6. KAPITOLA - NIMBUS
Dziiiin! Kabuuuuum! Sviiist!
Nimbus nás přivítal opravdu pěkným počasím.
Blesky létaly kolem nás zepředu zezadu, hromy otřásaly nebem nad našimi hlavami a osvětlovaly ocelově šedé nebe.
Blesk...
"Tak tohle myslel," zašeptala jsem.
"Co?" zeptala se nechápavě Cornelia.
"Mmm... nic." Cítila jsem, jak mi rudou tváře. "Jen... jen mi jednou řekl, že moje vlasy mají barvu jako blesky."
Taranee zvedla jedno obočí. "No, panečku! Tak to aspoň víme, že jsme na správním místě!"
Blesky, které bez přestání křižovaly oblohu, byly skoro všechny rudé-zářivě, jasně rubínově rudé a jen v samém jádru bledly a přecházely do běla. Tak trochu připomínaly karneval. Ohňostroj. Rachejtle a prskavky. Jako kdybychom se měly sesednou kolem táboráku a zazpívat si nějakou písničku. Takový jsme aspoň měly pocit, něž nás zasáhl první ledově studený náraz větru.
Vítr byl tak silný, že na okamžik nadzvedl Taranee do vzduchu. Viděla jsem to-její chodidla se vůbec nedotýkala země. Pak se spustily kroupy.
"Jauuu!" zavřeštěla Irma. "To, co padá, je příšerně tvrdé!"
A nejen to, byly navíc děsně veliké.
Nebylo to obyčejné krupobití. Spíš to vypadalo, jako by po nás někdo střílel obrovské ledové koule.
"Musíme se někde schovat!" volala jsem. "Tamhle vidím světlo! Pojďme tam!"
Doslova jsme se prodíraly nečasem. Držely jsme se s Taranee pod paží, aby nás neodnesl vítr. Cesta roklí byla hladká od sněhu a deště. Podél jejích okrajů se zvedl nízký, mechem porostlý svah. Tu a tam z něj vyrůstaly divoké, trnité keře, kterým se rozhodně nelíbilo, když se jich někdo dotýkal. Věděla jsem to, protože jsem o jeden zavadila a hned jsem pocítila ostré, štiplavé švihnutí přes ruku. Copak se to světlo vůbec nepřibližuje?
Prááásk!Dzzzzin!
Oslepující paprsek světla náhle zbarvila svět bílé, pak červeně a za chvíli zase černě. Zakopla jsem a dopadla na všechny čtyři, rukama do ostrých kamínků a hrubého štěrku. Neviděla jsem vůbec nic! Nevidím!!!
Zrak se mi pozvolna vracel. Jen pár kroků před námi stál maličký pokroucený stromek a vesele plápolal jasným plamenem. Blesk po něm sjel a téměr ho rozpůlil vedví.
"To bylo o fous," řekla Irma zastřeným hlasem. "Co budeme dělat? Vždyť tady jde o život!"
Nad našimi hlavami rachotily a burácely živly. Ve vzduchu bylo cítit napětí a zdálo se, že blesky roztříští oblohu. Co jsme s tím mohly dělat? Nenapadlo mě vůbec nic, co by se v takové situaci dalo udělat.
"To fakt nevím," odpověděla jsem. "Takhle nemůžeme dělat nic." Když nemáme Srdce, pomyslela jsem si, ale nedokázala jsem to vyslovit nahlas. "Co kdyby aspoň Hay Lin zkusila..." Netušila jsem, co. Třeba odfouknout bouřku pryč? Poprosit vítr, aby zanesl mraky plné blesků někam jinam?
Zavrtěla hlavou. "Už jsem to zkoušela. Jenže...nemám takovou sílu, bez..." odmlčela se. Taky to nedokázala říct nahlas. "Nemám dost síly," zopakovala jen. Vypadala tak malinká. ztracená, třesoucí se jako osika. Dlouhé černé vlasy se jí připletly na tváře. I přes cvakající zuby se jí podařilo vydolovat úsměv. "Asi budeme muset udělat to, co by udělal každý. Někam se schováme!" Odhodlaně odfrkla. "Tedy každý, kdo má aspoň trochu zdravého rozumu."
Trvalo nekonečnou půlhodinu, než jsme dorazily ke světlu, které jsem prve zahlédla. Dunění hromu nám div neprotrhlo ušní bubínky, ale alespoň přestaly padat kroupy. Místo toho padal ledově studený, hustý déšť. O moc lepší to nebylo. Dešťové kapky tak nebolely, ale byly jsme čím dál mokřejší a mokřejší. Brzy jsme rozpoznaly, že světlo skrz okenice malé... no, dalo by se říct chaloupky. Byla částečně zarostlá ve svahu, střechu pokrývaly drny trávy, takže bylo těžko rozeznat, co je svah a kde začíná domek. Otevřely jsme bílou branku, přeběhly přes mokrý vydlážděný dvorek s zaklepaly na dveře.
Ty se rozletěly téměř okamžitě.
"Pojďte dál, jen pojďte..." zaslechly jsme hluboký hlas. "Nestůjte ve dveřích, ať neutíká teplo..." hlas náhle zmlkl. "Panebože!" řekl muž. "To jsou ale zvláštní hosté!"
Jasně, my přinejmenším nemáme rohy. Už už jsem to měla na jazyku, ale raději jsem mlčela. Bylo by to příšerně nezdvořilé. A kromě toho-ty byly moc roztomilé. Zakroucené jako berana, pečlivě naleštěné a vyblýskané. Kromě rohů a jisté... jasně, vlnatosti, se skoro podobal člověku. Svalnatý, ne moc vysoký muž středního věku.
"Promiňte," začala jsem. "Nejsme zdejší a myslely jsme, že bychom se tu mohly schovat před bouřkou..."
"Je bouřka?" zeptal se vyděšeně. "Chytla vás cestou bouřka?" Odstrčil nás stranou, aby se mohl podívat ven na oblohu. S ulehčením si oddychl. "Ale ne, to je jen malá přeháňka! Pár hodin a je to pryč. Ale pojďte dál, nestůjte na tom dešti."
Malá přeháňka? Byla jsem si jistá, že po tom krupobití mám tělo samou modřinu. Pozvání dál jsme však neodmítly. Následovaly jsme muže prostorným tunelem do velké kuchyně, která vypadala jako jeskyně.
"Paní Kadeřavá!" volal. "Paní Kadeřavá, máme hosty!"
Urostlá žena-že to byla ženská, bylo jasné, i když ne zrovna člověk-se otočila od praskajícího ohniště a velkého železného hrnce, v němž něco míchala. Vrhla překvapený pohled na hosty, které její-byl to vlastně její muž?-přivedl domů.
"Panebože," vyhrkla úplně stejně jako on. "To jsou ale pořádně zmáčení hosté! Pane Kadeřavý, nestůjte tu takhle! Župany! Ručníky! Mýdlo a teplou vodu! Ta malá jehňátka jsou skrz naskrz promočená!"
"My vás nechceme obtěžovat..." začala jsem váhavě, ale ona zahnala mé protesty mávnutím ruky.
"Řeči! Koukejte ze sebe sundat to mokré šatstvo-takové divné šaty jste si vzaly na cestu! A doneste pořádný škopek z kombálu. Ty dveře tamhle," ukázala kapající naběračkou.
Irma s Taranee spěchaly splnit její pokyn. Obě vypadaly tak zmoženě, stejně jako jsem se cítila i já. Abych tak nezírala na naši mateřskou hostitelku, rozhlížela jsem se po kuchyni. Na bidle visela síť plná cibule,mrkve a sušeného ovoce. Na policích kolem dokola místností stály hrnky, talíře a krásně malované misky, emailové dózy všech barev i velikostí. Takhle nějak musela vypadat selská kuchyně před dávnými lety. Tedy bez hospodyně, která stála u kamen a něco míchala. Celé tělo měla porostlé zakroucenou bílou ovčí kožešinou, tedy vše, co nebylo zakryté modrými šaty a bílou zástěrou. Rohy neměla. Možná v Nimbu narostly rohy jen mužským.
Pan Kadeřavý, který měl kožešinu tak tmavou jako jeho žena světlou, se vrátil s náručí měkoučkých ručníků a vlněných plášťů. Kouřící vodu z obřího kotle nad ohništěm nalili do velikého dřevěného škopku, který donesly Irma s Taranee. Byl tak prostorný, že jsme v něm klidně mohly sedět po dvou. I když jsem strašně moc toužila po horké koupeli, přece jen jsem se trochu ostýchala stáhnout si mokré džíny. Myslím, že to paní Kadeřavá pochopila a vyzvala manžela, aby udělal jakousi zástěnu ze dvou židlí, prostěradla a koštěte, "aby se holčičky mohly vykoupat pěkně v klidu a soukromí". Netrvalo dlouho a všechny jsme byly zase čisté a suché, zabalené do měkkých vlněných županů.
"A teď," začal pan Kadeřavý, "bychom se mohli dovědět, co vás sem přivádí?"
"Až po pořádném jídle," rázně ho přerušila paní Kadeřavá, přidala na světle a rozdělila zeleninovou kaši do sedmi kameninových misek.
"Znáte Salamandra, který se jmenuje Danny Nova?" zeptala jsem se a doufala, že Danny aspoň nelhal o svém jménu.
"Nova?" zamyslel se pan Kadeřavý a mnul si svou tmavou, zarostlou bradu. "Pár tohohle jména bydlí tamhle v Temništi, ne, paní Kadeřavá?"
"Myslím, že ano," odpověděla jeho žena a naplnila mu pohár moštem. "Ale co já vím, žádný z nich se nejmenuje Danny. To není jméno časté u Salamandrů."
"No, jeden Nova taky žil v Brumlově," dodal pan Kadeřavý. "Ale nevím, jestli tam ještě bydlí. A další v Horním Kovářově."
Má nálada poklesla.
"Je Nova obvyklé jméno?"
"Ale ano, ne tak všední jako Lux nebo Stella, ale docela časté."
"Ten, kterého hledáme, je asi takhle vysoký, má-" V tom mi došlo, jak beznadějné je popisovat někoho, kdo může libovolně měnit podobu, tak jako my měníme šaty. Danny přece nemusel mít vlnité kaštanové vlasy a zářivě modré oči. Popotáhla jsem a pokoušela se zadržet slzy.
Měkká ruka pokrytá bílou srstí mě jemně poklepala po rameni.
"Ale no tak," konejšila mě paní Kadeřavá.
"To bude zase dobré. Uvidíš. Proč sháníš toho Novu?"
Ruka, která mě hladila po rameni, měla jen čtyři prsty, rozhodně ne víc. Připadala jsem si tak trochu neskutečně. Ale její vlídnost určitě byla pravá...
"On mi... ztratila jsem... ukradl..." Nedokázala jsem to říct.
"Něco, co pro tebe mělo velkou cenu?" Z jejích tmavých očí vyzařovat soucit. "Většinou jsou Salamandři slušní, i když... trochu nenechaví. Ale my bychom bez nich nepřežili. Na to nezapomínejte! Jakmile ale spatří něco, co chtějí mít... no, jsou trochu jiní než my. Doufám, že najdeš, co hledáš, ovečko!"
Pan Kadeřavý měl pravdu- "přeháňka" trvala jen pár hodin. Opravdová bouřka může zuřit i celé dny, říkal, a je mnohem silnější. Zadoufala jsem, že se v Nimbu nezdržíme tak dlouho, abychom ji zážily.
Ráno nás přivítalo slunečním jasem a mrholením, s pár kroupami zachycenými mezi dlážděním na dvorku jako šedými perlami ztracenými ve strouze.
"Děkujeme za všechno, paní Kadeřavá," říkala Irma a rychle naši hostitelku objala. "Myslím, že jste nám zachránila život!"
"To si nejsem tak jistá," zasmušile pronesla paní Kadeřavá. "Teď už na sebe musíte dávat pozor samy. Ne abyste zase běhaly venku bez čepice!"
Pořádné čepice stály v žebříčku hodnot paní Kadeřavé pěkně vysoko. Při počasí, které nám Nimbus předvedl, se to dalo snadno pochopit. A díky její štědrosti jsme byly všechny navlečené do teplých kabátů, narychlo spíchnutých z tlustých dek.
"Kterou cestou se dáme?" zeptal se pan Kadeřavý, který trval na tom, že nás doprovodí do nejbližšího města. "Do Brumlova nebo do Temniště?"
"Touhle!" řekla jsem bez váhání a ukázala směrem k východu.
"Tak tedy do Temniště," řekl pan Kadeřavý a zahnul doprava.
Chvíli jsme šli mlčky.
"Proč zrovna tahle cesta?" zeptala se Taranee konečně.
"Nevím..." odpověděla jsem. "Prostě to tak cítím."
"Řekla jsem to tak jistě."
"Fakt?" Byla jsem si úplně jistá, došlo mi najednou. Vůbec žádné váhání.
"Páni!" ujelo mi a najdenou jsem se zastavila.
Cornelia do mě málem vrazila. "Co se děje?" zeptala se.
"Došlo mi, že jsem to věděla!"
"Cos věděla?"
Položila jsem si ruce na prsa.
"Cítila jsem to. Cítila jsem Srdce."
Jako slunečnice, která se otáčí za sluncem. Jako poštovní holub. Věděla jsem to. Stála jsem tam, usmívala se jako blázen a měla chuť se smát poprvé... poprvé od strašidelného zámku. "Z tohohle nevyvázne. Vím, kde je. Může nám utéct, ale neschová se..."
Měla jsem chuť udělat na rozblácené cestě pár hvězd.
"Jsi si jistá?" zeptala se Cornelia.
Přikývla jsem.
"Fajn," usmála se Irma zeširoka. "Tak stačí přemýšlet jen o tom, jak mu Srdce sebereme."
Náhle se ozvalo dunění hromu a obloha se zatáhla rudou barvou ohně.
"Holčičky!" volal pan Kadeřavý. "Budete si muset pospíšit. Žene se přeháňka a my bychom si měli najít nějaké závětrné místo."
Podívala jsem se na Irmu. "Jo," vzdychla jsem. "A taky vymyslet, jak se nenechat zasáhnout bleskem, než tam dorazíme."
Pršelo tak hustě, že to vypadalo, jako kdyby někdo vyvěsil před ústí jeskyně šedavý koberec. Jeskyně byl možná až moc nadnesený výraz, byla to spíš jakási díra vyhrabaná ve stráni. Pan Kadeřavý nám vyprávěl, že takovéhle úkryty se nacházejí kolem všech používaných cest.
"Co myslela paní Kadeřavá tím, když říkala, že... že byste nepřežili bez Salamandrů?" zeptala jsem se váhavě.
Pan Kadeřavý si setřel z kožichu na hlavě pár dešťových kapek. Jeho roh se jasně blýskal v přítmí jeskyně.
"Odkud jste přišla, děvčátka?" zeptal se, ne nezdvořile. "Tam, odkud pocházíte, nemáte žádné Salamandry?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Danny byl první, kterého jsem potkala."
"A kdo vás chrání před blesky?"
"Máme takové... takové zařízení, které se připevní na dům." Jak se vlastně dá vysvětlit, co je hromosvod?
"Aha!" podivil se. "Takový magický talisman. Hm, to by mohlo stačit, myslím. Ale my se radši spoléháme na šikovného Salamandra."
Jasně, říkala jsem si. Salamandři žijí z elektřiny. Jsou schopní pojídat blesky. Strávit je. A pokud bych mohla brát včerejší den jako měřítko, je v Nimbu v každém případě blesků požehnaně.
Pan Kadeřavý zvedl hlavu. "Už se to uklidňuje," řekl. "Musíme pokračovat v cestě, abychom se dostali dál před dalším hromobitím."
Uklidňuje? Vyhlédla jsem ven-ústí do jeskyně stále vypadalo, jako by se nacházelo pod vodopádem-a vyměnila si pohled se svými sestrami čarodějkami. Tomuhle on říká uklidňuje se?
"Irmo..." začala jsem mdlým hlasem. "Nemůžeš něco udělat? Třeba-udržet nás v suchu?"
"No, můžu se pokusit," zamumlala ponuře. "Ale nebude to jednoduché. Teď není jednoduché nic."
Měla tím na mysli Teď, když už nemáme Srdce, a já jsem pocítila nový nával viny.
"Možná bude lepší se ani nepokoušet," řekla jsem pak. "Možná bychom si všechny měly šetřit síly, až... až budeme doopravdy potřebovat."
A tak jsme se prodíraly dál deštěm, bez jakékoliv ochrany, kromě tlustých kabátů od paní Kadeřavé. Byly z tlustého, pevného filcu a bez nich bychom se určitě cítily dvakrát tak bídně. Ale i tak jsem párkrát závistivě zašilhala po praktické, hřejivé a vodě odolné huňaté kůži pana Kadeřavého.
Žádné komentáře:
Okomentovat