6. KAPITOLA - REB
Uf. Tak tady bych bydlet nemohla, říkala jsem si. Měla bych pořád mořskou nemoc. Nic tu nebylo pevné, vše se houpalo a kolébalo a přelévalo, kamkoliv jsme stouply. I moře bylo stále v pohybu. A ačkoliv většina plavidel i mostů byla opatřena lampami a lucernami, nejvíce světla vycházelo z moře.
Irma se fascinovaně dívala do vody.
"Je tu určitě hloubka několik kilometrů!" pochvalovala si.
Ty kilometry se mi tak moc nezdály, ale město určitě bylo jako ledovec-nad hladinou se zvedala pouhá desetina. Nebyly tu žádné vysoké budovy, jen hluboké.
Irmina iluze se zdála účinná. Nikdo si nás moc nevšímal. Kolem nás proudily davy žabích lidí, někteří se pohybovali rychle a uspěchaně, jiní se pomalu courali.
Najednou se voda začala divoce vzdouvat. Cákání, křik a něco, co znělo jako vrčivý smích. Pak řev a další cáknutí, a vtom z vody vyletělo slizké zeleně strakaté tělo a přistálo nám s mokrým plesknutím u nohou. V těsném závěsu za ním se přihnal párek neobyčejně hnusně vyhlížejících ještěrů. Bezděčně jsem ustoupila o krok zpátky, uklouzla jsem a zakopla o žabí stvoření.
"Íííík!" zavřeštělo to a odkulilo se to stranou. V mžiku bylo stvoření na nohou a chystalo se uprchnout. Málem se mu to i podařilo. Zdržela jsem ho jen maličkou chvilku navíc, a než stačilo prchnout do úzkého ventilačního kanálu, kam původně mířilo, hmátl po něm šupinatý dráp a zaryl se mu do kůže a krkem. Žabák vyděšeně zavřeštěl a bolestivě zavyl, když s ním jeden z ještěrů mrštil o zeď domu. Tam ho držel pevně pod krkem svou bodlinatou prackou.
Ostatní žabáci na člunech zkameněli. Ale jen na vteřinu. Za chvíli se ozývalo hromadné šplouchání, cákání a klouzání a brzy byly vory prázdné. Zůstali jen ještěři a jejich vězeň. Žabí kluk, který nebyl větší než osmileté dítě. A samozřejmě my.
Žabáčkova olivově zelená kůže zbledla na žlutobílou.
Větší z ještěrů líně zívl a vycenil řadu zubů, které by mu záviděl sám aligátor. Pak zvedl pracku, aby kluka uhodil.
"Přestaň!" zařvala jsem. Možná to nebyl ten nejchytřejší tah, ale cožpak jsem mohla jen tak stát a dívat se, jak bijí malou a bezbrannou oběť? "Pusť ho!"
Menší ještěr stále tiskl chlapce ke zdi. Druhý se pomalu otočil a zíral na mě a já se třásla a nemohla to zastavit. Bledě žluté oči, tlama plná ostrých tesáků-naposled jsem něco takového viděla v děsivém snu.
"Tsssííí!" zasyčel. Jedním drápem nadzdvihl svoji tógu, která vypadala jako rybářská síť, a ukázal mi štít s nějakým emblémem. Byla to zlatá koruna na zeleném podkladě. Jako by takové vysvětlení stačilo, otočil se zpět k žabímu klukovi a znovu napřahoval dráp.
"Ne, tak to teda ne!" pomyslela jsem si. A seslala jsem na jeho tógu plamen.
Chvíli jen tak stál a zíral zmateně do plamene. Pak zařval, ohromený hrůzou, a začal se divoce ohánět svýma krátkýma rukama. Kdyby se býval ponořil do vody, uhasil by oheň v několika vteřinách. Ale tak jednoduché řešení ho prostě nenapadlo.
Menší ještěr vypadal v prvních okamžicích taky ochromeně. Pak pustil žabáka a v panické hrůze začal před plameny couvat. Žabí kluk poodstoupil stranou, popadl mě za ruku, a po hlavě hupsnul do ventilačního kanálu. Do toho, kam původně mířil. Bylo to tak překvapující, že jsem se nechala strhnout. Pěknou chvíli jsme někam padali a pak přistáli na dně jakési roury. Za chvíli k nám dopadaly Irma s Will, které mě zřejmě nechtěly nechat ve štychu.
A tak jsme tam seděly. Z místa se dál rozbíhaly tři další roury a nad námi zel uzel, kterým jsme právě dopadly. Pokoušet se šplhat vzhůru se zdálo naprosto beznadějné. Navíc nahoře klidně mohli čekat dva ne zrovna dobře naladění ještěři.
"Super!" bručela Irma. "Jak se odsud dostaneme?" Vztekle se podívala po žabím klukovi, který seděl na bobku na dosah od nás a pozoroval nás něčím, co se podobalo reflektorům. Nebyla jsem si jistá-možná byly jeho oči vždycky tak vyboulené.
Přilezl váhavě kousek blíž a opatrně se dotkl mé ruky. Plovací blány mezi jeho prsty byly samozřejmě mokré, ale byly hebké a měkké.
"V jste...Ach ano!" řekl. "Jste opravdické!"
"Cože? Co jsme?"
"Královnina stvoření. A děláte Pravý oheň. Reb to viděl. Jen počkejte, až to Královna uslyší. Ó je! To bude ve městě povyk. Povyk a nepokoje! To je jisté!"
Královnina stvoření? Ať tím myslel, co chtěl, bylo nad slunce jasné, že poznal, že nejsme zdejší. Podívala jsem se po Irmě.
"Můžu vidět tvůj čarodějnický list?"
Tvářila se trochu zahanbeně. "Ehm, fungovalo to docela dobře...Pak se to ale nějak semlelo...Asi se mi to trochu vymklo z ruky!"
Otočila jsem se na žabího kluka. Jak že si říkal-Reb?
"Kdo je Královna, o které mluvíš?" Že by to byla nějaká vnučka té čarodějky? Nebo ona sama? Může být stále ještě naživu?
Kluk vypadal vyděšeně. "Kdo je Královna?" zopakoval. "Kdo je Královna? Neklid a nepokoje. Uha uha! Vy Královnu neznáte. Jen počkejte. Jen počkejte, až to uslyší. Královnina stvoření končí jako kosti ve vodě, ó je, vybělené kosti."
Začínal mi jít na nervy. "Tak ty to chceš vykecat?" zeptala jsem se. "Nezachránila jsem tě právě před ještěrem? Tomu říkáš vděk? Ty o nás chceš vykládat Královně?"
Nervózně se chytil za prsa, kde mu ještěří drápy zanechaly hluboké, temné škrábance.
"Reb nebude škodit. Ach, ne. Reb nikdy neškodí tomu, kdo mu pomohl. Ale Královna ví o všem. Ó je! Má ostnáče. Má mořský plamen. Všechno ví. A sbírá Královnina stvoření."
Sbírá? To...neznělo dobře. Připomnělo mi to pečlivě vypreparované motýly ve skleněné krabičce, s úhledně propíchnutými tělíčky.
"Má...nemá náhodou nový přírůstek ve své sbírce?" přinutila jsem se k otázce.
Reb horlivě přikývl. Vlastně neměl skoro žádný krk, a tak musel kývat celou horní půlkou těla.
"Dneska ráno. Poprvé v tomto dlouhém roce, ach ano. Půlka města byla na Slavnosti koruny, aby si ho prohlédla."
Co znamenalo dlouhý rok? Co byla Slavnost koruny? Odpověď byla jasná. Někoho chytili. Ráno. Strašně jsem se bála, že to byl Petr.
"Kde je?" vykřikla jsem.
Reb se tvářil nechápavě. "Kdo?"
"Můj...tedy chci říct...člověk, kluk. Ten, co ho chytili."
"V Křišťálovém sále, samozřejmě. Kde jinde?"
"Odveď mě tam!"
Reb zděšeně couvl. "Ach ne!" vyrazil ze sebe. "To ne dobré, vůbec ne dobré. Ó je! Copak ono se chce proměnit v kosti?"
Chvíli trvalo, než mi sepnulo, že myslí mě.
"Jsem holka, Rebe, žádné ono!"
Zadumaná pauza. Pak zdvořile zopakoval:
"Copak se chce Holka proměnit v kosti?"
Výklad gramatiky jsem vzdala. "Ne," povídám, "ale musím ho vidět. Tamtoho. Jak jim to říkáš? Musím vidět...vězně!"
"Voda bolí, když v ní plavat. Špatná voda pro Holku. Ó je! Nebezpečná voda."
"Taranee, možná bychom měly počkat na..." začala Will, ale já neměla chuť poslouchat nějaké námitky.
"Když mě nevezmeš s sebou, najdu to sama," řekla jsem Rebovi. "Jen mi ukaž, jakým směrem mám jít!"
Zase na chvíli zavládlo zmatené mlčení. Pak žabák zvedl ruku a ukázal dolů. Ozvalo se Irmino funění.
"Ok, Taranee, do háje s tebou!"
Vyslala jsem k ní rozzlobený pohled.
"To nestačí." Mluvila jsem k němu, jak nejtrpělivěji jsem dovedla. "Musíš mi říct, jak se tam dolů dostanu."
Mocně zavrtěl hlavou, což zase vyvolalo vlnění celého jeho těla.
"Nebezpečná voda," zopakoval.
"Dobrá," docházela mi trpělivost. "Když mi to neřekneš ty, zeptám se jinde!"
Upřeně jsem se mu dívala do očí. Vzdorovitě opětoval můj pohled. Měl temně žluté oči s malými černými hvězdičkami. Vlastně docela krásné.
"Holka mě neposlouchá," syčel. "Z holky být kosti. A z Reba možná taky kosti."
Neřekla jsem nic. Jen jsem na něj zírala. Nakonec Reb hlasitě, vlhce zafuněl a sklonil hlavu.
"Kosti," mumlal. "Kosti a špatná voda. Ale Reb zná cestu do Sálu, je to černá cesta. Skoro skrytá. Ostnáči tudy nechodí, ó je!"
"Ukaž mi ji!" vyzvala jsem ho.
Mrštně cukl rameny. Pak se otočil k jednomu ze třech ústí rour, které nás obklopovaly. "Reb Holce ukáže, pojď za mnou." A už zmizel v rouře.
Irma se za ním nevěřícně dívala. "Můžeme mu věřit?" zašeptala. "Možná tady dostávají nějakou odměnu nebo tak něco, když přivedou Královnino stvoření."
"Myslím, že nemáme na výběr," vzdychla jsem.
"Mně se celkem líbí," usmála se Will. "Připadá mi docela milý!"
"Ty máš přece ráda všechno, co se jen trochu podobá žábám!" usadila ji Irma. A měla pravdu-Will měla žabí pantofle, žabí plakáty, žabí ručníky, tužku s žábou, budík s žábou a asi trilion plyšových žabek všech možných barev a tvarů. Byla na žabách totálně závislá.
Reb vystrčil hlavu z roury. "Jde Holka?" zeptal se.
"Jasně," odpověděla jsem. "Jdeme na to!"
Žádné komentáře:
Okomentovat