7. KAPITOLA - KRUTÁ CÍSAŘOVNA
Truhlář Wu a pekař, který byl taky pěkně svalnatý, se opřeli do Dračí Brány a zatlačili. Brána se pomalu otevřela. Ani tady nebyli žádní hlídači, ale podél zdí jsem zahlédla, jak něco prchá před neobvyklou sluneční září. Vypadalo to podezřele, něco jako šváb velikosti malého psa. Že by šel ohlásit Jejímu Veličenstvu návštěvu? Měla jsem pocit, že Císařovna už o nás ví.
Nějaká dívka asi v mém věku přestala leštit zlaté tabulky na vnitřní bráně a zůstala koukat s otevřenou pusou. Asi na nás byl dost zvláští pohled - pořád jsme byli obaleni v zeleném síťovaném hmyzuvzdorném brnění a děsně jsme smrděli česnekem.
,,Kde je Císařovna?" zeptala se Will.
,,V Trůnním sále," řekla dívka bez rozmyšlení a stále se dívala z jednoho na druhého. Bylo znát, že si na naše podivné zelené oblečení začíná zvykat. ,,Ale máme rozkaz ji nerušit!"
,,Opravdu? No, obávám se, že ji budeme muset trochu vyrušit," prohlásila Paní Liu rázně. ,,Nech nás projít, prosím."
,,Paní Liu?" Dívka na ni zírala a snažila se pod siťovým oblečením rozeznat obličej. ,,Jste to vy?"
,,Ano, děvenko. Teď nás nech projít, abychom mohli dokončit svůj úkol."
Dívka zaváhala, ale pak otevřela dveře.
,,Neříkejte jí, že jsem vás pustila já," zašeptala.
,,Má celý den příšernou náladu!"
,,Už brzy se jí nebudeš muset bát," ujišťovala ji vlídně Paní Liu.
,,Slibte, že to neřeknete!"
,,Bude mít úplně jiné starosti, to mi věř, děvenko. Ale neřekneme jí to."
Pokračovali jsme dál do dvora. Sem tam se objevila nějaká bzučící vosa, ale vypadaly unaveně a zmateně a Irma je bez problémů spláchla několika dešťovými kapkami.
Další brána. A pak Trůnní sál.
Podlaha byla ebenově černá a lesklá krovkami miliard brouků. Z každého sloupu čouhaly miliony kroutících se tykadel a neposedných nožek. Každý závěs tvořila jemná tmavá křídla. A uprostřed toho živoucího moře hmyzu stála Císařovna. Byla vysoká, celá se leskla a tvářila se důstojně - byla oblečená do šatů ze svého bzučícího služebnictva.
Vesničané začali odevzdaně couvat, jako by z nich pohled na Císařovnu vysál vešekerou sílu a odvahu, která je dovedla až sem. Dokonce i z tváře truhláře Wua se vytratil tvrdohlavý vzdor a muž se před krutou panovnicí sklonil. Jenom Paní Liu a Petal, která se pořád pevně držela své babičky, zůstaly odhodlaně stát po našem boku.
,,Co teď uděláte?" promluvila Císařovna a znělo to jako bzučení tisíce rojů najednou. ,,Vaši ohavní ptáci vám už nepomůžou. Podívejte se na moje služebnictvo. Zkuste je spočítat! Kolik jich je? Snad tolik jako je hvězd na obloze? Nebo kapek vody v oceánu? Pokud se teď vzdáte, mohla bych se smilovat. Mohla bych vás nechat žít."
,,Nevěřte jí," nedala se Paní Liu.
,,To jsi ty, stařeno? Přišla ses mi znovu postavit? Copak jsi minule nedostala dost tvrdou lekci?"
,,Ne," řekla jsem. ,,Ty jsi ta, kdo musí dostat lekci! Nedovolíme ti, abys působila bolest.
Nedovolíme ti, abys ubližovala lidem a věznila živé tvory. Vzala jsi lidem z Klidného Vrbového Údolí svobodu, ale my to tak nenecháme!"
Zdálo se, jako by Císařovna vyrostla. Ne, nezdálo se mi to. Opravdu rostla do výšky i do šířky, až se nad námi tyčila jako obrovská věž. Na zádech se jí vynořila ohromná křídla, taková, jaká má hrobařík. Snažila jsem se rozeznat její tvář, ale neustále se proměňovala. Chvíli vypadala jako člověk, hned zas měla složené oči a kusadla. Proti své vůli jsem se roztřásla a najednou jsem si připadala malá a slabá.
,,Mě nikdo neporazí!" zahromovala Císařovna bzučivým hlasem, který nás skoro ohlušil.
,,Ctěná Lin," pravila Paní Liu, na kterou to očividně neudělalo žádný dojem. ,,Tohle místo potřebuje jeden silný poryv čerstvého vzuchu!"
Tím, jak se Císařovna rozzuřila, nafoukla se ještě víc. Zpod jejích černých křídel vystřelil roj ve tvaru ostrého šípu... roj brouků, kteří vypadali jako kříženci masařek a štírů. Smrtelná střela vyrazila přímo na Paní Liu.
Vymrštila jsem ruce do vzduchu a bezhlesně zvývala všechny větry. Z obyčejného závanu se stal poryv horkého vzuchu, který začal vířit jako cyklon černočerným bzučícím sálem. Točil se čím dál rychleji, narážel do štírovitých much a nemilosrdně je rozmetával do všech stran... a teď ještě rychleji s hrozivým pískotem a vytím do sebe vztáhl všechen vzduch a vířil po celé místnosti. Rozrážel pilíře z brouků a závěsy z můřích křídel, uchvátil všechna ta malá černá hmyzí tělíčka a metal s nimi sem a tam, nahoru a dolů... Prosvištěl síní a strhával velké kusy palácových zdí, až dovnitř pronikla sluneční záře a čerstvý vzduch. To už Will držela na dlani Srdce Kondrakaru a já jsem viděla jeho jemné světlo a cítila příjemnou energii, kterou mi dávalo. Cítila jsem, že skrze jednotu Srdce mi pomáhají i všechny ostatní čarodějky a dávají mi novou sílu, abych mohla dokončit své dílo. Ozvalo se hlasité zadunění a můj větrný vír zmohutněl do velikosti hurikánu a po klikaté dráze se začal pohybovat kupředu.
Když se burácející vítr pustil do Císařovniných křídel, začala nepříčetně vřískat. A pak se začala rozpadat, stejně jako před chvílí ten obrovský pavouk. Její tělo před našima očima rychle ztrácelo svůj pevný elegentní tvar. Když jí vítr rozmetal křídla na kousky, trvalo už jen pár vteřin, než se celá rozplynula jako obláčky dýmu v závanu čerstvého větru. Jenomže obláčky byly z hmyzu. Tisíce maličkých nožiček se rozuteklo do všech stran a spěchalo se schovat do štěrbin ve zdech, které tu zůstaly po Císařském Trůnním Sále. Nebyla o nic opravdovější než její obří pavouk.
,,Páni!" vyhrkla Irma. ,,No holka, tomu říkám dobrá práce!"
Můj vítr se ztišil. Podlomila se mi kolena. Chvíli jsem seděla na mramorované podlaze, jako bych vyčerpala i tu poslední kapku energie. A pak jsem zjistila, že jsem nebyla sama, kdo se svalil na zem. Po mém boku leželo zkroucené tělo Paní Liu.
,,Ne!"
Natáhla jsme se k jejímu zápěstí a rychle zkoušela, jestli ucitím tep. Dostaly se k ní škorpioní mouchy dřív, než jsem je zneškodnila?
,,Babičko!" Petal se přiřítila k nám. ,,Babičko, prosím, ne!"
Nahmatala jsem jemný, rozechvělý tep... srdce stále tlouklo. Ale tak slabě, že každý nejistý úder mohl být ten poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat