6. KAPITOLA - MUSCARIA
Čarovná síla je přenesla doprostřed hustého lesa. Taranee seděla na bobku na malé mýtince a nasávala opojnou vůni borovicového jehličí. Byla tma a na stéblech trávy se třpytily kapičky chladivé rosy. Muselo být tak kolem páté ráno, protože mezi mohutnými větvemi už k nim sem tam pronikalo matné světlo rozbřesku. Krajina byla ponořena do děsivého, mrtvolného ticha a těžký vlhký vzduch visel nad lesem jako zlověstné znamení osudu.
Taranee zůstala chvilku v podřepu a snažila se uspořádat si zmatené myšlenky. Hned vedle ní se Will zvedla na nohy a oprášila si jehličí z barevných punčoch. Na druhé straně spatřila Irmu, jak se celá rozlámaná protahuje na měkkém mechovém polštáři, a kousek dál seděly Cornelia a Hay Lin a zvědavě se rozhlížely kolem sebe.
Vtom se do ticha ozvala tlumená rána! A hned nato další. A další! Lesem se rozeznělo jakési pravidelné bubnování... a nebezpečně se přibližovalo! Dívky si vyměnily rozrušené pohledy a jako na povel se honem skryly do hustého podrostu. Vždycky je jistější si ověřit, s kým máte tu čest, dřív, než se samy prozradíte. Bušení neustále zesilovalo a dívky brzy poznaly, že to nejsou jen tak ledajaké rány. Něco se k nim blížilo. Něco, co vypadalo jako velká bílá stěna! Byli to... byli to pochodující lidé v bílých šatech! Muži a ženy v řadách po čtyřech těsně minuli pichlavý keř, za nímž se krčila pětice roztřesených čarodějek.
Ti záhadní lidé byli zahaleni v krásných sněhobílých látkách, ale na jejich tvářích bylo něco divného. Taranee si nejdřív myslela, že na sobě mají masky, ale pak zjistila, že jsou to jejich skutečné tváře. Všichni se zeširoka usmívali, ale přitom se zdálo, že o sobě vůbec nevědí. Zírali upřeně přímo před sebe v křečovitých úsměvech a nehnuli ani brvou.
V té tmě Taranee neviděla každý detail, ale byla přesvědčená, že se ti lidé usmívají jen z povinnosti. Jejich oči byly chladné a bez výrazu. Při pohledu na ně se Taranee celá roztřásla a nervózně stiskla Willinu dlaň. Konečně přešla poslední čtveřice-dohromady jich muselo být něco kolem stovky-a les se opět ponořil do zšeřelého ticha.
Trvalo ještě několik minut, než se Strážkyně odvážily vylézt zpoza hustého křoví. Mezitím se rozednilo a dívky ke svému překvapení zjistily, že jsou obklopeny stovkami hub. Kam oko pohlédlo, všude rostly samé houby-bílé, nažloutlé, hnědé, červené, vínové a dokonce i zelenomodré! Byly tu houby obrovské i maličké, kulaté s trychtýřovité a některé se rozpínaly do všech stran jako chapadla houževnaté chobotnice.
"Páni!" vyhrkla ohromeně Will. "Takovýhle les jsem ještě nikdy neviděla."
"Nezapomeň, že jsme daleko od domova," poznamenala Irma a chytila se bujné zelené liány, která visela z jednoho z mohutných stromů jako dlouhatánský provaz. Irma se na ni ihned posadila a nohama ji rozkývala jako obří houpačku. Vtom se ale ozvalo podezřelé zapraskání. Hned nato se Irma s tupým zaduněním svalila na zem a kousek vedle ní se do podrostu snesla i zelená liána. Will vyprskla smíchy a Hay Lin se pobaveně pousmála.
"Proč se to musí stát vždycky zrovna mně?" zavrčela Irma.
"Protože jsi náš dvorní šašek," odvětila Will vlídně a natáhla se, aby Irmě pomohla na nohy.
"Pojďme, je nejvyšší čas," vybídla je vážně Taranee. "Navrhuju, abychom se vydaly za těmi záhadnými bílými postavami. Ta cesta je prošlapaná a pečlivě udržovaná-určitě nás někam zavede."
Šly po široké udusané pěšině a obezřetně se rozhlížely kolem sebe. Lesní klid nerušil sebemenší šelest, a tak když se poznenáhlu odkudsi ozval neznámý hlas, dívky doslova nadskočily leknutím.
"Ach, konečně! Konečně! Čekám tu už celou věčnost!"
Chraptivý hlásek se ozýval zpoza útlého keře. Vzápětí se rozhrnuly větve a na cestičku vyskočil malý mužík. Strážkyně na něj zůstaly překvapeně zírat a nezmohly se ani na slovo.
"Abych pravdu řekl, už jsem to chtěl vzdát," pravil skřítek vyčítavě a sundal si z ramen kusy šedavé pavučiny. "Myslel jsem, že jste mou zprávu nedostaly."
Taranee v něm ihned poznala záhadného mužíka z fotografie. Byl stejně vysoký jako ona-což na dospělého muže nebylo nic moc-jeho rozježené vlasy připomínaly trsy horské trávy a hluboko zasazené korálkové oči se třpytily jako malé skleněné kuličky. Na první pohled nepůsobil zrovna přátelsky.
"Jste hrozně mladé," poznamenal rozmrzele. "Nedošlo náhodou k nějakému nedorozumění? Nezlobte se na mě, ale představoval jsem si vás trochu jinak. Pět malých holek... tomu neříkám pomoc v nouzi. Copak nemohli poslat někoho zkušenějšího?"
"Možná jsme mladé," ohradila se Will, "ale jsme Strážkyně a už jsme toho docela dost prožily."
"Snažil jsem se přivolat Strážce Ohně," přerušil ji mužík. "Proč nepřišel? Nebo snad dorazí později?"
"Já jsem Strážkyně Ohně," prohlásila Taranee a rázně předstoupila před nedůvěřivého chlapíka.
Podala mu ruku a představila se. Mužík si ji prohlédl od hlavy k patě a váhavě ji stiskl dlaň.
"Ach, ehm, no jistě," vykoktal rozpačitě. "To víte, člověk by za takové situace očekával spíše dospělého muže... nebo aspoň dospělou ženu."
Stále se tvářil velmi skepticky, a tak Taranee přivolala malou ohnivou kuličku, aby ho přesvědčila. Rychle se však opět vzpamatoval.
"Ehm, no... řekl bych, že si asi budete vědět rady... Bude to v pořádku. Všechno bude zase v pořádku. Mimochodem, mé jméno je Amanitus a jsem vrchním královským písařem."
Nato se dívky jedna po druhé představily.
"Viděly jsme vás na Taraneeině fotce z parku," pravila rozvážně Will.
"A vyrozuměly jsme, že potřebujete pomoc," dodala Taranee.
"Přesně tak," přisvědčil Amanitus a začal nervózně podupovat. "Velmi dobře... velmi dobře. Dalo to práci se k vám dostat. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to podařilo. Všechno je tu teď vzhůru nohama... trvalo to snad celou věčnost, než jste se konečně objevily. Ale každopádně..."
Nejistě se rozhlédl a sundal si šedohnědý širák, který vypadal úplně jako klobouk veliké houby-dokonce měl zespodu bledě žluté lupeny! Taranee měla chuť si na něj sáhnout a zjistit, jestli je opravdu tak měkounký jako skutečné houby.
"Jak jste věděl, co máte udělat?" zeptala se Cornelia. "Chci říct, kdo vám řekl, že se musíte ukázat Taranee, abyste upoutal naši pozornost?"
"Objevili jsme knihu, plnou dávných básní, a v ní jsme našli verše, kterými jsem vás přivolal."
"Modrým plamenem...," zašeptala Taranee. "To byl váš hlas?"
Amanitus mlčky přikývl. Zdálo se, že je velice netrpělivý. Znovu začal podupávat a očima vystrašeně těkal sem a tam.
"Nechci o tom hovořit tady venku," procedil mezi zuby. "I stromy mají uši. Raději půjdeme ke mně-tam budeme v bezpečí."
S těmi slovy se prudce otočil a rozeběhl se chvatně mezi stromy. Dívky vyrazily za ním, ale musely dávat pozor, aby se jim jeho hnědý plášť neztratil mezi statnými kmeny letitých stromů. Amanitus totiž dovedl kličkovat neobyčejně obratně.
Konečně dorazily na místo, kde les ústil na rozlehlou louku. Kousek před nimi stála řada malých domků. Amanitus se obezřetně rozhlédl, a když se ujistil, že je nikdo nesleduje, popadl svou kostnatou rukou Taranee za zápěstí a odvlékl ji do nejbližšího stavení. Ostatní na sebe nenechaly dlouho čekat a vklouzly do chaloupky hned za nimi.
Žádné komentáře:
Okomentovat