oblohu, abych byla připravená na další roj. Najednou mě něco kouslo do kotníku. Vyjekla jsem podívala se dolů. Zem byla doslova samý mravenec. Přestože česneková síť mnoho z nich odradila, někteří se přes ni dostali. Jejich ostrých kusadel jsem si mohla jen těžko nevšímat. Začala jsem skákat z jedné nohy na druhou a snažila jsem se ty červené a černé mravence setřást. Za chvilku všude kolem mě takhle podivně tančily desítky zeleně síťovaných postav.
,,Pohlť je!" rozkřikla se Cornelia přísným, velitelským hlasem. ,,Země, žádám tě, aby je pohltila!"
Zem pod mýma nohama se začala hýbat.
Třaslavými pohyby se přes mravence začaly přesýpat listy, písek a jílovitá půda, až je zem úplně pohřbila. Pomyslela jsem si, že se možná vyhrabou ven, ale určitě ne dřív, než my přejdeme.
Sem tam nás ještě něco kouslo, ale to už se dalo vydržet. Znovu jsem se podívala na oblohu.
A jenom jsem polkla.
Nebe zčernalo. Všude byla samá černá křídla. Byly tu všechny druhy létajícího hmyzu - brouci, mouchy, černí chlupatí ovádi, černohnědí smrtihlavové, pruhování sršni, kobylky barvy slámy... všechno, co mělo žihadlo, sosák nebo jenom svá neúnavná křídla...
Bylo jich příliš mnoho.
Jak bychom je mohli porazit? Část z nich můžu odfouknout pryč, ale nebe bylo doslova černé a já jsem věděla, že budou stále přibývat. Tisíce, miliony křídel, nohou a očí... nespočetně...
Potřebovali jsme pomoct. A mě náhle napadlo, kde ji najdeme.
,,Klece! Cornelie, odemkni ty klece!"
To dokáže, pomyslela jsem si. Nebo snad ne?
Věděla jsem, že umí odemknout zámek pouhou sílou myšlenky. Otevřít jich tisíce nebude snad o tolik těžší...
,,Nechceš toho trochu moc najednou?" sotva popadla dech. Ale přesto se všude kolem začalo ozývat cvakaní, které připomínalo zvuk kastanět. Dvířka klecí se jedna po druhých otevírala a omámení ptáci byli náhle svobodní.
,,Leťte!" zvolala jsem a poslala jsem jim na povzbuzení lehký větřík. ,,Leťte!"
A opravdu, letěli. Ozvalo se ohlašující šustění křídel, jak se naráz vznesly tisíce osvobozených ptáků. Museli být velmi hladoví a byl nejvyšší čas, aby se pořádně najedli.
Byl to pro ně svátek. Létali nahoru a dolů a přitom vesele klapali zobáky. A když byli nasyceni k prasknutí, nebe už nebylo černé, ale jen kouřově našedlé. Z ohromného nepřirozeného roje zůstala jen hrstka krvežíznivých komárů a much. Chvilku nato začalo příjemně pršet. Pro nás to byla jen letní sprška, ale pro hmyz byly kapky dost velké na to, aby jim slepily křídla, zatemnily zrak, sluch i čich a tím jim znemožnily létat.
,,Juchúú! Tu máte!" výskala spokojeně Irma, protože její déšť dal zbytku roje co proto.
Už jsme minuli Irisové rybníky a Cedrové výšiny. Už jsme viděli černobílý Palác, který se ostře rýsoval na pozadí šedomodré oblohy. Zlaté zdobení se třpytilo v záři slunce, které mezitím znovu vyklouzlo nad mraky. Tam na nás čekala obrovská zavřená Dračí Brána.
Ale něco nám stálo v cestě.
Osm chlupatých nohou velikosti mostních pilířů. Tlusté tělo, větší než nákladní vůz. A pronikavý černočerný pohled z mnoha očí.
,,Ach ne," vydechla zděšeně Taranee. ,,Já nesnáším pavouky!"
,,Na tohle musíme vzít sprej proti hmyzu," prohodila Irma, ,,protože tenhle drobeček je na můj déšť trochu moc velký." Snažila se ostatní trochu povzbudit, ale já jsem si všimla, že se jí roztřásl hlas. A když jsem se znovu podívala na tu monstrózní tarantuli, vůbec jsem se jí nedivila. Pavoučí kusadla vypadala, že by mohla bez námahy rozkousnout člověka napůl.
,,Co to je?" slyšela jsem Paní Liu.
,,Ééé... pavouk," vyhrkla Petal. ,,Pavouk velikosti draka! A stojí v cestě k palácovým branám."
Pro všechno na světě, jak se přes něj dostaneme? Pro všechno na světě.... Hmmm. To by mohlo jít...
,,Cornelie? Co takhle malé zemětřesení? Jenom takové maličké, místní zemětřesení. Akorát tak pro jednoho pavouka, jestli chápeš, co chci říct..."
Cornelia se usmála. klekla si a položila dlaň na zem. Ozvalo se hučení a zem se začala třást. Ale i když země pod příšerou na několika místech pukla, pavouk jenom sotva nadzdvihl nohu a bez problémů to ustál.
,,Zkus to znovu."
Druhý pokus dopadl stejně.
,,To nebude fungovat," řekla Cornelia, ,,pokud nezkusím větší zemětřesení. To by mohlo zbořit celý Palác. Jsou tam nějací lidé?"
,,Pár," odvětila Paní Liu. ,,Krutá Císařovna vyžaduje obdiv. Vždycky má po ruce několik nešťastníků, kteří jí musejí pochlebovat a lichotit, jak jí to sluší. A pak tam jsou také ti, kteří všechno bez přestání leští a čistí, aby byla spokojená."
,,Žádné zemětřesení," prohlásila Will rezolutně.
,,To nemůžeme riskovat. Místo toho tu obludu zkusím seškvařit."
Ziiiiiiing. Z její dlaně vyšlehlo perleťově modré světlo ve tvaru malinkých blesků. Čekala jsem, že se příšera rozpadne na kousky, že ji to sežehne, ale modré blesky skrze ni prosvištěly a nezanechaly za sebou sebemenší škodu. Počkat, ba ne - nebyla teď ta tarantule trochu menší? Nebyla jsem si jistá.
Will zůstala fascinovaně stát, jako by se jí nepodařilo zapálit zvlhlou rachejtli.
,,Z čeho je?"
,,Prosím," naléhala Petal. ,,Musíme s ní pohnout. To je jediný vchod do Paláce. A jestli tu budeme ještě chvíli čekat, objeví se další roj a tentokrát nám už žádní ptáci nepomůžou!"
,,Já s ní pohnu," prohlásila rozhodně Taranee a copy ozdobené korálky se jí roztančily kolem hlavy. ,,Uvidíme, jak se jí bude líbit, když jí trošku zatopíme pod nohama."
To už ze země pod pavoučíma nohama stoupala pára a tarantulí chodidla, nebo tlapy, nebo jak se říká spodní části pavoučích nohou, olizovaly žhavé plamínky. Stvůra zdvihla nejdřív jednu nohu, pak druhou. Bylo jasné, že jí to není příjemné. A pak se pohnula.
Ach ano, pohnula se. A směřovala přímo na nás.
Většina vesničanů se otočila a prchala pryč. Taky se mi chtělo utéct, ale Paní Liu by nikdy nemohla běžet dost rychle, aby unikla chňapajícím kusadlům.
Zamávala jsem svými čarodějnými křídly a vznesla se do vzduchu. Vylétla jsem jenom těsně nad obludu a poslala na ni ostrý závan větru, který ji rýpl do žeber. Otočila se a snažila se zjistit, odkud to přišlo. Šťouchla jsem ji znovu. Mohla bych na ni udeřit opravdu silnou ranou a zneškodnit ji tak? Zdálo se mi, že je na to pořád moc velká, i když se po elektrickém zásahu trochu scvrkla.Jedna noha se bleskově vymrštila a ohnula se tak, jak by to žádný pavouk nedokázal. Stvůra se po mně ohnala drápem na konci nohy, protrhla mi křídlo a já jsem přestala let ovládat. Padala jsem. A mířila jsem přímo na hlavu pavoučice...
Stále jsem padala. Proletěla jsem skrz obludu a s nárazem jsem dopadla na zem.
Matně jsem si uvědomila, že slyším, jak Taranee ječí. Všude kolem se rozzářilo modravé světlo a já jsem věděla, že Will se ze všech sil snaží pavouka zneškodnit.
Alě vždyť jsem propadla skrze něj. Něco se mi pohybovalo po kůži. Něco mě kousalo, ale nebyla to ta obrovská kusadla. Bolelo to, to ano, ale ne tak, že by museli poslat pro nosítka, spíš jako štípnutí od mravence. Ale nejhorší bylo, když jsem si uvědomila, že to jsou tisíce drobných chlupatých nožek, tisíce maličkých drápků...
To nebyl žádný pavouk. Byly to tisíce a tisíce malých pavouků, které Císařovna svou vůlí zformovala do tvaru obrovské tarantule. A jeden z nich se zrovna snažil dostat se mi do ucha.
Ffffůůůůjjjj! Nemám fobii z pavouků jako Taranee, ale tohle bylo i na mě trochu moc.
Zavřela jsem pusu a oči, snažila jsem se dýchat co nejméně a všechnu pozornost jsem zaměřila na svůj živel.
Foukej, pomyslela jsem si. Odfoukni to ze mě! Vítr zavířil kolem mě jako malý tajfun a odvál pavouky do všech světových stran. Požehnaný vítr, požehnaný Vzduch, který mě očistil a zachránil od těch příšer, které by mě pokousaly, udusily a nakonec celou omotaly svou pavučinou. Prosím, pomyslela jsem si. Prosím, ať už nikdy nezažiju ten strašný pocit!
Chvíli trvalo, než jsem se odvážila otevřít oči.
,,Hay Lin!" Irma se dotýkala mého obličeje a mých rukou- asi se snažila zjistit, jestli nejsem zraněná. Její dotyk byl teplý a příjemně lidský, úplně odlišný od toho cupitání tisíců pavoučích nožek. ,,Jsi v pořádku?"
,,Ano," opatrně jsem otevřela pusu. ,,Trochu mě bolí záda a sem tam jsem pokousaná, ale nic víc."
,,Co jsi s tím udělala?" ptala se Will. ,,Vypadalo to, jako kdyby se to prostě... rozfouklo."
Pousmála jsem se. ,,Taky že jo. Nebyl to totiž jeden velký pavouk, ale tisíce maličkých... proto tvůj blesk proletěl skrz naskrz. Zabila jsi stovky pavouků a tím se obluda trochu zmenšila, ale ostatní to nezasáhlo."
,,Když jsi spadla..." Taranee si sundala brýle a utírala si oči. ,,Hay Lin, tohle už nikdy nedělej! Myslela jsem, že mě to zabije!"
,,Věř mi," odvětila jsem, ,,nemám v plánu tohle cvičení opakovat. Nikdy. Ale teď bychom se měli dostat přes bránu, než Její Veličenstvo zase chytne slinu a pošle na nás něco nového!"
Žádné komentáře:
Okomentovat