7. Kapitola - Rušitel

7. KAPITOLA - RUŠITEL

Sfinga, pohyblivý písek i vybledlá šedá obloha zmizely, jako by ani nikdy neexistovaly. Pod nohama se nám objevil kruh z bílého chladného mramoru, ohraničený nízkou zídkou, za níž rostly stromy. Přesně takové jsem si představovala, když jsem poslouchala Kedovu hudbu: byly to vysoké, statné stromy se spoustou členitých listů, které se třepetaly v jemném melodickém vánku. Oproti ostrému písečnému dechu sfingy jsem si tady připadala jako v ráji. Ale vtom krásný hlas harfy zmlkl.

"Odporné!"

Výkřik prolomil něžné šveholivé ticho. Ze zídky vyskočil starý hubený muž s téměř bělostným plnovousem. Nadzdvihl harfu, kterou pevně svíral, a pravou rukou prudce přejel přes všechny struny.

Mramor se pod našima nohama zavlnil.

"Vrať se!" křičel muž. "Vrať se, odkud jsi přišel, ty odporný, nebo se připrav na hněv Kruhu!"

"Počkej!" namítl zoufale Ked. "Periusi, prosím, vyslechni mě. Změnil jsem se! Už nejsem takový. Jak bych se sem mohl dostat, kdybych se nezměnil?"

Perius se zarazil. Zděšení a vztek, které před chvílí zkřivily jeho tvář, teď vystřídala zvědavost.

"Nemysli si, že mě přemůžeš," varoval Keda. "Nepomůže ti ani ta tvoje...mizerná falešnost, kterou máš s sebou."

Falešnost? Musel mít na mysli Milovanou, ale já jsem z Kedovy kytary nikdy neslyšela ani jeden falešný tón. Ani jeden. I ty podivné pokřivené paakordy zvláštním způsobem ladily.

"Ale já s tebou vůbec nechci bojovat, Periusi," namítl Ked. "Copak jsem se proti tobě někdy postavil? Copak jsem pokorně neodešel do vyhnanství, když nade mnou Starší vynesli rozsudek?"

Starý muž byl pořád ve střehu a v očích se mu zračila bojechtivost a podezíravost.

"Tak proč ses tedy vrátil? Zákaz stále platí. Jak ses dostal přes Strážnou Šelmu?"

"Pomohly mi," odvětil Ked a ukázal na nás. "Mých pět kamarádek mi pomohlo," dával si pozor, aby obzvlášť zdůraznil slovo kamarádky.

Zdálo se, jako by si teprve teď Perius všiml něčeho jiného mimo Keda a Milované.

"Pět dívek..." řekl. "Ty a těch pět dívek jste prošli přes sfingu?"

Ked se usmál. "Podívej se pozorněji. Jsou víc, než se zdá."

Perius si nás jednu po druhé začal prohlížet. Pak pomalu přikývl. "Je mezi nimi závan Harmonie," pravil. "Takový, že by se mohly dokonce stát Hudebnicemi, kdyby k tomu měly vlohy."

"Vidíš?" špitla jsem Hay Lin do ucha. "Říkala jsem ti, že jsme dobré."

"Pssst," sykla, ale zároveň se na mě usmála.

"Dívky Harmonie, vítejte v Bardu. Ale nezamlouvá se mi váš společník."

"Prosím," skoro jsem mu skončila do řeči. "Jenom ho vyslechněte. Tak moc touží vrátit se domů."

"Zákaz trvá," opakoval muž, ale už zdaleka ne tak přísně.

"Překonal jsem sfingu!" hájil se Ked. "Nestačí to, abyste mi dali druhou šanci? Strýčku, prosím!"

Strýček? Kedův strýček se k němu choval takhle?

"Proč se chceš vrátit do země, jejíž zákony a zvyky nectíš?" zeptal se strýček Perius.

"Ty to nechápeš. Já...patřím sem. Kdekoli jinde bych byl...mimo Harmonii. Poslouchej. Napsal jsem píseň. Možná pak pochopíš..."

"Nedotýkej se toho!" Perius znovu nadzdvihl svou harfu a držel ji před sebou jako zbraň. "Jestli se opovážíš dotknout se té ohavné věci, tak tě..."

"Dobře" Dobře!" zdvihl Ked před sebe prázdné ruce.

"Tak ji jen zazpívej," navrhla jsem. "Nebo alespoň řekni slova. Myslím, že by to mohlo stačit, aby pochopil."

Ked pomalu recitoval slova písně Zpátky domů. Perius poslouchal s hlavou nakloněnou na jednu stranu, jako by na jedno ucho slyšel lépe. Kedův hlas zněl bez doprovodu Milované jako jakýkoli jiný lidský hlas. Ale ten stesk a touha a nekonečná láska ke všemu, co musel odpustit...člověk by musel mít srdce z kamene, aby to s ním nic neudělalo. A zdálo se, že Perius má živé lidské srdce.

"Zůstaň tady," promluvil konečně. "Zavolám Kruh. Oni musejí rozhodnout. Ale já...já ti, synovče, veřím. Už jsi dospěl."

Vypadalo to, že dokud nebude Kedův případ vyřešen, nesmíme sestoupit z kruhové plošiny z bílého mramoru. A Ked se nesměl ani dotknout Milované.

Cornelia mu ji musela sundat ze zad a položit ji přímo na mramorovou dlažbu. Moc jsem nechápala, čeho se obávají. Věděla jsem, že Milovaná není obyčejný nástroj, ale stejně-kolik škody může napáchatjedna kytara? Zvlášť když na ni nikdo nehrál...Ale byly jsme v jejich zemi a musely jsme hrát podle jejich pravidel.

Začali se scházet lidé. Jeden po druhém přicházeli z lesíka. Někteří se dostavili ve skupinkách. Nebyli tu jen Starší Kruhu s modrými turbany a honosnými róbami, ale i obyčejní lidé. Mladík, který plaše zamával Kedovi, když se mu zdálo, že se nikdo nedívá. Muž ve středním věku s hnědošedými vlasy a šedivýma očima, které se tolik podobaly Kedovým, že nebylo pochyb o tom, že to je nějaký blízký příbuzný. Otec? Podle toho, jak se na sebe dívali, se to nedalo poznat. Na rozdíl od mladíka ten muž Keda nijak nezdravil. Možná mu v tom bránil Zákaz.

A pak jsem spatřila tvář, kterou jsem hned poznala, i když jsem ji v životě neviděla. Vlasy půlnoční barvy. Oříškově hnědé oči. Anya.

Ked udělal nechtěně krok směrem k ní, ale včas se vzpamatoval. Oči se mu topily v jejím pohledu, jako by se už nikdy nechtěl dívat na nic jiného. A ona jeho niterný pohled opětovala.

Nevydržím to, pomyslela jsem si. Nesnesu, jestli mu nedovolí vrátit se domů. Jak může být někdo tak krutý?

Pohlédla jsem na Starší, kteří si mezitím posedali na nízkou zídku kolem kruhu. Kdy asi začnou Kedův případ projednávat? Až dosud pořád jen hráli. Jistě, hráli krásně, ale stejně jsem měla pocit, že Ked a jeho Milovaná jsou lepší. Kdy už konečně začnou jednat?

Náhle jsem zaslechla nápěv, který jsem znala-byla to melodie Zpátky domů, ale tentokrát ji hrál Perius na harfu. Znělo to ještě něžněji a mnohem teskněji. Ale jak to, že ji Perius znal? Vždyť přece Kedovi nedovolil, aby ji zahrál, a Ked jen odříkal slova. Ale bylo to tak. Přesně jak jsem to slyšela v ponuré stodole, jenom trochu pevněji. Teprve teď jsem si uvědomila, že už dávno jednat začali. Tohle byl jejich způsob výslechu. Výslech v hudbě. Vlastně to docela dávalo smysl. Slovo opravdu slyšíme, až když ho vyjádříme hudbou. Tady byla zákon hudba.

Než skončili, opíralo se do bílého mramoru pozdně odpolední slunce. Perius, který byl očividně mluvčím Kruhu, povstal.

"Slyšte, všichni!" zvolal hlasem, který v sobě ještě nesl nádech melodie. "Slyšte a žijte podle toho! Zákaz Keda Aldassona může být zrušen, pokud sám zničí kořen svého provinění-zavrženíhodný nástroj, kterému říká Milovaná!"

Při prvních slovech Ked vyskočil. Teď mu ale zatrnulo. Věděla jsem, na co myslí-bez Milované ztratí svou hudbu. Bude se smět vrátit do Bardu, ale už nikdy z něj nebude hudebník, ať už s malým nebo velkým H.

"Co říkáš, Kede Aldassone?"

Kde se chvíli díval na Milovanou tak toužebně, až jsem myslela, že snad odmítne. Ale pak zdvihl hlavu a pohlédl za kruh. Pohledem se setkal s otcem. A s Anyou. A jak jsem se na ni dívala, její rty se náhle pohnuly. Nevydaly žádný zvuk, ale já jsem z nich přesto přečetla tiché: Prosím.

Ked pomalu přikývl.

"Přijímám rozsudek Kruhu," řekl. A rychle, jako by si nechtěl nechat čas na rozmyšlenou, popadl Milovanou za krk, zdvihl ji vysoko na hlavou a rozpřáhl se, aby s ní uhodil o mramorovou dlažbu.

Milovaná se pohnula.

Viděla jsem to na vlastní oči. Začala se v jeho ruce kroutit a měnit se. Krk se stočil a stal se z něj černý had. Kde se nevzdal a snažil se hadem mrštit o zem, ale vtom se had znovu proměnil a tentokrát se objevila černá labuť. Labuť natáhla krk, zdvihla zobák a začala zpívat. Byl to tak vysoký tón, že jsem ho možná ani neslyšela, jen tušila. Ked labuť pustil a zoufale si zacpával uši.

"Will! Cornelie! Musíme mu pomoct!" Nevěděla jsem přesně jak, ale věděla jsem, že ho v tom nesmíme nechat samotného. Vodu, pomyslela jsem si, vodu, která labuť odplaví...ale než jsem stihla vykouzlit malou loužičku, byla už labuť ta tam a místo ní tu stála dívka. Černé vlasy, korálově růžové rty, paže půvabné tak jako před chvílí labutí krk...vrhla se ke Kedovi a snažila se ho k sobě přivinout.

Taranee zdvihla ruce, ale Will ji zastavila.

"Ne," řekla. "Tohle musí zvládnout sám."

A než to dořekla, Ked dívku odstrčil a otočil se k Anye.

Dívka byla pryč. Na jejím místě se najednou objevil statný ebenově černý kůň a splašeně se stavěl na zadní. Vždyť ho kopne, ty podkovy ho zabijí...

Cornelia nastavila dlaň proti zemi a ta se roztřásla. Kůň se zapotácel a při pádu na zem zase měnil tvar.

Tentokrát se z něj stal mladík. Byl hodně podobný Kedovi, ale měl tmavší pleť. A byl pyšnější. A mnohem arogantnější. V ruce držel kytaru tak černou, že jsem měla dojem, že pohltí všechno světlo. Přiložil ruce ke strunám a začal hrát. Nebyly slyšet žádné tóny, ale tam, kam dopadly jeho noty, se začal rozpouštět bílý mramor: svět se začal rozpíjet.

"Utíkejte!" vykřikl Perius na přihlížející. "Zachraňte se! Prchejte před Rušitelem, nebo nás všechny zničí!"

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ho doslova slyšela. Teprve teď jsem pochopila, proč se tolik báli Milované. Tohle byla síla, která dřímala v tom zakázaném černém dřevě-síla nicoty, která rušila vše, co bylo kdy vytvořeno.

Jak mohl Ked hrát na takovou věc? A ještě k tomu tak nádherně!

Kruh bílého mramoru už bezmála zmizel. Pod našima nohama zela velikánská místa nicoty. A Rušitel hrál pořád dál. Na jeho arogantní tváři se jako parodie na Kedův mírný obličej rozzářil krutý úsměv. Starší se mu chtěli postavit, ale jeho neslyšné noty roztrhaly jejich nástroje a padaly dál a dál. Rozbíjely harmonii Bardu, ničily svět. To ticho bylo horší než jekot černé labutě-sžíralo vás, prosakovalo do vás, umrtvovalo mysl a srdce, až se vám chtělo jednoduše přestat existovat...Chvíli se to zdálo naprosto beznadějné. Proč se vůbec snažit o odpor? Klesla mi ramena a já jsem bezděčně udělala krok nazpátek, ven z Kruhu. Jak bychom vůbec mohly doufat, že porazíme tuhle...nicotu?

Ale pak se mi z nějakého důvodu vybavila Fionina tvář, bledá a uplakaná, a její ochraptělý hlas. A probudil se ve mně vztek.

"Will," řekla jsem, "myslím, že by bylo v pořádku...Opravdu mám pocit, že by bylo správně, kdybychom teď použily Srdce!"

"Máš pravdu," přisvědčila a vyvolala Srdce Kondrakaru.

Kolem nás se rozlilo jemné světlo barvy perel. Cítila jsem, že ostatní jsou nablízku, skoro jako by byly mou součástí. A cítila jsem sílu-sílu veškeré Přírody, která se na naše volání probouzela.

"Ukážeme tomu arogantnímu polenu, že není jediný, kdo se dokáže přeměňovat," řekla jsem rozhodně.

Stačilo si to pomyslet.

Beznaděj z nás opadla jako písek z vyklepaného ručníku. To tam bylo naše každodenní obnošené oblečení. Když jsme čarodějky v čisté podobě, přímo záříme. Všechno je najednou mnohem silnější, mnohem ostřejší. Jo, a už jsem vám řekla, že taky moc dobře vypadáme?

Bylo to jen tak tak. Z Kruhu zůstal jen jeden kámen. A pokud by se Rušiteli podařilo zničit i ten, nechci ani pomyslet, co by se stalo s Bardem.

"Společně," zvolala Will. "Teď!"

Neměly jsme čas na nějaký plán nebo vypracovanou strategii. Jednoduše jsme na něj zaútočily vším, co jsme měly-Vzduchem, Ohněm, Zemí, Vodou a Energií. Všechny přírodní živly ho zasáhlys současně a mrštily jím na okraj Kruhu.

Vstal, lehkým pohybem si urovnal svou současnou podobu a vyrazil proti nám. Pokusily jsme se ho opět odrazit, ale výsledek byl stejný.

"Jak ho zastavíme?" vydechla Cornelia. "Pořád se vrací!"

"Je to Rušitel," ozval se přímo za námi Kedův hlas. "Nemůžete ho zničit. Abyste ho porazily, musíte tvořit."

Tvořit? A pak mě to napadlo.

"Spojte živly!" zvolala jsem. "Spojte je v jeden celek. Zacelte skuliny! Propojte vše zase do harmonického celku!"

Pochopily, co jsem tím myslela?

Ano. Vzduch přitančil a objal mou Vodu. Země se vypnula do výšky, aby se k nim mohla přidat. Oheň poskakoval sem a tam. A jemný impuls čiré bílé energie od Will vše propojil. Na místo bývalého Kruhu spadla bílá mramorová cihla.

Rušitel otevřel ústa a zaječel hrozitánským neslyšným vřískotem. Měla jsem pocit, že mi to rozpoltí lebku, ale snažila jsem se nevšímat si toho. Voda. Vzduch. Země. Oheň. Energie. Další cihla...

Cihlu po cihle jsme znovu postavily kruh. Kámen po kameni jsme vytlačovaly Rušitele. Pryč. Pryč! Nakonec zbyla jen malá škvíra, v níž se krčil a křičel na nás své ticho.

Will zdvihla Srdce.

"Srdce Kondrakaru, veď nás..." poprosila tiše. A já jsem věděla proč. Kdybychom zaplnily i tu poslední skulinu, kam by Rušitel odešel? Asi by si hledal další díru, do níž by se mohl vměstnat. Nějaké srdce, jako to Kedovo, plné takové touhy, že se spokojí i s noční můrou.

V našich myslích se ozval hlas Věštce.

Strážkyně. Záslužný boj.

"Ale jak ho máme ukončit?" zeptala se Will.

"Tedy, co máme udělat, abychom tím nedaly vzniknout dalšímu zlu?"

Učíte se moudrosti. Jednou možná najdete odpověď ve svých srdcích. Ale teď a tady...tentokrát to můžete nechat na mně.

Náhle byla vypůjčená podoba Rušitele pryč. Zcela pryč. Na zcelené mramorové dlažbě ležela rozbitá kytara-zničená sada strun a rozštípané dřevo.Věštec Rušitele odvedl s sebou, aby se zodpovídal Bratrstvu. Vzpomněla jsem si, co způsobil Kedovi a Fioně a mnoha ostatním, a doufala jsem, že při jeho souzení nebude Věštec příliš shovívavý.

A vy, Strážkyně. Jste připraveny vrátit se domů?

To byl skvělý nápad. Ale nejdřív jsem musela vědět...

"Moment," řekla jsem. "Anyo, Kede, musím vědět..."

Ohlédla jsem se, ale Ked mě neviděl. Objímal Anyu a tvář měl zabořenou v jejích vlasech. A z výrazu její tváře jsem usoudila, že jí vůbec nevadilo, že její životní druh nebude hudebník.

"Prima," řekla jsem. "Teď už můžeme jít domů."