7. KAPITOLA - KŘIŠŤÁLOVÝ SÁL
Nedokážu říct, jak hluboko jsme se spouštěli. Cestou jsme několikrát narazili na vzduchový prostor, několikrát jsme se dostali do rourovitých chodeb, v nichž šlo normálně dýchat. Reb na taková místa nahlížel asi jako my na lavičky v parku-člověk se posadí, odpočine si. Nic nezbytně nutného. Po zbytek cesty vypomohla Irmina magie. Vytvořila Will, sobě a mně jakési vzduchové bubliny, něco jako potápěčské helmy. Bez ní bychom nikdy dlouhou cestu temnou hlubinou nepřežily.
Zastavili jsme se ve vzduchovém zvonu, který visel nad jezdící šachtou. Pozorovali jsme přes zrezivělou mříž, jak pod námi proudí žabí lidé i ostnáči a nechávají se přemisťovat něčím, co připomínalo primitivní lyžařský vlek. Vzduch ve zvonu byl vydýchaný a plný kouře, podlahu pokrývaly prázdné ulity a mušle a různé odpadky. Skleněné stěny zvonu byly pokryté šedavou vrstvou špíny a řas. Voda probublávala dovnitř spárami, které zoufale volaly aspoň po minimální údržbě. Možná proto jsme tu byli sami.
"Podívejte," řekl Reb a ukázal dolů. "Křišťálový sál."
Představovala jsem si podmořský palác, asi proto, že o něm Reb mluvil jako o ,,místě Královny". Zámku se tedy rozhodně nepodobal. Spíš jakémusi hracímu automatu, plnému zakroucených rour, barevných světel a otvorů, kterými dovnitř proudily davy obyvatel. Jak žabích lidí, tak ostnáčů. Také náš jezdící pás končil v jednom z otvorů.
Roury byly ozářené zelenkavým světlem, které mi nepříjemně připomínalo barvu víru ze snu.
"Rebe," oslovila jsem ho a dotkla se jeho hladké ruky. "Co je to zelené světlo?"
Obdařil mě jedním ze svých pohledů "ta-úplně-hloupá-holka-vůbec-nic-neví," takový jsem v poslední hodině zachytila bezpočet.
"Mořský plamen," odpověděl. "Reb přece říkal, že je to královské místo. Tady se vyrábí."
Nějaká elektrárna? Proč je tu ale tolik žabáků a barevných světel? Spíš to na mě dělá dojem nějakého podmořského zábavního parku, říkala jsem si.
"Proč tady drží...Královnina stvoření?"
Další pohled, tentokrát o něco zamyšlenější. "Královna je nemá ráda," odpověděl. "Zvlášť ne ta Stvoření, která dokážou dělat Pravý oheň!" Jeho oči ustrašeně těkaly po zvonu, jako se bál neviditelných špionů.
"No páni! Tak to tady budeš docela oblíbená, ne?" naklonila se ke mně Irma. "Nemáš chuť zaskočit dolů a pozdravit Její Veličenstvo, když už jsme tady?"
Rebelova kůže výrazně pobledla. "Ne!" zachroptěl. "To se nesmí! Ó ne! Kosti ve vodě, to Holka nesmí!"
"Nemyslela to vážně," pokoušela jsem se ho uklidnit. "Ona často říká věci, které nemyslí vážně."
"Špatně! Špatně! Špatně! Tak proč to dělá!"
"To byla legrace!" vzdychla Irma odevzdaně.
"Špatná legrace! Ó je! Moc špatná legrace."
"Myslím, že Reb má pravdu," přidala se Will.
Irma našpulila pusu. "Zato ty jsi zábavná asi jako mokrý spacák v mrazivé noci!" vychrlila ze sebe a způsobila, že Reb začal ze samého zmatení téměř šilhat.
"Mokrý spacák?" mumlal si. "Mokrý spacák taky špatná legrace?"
"Tak nějak," uklidnila jsem ho. "Proč nemá Královna ráda Pravý oheň?"
"Nevím, nevím." Zaváhal a pak opatrně dodal: "Možná kvůli písničce. Ó je, to by mohlo být!" Ústa se mu roztáhla v něco, co klidně mohlo být úsměv, a Reb začal zpívat:
Ohni pravý, jasně hoř,
ostnáčům se nepokoř.
Ohni, chraň nám noci, dny,
bez ostnáčů, Královny!
Když dozpíval. dlouze se na mě zadíval. Pak vyslovil velmi zřetelně:
"Přišla jsi spálit ostnáče, Ohnivá holko?"
Naděje v jeho očích se dala jen těžko unést.
Pochopila jsem, jak moc se on a jeho lidé obávali ostnáčů, jak moc je ostnáči tyranizovali. Nemohla jsem mu však lhát. Udělala bych to ještě horší.
"Přišla jsem hledat svého bratra," řekla jsem mu. "Vše ostatní je...náhoda."
Pomalu zavřel zlatavé oči a na okamžik vypadal tak ustaraně, že jsem měla chuť ho obejmout. I s jeho ploutvičkami.
"Černá vodní cesta začíná tady," řekl po chvíli a znělo to unaveně i vystrašeně. "Holka ať se drží za Rebem. Není to pěkná cesta, ó ne!"
Reb měl pravdu. Jeho černá vodní cesta rozhodně příjemná nebyla. Většinou jsme se prodírali úzkými, zarezlými a špinavými rourami, v některých bylo trochu vzduchu, v jiných ne. Voda, která kolem nás líně proplouvala, byla hustá a znečištěná všemi možnými odpadky ze stok kanálů. Když jsem poprvé zahlédla potkana, lekla jsem se tak, že jsem se praštila do hlavy o stěnu roury. Nevím, proč mě to tak překvapilo. Potkani se zřejmě dokážou přizpůsobit každé sloce, dokonce i té podzemní.
Konečně jsme dorazili k zrezivělé mříží, křivé a zohýbané.
"Plnou pusu vzduchu," poručil Reb. "Teď dlouho bez vzduchu. Plav za světlem."
Sklonil se a protáhl své hubené tělíčko mříží. Pochybovačně jsem se zahleděla do otvoru. Je dost velký na to, abychom jim prošly?
"Trochu ty mříže ohni," vyzvala mě Irma. "Ohnivá holko!"
Měla pravdu. Když kov trochu zahřeju...Chvíli jsem se soustředila, až voda kolem mříže začala bublat a vřít. Kov se rozpálil do ruda, až připomínal staré topinkovače. Není lehké používat oheň pod vodou a já prudce oddychovala námahou. Nakonec se mi podařilo mříž uchopit a ohnout ji, dokud byl kov měkký a napůl roztavený. Štěstí, že si čarodějka Ohně nemůže způsobit puchýře...
"Dobrá práce," zabručela Irma.
"Dík," usmála jsem se. "Teď jsi na řadě, čarodějko Vody. Myslím, že ani s tím nejhlubším nádechem tady nevystačíme!"
"Postarám se, abyste mohly dýchat," ubezpečila mě.
"Tak jdeme," vyzvala nás Will. "Ať to máme za sebou. Tohle místo se mi vůbec nelíbí, ale tuším, že to, co nás čeká, budu nenávidět mnohem víc."
Vypadá bledá a promrzlá, ale to jsem musela být také. A věděla jsem, že na rozdíl od Irmy, která se může ráchat ve vodě celou věčnost a nikdy nemá scvrklou kůži, jsem na nejlepší cestě pořídit si pěknou rozinkovou vizáž navždycky.
Nebylo co dodat, musely jsme jít do toho. I když jsem věděla, že mi to moc nepomůže, nadechla jsem se z plných plic a ponořila se do uzoučkého otvoru.
Tak tohle byla další věc, kterou už nikdy v životě neudělám. Nikdy více. Bylo to hnusné. Byla tam tma. Bylo to tam tak úzké, že jsem téměř na každém metru uvízla a musela jsem škrábat a kopat do stěn roury, abych se vyprostila a mohla pokračovat. Světlo, za kterým jsme měli plavat, nebylo větší než špendlíková hlavička. Bylo velmi snadné ztratit ho z dohledu.
A kdyby Irma polevila ve svých kouzlech byť jen na chviličku, mohly jsme tam všechny tři umřít. Zlatý pan Buckingham se svou brokovnicí!
Ale my to dokázaly! A když jsme se vynořily na vzduch, páchnoucí kouřem, Reb už otevíral mříž na konci roury. Elegantním pohybem se vyšvihl otvorem a skočil nahoru. Drala jsem se za ním, zdaleka ne tak ladně. Ocitli jsme se v místnosti s velmi nízkým stropem, plné sudů, rybářských sítí a jiného zboží. Naštěstí jsme tam byli sami.
Chvilku jsme si odpočinuli-tentokrát si i Reb potřeboval trochu vydechnout. Pak jsme se doplazili k poklopu, kterým jsme měli prolézt dál.
"Křišťálový sál. Tiše!" zašeptal Reb. "Nebo nás ostnáči uslyší!"
Pomalu, kousek po kousku nadzvedával poklop, potichu ho otevřel a proklouzl ven. My za ním.
Barvy! Světla! Hluk a tlačenice! Po dlouhé temné cestě to byl šok. Prostor-sál byl opravdu obrovský-byl plný bytostí. Kolébavých žabích lidí i širokoplecích ostnáčů, někteří měli na sobě znak koruny, jiní byli prostí občané. Mnozí měli s sebou děti. Malý žabí klouček volal na mámu, že se chce ještě jednou sklouznout na velké vzdušné skluzavce. Pozorovala jsem ostnaté dítě, jak jedlo rybu v nějakém hamburgeru. S hlavou, ocasem, celou. Spousta dětí nesla něco mezi lampionem a balonkem: vznášející se koule z mořského plamene, které se pohupovaly na koncích šňůrek a házely chorobně nazelenalé světlo na obličeje davu. Třásla jsem se. V mořském plameni bylo něco naprosto zrůdného, zvratného, znetvořeného, že jsem vůbec nebyla s to pochopit, jak s ním někdo může chodit po večírcích.
"Jak to, že ho mají místo hračky?" šeptala jsem.
Reb mě slyšel. "Ne hračka." odpověděla. "Bez mořského plamene není světlo, není teplo, není teplé jídlo. Všichni přicházejí každý čtvrtek, dokonce i ti, kteří jsou chyceni v síti, ó je. Protože to úkol dětí, donést mořský plamen domů."
"Proč?" zeptala jsem se.
Pokrčil svými hladkými rameny. "Tak to je. To je Korunní slavnost."
"Krounní slavnost?"
Byl v šoku, jako dítě, které právě potkalo někoho, kdo prvně slyšeů o Vánocích. "Holka nemá doma Korunní slavnost?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Měkce se dotkl mého ramene. "Je mi líto Holky!"
"Ale Rebe," začala Will. "Proč tedy taky nejsi na slavnosti?"
"Reba ta hloupá Korunní slavnost nezajímá," řekl vzdorovitě. Bylo nám jasné, že lže. Viděly jsme na něm, jak moc touží po tom, být jedním z dětí, hrdě nesoucím spolu s rodiči lampion domů. Po krátké odmlce pokračoval: "Musíš za to platit. Že mít rád Královnu. Nebo nic nedostaneš. To Rebova máma nechce, ó ne! Rebova máma má svou hrdost!"
Té mělo dítě Rebovy matky zjevně taky dostatek! Will ho povzbudivě poklepala po rameni. Reb se od nás ale nenechal litovat.
"Dál," poručil a setřásl si z ramene její ruku. "Holka uvidí vězně."
Vězně. Tím myslel bráchu.
"Tentokrát dávej bacha!" šeptala jsem Irmě. "Tolik ostnáčů kolem dokola. Jestli zjistí, že nejsme žáby, je s námi konec!"
"Spolehni se," mumlala Irma. "A sklapni, ať se můžu soustředit!"
Zdálo se, že kouzlo působí. Nepozorovaně jsme proklouzly davem. Držely jsme se pěkně daleko od ostnáčů, zvlášť těch s královským emblémem. Spousta šipek nás vedla směrem k VÝSTAVNÍMU SÁLU. Vypadalo to, že tam míří všichni, a tak jsme stály ve frontě, než nás dav vmáčkl dovnitř.
Prudce jsem se zastavila. Uprostřed místnosti stálo obří osvětlené akvárium plné pestrobarevných, exotických ryb. Uprostřed něho byla jakási skleněná bedna. A v ní ležel Petr. Ležel na boku, s jednou nohou skrčenou pod sebe. Na sobě měl jen surfařské kraťasy a vypadal, jako by spal.
Kolem akvária se tlačili ostnáči. Většina z nich cenila zuby v širokém úsměvu a jeden z nich přejel drápem po skle akvária. Ozval se příšerný skřípavý zvuk, jako když učitel škrábne nehtem po tabuli. Ostnáč se tvářil, jako by se těšil na to, až zatkne spár do Petrovy nahé kůže. A Petr spal dál, omámený a bezbranný.
"Taranee, přestaň!" zasyčel Will a popadla mě za ruce. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem je měla nad hlavou. Touha někde založit ohýnek se téměř nedala ovládat.
"Odveď ji odsud," řekla Irma. "Než si toho někdo všimne."
Co tady bylo k všímání, kromě ubohého bratra v hnusné skleněné bedně a ostnáčů, kteří se kolem něj tlačili, jako by byl nějaké zvíře v zoologické zahradě?
Pára, zřejmě. Tak jsem se zahřála, když jsem se snažila udržet oheň v sobě, že mi mokré vlasy i oblečení začaly doutnat.
Irma s Will mě vlekly ze sálu, každá za jednu ruku. Reb nás následoval a poskakoval samou nervozitou.
"Nedělat kouř," špital. "Ať Holka nedělá kouř!"
"Uklidni se, Taranee," pronesla Will rozhodným hlasem. "Teď nemůžeme ještě nic podnikat. Ne, dokud je tu tolik ostnáčů." Otočila se na Reba. "Zavírají tu někdy?"
Kývl. "Brzy. Ať odbije hodina, možná dvě."
"Dobrá," řekla Will. "Uděláme to, až zavřou. Taranee, nemohla bys přestat doutnat? Dostaneme ho ven, slibuju!"
Irma mě vzala soucitně kolem ramene.
"Petr spí," řekla. "Aspoň nevidí, co se kolem děje."
Žádné komentáře:
Okomentovat