5. kapitola - Žena s modrýma očima

5. KAPITOLA - ŽENA S MODRÝMA OČIMA

Nedbajíc svých spolužáků, kteří se za ní udiveně otáčeli, vyšla Cornelia z hlavní školní budovy, oblečená pouze do svého čarodějného úboru. Už jí přestala být zima, ale dál se marně snažila uspořádat své nepoddajné myšlenky. Měla pocit, jako by se její mysli zmocňovala nějaká cizí síla. V hloubi duše věděla, že měla svým spolu-čarodějkám říct o tom podivném snu, o překrásném Ledovém květu i o té oslepující měsíční září, a nemohla pochopit, proč se ke všem chová tak nepřátelsky. Najednou si ale uvědomila, že stále pevně svírá broušený přívěsek v dlani, a bez rozmyšlení ho znovu zdvihla k měsíci. Krystal jeho jasné stříbrné světlo opět znásobil a Cornelia před tou pronikavou září přivřela oči.

"Copak to provádíš, malá Strážkyně?" Z nitra květu na ni hleděly tytéž blankytně modré oči a záhadná tvář promluvila tímtéž ledovým hlasem. "Že bych si nakonec vybrala špatně? Myslela jsem, že jsi dospělá a že na tebe mohu spolehnout, ale asi jsem se zmýlila..."

V tu chvíli by si Cornelia nejraději strhla přívěsek z krku a zahodila jej, ale nedokázala se k tomu přinutit. Něco jí bránilo. "Co-co po mně chcete?" vykoktala zaraženě.

"Ale, ale, nemáme zrovna nejlepší paměť, že? Copak jsem ti nepřikázala, abys přišla ke mně?"

Bylo to, jako by si vzpomínala na dávný sen. Matně si vybavovala, jak se naposledy setkaly jejich pohledy. Žena z Ledového květu ji doslova zhypnotizovala a snažila se ji přesvědčit, aby se nechala vtáhnout do jiného, vzdáleného světa. Cornelia jejím lákadlům odolala, ale jediné, na co si teď dokázala jasně vzpomenout, byly útržky velké hádky s mámou kvůli maškarnímu plesu. Byla z toho celá zmatená a usilovně se snažila soustředit na své myšlenky, když vtom ji ženská tvář přerušila: "Nebudeš mít mnoho dalších příležitostí," pravila přísně. "Ale je možné, že ti nezáleží na tom, co se stane s tvojí malou sestřičkou."

"Co tím myslíte?" vydechla zděšeně Cornelia.

"Mám dojem, že té malé holubičce není moc dobře, viď? A pokud vím, dneska dopoledne si hrála s Ledovým květem. To víš, neodolala jsem tomu pokušení-a teď se mi to náramně hodí."

"Ublížila jste jí?"

"Ublížila, neublížila... spíš bych řekla, že jsem ji trošku zchladila-ale vážně nevím, jak dlouho taková drobná dívenka dokáže vzdorovat mému mrazu..."

"Vy se mě snažíte oklamat," vyhrkla Cornelia nejistým hlasem. "To vám nedaruju!"

"Ach, já se tak bojím. Chceš snad zavolat ostatní Strážkyně?" pravila ironicky tvář uvnitř Květu a vrhla na Cornelii nenávistný pohled. "Tvoje sestra nepřestane chřadnout, dokud z ní nesejmu své kouzlo. A to se nestane, dokud ty nepřekročíš můj práh." Mrazivý hlas burácel čím dál děsivěji. "A neopovažuj se říct něco ostatním Strážkyním. Zamysli se nad tím, co čeká tvou sestru, pokud se mne pokusíš podvést!"

S vypětím všech sil Cornelia roztrhla stříbrný řetízek a mrštila s ním do sněhu. Celá se roztřásla a teprve teď si uvědomila, že tu stojí ve svých čarodějných šatech. Rychle se ujistila, že je sama, a proměnila se zpátky do své normální podoby. Pak se zoufale rozeběhla směrem domů. Je možné, že by Lilian skutečně neměla obyčejnou chřipku? A jak se mohla proměnit do čarodějné podoby, aniž o tom věděla? Jaké mocné síle to musí vzdorovat? Co si má v téhle zapeklité situaci počít? Lilian se nesmí nic stát! Pevně doufala, že ji ta podivná žena z Ledového květu chtěla jen postrašit-ale když dorazila na dohled od svého domu, s hrůzou zjistila, že před vchodem stojí vůz záchranné služby. Posledních pár metrů doslova letěla a k domu se přiřítila ve chvíli, kdy z vchodových dveří vycházeli dva muži s nosítky. Hned ze nimi šli Corneliiny rodiče.

"Co se stalo?" vyhrkla Cornelia vyděšeně a pohlédla na svou malou sestřičku, která ležela na nosítkách, bledá jako stěna.

"Proboha, dítě! Kde máš kabát? A kde jsi vlastně byla? Měla jsem o tebe hrozný strach-zničehonic jsi bez jediného slova zmizela..." Elizabeth Landonová jen těžko skrývala své obavy. "Je mi líto, že jsme se tak ošklivě pohádaly, ale utíkat jsi snad nemusela." Pohlédla vážně na svou starší dceru. "A teď ještě Lilian..."

Její manžel ji vzal něžně kolem ramen a odpověděl Cornelii: "Lilian se náhle velice přitížilo. Už s námi vůbec nekomunikuje a je celá promrzlá." Položil jí ruku na rameno a pravil: "Běž dovnitř a počkej, až zavoláme z nemocnice. Možná se ozve i babička, aby se dozvěděla, jako to s Lilian vypadá." Oba rodiče pak pospíchali k ambulanci, a když se rozblikala modrá výstražná světla a záchranka se prudce rozjela, Cornelia jen stěží potlačila zoufale slzy.

Po cestě domů se Cornelia snažila uspořádat zmatené myšlenky. Ta žena z Ledového květu si nevymýšlela, to už bylo jasné. Opravdu měla Lilian ve své moci! Ach, proč jen o tom všem dávno neřekla ostatním? Povzdychla si a znaveně se svalila na postel. Napoleon si k ní hned vyskočil, stočil se jí pod paži do klubíčka a nechal se hladit po huňatém teplém kožíšku. To Cornelii trochu zklidnilo a po chvíli už byla schopná přemýšlet s jasnější hlavou. Žena z Ledového květu jí přikázala, aby překročila hranici mezi světy a vstoupila do její říše. Pokud se jí nepodrobí, zaplatí za to Lilian. Byl to jasný případ pro W.I.T.C.H., ale to jí bylo k ničemu, protože byla jasně varována, že jestli se obrátí na ostatní čarodějky, ocitne se Lilian ve velkém nebezpečí. Ale copak by to vůbec šlo, dostat se do jiného světa úplně sama? V takových cestách jim přece vždycky pomáhalo Srdce Kondrakaru. Zavřela oči a usilovně přemýšlela. Lilianin život visí na vlásku. Nesmí promeškat ani minutu. Bude to muset zkusit sama.

Napoleon spokojeně vrněl a vůbec se mu nelíbilo, když se Cornelia prudce postavila. O chvilku později přivolala čarodějka Země svou astrální kapku.

"Ahoj-dlouho jsme se neviděly. Co mám dělat?" zeptala se astrální Cornelia a zvědavě se rozhlédla po pokoji.

"Lehni si do postele a spi," odvětila Cornelia.

"Ale to je hrozná nuda! Nemohla bych se aspoň procházet po bytě?"

"Ne." Cornelia si moc dobře pamatovala, jaké potíže měla kdysi se svou astralní kapkou Will. Její dvojnice jí tenkrát pěkně zkomplikovala vztah s Mattem. "Prostě budeš jen spát. Kdyby zvonil telefon, zvedni ho a řekni, že rodiče jsou v nemocnici s naší Lilian. Jasné?"

"No jo, ty jsi šéf," utrousila otráveně astrální Cornelia a sedla si na postel vedle Napoleona. Pohladila ho po hřbetě, ale kocour se hned prudce vymrštil, celý se nahrbil a varovně zdvihl do vzduchu naježený ocas. Cornelia se pousmála. Lidé astrální kapky nepoznali, ale Napoleon se jen tak oklamat nenechal.

"A kam jdeš ty?"

Cornelia pohlédla na svou dvojnici a hlavou jí prolétlo, co by se stalo, kdyby se ze své nebezpečné cesty nevrátila. Mohla by ji její astrální kapka nahradit, aniž by si toho kdokoli, kromě Napoleona, všiml? Těžké břímě jejího děsivého tajemství na ni náhle dolehlo víc než kdy předtím a štíhlá blondýnka se zoufale sesunula zpátky na postel.

"Svěř se mi."

Cornelia se zničeně posadila a pohlédla své astrální kapce zpříma do očí. Už to nedokázala nést všechno sama. MUSELA si o tom s někým promluvit, musela to ze sebe dostat, aby si to mohla trochu srovnat v hlavě.

"No dobře, řeknu ti to-ale za žádnou cenu to nesmíš nikomu prozradit!" Astrální kapka přikývla a Cornelia jí začala vyprávět všechno, co se jí za poslední dva dny přihodilo.

" A teď se musím té ženě z Ledového květu podrobit, jinak nevím, co by mohla Lilian provést." Zničehonic se prudce postavila. "Musím si pospíšit. Co kdyby někdo našel Ledový květ ve sněhu a někam ho odnesl?"

Vytáhla ze skříně zimní kabát. "Doufám, že se vrátím brzy. Do té doby to tu nechávám na tobě!" zavolala na svou dvojnici ze dveří a vyrazila dolů po schodech. "Prosím, ať tam ten Květ ještě leží, ať ho nikdo nevzal," modlila se horlivě a uháněla k závěji, do kterého před chvilkou přívěsek zahodila.

Když zahlédla ve sněhu třpytivý šperk, s úlevou si oddechla a s bušícím srdcem jej ihned zdvihla proti stříbrnému kotouči měsíce. Ve chvíli, kdy se krystal rozjasnil čirou měsíční září, zhluboka se nadechla a prohlásila: "Jsem připravena. Co mám udělat?"

"Skvěle, děvče-věděla jsem, že se umoudříš. Připni si řetízek s Ledovým květem a nakresli kolem sebe kruh. Dávej pozor, abys čáru nepřerušila. O ostatní se postarám já."

Cornelia se sklonila a roztřesenou rukou vyryla do sněhu malý kroužek. Dávala si záležet, aby byl co nejkulatější a hlavně aby nebyl nikde porušený. Pak se postavila doprostřed a zhluboka se nadechla. V tu chvíli kolem sebe ucítila mrazivý vánek, který neustále sílil, až měla pocit, jako by se ocitla uprostřed ledového tornáda. Bez přemýšlení přivolala na pomoc své čarodějné síly.

Když se probrala, stála na místě, které vypadalo jako scenérie z jejího včerejšího snu. Udiveně se rozhlédla kolem sebe. Stěny, podlaha, stropy-všechno tu bylo z ledu. Obří sloupy podpíraly zdobenou klenbu a skrz okna z křišťálově čirého ledu pronikaly do rozlehlé místnosti jasné sluneční paprsky. Světlo dopadalo na myriády ledových krystalků, které tvořily členitý strop, a lámalo se do všech odstínů duhy. Po obvodu síně visela na stěnách vysoká ledová zrcadla, která odrážela barevné paprsky i do těch nejvzdálenějších koutů místnosti.

Byla to nevýslovná nádhera, ale ze všeho zároveň čišel takový chlad, až měla Cornelia pocit, že se snad sama promění v kus netečného ledu. Zachumlala se do kabátu, aby si udržela aspoň trochu svého tělesného tepla, ale moc to nepomáhalo.

"Tak co říkáš mému paláci?" Cornelia se otočila za hlasem, který znala z Ledového květu. Po naleštěné ledové podlaze k ní kráčela vysoká štíhlá žena. Byla nevšedně krásná a její oči zářily jako dva modré drahokamy. Kolem ní se mačkali nějací malí mužíčkové a bez přestání se uctivě klaněli. Všichni měli na sobě ledová roucha, která se třpytila, jako by byla ze samých diamantů.

"Moc mě těší, že ses nakonec umoudřila." Překrásná dáma teď stála velice blízko a z jejího pronikavého pohledu vyzařoval nesmírný chlad. Cornelia by nejraději utekla, ale nemohla se ani pohnout. Jako by byla přimrazená k ledové podlaze. Okamžik nato ucítila na čele dotyk studených rtů. Ledový polibek jí mrazivě popálil kůži, ale po chvilce bolest polevila a dívka se opět upokojila. Už jí nebyla taková zima, ale zároveň cítila, že je tu cosi velmi důležitého, na co by neměla zapomenout. Usilovně se snažila udržet si své myšlenky. "Lilian-co bude s Lilian?" vyhrkla z posledních sil, ale pak i tahle poslední nejasná vzpomínka zapadla kamsi do ztracena.

"Neměj strach, má malá přítelkyně. Dokud budeš nosit na krku Ledový květ, tvé sestře nehrozí žádné nebezpečí."

"Ale kde to jsem?" Cornelia se zoufale snažila neztratit povědomí o tom, kdo ve skutečnosti je a kam patří.

"Jsi se mnou, u mě doma. Já jsem Ledová královna a tohle všechno bude jednoho dnes tvé. Stane se z tebe má vlastní dcera."

"Ale..."

Ledová královna jí položila ruku na rameno a přitiskla jí prst na rty. "Nesnaž se mi vzdorovat. Pamatuj na svou sestru!"

Když viděla záblesk smrtelného zděšení v Corneliiných očí, chladně se zasmála a vtiskla dívce na čelo další polibek. Přestože tentokrát Cornelia necítila tak bodavou bolest jako poprvé, ledový dotyk jí zmrazil vzpomínky tak, že si svůj dosavadní pozemský život dokázala vybavit jen s vypětím všech sil. Bez sebemenšího odporu se nechala zahalit do třpytivého ledového roucha-chlad už necítila. Čarovná energie Ledové královny ji zcela ochromila a půvabná blondýnka už netoužila po ničem jiném, než vyhovět té nádherné paní ve všem, co po ní bude žádat.

Jakmile dohráli kluci z ,,Modrého kobaltu" jednu ze svých oblíbených písniček, paní Knickerbockerová, oděná do jasně fialového kostýmu víly, rázně švihla dlouhou zlatou čarodějnou hůlkou a kývla na Irmu, aby se ujala slova.

"Milí přátelé, jak už jsem předeslala na začátku dnešního slavnostního večera, čeká nás volba dvou nejvydařenějších kostýmů. Zatímco jste se bavili a tančili, pečlivě se vás prohlíželi členové poroty, kteří po dlouhé poradě došli k následujícímu rozhodnutí: Cenu za nejoriginalnější kostým získáváááá..." Irma si schválně dávala načas a držela všechny v napjatém očekávání, až někteří netrpěliví kluci začali nespokojeně hvízdat.

"Ano! Cenu za nejoriginálnější kostým získává Rudozelený drak!"

Sál propukl v nadšený aplaus a Martin se svými dvěma kamarády vylezli na pódium. Irma jejich vedoucímu něco pošeptala do ucha a pak se obrátila na publikum.

"Mohla bych požádat všechny, kdo stojí v prvních třech řadách, aby kousek couvli?"

Pak dala Martinovi znamení a z dračí tlamy vyšlehl dlouhý ohnivý jazyk. Martinův důmyslný vynález měl ohromný úspěch. Všichni začali rozjařeně skandovat, tleskat a dupat, a tak Martin předvedl svůj chrlič plamenů ještě jednou. Nadšení neustávalo, ale potřetí se to už nepodařilo. Martin si sundal dračí hlavu a naklonil se k mikrofonu, který mu Irma nastavila.

"Rozbilo se to," utrousila nesměle.

Ale Irma jen zářila a ze samé radosti dala Martinovi pusu na tvář. "Vážně perfektní," špitla mu do ucha Martin celý zrudl, až byl červenější než dračí hlava, ale to už ho Irma nenápadně postrčila dolů ze schůdků, aby mohla ohlásit dalšího výherce.

"A nyní se podívejme na cenu za nejkrásnější kostým. Tuto cenu získává..." Publikum, plné nejrůznějších pohádkových postav, už samou nedočkavostí doslova propadalo šílenství a Irma je musela usměrnit. "Jestli se trošku neztišíte, neuslyšíte, co říkám!"

Když se zuřící dav konečně trochu zklidnil, pokračovala: "Cenu za nejkrásnější kostým získává Helen Dawsonová za svůj nádherný kostým Slunce!"

Drobná plavovlasá dívka v úžasném kostýmu, pokrytém zlatými flitry, stydlivě vystoupala na pódium, kde převzala cenu. Když dozněl bouřlivý aplaus, Irma ohlásila: "A na závěr nám naposledy zahraje naše báječná skupina ,,Modrý kobalt". Děkuji vám všem za neopakovatelné zážitky z dnešního skvělého večírku!"

Sál burácel nekonečným potleskem, dokud Matt nezahrál první akord závěrečné písně. V tu chvíli se všichni rozutekli za svými partnery, aby nepromarnili poslední příležitost si dnes večer zatancovat. Jakmile poslední rozjaření studenti opustili budovu školy, organizační tým se pustil do úklidu.

"Zůstanu tady a pomůžu vám," nabídla se Taranee a pohlédla na Will, která právě s Mattem odcházela z šatny. "Musíme si o něčem promluvit," dodala čarodějka Ohně dost nahlas, aby ji Will nemohla přeslechnout.

Will na okamžik zaváhala, ale pak se zastavila a pravila Mattovi: "Já jim taky pomůžu." Matt s úsměvem přikývl, přehodil si kytaru přes rameno a vydal se domů.

Dívky se pustily do strhávání všech fosforeskujících ozdob a zanedlouho to tu vypadalo zase jako ve škole.

"Už běžte domů," vybídla Taranee ostatní děvčata z organizačního týmu, když byly všechny odpadky na jedné velké hromadě. "My už to zvládneme."

"S Cornelii není něco v pořádku," poznamenala Taranee, jakmile zůstaly o samotě.

"Třeba měla jenom špatný den," napadlo Irmu. "Už od rána měla mizernou náladu."

"Copak by byla tak nerozvážná, aby se tu promenádovala ve své čarodějné podobě?" namítla Taranee příkře.

"Máš pravdu!" přikývla souhlasně Hay Lin. "Celý večer byla jak vyměněná. Vůbec se s ní nedalo mluvit."

Chvilku nikdo nic neříkal, ale pak promluvila opět Taranee. "Byla doslova promrzlá na kost. Několikrát jsem se ji snažila zahřát, ale nic nepomáhalo. Ruce měla pořád jako led."

"To určitě není jen tak samo sebou," podotkla Hay Lin. "Budeme s tím muset něco udělat." Pohlédla významně na své kamarádky a ty mlčky přikývly na souhlas.