7. KAPITOLA - AMANITŮV PŘÍBĚH
Amanitus žil v kulaté chaloupce. Stěny z rákosu a hlíny podepíraly mohutné dřevěné sloupy a nad útulnou světnicí se klenula špičatá rákosová střecha. Z dálky vypadal domek docela jako houba. O malou zahrádku sice nikdo nepečoval, ale přesto tu rostly krásné žlutooranžové květiny. Přestože to tu bylo poněkud zanedbané, Taranee se tu hned cítila jako doma.
Než vstoupili do dveří, Amanitus se velice opatrně rozhlédl. Po obou stranách stály další podobné houbovité domky, ale nikdo nebyl naštěstí venku. Amanitus otevřel dveře, popohnal netrpělivě dívky dovnitř a rychle za nimi zabouchl.
"Sedněte si!" vyhrkl udýchaně.
Strážkyně se začaly rozpačitě rozhlížet kolem sebe, neboť jediné místo, kam si mohly sednout, byla ohromná hromada listů, naskládaných u jedné z nízkých rákosových stěn. Nakonec však zjistily, že je to docela pohodlné, a tak se tam ochotně uvelebily. Amanitus vytáhl z almary keramický džbánek se šťávou a každé nalil plný hrnek. Pak si sundal klobouk, odkašlal si a spustil: "Všechno to začalo, když se Její Veličenstvo královna vzdala trůnu. To bylo v roce polních hub, kdy nám podle všeho měly hvězdy přát víc než obvykle."
"Co se stalo pak?" skočila mu Will netrpělivě do řeči. "Povídejte!"
Amanitus se rozpačitě poškrábal na vousaté bradě a váhavě pokračoval: "No, víte... králem se stal korunní princ. Princ, kterého vychovala sama Její Výsost královna. Vychovala a rozmazlila..." povzdychl si zkroušeně. "Byl královniným miláčkem, to víte... udělala by pro něj první poslední. Ale když se pak stal králem, chtěl se neustále jen bavit. Ano, ano... Musím uznat, že zpočátku s ním byla veliká legrace. Všichni byli veselí a spokojení-lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to nelíbilo. Nějakou dobu se nám v Muscarii žilo moc dobře... Ale teď...!"
"Ale teď?"
"Teď to došlo tak daleko, že už se král odmítá zabývat čímkoli závažným," zamračil se Amanitus. "Všechno musí být zábavné, všechno musí jít bez sebemenších potíží. Král přestal vládnout a v zemi nastal nepředstavitelný zmatek. Podle královských rozkazů musí všichni pořádat večírky a hloupé soutěže, a tak lidé zanedbávají svá hospodářství a nechávají všechno ležet ladem. Náš svrchovaně vlídný král to jistě myslel dobře, ale teď, když posílil pravomoci Strážců smíchu, se mu to začíná poněkud vymykat z rukou."
"Kdo jsou Strážci smíchu?" zeptala se zvědavě Will a pohlédla zamyšleně na Taranee. Že by to byly ty bílé postavy, na které natrefily v lese? napadlo současně obě dívky.
"Kontrolují, jestli je všechno v Muscarii dostatečně zábavné," odvětil Amanitus smutně. "Nikdo se nesmí rozčilovat, nikdo nesmí plakat, nikdo se nesmí hádat. Strážci smíchu hlídají, aby do života našeho krále a jeho lidu neproniklo ani zrnko nesváru."
"Ale to nemusí být zase tak špatné," poznamenala Irma opatrně. "Copak by se vám nelíbilo, kdyby se na sebe lidi přestali neustále mračit?"
"Většina lidí by s vámi souhlasila," povzdychl si Amanitus, "a to je právě ta potíž. Jakmile se někdo chová jen trošku vážně, dřív nebo později zmizí. Tak dopadla i moje drahá sestra-Strážci sníchu ji odvlekli pryč! Nemám tušení, kde může být... ach, jak jsem zoufalý! I kvůli ní jsem se rozhodl požádat vás o pomoc."
Dívky pomalu začaly chápat, co se tu vlastně děje. Amanitus povídal celé dopoledne. Udělal si jen jednu krátkou přestávku, a to jen proto, že chtěl Strážkyně pohostit teplou snídaní. Zatímco si pochutnávaly na houbových omeletách a smažených žampionech s mátovým čajem, Amanitus jim sáhodlouze vyprávěl všechny významné i méně významné události uplynulých let. Konečně se dostal k tomu nejdůležitějšímu-rozhovořil se o svém zaměstnání dvorního písaře a zejména o tom, jak se na půdě Královské knihovny začaly objevovat první nespokojené hlasy, kritizující neutěšený stav chátrající země. Pouze ti, kdo měli po celou dobu přístup k moudrým knihám, rozpoznali, že Muscarii hrozí velké nebezpečí. Jen oni si dokázali zachovat jasnou hlavu.
"Všichni ostatní jako by byli očarováni nějakým zlým kouzlem," povzdychl si Amanitus. "Přestali se starat o své domy a o svá hospodářství. Dokonce už ani nevychovávají své děti! Jediné, na co myslí, jsou bláznivé večírky a hýřivé oslavy."
Na hnutí odporu se podílel sám Amanitus, knihovnice Mykofobia, její asistentka a několik učených vědců. Jejich základnou byla Královská knihovna, v níž mohli ze stovek moudrých spisů čerpat důležité informace. Knihy jim pomáhaly uchovávat vzpomínky na staré dobré časy i v době, kdy všichni ostatní všechno zapomněli.
"Ale teď je naše věc ohrožena!" zvolal pobouřeně Amanitus. "Dostali jsme nový příkaz: vymazat, odstranit, zničit! Chtějí, aby ze všech knih zmizelo všechno, co je jen vážné! Ale to já nedovolím!!! Spolu s Mykofobií schováváme vše, co jsme nuceni odstranit, abychom jednou mohli znovu sepsat původní verze našich drahocenných spisů."
Taranee moc dobře chápala Amanitovo spravedlivé rozhořčení. Nejdřív mu Strážci smíchu unesou sestru a pak dostane takovýhle absurdní úkol. Žádný div, že se rozhodl požádat o pomoc bytosti z dalekého světa. Pro královského písaře to musela být opravdu těžká rána.
"Ve dne v noci čteme a snažíme se zapamatovat si co nejvíc z odkazu našich předků," vysvětloval naléhavě Amanitus. "Ale je nás málo a nemáme dost času. Jakmile budou z knih odstraněna poslední moudrá slova, vše bude ztraceno!"
Amanitus se na chvilku odmlčel, ale pak se zhluboka nadechl a pokračoval: "Naše země se utápí v nepředstavitelném chaosu. Všechno je vzhůru nohama, nikdo neví, co bude dál. Jak může něco fungovat, když všichni neustále jen vtipkují a oslavují? Kdo se postará o jídlo a oblečení? Kdo bude vychovávat děti ve školách? Kdo bude stavět nové domy? Kdo opraví cesty, které podemlely prudké podzimní deště? A Představte si, že by na nás zaútočili nepřátelé!
Co pak?!?"
Žádné komentáře:
Okomentovat