7. Kapitola - Bouře Salamandrů

7. KAPITOLA - BOUŘE SALAMANDRŮ

"Ach ne, musíme se dát touhle cestou," ukázala jsem unaveně na odbočku naší cesty, stáčející se k severu.

"Jsi si jistá?" zeptala se Irma stejně unaveně. "Chci říct...Když už jsme skoro tady."

V dálce před námi už se rýsovalo Temniště, a byl to velmi uklidňující pohled, když jsme byli tak blízko. Pokud to tedy bylo tam, kde měl být Danny. Jenomže tam on prostě nebyl.

"Tudy," zopakovala jsem.

"Dobrá, když jsi si tím jistá, děvče," řekl pan Kadeřavý pochybovačně. "To je cesta na Liliový Rybník. Tam už se budete muset dostat samy, bohužel. Nestihl bych se do večera vrátit domů za paní Kadeřavou."

"Jak dlouho se jde do Liliového Rybníka?" zahučela Cornelia temně.

"Nejméně tak půl dne, pokud bude tak pěkné počasí, jako bylo doteď. Ale víte co? Měly byste zajít za temnišťským Salamandrem, když už jste tady. Třeba bude Dannyho Novu znát. Je taky z rodu Novů. Je to ona. Jmenuje se Solana."

Znělo to mnohem lákavěji, než se prodírat blátem nějakých dvacet kilomentrů-obzvlášť pokud mě můj pocit mýlil. Jenže on byl správný. Věděla jsem, že byl.

"To asi nemůže uškodit," zamyslela se Hay Lin.

"Když už jsme tady."

Pan Kadeřavý nás vedl městem-téměř všechny domy měly střechu porostlou trávou, jako měl i jeho vlastní-k Salamandří věži na severním okraji Temniště. No, alespoň jdeme správným směrem, říkala jsem si, rozladěná ze zpoždění. Když jsme se drápali nahoru na kopec k hlavním dveřím obydlí temnišťského Salamandra, zaduněl znovu burácivý hluk hromu a ve vzduchu kolem nás jiskřilo napětí.

Pan Kadeřavý prudce zastavil. "Pozor!" vyrazil ze sebe. "Dolů, nebo nahoru, děvčátka? Rozhodněte se, kterým směrem se dáme, protože není moudré stát tady uprostřed kopce!"

"Nahoru!" řekla jsem okamžitě. "Když sejdeme dolů, budeme se muset znovu šplhat do kopce, až bouřka přejde."

"No, tak musíme doufat, že náš Salamandr odvede svou práci dobře," vzdychl a neklidně pohlédl vzhůru.

Nad našimi hlavami se zažehovaly rudé záblesky. Ve vzduchu bylo tolik statické elektřiny, že z kůže pana Kadeřavého se stala jedna jiskřící krusta. Aspoň že neprší, říkala jsem si v duchu. A pak jsem pohledem zachytila něco, co mi na okamžik zastavilo srdce v hrudi.

Obrovské. Bílé. Nádherné. Jako drak, jenom ne tak...tak ještěrkovité. Dlouhý krk a obrovitá ladná křídla. Zářilo, to stvoření na obloze, jako jasná hvězda svítilo proti těžkým dešťovým mrakům. Vznášelo se nahoru, plachtilo, hravě se točilo kolem své osy, unášeno vzdušnými proudy.

A co blesky? Co když ho zasáhnou? Matně se mi z fyziky vybarvovalo něco o Benjaminu Franklinovi a papírovém draku, o jeho pokusu. Tak obrovské, tak vysoko...jak mohlo zabránit tomu, aby do něj uhodilo? Nebo bylo na nějaké šňůře, mělo nějaké spojení se zemí?

Rubínově rudý blesk se cik cak mihl kolem něj. Jeho bílá křídla se ještě víc roztáhla. Blesk udeřil draka do štíhlého těla, jednou, dvakrát, a rozřízl křídla krvavě rudou čárou ohně.

"Ach ne," zašeptala jsem.

Pan Kadeřavý se zasmál bublavým smíchem ulehčení. "Tady ji máme!" řekl. "Teď už jsme v bezpečí!" A bez váhání pokračoval dál v cestě nahoru.

Já jen stála a čekala, až se to fantastické stvoření začne škvařit a zřítí se k zemi. Ale to neudělalo. Vzlétlo ještě výš. A mně pak došlo, na co se díváme. Temnišťský Salamandr, samozřejmě, v plné práci.

Dorazili jsme k věži na kopci. Bylo to nejvyšší stavení široko daleko. Vlastně jediné vysoké stavení. Bylo to v podstatě logické. Postavit takhle vysokou věž na kopci bylo jako poslat zlatě orámovanou žádost k bleskům: Laskavě uhodit zde. Něco takového mohl udělat jedině Salamandr.

Pan Kadeřavý naléhavě zaklepal na dveře a vešel. Salamandr se dál vznášel nad našimi hlavami a zdálo se, že nikdo jiný tu nebydlí. Po točitých schodech jsme vyšli do velké, prázdné místnosti v podkroví. Uprostřed v kruhovitém ohništi hořel mohutný plamen. Na policích kolem místnosti byla vystavena sbírka podivných předmětů-čočky různých velikostí, větrný mlýnek-dětská hračka, a pak nějaké talismany či co, pět šest kousků, které se tak nejvíce podobaly kouskům uhlí. Kromě toho nebylo v místnosti nic. Navzdory plápolajícímu ohni tu byla zima, protože z místnosti vedl veliký klenutý průchod na balkon a nebyly tam žádné dveře.

"Je tady trochu zima," řekla Hay Lin a zuby jí drkotaly. "Kdy se vrátí?"

"Až zvládne ten nečas!" odpověděl pan Kadeřavý. "Nebude to trvat dlouho, je to jen malá přeháňka!"

To už jsme někde slyšely. A opravdu netrvalo ani čtvrt hodiny, když na balkoně přistálo zářící bílé stvoření, trochu se scvrklo, zpevnilo a zmizelo za zábradlím. Za chvíli se do místnosti vplížil obrovitý bílý vlk.

"Á!" řekl vlk, když nás spatřil. "Pardon, okamžik!"

Řezavé bílé světlo mě přinutilo zavřít oči. V tom okamžiku se v místnosti výrazně oteplilo. Když jsem znovu mohla otevřít oči, stála přede mnou mohutná žena z Nimbu, asi tak velká jako paní Kadeřavá, ale elegantnější.

"Netušila jsem, že mám hosty!" usmála se Salamandra. "To se tak často nestává."

Zazněl v hlase stín opuštěnosti? Těžko jsme však mohly pana Kadeřavého a jeho krajany pomlouvat za to, že se Salamandry neudržují přátelštější styky. Na stvoření žijícím z blesků bylo něco zneklidňujícího. A tři proměny během několika minut zanechaly v člověku houpavý pocit nejistoty-kdoví, kým je vlastně ten, s nímž mluvíme? Ona však vypadala tak nádherně, když se vznášela, bílá proti břidlicově šedé bouřkové obloze. Bylo v ní tolik životní síly, čišela z ní čistá a ryzí energie, která mi připomínala-Dannyho. Samozřejmě.

"Dobrý den, paní Solano!" pozdravil pan Kadeřavý. "Tahle děvčata přicházejí z velké dálky, aby našla někoho z vašeho rodu."

"Aha!" řekla jen a pozorovala nás, jednu po druhé. Všimla jsem si, že oči jí nezměnily. Byly to stálé vlčí, žluté šelmí oči, po bílé ani stopa. "A kdopak to je?"

"Říkal, že se jmenuje Danny Nova," soukala jsem ze sebe váhavě. "Nevím, jestli je to jeho pravé jméno."

Znala ho. Poznala jsem to okamžitě. Ale nedala na sobě nic znát.

"Není to jméno obvyklé pro Salamandra," řekla stejně jako paní Kadeřavá.

"Paní Solano, prosím... prosím vás. Sebral něco, co patří mně. Něco, co ho vystavuje nebezpečí, když to vlastní. Potřebujeme to získat zpátky. I kvůli němu."

"Hm. A copak je to za nebezpečnou věc," zeptala se a její vlčí oči visely bez hnutí na mém obličeji.

Nemohla jsem jí to říct. Každý Salamandr, který pocítí blízkost Srdce, je zatouží vlastnit.

Takhle to řekl Věštec a já neměla nejmenší chuť měnit jednoho salamandřího zloděje za druhého. Náhle jsem viděla předměty na policích v jiném světle. Jaké poklady měla ve svém stračím hnízdě? Energie. Větrný mlýn ji vytváří. Čočky ji koncentrují ve formě světla. Uhlí, ano, to byla taky energie, v pevném stavu. A dost možná měly v sobě amulety nějakou formu magické energie. Na stvoření, které poletuje a hraje na honičku s blesky, mi připadal poklad dost žalostný. Já ale samozřejmě nejsem žádný Salamandr.

"Byl to...byl to dárek," mumlala jsem neochotně. "Dostala jsem ho od někoho, na kom mi záleží. Prostě patří mně!"

"A teď ho chceš zpět!"

"Ano."

"Od toho...Dannyho, co ti jej vzal."

"Ano."

Dlouho mě pozorovala svým dravčím pohledem, který byl absolutně nečitelný. Pak sklonila hlavu.

"Nemohu vám pomoci," řekla.

"Ale vy..." Vy ho znáte, chtělo se mi říct. Ruka pana Kadeřavého se však velmi pevně sevřela kolem mého lokte.

"Paní Solana je určitě po práci velmi unavená," řekl naléhavě. "Už ji nebudeme déle zdržovat."

Ženská postava se začala třpytit. Uzounké proužky světla jí odletovaly od bílé kůže, která se tak podobala kůži paní Kadeřavé, a její žluté oči zářily zlatě víc než dřív.

"Nemohu vám pomoci," zopakovala a v hlase bylo znát maximální napětí. "Prosím odejděte!"

"Jistě, paní Solano!" Pan Kadeřavý nás téměř shodil ze schodů. "Utíkejte!" řekl namáhavě. "Dolů z kopce! Hned!"

V jeho hlase jsme cítily tolik naléhavosti, že jsme se na nic neptaly. Prostě jsme běžely. Když jsme byly asi v půli kopce, vyšlehl za námi mohutný proud světla a zem se nám začala třást pod nohama. Pronikavé, zuřivé zavytí rozvibrovalo každičkou kůstku v mé lebce. Jako zubařská vrtačka, jen vzdálenější. Ve skřeku jsme rozpoznaly slovo. Jméno.

"Halidan!"

Bylo to Dannyho pravé jméno? Určitě ano.

Pocítily jsme svist křídel těsně nad svými hlavami.

Bezděčně jsem se přikrčila, ale nebyly jsme to my, na koho mířil Solanin hněv. Solana nabrala vítr, nechala se unášet, kroužila výš a výš. A pak zmizela v dáli, směrem k Liliovému Rybníku.

"Páni!" řekl jen pan Kadeřavý a pomalu se zvedal na nohy. "Strašně moc se omlouvám, děvčátka. Myslím, že jsem vám neporadil dobře.

To tedy ne, říkala jsem si. Člověk nemusel být extra chytrý na to, aby si spočítal, že Solana se vydala na lov Dannyho. A soudě podle zuřivosti v pronikavém zavytí měly její úmysly k náklonnosti velmi daleko.

"Tuhle pohromu jsem způsobil já," řekl pan Kadeřavý. "Jediné, co teď můžu udělat, jen pomoci vám to zase napravit."

"Ale co paní Kadeřavá... Do večera se nevrátíte, jak jste jí slíbil!"

Pan Kadeřavý vzdychl. "Paní Kadeřavá má pro takovéhle věci pochopení. Tak co-chcete teď jít do Liliového Rybníka, nebo ne?"

"Chceme," odpověděla Cornelia. "A pěkně rychle, je mi šílená zima."

Podle pana Kadeřavého jsme měli pekelné štěstí na počasí. Což znamenalo, že jsme v průběhu odpoledne museli jen dvakrát vyhledat nějakou skrýš. Avšak bahno, které nám mlaskalo kolem kotníků, bylo studenější a studenější, unavené nohy byly čím dál znavenější. Záviděla jsem paní Solaně její křídla. Pohybovala se vpřed mnohem rychleji než my. Ta myšlenka mě velmi zneklidňovala.

Jak jsme se zvolna blížili k Liliovému Rybníku, potkávali jsme lidi, kteří opouštěli město. Pan Kadeřavý potichu hovořil s nějakou rodinou, která, jak se zdálo, vyrovnala veškerý svůj majetek na nízký vozík tažený dvěma mrzutými voly.

"Shořel nám dům," řekl smutně muž a zničeně se podrbal na rohu. "Co jsme měli dělat? Stavět nový na místě, kde Salamandr nedělá dobře svou práci? Ztráta času, a bylo by to i nebezpečné. Máme příbuzné v Kovářském údolí, tak jdeme k nim."

Jeho žena se zatím snažila uklidnit jedno z dětí, malého, tmavými chlupy porostlého chlapečka, který naříkal únavou.

"No tak, no tak, ovečko," broukala. "No tak." Slyšela jsem najednou paní Kadeřavou, a pocítila silný záchvěv stesku po malém domečku porostlém trávou, ačkoliv jsem v něm strávila jen jedinou noc.

Na Liliový Rybník byl žalostný pohled. Ve městě nestál jediný vzpřímený, zdravý strom. Několik domů lehlo popelem. Ostatní měly velké seškvařené fleky místo střech. Pan Kadeřavý nesouhlasně brumlal.

"Tak jsme tady," řekl. "Moc krásně to tu nevypadá. Salamandří věž stojí na okraji města." Ukázal k severu. "Nepodíváme se nejdřív po něčem k večeři? Není dobré pouštět se do toho, co vás čeká, s prázdným žaludkem."

Zakroutila jsem hlavou. Cítila jsem Srdce, tak silně, až to bolelo, jako bolest v prsou kousek od svého vlastního srdce. Už nevydržím déle čekat.

"Co uděláme?" zeptala se Irma. "Nemůžeme se jen tak přiřítit nahoru, zaklepat na dveře a chtít Srdce zpátky. Nebo můžeme?"

Cosi ve mně toužilo udělat to přesně takhle. Udělat cokoli, cokoli pro to, abych se zase cítila celá. Pamatovala jsem však na Věštcova slova: Doufám, že uděláš jen to, co bude správné a nezbytné. A pak jsem myslela na to, jak vypadala paní Solana, než jsme utekly z její věže. Bez Srdce jsem se cítila slabá, nebyla jsem si jistá, že bych jí dokázala odporovat. Držela jsem si svůj rozbolavělý hrudník studenýma, špinavýma rukama.

"Možná bychom se nejdřív měly mrknout, jak to tady vypadá," navrhla jsem. "Abychom věděly, do čeho jdeme. Nevím, jestli zvládneme nějaký střet s magií."

"My se ani nedokážeme proměnit v čarodějky," konstatovala Cornelia ponuře. "A moc bych za to nedala, že se nedostaneme ani z těchto mokrých hadrů. Pokud vidím, trčíme ve svých normálních podobách!"

"To je sakra dobře, ne?" prohlásila Irma rozhodně. "W.I.T.C.H. má snad víc než pár triků a krásný obličeje a krásný hadry. Nezapomeňte, že jsme taky poměrně inteligentní."

Krásné obličeje, krásné hadry. Musela jsem se usmát. Kromě Cornelie, které se nějakým nepochopitelným způsobem podařilo mít na sobě doma ušitou sukni, která se nápadně podobala poslednímu žhavému výkřiku módy, jsme všechny vypadaly dost bídně. Promodralé zimou, skrz naskrz promočené, zablácené, a pokud ostatním bylo jako mně, tak i poloztuhlé hrůzou.

"Paráda!" rozhodila jsem rukama. "Tady to kolem a naše mozky! Co by se mohlo stát?"

Taranee vyskočil rozhodný rys kolem pusy. Hay Lin, která byla nejhubenější a určitě musela mrznout nejvíc z nás, vydolovala na tváři široký, povzbudivý, zimou promodralý úsměv.

"Z tohohle tady bude ta nejpovedenější historka, až se vrátíme domů," prohlásila.

"Jasně," odtušila Cornelia. "Akorát to nesmíme nikomu vyprávět."

Salamandří věž se tyčila na Liliovým Rybníkem, na hřbetu malého kopce. Nahoru vedla cesta, nebo aspoň vyježděná stopa-dvě bahnitá korýtka, která spíš vypadala, jako že je vymlela voda, která se valila z kopce, než že by je vyšlapali cestou nahoru lidé. Někdo to zkoušel a zase vzdal, dalo se vyčíst ze stop. Vedle cesty ležela opuštěná kárka s rozbitým kolem, jako když trpělivý pes čeká, až se vrátí pán.

Začali jsme stoupat vzhůru. Cesta byla úplně hladká. Nohy nám klouzaly a podjížděly po blátě, když jsme předcházeli nejstrmější místa. Pan Kadeřavý ustaraně pozoroval oblohu, ale tentokrát se zdála jasná a modrá, téměř jarní.

"Tak jsme skoro na místě," řekl. "Nechcete-"

Svou otázku už nikdy nevyslovil.

Tlaková vlna oslepujícího světla, ohromný, ohlušující výbuch... všechny nás to hodilo zpátky. Pár minut jsem nemohla dělat nic jiného než ležet na zádech v bahně, lapajíc po dechu a téměř hluchá. Pak přišel další výbuch. A pak série ostrých zvuků, skoro jako výstřelů z pistole. Na pár sekund jsem zahlédla věž, holou a hranatou, jak se černě tyčila proti nebi zbarvenému krvavě rudou barvou blesku. Pak mě ruka pana Kadeřavého vymrštila zpět na nohy.

"Utíkejte, děti!" řekl. "Běžte jako o život. Tohle je bouře Salamandrů!" Jeho široké nosní dírky byly širší než kdy dřív a kolem jeho normálně tak klidných tmavých očí se hrozivě leskl bílý pruh hrůzy. Ani na moment jsem nepochybovala, že nám dává vybrat. Můžeme utéct, nebo tady zemřít.

Já jsem však nemohla nic udělat. Stála jsem tam, jako by mé nohy zapustily kořeny. Bolelo mě na prsou a přála jsem si jediné, jít dál, nahoru do věže, sáhnout po Srdci, vyrvat je tomu, kdo mi je sebral.

Pan Kadeřavý měl jiné plány. Sklonil hlavu, až jsem se na okamžik lekla, že mě chce trknout svými rohy. Místo toho mi vrazil rameno do žaludku, popadl mě kolem kolen a přehodil se mě přes rameno, takže jsem visela hlavou dolů na jeho širokých, silných zádech.

"Utíkejte, holky!" volal. "Dole u úpatí hory je skrýš!"

Kousíček vedle cesty se náhle rozhořel jasným plamenem štíhlý modřín. V tom okamžiku byl vzduch plný jisker a hořícího jehličí. Vítr se s hrozným řevem hnal z kopce dolů a pan Kadeřavý zakopl a padl na kolena. Stále mě však pevně držel.

"Pusťte mě!" křičela jsem. "Poběžím sama! Slibuju!"

Se mnou na zádech byl moc pomalý. Nikdy by to nezvládl, ani já bych to nedokázala, ledaže bychom běželi, jak nejrychleji bychom dokázali...ale zdálo se, že mě vůbec neslyší. Tloukla jsem ho do zad sevřenou pěstí. A pak přišel další náraz větru, mnohem silnější než ten předchozí.

Znovu zakopl a zařval bolestí. Tentokrát mě musel pustit. Přelétla jsem mu přes rameno a přistála na všech čtyřech v blátě, které už dávno nebylo studené. Teď z něj začala stoupat pára. Nebyl čas počítat modřiny. Silou vůle jsem se přinutila vstát a podívala jsem se na pana Kadeřavého.

Ležel v bahně a sténal.

"Běž," vyrazil ze sebe těžce. "Holka, koukej se odtud dostat!"

"Bez vás nejdu," řekla jsem a pokoušela se ho zvednout. Irma stála hned vedle a rychle ho popadla pod druhou paží.

"Teď se pěkně postavíte, pane Kadeřavý," řekla a potlačovala slzy. "Prosím!"

U kopce dolů se valila ohnivá řeka, plamen přeskakoval od jednoho trsu trávy ke druhému, z keře na keř. Burácení hromu roztrhlo oblohu.

"Nemůžu," sklopil hlavu pan Kadeřavý. "Mám zlomený kotník. Nechte mě tu."

"NE!" prohlásila jsem rezolutně. "O tom nemůže být řeč! Taranee, zadrž plameny!"

Taranee vážně přikývla a otočila se k ohni se zvednutýma rukama.

"Cornelie, ty dokážeš pohnout pevnými předměty, ne? Pan Kadeřavý je ten nejpevnější, řekla bych."

Cornelia zbledla. "Ale on je...živý..." řekla.

"Nevím, jestli dokážu přemístit něco živého. A nemáme Srdce!"

"Tak přesuň něco jiného!" navrhla Hay Lin. "Pohni tím vozíkem támhle pod kopcem! Pomůžu ti. Nadlehčím ho."

"Dobrá," kývla jsem. "Udělejte to. A pospěšte si!"

"Děvčata," ozval se pan Kadeřavý a hlas měl podivně zuřivý a unavený najednou. "Přestaňte. Zachraňte se aspoň vy. Já už nemám šanci."

"Tak dost!" otočila jsem se k němu. "Jestli si myslíte, že mám náladu vykládat vaší paní, jak jsme vás nechaly na hořící hoře uprostřed bouře Salamandrů, tak to teda nemám! Už nebudu tyhle nesmysly dál poslouchat!"

Nevěřícně na mě zíral, jako by nevěřil, že taková slova mohou padat z úst malé "ovečky". Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, a pak ji zase zavřel.

S pořádným bouchnutím a třeskem vedle nás dopadl rozbitý vozík.

"Dokázaly jsme to!" prohlásila Cornelia překvapeně a vítězoslavně. Pak najednou zavrávorala a rychle si sedla, s oběma rukama přitisknutýma ke spánkům. "Jau! Moje hlava!"

Hay Lin nevypadala o moc lépe-bledá a bez dechu. Neměla jsem však čas se o ně postarat.

"Taranee! Jak to jde?"

"Pospěšte si!" zavolala přes stisknuté zuby a znovu přinutila neposedný plamínek, aby zatočil a minul nás. Pot jí stékal po obličeji a ukapával z konců copánků, brýle měla posazené nakřivo.

"Irmo, pomoz mi dostat pana Kadeřavého na tu káru!"

"Co to zničené kolo?"

Pokusila jsem se je narazit zpátky, ale nezdálo se, že by to pomohlo na dlouho.

"Musíme táhnout káru dvě mezi sebou. Naštěstí je to z kopce."

Pomohly jsme panu Kadeřavému na...no, ne zrovna na nohy, protože jedna jeho noha se podivně a neužitečně kývala a vypadala, že je zlomená. Alespoň jsme ho zvedly. Podpírán mnou a Irmou vylezl namáhavě na vozík a silou se vytáhl až nahoru.

"Tak jedeme dolů!" řekla jsem Taranee. "Irmo, pomůžeš jí? Musí jít pozadu a nestačí se dívat, kam šlape."

"Oukej," kývla Irma. "Já bych taky mohla něco uhasit, ne?"

Nové zahřmění.

Kopec se otřásl.

"Nemáme čas," poručila jsem jim. "Hay Lin, Cornelie, já vím, že jste unavené, ale musíte pomoct s károu."

Hay Lin tupě kývla a stoupla si z jedné strany vozíku. Cornelia seděla u cesty s hlavou v dlaních.

"Cornelie?"

"Běžte," mumlala. "Bolí mě hlava."

Muselo být pro ni šíleně namáhavé pohnout vozem. Vydala se z veškeré síly, z každičké kapky energie. Nezbyla jí už žádná síla, žádná moc, žádná energie...

Energie. To byla moje parketa, ne?

"Cornelie...něco pro tebe mám!"

Překvapivě vzhlédla. Položila jsem jí dlaně na tváře, skoro tak, jak mi to udělal tenkrát Danny. Dala jsem jí sílu.

Dotkla jsem se Hay Linina unaveného obličeje. Pak Irmina. Na řadu přišla Taranee. Má vlastní ramena se nahrbila. Ve spáncích se mi probudila vtíravá, tlukoucí bolest. Mezitím se Cornelia postavila.

"Proč jsi to udělala?" zeptala se "Teď jsme unavené obě dvě!"

"Jasně," usmála jsem se. "Ale jen z poloviny!"

Vichry burácely. Hromy práskaly nad našimi hlavami. Oheň se valil z kopce dolů. My jsme však postupovali dolů. Společně. Aniž by nám oheň ublížil.

Jeskyňka v úpatí hory nebyla větší než ty ostatní, v nichž jsme se dříve schovávali-vlastně jen taková díra v zemi. Ale poskytla nám dobrý úkryt před kroupami a krvavě rudými blesky. Vlhká hlína nás chránila před ohněm.

Neměli jsme nic k jídlu a jen jednu láhev s vodou. Podělili jsme se o ni. A čekali.

"Co dělá kotník?" zeptala jsem se pana Kadeřavého.

"Pořád zlomený," zabručel. "Ale to bude dobré. Teď, když jste mi daly šanci. Děkuji, děvčata!"

Usmála jsem se. "Kdykoliv k službám!" Pak jsem se neubránila zívnutí. "Jen když to nebude zrovna teď!"

Nepamatuju si, kdy naposledy jsem byla takhle unavená. Bolelo mě na prsou. Silná bolest, hluboká, neutuchující bolest, kterou nešlo nebrat na vědomí. Pokud bouře hned nepřestane, budu muset...prostě se vydat nahoru nebo poprosit ostatní, aby mě tam dovedly. Protože sama nikam nedojdu. Chci mít zpátky své Srdce. To bylo vlastně to jediné, na co jsem dokázala myslet.

"Co je bouře Salamandrů?" zeptala se Irma, jejíž zvědavost neztlumilo ani totální vyčerpání.

"Bouře vyvolaná Salamandry," odpověděl pan Kadeřavý. "Dochází k ní jen tehdy, když se tam nahoře bijí dva Salamandři navzájem."

Zaposlouchala jsem se do dunění hromů. Ucítila jsem, jak se jeskyně třesou. "Dělají to často?"

Unaveně se usmál. "Ne. Skoro nikdy. Kdyby se prali častěji, změnil by se Nimbus v poušť."

Nahoře bojoval Danny se Solanou. Co bych za to dala, kdybych věděla, kdo souboj vyhrál!